Správná věc

Autorka: Anika

Tohle moje úplně první povídka, takže to podle toho i vypadá… nazvala bych to takovou vsuvkou do třetí knížky (konec 20. kapitoly - povídka – 21. kapitola). Hezké počteníčko a o zhodnocení prosí

Anika

Co když někoho milujete tak moc, že ho musíte opustit? Myslím, že už chápu, proč mě Edward tehdy opustil. Musel. Doufal, že se budu mít líp. Ale dokážu tohle i já? Dokážu odejít, když si myslím, že je to správné? Edwardovi to možná zničí život. Ale taky zachrání.

            Otevřela jsem oči do tmy, moje ruce hledaly. „Edwarde?“ Nic. Obrovská rána z přízemí. Prudce jsem se posadila. Že by Emmett? To už se s Rosalií vrátili z lovu? Ozvala se další rána, tentokrát ji doprovázel výkřik. Esmein výkřik. Doslova jsem vyskočila z postele a seběhla schody, jak nejrychleji jsem uměla. Byli tam všichni, jenže bojovali. S novorozenými. Pár centimetrů od mého obličeje něco proletělo závratnou rychlostí a s ohlušující ránou to narazilo do stěny.

„NE!“ zařvala jsem. Ne, ne, ne prosím ne. „Edwarde…“ Padla jsem na kolena vedle něj. Byl celý od krve, oči otevřené do prázdna, žádné známky života. Neidentifikovatelný zvuk se mi dral z hrdla. Chtěla jsem utéct od té bolesti – tím, že omdlím. Jenže to nešlo. Randál utichl. Našla jsem odvahu se otočit. Všichni leželi bez pohnutí – Emmett, Rose, Jasper, Alice, Carlisle, Esme. I vlkodlaci, pomalu se začali proměňovat zpátky do lidské podoby. Poznávala jsem je – Sam, Quil, Embry…Jacob. Ale mrtví byli i novorození – jak řekl Jasper, byl to vyrovnaný boj – nikdo nevyhrál. Najednou se tam objevila Victoria. Prosím, zabij mě. Prosím, prosím, ulev mi od té bolesti… Neudělala to. Jen se na mě zářivě usmála a řekla: „Díky za spolupráci.“

            Prudce jsem se posadila na posteli.

„Bello?“ Byl tam, živý, naprosto v pořádku. Z očí mi vytryskly slzy. Nevím, jestli to byla reakce na sen, nebo jsem plakala štěstím nad tím, že je v pořádku. V tu ránu byl u mě, utěšoval mě, objímal, utíral mi slzy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se úzkostlivě – byl dost zděšený. JÁ jsem byla v pořádku. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, jak se hýbe hlavou a mluví. Přikývla jsem.

„Byl to jen zlý sen, Edwarde.“

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se zase.

„Ne!“ Nová vlna hysterie zaplavila moje tělo. Objal mě těsněji a pořádně mě zabalil do deky.

„Zavolám Jaspera…“ zamumlal po chvíli, když jsem se neměla k tomu, zastavit slzy, které se neúnavně koulely po mých tvářích. Jindy bych protestovala, ale teď ho vážně potřebuju. Během pár vteřin byl zpátky i s ním. Zaplavily mě klid i únava zároveň. Ponořila jsem se zpátky do snů, které byly přece jen o trochu příjemnější.

            Probudila mě zima – to už se tak stává, když usnete v náručí upírovi. Trochu omluvně se na mě zadíval.

„Promiň, ale myslel jsem, že líp usneš, když budu u tebe“ zatvářil se kajícně. „T-t-to je d-d-d-dobrý-ý.“ Pokusila jsem se o úsměv. Očividně se mu ulevilo, že nehodlám opakovat noční scénu. Ale ve skutečnosti mi bylo do breku. Nemohla jsem ten sen dostat z hlavy. Sotva jsem vnímala, že jdeme dolů a chystá si snídani. V tom snu všichni zemřeli – kvůli mně. To nemůžu dopustit!

„Bello!“

„Ehm, cože?“

„Ptám se tě znovu. Na co myslíš?“, zajímal se. Jeho starostlivý a zkoumavý pohled zároveň, mi ztěžoval odpověď. Vlastně spřádám plán, jak odsud nepozorovaně zmizet. Asi tak nějak. A pak mě to napadlo.

„Chtěla bych si zajet do La Push… a ty stejně musíš na lov, abys nabral sílu.“ Dlouho se na mě trochu zlobně díval, ale pak povolil.

„Dobře, to by možná šlo.“ Nepřestával se na mě dívat. Přinutila jsem se k úsměvu. Tohle mi vyjde, Alice vlkodlaky nevidí. Cestou k autu jsme spolu nemluvili, volal Jacobovi. Beze slova mě dovezl na dělící čáru. Když jsme se loučili, ztuhl uprostřed polibku – nedivím se, líbala jsem ho na rozloučenou, musel to poznat. Představa, že ho už nikdy neuvidím, mi málem vehnala do očí slzy, musela jsem se hodně přemáhat. Konečně odjel.

            Jacob nebyl tak tichý jako Edward – pořád drmolil něco o tom, jak moc se těší na bitvu. Zatímco vedl monolog, psala jsem dopis na rozloučenou. Nevšímal si, co dělám. Ležel pod nějakým starým autem, když mě požádal o nářadí – moje příležitost. Vzala jsem tašku s nářadím a s ní o kovovou tyč, co byla v rohu. Jacobovi bylo divné, proč mu nic nepodávám. Vysoukal se zpod auta.

„Bello?“ zeptal se zmateně.

„Promiň, Jacobe. Je mi to vážně líto…“ To co se chytám udělat, se mi nelíbí o nic víc než to, co udělám potom. Praštila jsem ho tyčí po hlavě, dala jsem do toho všechnu svou sílu. Okamžitě odpadl. Aby mě Cullenovi nenašli, musela jsem zamaskovat svůj pach. Povzdychla jsem si a s dost očividnou nechutí jsem mu sundala tričko i kalhoty. S ještě větším odporem jsem si je oblékla. Nasadila jsem si helmu od Edwarda – píchlo mě u srdce, když jsem si znovu uvědomila, že už ho neuvidím. Ale zachrání mu to život. Tentokrát jsem slzám nebránila a nechala je, ať zkrápí můj obličej. Nasedla jsem n motorku a vyjela směrem, odkud Alice předpověděla, že novorození přijdou. Vyrazila jsem vstříc smrti.

            Jela jsem po stodesítce, stále s rozmazaným viděním od slz. Letmý pohled do zpětného zrcátka mě probral, nebylo těžké zaostřit. Podívala jsem se na silnici před sebou a zase zpátky, ale odraz nezmizel – důvěrně známé auto tam pořád bylo. Zrychlila jsem ve snaze ujet stříbrnému Volvu, ale samozřejmě to nemělo žádný efekt. Odtrhla jsem pohled od zrcátka, jenže mě čekal šok. Edward stál pár desítek metrů ode mě, ruce roztažené. Rozhodně byl odhodlaný mě zastavit. Ale nechápala jsem, kde se tam vzal – neměl by náhodou být v tom autě? Dobrý manévr. Ach sakra! Mohla bych se mu zkusit vyhnout, ale to by bylo zbytečné. Myslím, že kdybych naschvál spadla z motorky, taky by mě chytil – ale zkusit jsem to musela. Prudce jsem strhla motorku vpravo. Stejně byl rychlejší. Zachytil mě, než jsem stihla hlavou prásknout hlavou o asfalt. Zachytila jsem jeho naštvaný výraz. A pak všechno zčernalo.

            Jasně jsem vnímala pevný stisk kolem mého pasu. A seděla jsem někomu na klíně – vážně jsem nemusela otvírat oči, abych zjistila komu. Zaslechla jsem šustění papíru. Skvělý. Takže můj dopis na rozloučenou, už Edward taky našel. Bála jsem se otevřít oči, čelit jeho hněvu. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela je. Upřeně mě pozoroval – podivná směsice bolesti, hněvu a úlevy se zračila v jeho očích. Další můj hluboký nádech – tohle nejspíš nepřežiju.

„Edwarde já…já…“chtěla jsem mu to vysvětlit, ale jeho výraz mi to moc neulehčoval.

„Já vím, proč jsi to udělala,“ začal najednou. Při zvuku jeho hlasu jsem sebou trhla, nečekala jsem, že ho ještě někdy uslyším. Počkat. Jak to myslel? „A taky vím, že to byla ta nejhloupější a nejzbytečnější věc, jakou jsi kdy udělala.“ Chtěl pokračovat, ale já mu to nedovolila.

„Nejzbytečnější? Promiň, Edwarde, ale to není vtipné! Vy jste se tak trochu rozhodli, že budete spolu s vlkodlaky bojovat proti menší armádě novorozených upír! A proč? Jaký byl důvod? Já, já a zase já! Edwarde, napadlo tě někdy, že když mi říkáš, že by mi bez tebe bylo líp…“, musela jsem se znovu nadechnout,

„…že by to mohlo být obráceně? Že by tobě bylo líp beze mě? Tvoje rodina by kvůli mně nemusela být pořád v nebezpečí. Tak napadlo?“ Zíral na mě s pusou dokořán. A tak jsem nemohla udělat nic inteligentnějšího než se rozplakat. Promluvil.

„Jak tě mohlo něco takového napadnout? Jak tě vůbec mohlo napadnout, že by se mi líp žil-existovalo bez tebe?“ Jeho výraz se změnil na něžný. Objal mě ještě pevněji – pokud to vůbec šlo – pak mě pustila, vzal můj obličej do dlaní. Velmi jsem se snažila nepodívat se mu do očí. Zřejmě se mi to dařilo dost dlouho na to, aby mu došla trpělivost (a že u Edwarda, to musí být hodně dlouho), a prostě mě bez varování políbil. Ne, že by mi to vadilo, ale přeci jenom jsem se ještě cítila trochu provinile. Tenhle pocit jsem musela vypustit z hlavy, abych se soustředila na to, abych nezapomněla dýchat – moc dobře to věděl. Po úžasně dlouhém okamžiku mi chytil obličej pevněji, aby si mě odtáhl. Tvářil se skoro pobaveně.

„Miluju tě“ zašeptala jsem. „Já vím“ odpověděl mi se snahou rozesmát mě – povedlo se mu to – vsadím se, že můj ještě roztřesený smích byl slyšet snad po celém Forks – při jeho velikosti bych se ani nedivila. Přerušil mě dalším polibkem. Pak jsem se uvelebila v jeho kamenném náručí a to mi dovolilo zažít chvíli dokonalého štěstí…

KONEC