Špatné Stmívání

Autorka: Twilightgirl

11.část

            Bylo to velmi nepříjemné, alespoň mně, ležet pod Emmettem. Jeho výraz byl tvrdý, viděla jsem mu v očích smrt. Když si všiml, že jsem to já, jeho vražedný výraz ochladl.  Už mi to bylo vážně nepříjemné, tak jsem ho trošku strčila. Přísahám, že to bylo trošku, určitě jsem neměla v úmyslu rozbít drahou pohovku, na kterou Emmett dopadl.

,, Já se omlouvám, promiň Emmette, nevím kde jsem vzala tu sílu.“ Když jsem to vyřkla, došlo mi to.  Já mám stejnou schopnost jako Emmett.

            Ostatní Cullenovi na mě zírali s otevřenou pusou. Kdybych byla člověk tak bych byla rudá jako rajče.  To už Emmett byl na nohou, ale bral to sportovně. No spíš byl z toho vykulenej.

,, Moc se omlouvám za ty dveře, neodhadla jsem svoji sílu.“ Řekla jsem provinile.

,, Ty jsi...“ Nedořekla Alice, neboť jsem jí skočila do řeči.

,, Novorozenec“  Když jsem to vyřkla, sklopila jsem hlavu.

,, Posaď se, a řekni co se stalo, jsem napnutá z toho jak jsi zmizela ze školy.“ Alice už si sedala do křesla. A po jejím tak učinily všichni.

,,No ono není ani co. Před hodinou jsem šla na toaletu a tam mě unesl jeden upír.“ řekla jsem se studeným úsměvem na tváři.

,, A jemu se chceš pomstít, že?“ Nadhodil Jasper.

,,Ano, To on ze mě udělal ..up... upíra.“

,,Ale proč?“ Vrhla se do rozhovoru Esme. Edward zatím zarytě mlčel a koukal se do ,,blba“.

,, To nevím, když jsem ho včera viděla, tak jsem se ho zrovna na nic neptala.“ Temně jsem se usmála, neboť jsem si vybavila Spepsovy škrábance a kousance ode mě.

            Dovyprávěla jsem jim svůj příběh. Všichni bezdechu poslouchali můj příběh. Ke konci začal Edward vnímat, což jsem považovala za dobré znamení.

,, Moc se omlouvám za ty dveře.“ Řekla jsem skoro s brekem.

,, To nevadí, hlavní je, že jsi v pořádku.“ Usmívala se Esme.

,, Posaď se k nám.“ Pobídla mě Alice.

,, Raději ne, nechci tu už nic rozbít.“

            ,, Pila jsi krev člověka?“ Zeeptal se mě Carlisle a já věděla, že lhát nemůžu.

,, Bohužel Ano, neovládla jsem se.“ Ještě před tím než jsem to vyslovila, jsem padla na kolena. A s nepřítomnýma očima, protože jsem to viděla před očima, jsem to pověděla Carlislovi.

,, Ach, z toho si  nic nedělej tady  Emmett už zabil člověka tolikrát, to se nedá ani spočítat.“ Prohodila Alice.

,, Díky sestřičko, jsi velice milá, kdyby něco to se nahoře věším.“ Řekl Emmett legračně a nezapomněl napodobit jak se věší.

            ,, Chtěla bych pomoc, chtěla bych se ovládnout, abych mohla za Charliem, abych mohla do školy.“ Zakončila jsem svůj monolog s kyselou myšlenkou na školu.

,, Ty si myslíš, že ti snad pomůžeme. Jsi vtipná.“ Řekla Rosalie.

,,Rose!“ Okřikli jí Alice, Esme a Edward.

,,Alice, Esme a Edwarde!“ Oplatila jim to.

,, Nemůžu vás o to žádat a ono je to vlastně jedno. Omlouvám se za ty dveře. Doufám, že vám to někdy vynahradím.“ Řekla jsem jednoduše

             Už jsem byla na odchodu a přemýšlela jsem co se mnou bude, kam půjdu, když v tom mi zatarasila cestu Alice.

,, Nemůžeš přece nikam jít, mohla by jsi někoho potkat a co potom?“ Odpověděla s úsměvem.

,, Alice má pravdu, musíš tu zůstat.“ Řekl chladně Carlisle.

            ,, Děkuji moc, že jste mi dali šanci.“ Řekla jsem a koukla se na Rosalii a Carlisla. Edward se zase na mě upřeeně díval. Vzpoměla jsem si, že jako jediná z místnosti tu mám rudé oči.

,, Kam tě vlastně ubytujem, není tady volný žádný pokoj.“ Už si dělala hlavu Esme z takovýchto prkotin.

,, Bude bydlet se mnou Esme.“ Řekl Edward.

,, Ne, nedělejte si škodu. Můžu mít věci v lese, to není problém, jen se chci naučit žít mezi ostatními.

,, Ale prosím tě, nebudeš mít věci ve špinavém lese.“ Řekla Esme rázně.

,,No, abych pravdu řekla nemám žádné věci, takže tohle problém nebude.“  Styděla jsem se za to. Až teď jsem si vzpoměla v čem tu jsem.

            Následovala docela dlouhá chvíle ticha. Bylo mi docela trapně, nevěděla jsem co mám dělat a co říkat. Tak jsme tam prostě jenom stáli a čučeli na sebe. Až konečně se Alice odvážila něco kloudného říct.

,, Hele, když nemáš nic na sebe tak Rose ti půjčí a zítra zajedu do obchoďáku a něco ti koupím.“

,, Ne to vážně není nutné jen si vezmu pár věcí z mého domova.“  Byla jsem jí vděčná, že ukončila to ticho.

,, Ale to víš že ne, viděla jsem tě přece ve škole a věř mi budeš potřebovat úplně nový šatník“.

            Alice si to nedala vymluvit a tak jsem pro dobro všech souhlasila. Alice umí být někdy dost otravná. I Carlisle vypadal, že jí každou chvíli zardousí. Poté co jsem souhlasila, tak se skoro všichni rozešli. V obýváku jsem zůstala jen já, Alice a Edward. Alice pořád žvatlala něco o sukni a Edward pokorně čekal. Asi se mnou chtěl mluvit. No pořád jsem kývala hlavou, aby Alice už konečně odešla. Po hodině brebentění o  oblečení toho nechala a nechala nás tam.

            Byli jsme tam sami dva. Docela divný pocit. Koukala jsem se všude možně jen ne na něj.

,, Máš rudé oči.“ Vyplivl to napůl jako urážku a napůl jako konstatování.

,, Já vím a lituji toho, jinak bych tu nebyla.“ Řekla jsem na upíra až moc přecitlivěle.

,, Já taky nejsem svatoušek. Zabil jsem už pár lidí.“ Řekl rozmrzele.

,, Já vím. Myslím, že nikdo znás není úplně čistý.“ Bylo mi to trapné.

            Po chviličce ticha. Mi šel ukázat svůj pokoj. Teď už NÁŠ pokoj. Byl krásný. No z většiny zaplněný cédéčkama. Neodvažovala jsem se ničeho dotknout. Po chvíli hledání Edward našel svetr a nějaké kalhoty. Podal mi je ať si je obléknu. Přetáhla jsem si svetr přes hlavu, No ze svetru zbyly jenom cáry.

            Edward se zasmál a vyndal další svetr, který mi už navlékl sám. Když se rukou dotkl mé chladné kůže na břichu jako bych dostala ránu. Hodně velkou ránu. Kdyby musela dýchat tak bych popadávala dech hodně dlouho.

,, Promiň.“ Řekl jednoduše.

,, Jo, to nevadí. Mohla bych jít nalov?“ Zeptala jsem se nevinně. Spíš jsem chtěla být sama, ale nehodlám to nikomu vysvětlovat.

,, Půjdu s tebou. Jen to řeknu Carlisleovi. Počkej na mě.“

                                                           Pokračování příště