Špatné stmívání

Autorka: Twilightgirl

8.

Pomalu jsem se probírala k vědomí. Strašně mě bolela hlava. Seděla jsem na něčem nepohodlném a studeném. Chce se mi brečet. Vše na mě najednou dolehlo chtěla jsem být zase doma. Ve své teplé posteli. Nemít žádné problémy atd.

Edward. Proplul mi hlavou. Chtěla bych být sním. cítit bezpečí a chlad jeho těla. Radši bych byla i s Rosalií než tady na tomto pochmurném místě. Byla jsem v kamenné místnosti. Dlouho tu nikdo neuklízel. Spoustu prachu a pavučin. Chtělo se mi zvracet.

            Proč jsem tu? Kdo mi to udělal? Nemůžu to pochopit. Ta mini byla pitomá volba. Chladněji nemají ani v Rusku.

            Po pár chvilkách paniky se mě ujímá logika. Snažím se tu zorientovat. Přivykla jsem si šeru a poznávám velké železné masivní dveře.

            Zase mě zachvátila panika. Rozeběhla jsem se naproti nim. Nevím co jsem si myslela. Kdybych byla jako Cullenovi tak bych je určitě rozrazila. Bohužel jsem normální člověk. Takže jsem narazila do dveří a asi si nalomila pravou ruku. Tohle mi ještě ke všemu scházelo!

            Něco jsem zaslechla. Bylo to něco jako šelest. Posledně jsem si myslela, že jsem paranoidní, ale od teď budu ostražitá! Uhnu od masivních železných dveří. Jen tak tak, protože se dveře hlasitě rozletěly.

            V nich stál velký černovlasý muž. Mohlo mu být kolem 25. Tvářil se naštvaně. Koukla jsem se mu do obličeje. Upír. Trklo mě. Začala jsem pozadu lézt na ten nejvzdálenější roh. Pomalu se usmál. Za to já jsem vypadala jako by se o mě pokoušel infarkt.

            Nahmatala jsem něco ostrého. Byl to kámen. Alespoň budu mít nějakou ochranu. Pomalu se ke mně blížil, asi mě nechtěl vyděsit. Moc se mu to nepovedlo.

            Zvedla jsem ostrý kámen tak, aby ho viděl. Dostalo se mi jenom jeho hlasitého posměchu. Stiskla jsem kámen tak aby věděl, že to myslím vážně. Bohužel při mém štěstí jsem si o ten kámen rozřízla dlaň.

            Jeho smích náhle ustal. Rychlostí blesku byl u mě a vyndával mi kámen z ruky. Přitom se tvářil tak neoblomně, že jsem kámen nakonec pustila. Pomalu ho olízl od mé krve a potom si vzal mou ruku. Srdce mi bilo jako nikdy v životě.

            Měla jsem strach. Smrtelný strach. Co se mnou bude. Přemáhal sám sebe. Bylo vidět jak  rozšiřuje svoje nozdry. Pomalu přičichl k mé ruce. Má krev stékala z mé dlaně po kapkách na zem. Cukla jsem sebou a odstrčila ho. Nebyl na to připraven, tak se prudce narovnal a zavrčel.

Zmohla jsem se na maličké: ,,Prosím.“

Zdálo se mi, že se trošičku uklidnil a znovu ke mně přistoupil. Teď už trdě a rychle posunul mou ruku ke svým ústům. Vyšlo ze mě jen neslyšné ,,Au.“

Čekala jsem kousnutí, ale místo toho jsem se dočkala polibku na mou zkrvavenou ruku.

,,Ošetřím ti to.“ Řekl zastřeným hlasem.

Odběhl, ale během dvou vteřin byl zpátky s vytrženou lékarničkou.

,,Já si to ošetřím.“ Vyhrkla jsem na něj.

Samozřejmě mi nevěnoval pozornost. Už mě to docela začíná štvát, jak  mě každý ignoruje. Stále jsem se na něj dívala, jak něžně zachází s mojí rukou.

Už jsem měla vydesinfikovanou a zavázanou ruku, když si mě znova všiml. Chtěla jsem ho skoro zabít. Jen sem se uculila a vytrhla mu svojí ruku.

,, Takže teď, když jsi mě ošetřil, můžu jít domů?“ Vyjedu na něj. Zbystřel.

,,Ne.“ Zněla jeho odpověď.

Taky jsem ho ignorovala a zvedla se ze země. Už už jsem byla u železných dveří, když mě chytl a řekl: ,, Nikam nepůjdeš.“

,,Promiň, ale nemůžeš mě tu věznit. Budou se po mě shánět, najdou mě a zabijou tě.“ Řeknu odvážně.

,, Ale prosím tě jsem upír jak mě můžou zabít.“ Vysmál se mi do obličeje.

,, Třeba by tě mohli spálit.“ V tu chvíli si chci vyříznout jazyk.

Jeho výraz ztvrdl. Kdyby se neovládl tak mi mě rozdupal. I jeho pohled zabíjel. Spěšně jsem se usmála a nějak se mi podařilo se od něho vyprostit. Byla jsem už za dveřmi, když jsem slyšela jeho hlas.

,, Co si myslíš, že děláš?“

,, Já? Jdu domů.“

,, Ne nejdeš!“

,,Proč ne? Mám svá práva!“

To ho už doopravdy naštvalo. Chytl mě za paži a já si pomyslela, že budu mít pěkných pár modřin. Naštvaně jsem se na něj podívala, když mě vlekl zpátky. Musím vymyslet jak se odsud dostat.

,,Ty nemáš žádná práva.“ Řekl tvrdě. Myslela jsem, že ho kopnu, ale chladná logika zapracovala. Mile jsem se usmála a zkusila se na něho svůdně podívat. Reagoval na to. Už mě to tolik nebolelo.

Můžu se tě zeptat jak se vlastně jmenuješ, já jsem Bella.“ Řeknu přeslazeně.

,,Jmunuju se Speps“ Odpoví vlídně.

,,To je divné jméno. Nic ve zlým, ale jsi první Speps,  kterého poznávám.“ Odpovím zmateně.

,, Tohle jméno se přestalo používám před půl stoletím.“ Řekne s úsměvem a odchází pryč z mého vězení.

                                                           Pokračování příště