Špatné stmívání

Autorka: Twilightgirl

10.

            Teprve až teď jsem si uvědomila, že jsem měla zaneřáděnej pokojíček. Poprvé jsem se jako upír nadechla a taky jsem toho litovala. Takový smrad. Všimla jsem si, že mám pozvradcenou postel a přemáhala jsem se abych se znovu nevyprázdnila.

            Nadechla jsem se znova a zjistila jsem, že to byl ještě větši omyl než prvně. Mým nosem projela vůně santalového dřeva. Charlie právě přišel domů. Sliny s jedem se mi nahromadily v ústech. Byla jsem hladová.

            Slyšela jsem Charlieho jak jde po schodech. Nevěděla jsem co dělat. Nelidskou rychlostí jsem si pročesávala vlasy. Spíš vytrhávala. Té vůni jsem neodolala. Doběhla jsem ke dveřím. Byl skoro u mého pokoje.Ze zvyku jsem se nadechla. Málem jsem se zbláznila.

            Charlie stiskl kliku od mého pokoje. Doškal se jen odporu. Držela jsem dveře, nemohla jsem ho zabít ani kousnout. Probleskla jsem si svým upířím zrakem pokoj. Jediná možnost bylo okno. Už jsem to déle nemohla potlačovat. Vyběhla jsem k oknu, otevřela ho a vyskočila.

            Dopadla jsem, no spíš nedopadla. Musím víc trénovat. Otočila jsem se k oknu mého pokojíčka. Charlie tam ještě nebyl. Využila jsem toho a pelášila plnou parou do lesa.

            V lese jsem narazila na krásnou laňku. Viděla jsem rudě. Vystřelila jsem k ní. Chytla jsem jí zrovna, když se chystala k útěku. Mé špičáky rozřízli její krk. Do mých úst se vlila taková lahodná vůně smíchaná s vůní železa. Byla jsem celá od té předobré krve. Až teď se mi vybavila zásada slušného chování a já pochopila. Zabila jsem.

            Připadala jse si jako netvor. Vzala jsem tu laň do náručí a hledala  jí pěkné místo k odpočinku. Nakonec jsem ho našla pod stoletým stromem, nedaleko řeky. Nebyla jsem teď už od klrve, ale i od hlíny. Potřebovala jsem ze sebe smýt špínu. Jak tu viditelnou, tak i tu pod kůží.

            Rychle jsem doběhla k jezírku. To zabrždění mi moc nešlo, jelikož jsem skonžila dvacet centimetrů za pevnou zemí. Vyplašila jsem pár malých rybek. Voda byla studená, ale nevadilo mi to. Bylo to docela příjemné. Byla  jsem podhladinou, když jsem něco zaslechla.

            Rychle jsem se vynořila. Rozhlížela jsem se kolem. V nose mě začala šimrat příjemná vůně člověka. Polila mě rudá stěna. Vyběhla jsem za tou vůní.

            Byl to nějaký táborník. Rávě rozkládal stan. Už se totiž stmívalo. Dělala jsem malé kroky. Vychutnávala jsem si jeho vůni. Voněl líp jak Charlie. Byla jsem už skoro u něj, když mě zahlídl.

,, Co tu chcete, říkali, že tu nikdo nebude!” skoro zakřičel.

Pořád jsem k němu šla. Nedbala jsem na jeho vystrašené oči. Hrubě jsem ho vzala za krk a přitiskla svoje ostré špičáky k jeho krku. Propíchla jsem mu tepnu, tak jeho krev vytryskla rovnou do mých úst. Nic lahodnějšího jsem nikdy neochutnala. Bylo to něco mezi jablkem a skořicí. Vypila jsem ho do poslední kapky.

            Za mnou se ozval smích. Otočila jsem se a v ten okamžik jsem zmrzla. Speps tam stál se zakloněnou hlavou a smál se mi. Vyletěla jsem z místa přímo na něj. To nečekal tak jsme se oba dva přesunuli na zem. Smích ho přešel, když jsem ho začala škrábat do obličeje. A řvala: ,, Já tě nenávidím!”

            Odstrčil me od sebe a mocně zavrčel. V lese vše utichlo. A já si říkala, že teď ho musím zabít. Vrhla jsem se na něj znova. Spadli jsme do vody. Chytl mě za ruce.  Kousla jsem ho. Byl to trošku hysterický boj, hlavně ode mně. On se snažil bránit. Byl poškrábaný od hlavy, až k patě a taky trošku pokousaný.

            Už jsem se trošku zklidnila a když jsem se podívala na svůj výtvor v podbě ran na Spepsovy, zachvátila mě neuvěřitelná radost. Teď už jsem věděla co chci. Chci Spepse zabít, ale ještě předtím mu chci pořádně ublížit.

            Znovu vyrazím proti němu, on už nenechá nic náhodě a uhne mi. Narazím do kamení a hlíny. Udělám nyvý otvor v potůčku. Obrátím se k Spepsovi, ale on už tu není.

             Pokusím se ho hledat, ale nad ránem jsem to vzdám. No vlastně jsem to vzdala, když jsem viděla honosný, prosklený dům. Čí jiný byl než Cullenů.

            Přiblížila jsem se ke dveřímm. Nikoho jsem necítila, tak jsem nesměle šáhla na kliku. Samozřejmě jsem neuhádla svoji sílu a urvala Cullenům dveře. Esme nebude mít radost.

            Snažila jsem se je tam dát zpátky, ale to jsem ještě k tomu rozedírala drahý koberec. Tak jsem ty dveře položila na zeď. Ve zdi se obejvila puklina a dveře byly na dvě poloviny.

            Nechala jsem to už raději být. Šla jsem dovnitř. Poprvé a určitě naposled za to co jsem jim udělala s domem.

            Vstoupila jsem do obývacího pokoje. Byl překrásný ani ve snu by mě nenapadlo, že bude tak přenádherný. Taková televize. A pohovka. Ani jsem se neodvážila ničeho dotknout.

                        Šla jsem o místnost dál. Byla tam moderní kuchyně. Myslela jse,že omdlím. Byla mnohem hezči než obývák...

            Dál už jsem se neodvažovala. Posadila jsem se v obývacím pokoji na zem. A seděla tam pár hodin. Už byl Forkský pochmurný den.

            Jen sem slyšela brzdit pneumatiky a otevíraní a zavírání dveří aut. Cítila jsem je. Slyšela jsem je velice dobře, kdybych byla člověk tak bych je vůbec neslyšela.

,, Ty joo, jaký střevo to udělalo?” Slyšela jsem Emmetta.

,,Nevím,  Počkejte někoho cítím.” Slyšela jsem Esme.

,,No to bych přece někoho musela vidět.” Zněla vystresovaně Alice.

,, Alice, to bude dobrý, nemůžeš vidět všechno.” Promlouval k ní Jasper.

            Trošku jsem se pohnula, ale pro ně to bylo něco jako alarm. Otočila jsem se ke dveřím právě včas, abych viděla, že do mě vráží Emmett. A padáme k zemi.

                                                          Pokračování příště