Špatné stmívání

Autorka: Twilightgirl

1.

Sakra, Sakra a Sakra proč já! Ne je to normální menší rodinná hádka. No nic, zvednu se a jdu se osprchovat  no a sami to znáte. Vylezu jako zmoklá myš ze své koupelny. Nastavím budík a jdu si číst mou oblíbenou knížku Stmívání. Jo kéž bych byla Bella a měla svého Edwarda, to by se mi žilo. Cítím, jak mi těžknou víčka, usínám...

            Slyším křik. Leknu se a spadnu na zem a o něco se uhodím do hlavy. Hmmm super to ten den skvěle začíná. Kruci kolik je... Moje hlava šíleně bolí, ale až teď si všimnu, že jaksi nějak nejsem ve svém pokoje. Pro Krista Pána v mých 17-ti letech se u mě začíná projevovat náměsíčnost. Jakto jenom vysvětlím.

,,Dobrý den promiňte, že jsem vám vlezla do domu... Můj Bože to už jsem si všimla okolí. Byla jsem někde u lesa. Hmmm kde to jsem... tak to bude trošku problém.

            Rychle se otevřeli dveře a v nich byl nějakej cizí chlap.

,,Bello takhle do té školy nikdy nedojedeš.” Odvětil docela se smíchem.

Podívala jsem se za sebe, vpravo, vlevo, ale nikdo nikde.

,,Promiňte to mluvíte na mě?” vytřeštím na něho oči a příliš rychle vstanu. Samožřejmě při mém štěstí.

,,Bells jsi špatná herečka.” Zašeptá zmateně.

,,Počkat já jsem Bella Swanová?” zeptám se skoro plačtivě.

,,Kdo jiný Bello, asi sis při tom pádu udělala něco s hlavou.” A už mi prohledával hlavu.

,,Asi jooo. Charlie?” Odvětím trošku červená.

,,Že ty se z toho všeho chceš vymluvit a přece se vrátit do Pheonixu”

,,Ne to ne už je to v pořádku a teď abych nepřišla pozdě půjdu do koupelny.”

,,Dobře budu dole”

,,A prosím Charlie nevíš kolik je?”

Rychle se podívá na hodinky.

,,Čtvrt na sedm a v devět ti začíná škola” odpoví s úsměvem a odejde pryč z pokoje.

            Hned jak se zavřeli dveře jsem začala vyšilovat. Jakto že jsem tady. Proč mě říkal Bello? vyběhla jsem ven na chodbu a hledala jsem kouúpelnu nebo alespoň nějaké zrdcadlo.

            Málem mě trefil šlak.Měla jsem dlouhé vlasy jak to, že jsem si toho nevšiml.Dlouhé hnědé vlasy lemovali mou alabastrovou pleť.Pro pána já mám hnědé oči.

Jestli to tak půjde dál stanu se nejzbožnější teenagerkou na světě. Dobře jedna dva tři ... deset. Jsem klidná tak  jo dám si ledovou sprchu a půjdu se připravit do školy. Škola při tomto slově jsem začala cítít křeč v břiše. Dobře nejprve jsem absolvovala proces sprchy vyčištění zubů atd. Podrobnosti nemusíte vědět. Šla jsem zpátky do pokoje v ručníku a koukla se na hodiny. Ukazavali třičtvtě na osm. No super tak teď něco na sebe a trošku se nalíčit. To by také prospělo.

            Nakonec jsem zvolila docela supr černé tričko a pohodlné džínsy. Šla jsem dolů. Dole byl Charlie. Čekal tam na mě.

,, Bells jsi si jistá, že  v tomhle chceš jít do školy?” Spustil.

,,Proč jako Charlie?” Odpověděla jsem nasupeně

,,Sluší ti to, ale dneska je tam trochu zima a jelikož jsi zvyklá na teplo, tak by ti byla zima nebo dokonce si nastydla a já nechci poslouchat Rennéů.

,,Jo to já taky ne” A už jsem běžela nahoru pro černou mikinu, černý batoh, šedou čelenku a někde jsem dokonce našla i mobil.

Pomalu sestupuju po schodech a z okna vydím červené auto. Sevře se mi žaludek a zatočí hlava. No super já budu muset řídit.

,,Charlie? Jsi tu?” Zavřískala skoro zděšeně (vždyť já neumím  řídi).

,,Bells co se děje já musím do práce” Zavolal na mě Charlie z kuchyně.

,,Nechtěl by jsi mě svést prosím prosím prosím.” Bylo mi do breku.

,,Promiň Bello, ale já pospíchám” Řekl a stím odešel z domu.

            Dobře musím něco sníst, abych se někde náhodou nezhroutila. Klid nádech výdech. Katko to zvládneš. Můj Bože co se stalo s mím domovem. Ne klid uklidni se, teď mysli jen na to, že pojede do školy. POJEDEŠ!

            Šouravým krokem dojdu k červenému náklaďáčku. Jestli tohle neskonči nehodou tak snad dokážu všechno. Otevřu dveře dám tam batoh, zavřu dveře, pomaličku, žádný spěch jdu na místo řidiče. Dokážu to dokážu. Katko musíš vlastně Bello. Teď nebo nikdy. Nevím co jsem udělala, ale najdednou jsem vycouvala z příjezdové cesty a najela na silnici. Já!!! No co se divím Bella uměla řídit tak to mám po ní. Díky ti!!! Pomaloučku jedu silnice se stává lépe udržovaná a já před sebou vidím ceduli.

STŘEDNÍ ŠKOLA VE FORKS.

Dobře jedu už za mnou troubí nějaký nedočkavec. To se chlapeček přepočítal, já pojedu pomalu a opatrně. To, že umím řídit neznamená, že se nebojím.

            Vidím budovu s nápisem,, KANCELÁŘ”. Tak tam tedy vejdu. Je tam žena ve středním věku a sdělí mi jméno, které vzápětí zapomenu. Nic nevnímám jen tak tam stojím, když si všimnu, že mi něco podává. S omluvným úsměvěm si to vezmu.

,,Jak jsem říkala, je tam plánek, a pak mi přineste tento papír s podpisem vašich učitelů takže slečno Swanová přeji  hezký den” Jak to řekla, tak se na mě zářivě usmála.

,,Děkuji vám za všechno a po škole vám to donesu” Oplatím jí zářivý úsměv a odpochoduji ven z budovy zpátky na parkoviště.

,,Dobře takže vzhůru na první hodinu” Šeptla jsem sama sobě a šla.

            Den byl příšerný jeden kluk myslím, že se jmenoval Mike a holka jménem Jessika mě pozvali k sobě ke stolu na oběd. Po pravde jsem ani hlad neměla. No čas na vyzkoušení nové kuchyně. Vzala jsem si první, co jsem uviděla. Bylo to hnědé a trošku tekuté. K pití jsem si zvolila klasiku lehkou kolu. V doprovodu Mika a Jessiky jsem si sedla k přeplněnému stolu. A v tu chvili jsem je uviděla...

                                                              Pokračování příště