Spánek

Autorka: Dara

7.

Edward Cullen:

Byl jsem už zoufalý. Bella, Bella, Bella.. Hučelo mi v hlavě jen její jméno. Celé dva dny strávené ve Volterře a nesmět jí jít na pomoc, když bylo jasné, že je ve fázi té největší bolesti, bylo pro mne utrpení.

Teď mi nezbylo nic jiného, než si sednout na jednu z laviček a mít hlavu v dlaních. Včera se dokonce schylovalo k boji. Už jsem to nemohl vydržet a zaútočil jsem na jednoho ze stráží. Potom se ale přiřítilo nespočet dalších upírů, proti kterým jsme neměli absolutně žádnou šanci. Ale pořád jsem si pamatoval Bellina slova a SMSku.

,,Dávej na sebe pozor,..Miluju tě a vždycky budu.Navždy TVOJE Bella.‘‘..Proto jsem nedělal nic neukvapeného.

,,Edwarde, co tady tak sedíš? Nechceš náhodou zachraňovat Bellu?‘‘ ptala se mě rozhořčeně Alice.

,,Né vůbec, Alice!!‘‘ řekl jsem jí ironicky.

,,Co si myslíš? Že bych tady jinak byl kdybych jí nechtěl zachránit?! Ty sis asi nevšimla, ale ona je moje všechno! Tak si prosím tě odpusť ty hloupé otázky!‘‘ vyjel jsem na ní.

,,Tak proč kruci něco neděláme?‘‘ přidal se do diskuse Emmett.

,,A co bys chtěl dělat? Víš jak je těžký dostat se do hradu?‘‘

,,Rozhodně něco! Ne jen tady sedět a čekat, až nás tam vpustí sami!‘‘ řekl mi. A měl pravdu.

,,Máš pravdu, Emmette. Chce to plán.‘‘ řekl jsem.

,,Žádný plán nepotřebujeme. Stačí zlikvidovat ty před bránou a vloupat se tam. Potom už jen být rychlí a doběhnout do toho jejich trůnního sálu.‘‘ řekl Jasper.

,,Není to špatné‘‘ souhlasil jsem.

,,Tak jdeme!‘‘ řekla rychle Rosalie. Je vidět, že už vůči Belle nic nemá. Vyrazili jsme. Běželi jsme k bráně. Byli tam jenom dva hlídači. Ti byli hračka. Během chvíle jsme se s nimi vypořádali. Potom jsme všichni najednou rozrazili dveře. Vydalo to hroznou ránu. Určitě to každý slyšel. Ale to je fuk. Rozběhli jsme se k trůnnímu sálu. V místnosti před ním nikdo nebyl a tak jsme šli dovnitř. Šel jsem v čele. Byli tam skoro všichni. Aro, Marcus, Caius.. Ale vedle Arova trůnu stál Daniel a.. moje Bella! Byla..upír..

Bella Swan:

Stál tam.. Oslnivý a nádherný. Jak mě viděl, ztuhl. A s ním i celá moje rodina. Vůbec jsem nevěděla, co mám v této situaci dělat. Vpadnout mu kolem krku, nebo dělat, že si opravdu nic nepamatuju. Strašně moc bych si přála zvolit první možnost, ale musím mu ublížit. Nechci, ale musím. Můj ďábelský plán musí být dovršen.. Musím se pomstít Danielovi.. Snad mi Edward odpustí..

,,Bello?‘‘ řekl udiveně. Jen jsem tam stála jako socha. Jak moc bych si přála v životě něco takového nevypustit z pusy, ale musela jsem. Ale tak moc to bolelo.

,,Pane? Kdo jste?‘‘ řekla jsem. Strašně mi záleželo na tom, aby se mi nezlomil hlas. Naštěstí se mi to podařilo, ale s velkými obtížemi. Ale to, co jsem viděla potom.. Edward se zhroutil. V jeho obličeji se usadil tak strašný smutek, jako nikdy. Nemohla jsem vydržet ten pohled. Rozběhla jsem se k němu. Můj mozek ale zafungoval trochu později. Uvědomila jsem si, co jsem udělala a musela jsem to nějak urovnat.

,,Pane, nestalo se vám nic?‘‘ ptala jsem se, než jsem si klekla k němu. To asi zabralo, protože jsem viděla, jak se Danielovi ulevilo.. Ale musela jsem nějak Edwardovi dát vědět, že ho pořád miluju… Nějak..

,,Ten muž potřebuje ošetřit.. Dovedu ho na ošetřovnu..‘‘ nabídla jsem Arovi. Aro se na to moc netvářil.

,,Ne‘‘ řekl Aro .Výborně, všechny mé naděje se rozplynuly.

,,Je to upír. On to přežije.‘‘ řekl a znechuceně se na něho díval. Pohled jsem mu oplatila a nechtěně jsem si šla stoupnout vedle Daniela.

,,Bello, prosím, jdi ven. Musíme tady něco vyřídit‘‘ řekl a pokynul mi, abych odešla.

,,Já nikam nejdu!‘‘ řekla jsem mu na to. Ani se na mně nepodíval.

,,Felixi!‘‘ zavolal na něj.

,,Odveď prosím Bellu do jejích komnat‘‘ řekl. Felix jen přikývl a hned byl u mě a trhal se mnou abych šla s ním. Co jsem mohla dělat? Musela jsem jít. Když jsme šli kolem Edwarda, ten se na mě podíval. Já jsem se dívala na něho. Doufala jsem, že v mých očích něco najde, něco co by mu říkalo jak moc ho miluju.. Ale asi tam nic neviděl. Pak už jsem jen postřehla jak si vedle něj klekla Alice a pomáhala mu na nohy…

Felix mi otvíral dveře. Byli to pěkné, dřevěné dveře vedoucí do nádherného předpokoje. Připadalo mi to, jako z filmu Deník princezny II. Prošla jsem si pokoje, ale něco mě zarazilo. Byly tam mužské věci.

,,Felixi? Nezavedl jsi mě do cizího pokoje?‘‘ ptala jsem se ho.

,,Ne. Sdílíš pokoj s panem Danielem.‘‘ řekl.

,,Cože?‘‘ vykulila jsem na něj oči. Jen přikývl.

,,Nechám tě o samotě‘‘ řekl a odešel z pokoje. Jakmile bylo slyšet cvaknutí zámku, lehla jsem si na postel a tiše vzlykala. Edward je tady na hradě a já ho nesmím ani políbit, ani mu říct jak moc ho mám ráda. Musím předstírat ztrátu paměti a líbat se s Danielem.. Je mi ze mě na nic.. Jak jsem tak přemýšlela, opět bylo slyšet cvaknutí dveří.. Daniel..

,,Ahoj, miláčku‘‘ pozdravil mě a lehl si vedle mě na bok a hladil mě po zádech. Rychle jsem si nasadila lepší výraz a koukla se na něj.

,,Ahoj‘‘ pozdravila jsem ho a pokusila jsem se o úsměv.

,,Jak ti je?‘‘ ptal se a přisunul si mě blíž. Dělalo se mi zle.

,,Fajn‘‘ řekla jsem pouze. Jen se usmál.

,,Danieli, můžu se na něco zeptat?‘‘ ptala jsem se.

,,Na cokoli‘‘ řekl a dal mi pusu do vlasů.

,,Kdo to byl, ten pohledný muž? A odkud mě znal? A proč jsem musela jít pryč?‘‘ ptala jsem se. Naschvál jsem tam dala slovíčko ,pohledný‘.

,,Víš, on si myslel, že jsi jeho sestřenice. Víš, potom jak ti zemřel otec, tak jsem si tě vzal sem. On jen měl podobnou sestřenici jako jsi byla ty. Museli jsme mu vysvětlit, že to byla mýlka‘‘ řekl.

,,Aha‘‘ řekla jsem.

,,Ale nic si z toho nedělej. Už odešel‘‘ řekl. Odešel? Už je pryč? Ne, tomu nevěřím! Jak by mohl odejít a nechat mě tu? Copak už mu na mě nezáleží? Nechce mě?..

,,Už na to nemysli..‘‘ řekl. Nevím, co chtěl říct dál, ale něco mě vyburcovalo k tomu, abych ho políbila. Možná myšlenka na to, že mě Edward asi nechce, když mě tu nechal.. Anebo.. Neměl jinou možnost.. Přitiskla jsem své rty na jeho a zamotala mu ruce do vlasů. On mou reakci sice nečekal, ale bylo vidět, že když jsem mu dala takovou šanci, že jí chytne za pačesy a už jí nepustí.. Líbali jsme se několik vteřin. On mi svým tlakem zabořoval hlavu do polštářů. Potom přestal a usmál se..

,,Ehm.. Danieli.. Už jsme někdy.. Ty víš co..‘‘ řekla jsem mu a sklopila oči. Na tuhle otázku jsem chtěla znát odpověď. Byla jsem zvědavá, jakou pohádku si vymyslí.

,,No, Bello. Párkrát už k tomu málem došlo, ale nic se nestalo. Chtěli jsme si to nechat na svatební noc.‘‘ řekl a usmál se na mě.

,,Aha. A kdy máme svatbu?‘‘ ptala jsem se..

,,Za dva týdny‘‘ řekl. Cože?! Už? Musím svůj útěk zorganizovat už hodně brzo. Nejdéle za týden.. Za týden už se musím připravovat na svatbu.. Na svatbu, která mě čeká doma ve Forks.. S Edwardem..