Spánek

Autorka: Dara

5.

Bella Swan:

Šla jsem za Danielem temnou kamennou chodbou vstříc jisté smrti. V myšlenkách jsem byla stále s Edwardem. Zavedl nás opět do trůnního sálu.

,,Připravená?‘‘ zeptal se mě Aro,když se za námi zavřeli dveře.

,,Co myslíte?‘‘ sykla jsem na něj kysele.

,,No tak, Bello. Buď hodná‘‘ napomínal mě Aro. Odpověděla jsem mu nepřístupným a kyselým pohledem. Po chvíli to vzdal a šel s námi do dalšího sálu. Zrovna, když jsme chtěli otevřít dveře, někdo je otevřel za nás. Gianna. Už byla upír.

,,Gianno! No teda! Ty jsi se teda vyvedla! Vítám tě do rodiny!‘‘ rozkřikl se Aro, když ji viděl.

,,Díky, Aro‘‘ řekla mu a objala ho.

,,Tak, běž za Demetrim, určitě tě rád uvidí.‘‘ řekl a předvedl jí sadu svých bílých zubů.

Gianna na nic nečekala a rozběhla se tím směrem, odkud jsme přišli. Mezitím mi dal Daniel opět ruku na kříž. Aro otevřel dveře a Daniel mě zavedl dovnitř. Byl to spíš menší pokoj. Něco jako můj. Byla tam jedna postel a vše bylo sladěno do červena. Koberec a závěsy byly víc do ruda. Byl to docela útulný a pěkný pokoj. Až na to, k čemu slouží.

,,Posaď se, Bello‘‘ řekl mi Aro a sedl si na židli. Danielovi nezbylo nic jiného, než si sednout vedle mě na postel.

,,Už se tě radši nebudu ptát, jestli jsi připravená, Bello. O tomhle se prostě nehodlám bavit!.. Řeknu ti, jak jsme to vymysleli. Teď tě Daniel kousne. Chtěl to udělat on. Já budu jen taková menší kontrola, kdyby se náhodou nedokázal ovládnout. No, Bello. To je vše. Máš ještě nějaké přání, když jsi člověk?‘‘ ptal se. Přišlo mi to, jak ve středověku, když někoho chtěli oběsit a vždycky se ptali, jestli má poslední přání.

,,Ano, Aro. A není jen jedno.‘‘ řekla jsem mu.

,,Poslouchám‘‘ řekl mi na to.

,,Mohla bych si půjčit mobil a napsat Edwardovi?‘‘ ptala jsem se.

,,Tohle se dá splnit.‘‘ řekl mi na to.

,,Za druhé. Budu moci odejít, až budu upír?‘‘ ptala jsem se.

,,Uvidíme‘‘ řekl mi.

,,Když přijede Edward, chci, aby tu byl u mě.‘‘ Daniel vedle mě ztuhl.

,,Jestli přijede…‘‘ řekl mi Aro a potom mrkl na Daniela. Ten se uvolnil.

,,Ještě něco?‘‘ ptal se..

,,Ne. Můžu teď dostat ten mobil?‘‘

,,Jistě. Danieli?‘‘ podíval se na něj Aro. Ten kývl a podal mi ten samý mobil, ze kterého jsem Edwardovi volala.

,,Necháme tě o samotě. Až budeš mít dopsáno, zavolej.‘‘ řekl Aro a odcházel i s Danielem z místnosti.

Vzala jsem si mobil do rukou a začala vyťukávat písmenka. Skoro jsem na to neviděla, protože mě začaly slzet oči a po chvíli se dostavil i hrozný pláč.

,,Edwarde,

Za pár minut se už budu svíjet v bolestech. Prosím tě věz, že kdyby Carlisleova teorie byla chybná a já ztratila paměť, věz, že jsem tě vždycky milovala, miluju a milovat budu. Pamatuj na to. Ale kdyby měl Carlisle pravdu, budu se snažit uprchnout, nebo něco, abych byla u tebe. Musím končit. Za pár dní už budu jako ty. Miluju tě!! Nezapomeň na to. Když ztratím paměť,najdi si prosím někoho jiného, s kým budeš šťastný. Miluju tě!!

                  Navždy TVOJE  Bella‘‘

Napsala jsem zprávu a zmáčkla ODESLAT. Poté jsem ještě šla do složky ,,Odeslané zprávy‘‘ a smazala jsem ji také… Poté jsem zavolala Ara a Daniela.

,,Tak dělejte, ať to mám za sebou‘‘ řekla jsem jim. Viděla jsem, jak se ke mně Daniel sklání. Srdce mi bylo jako splašené. Ať si to užije. Je to naposledy, co udělá svoje buch buch. Začalo se mi těžce dýchat. Na můj krk spadla moje poslední slza. Daniel už měl rty skoro u mého krku. Všiml si mé slzy a slízl jí. Potom mě políbil ke klíční kosti a ani ne ve zlomku sekundy jsem ucítila ostrou bolest, jak se mi jeho špičáky zabodly do krční tepny, kde pulzovala moje krev…

                                                                                Sbohem lidská Bello…

Edward Cullen:

Byli jsme zrovna v Pise, jak nám Philip řekl. Jenomže nám neřekl, kde přesně budou. Pisa je ohromné město, ale jak tu máme jen tak najít upíra a mojí lásku? Nebude to snadné.. O Philipa se postaral Emmett. Vzali jsme si jeho mobil, kdyby náhodou někdo z Volturiů volal.

,,Rozdělíme se?‘‘ zeptala se Alice.

,,Bude to tak lepší‘‘ dodala.

,,Možná máš pravdu‘‘ řekl jsem jí na to.

,,Tak dobře. Jdeme‘‘ řekl Carlisle. V tu ránu už vedle mě nikdo nestál. Já jsem se také rozběhl. Běžel jsem na východ. Zrovna, když jsem běžel kolem Šikmé věže, mi zapípal mobil v kapse. Kdo to může být? Rychle jsem se podíval, kdo mi píše… Bella!!

,,Edwarde,

Za pár minut se už budu svíjet v bolestech. Prosím tě věz, že kdyby Carlisleova teorie byla chybná a já ztratila paměť, věz, že jsem tě vždycky milovala, miluju a milovat budu. Pamatuj na to. Ale kdyby měl Carlisle pravdu, budu se snažit uprchnout, nebo něco, abych byla u tebe. Musím končit. Za pár dní už budu jako ty. Miluju tě!! Nezapomeň na to. Když ztratím paměť,najdi si prosím někoho jiného, s kým budeš šťastný. Miluju tě!!

                  Navždy TVOJE  Bella‘‘

To ne!! Už jsou ve Volterře!! Philip nás špatně navedl!.. Zhroutil jsem se.. Bella už určitě leží na té jejich posteli a svíjí se v hrozných bolestech.. Musím jet za ní!.. Zavalil mě hrozný vztek.. Musel jsem to říct ostatním. Nasadil jsem to nejrychlejší tempo, jaké jsem dokázal a šel hledat svou rodinu. Jako první jsem narazil na Carlislea a Esme. Oba byli šokovaní, ale rychle se sebrali. To se mnou šli hledat další. Hned potom jsme našli Rose a Emmetta a potom Alici s Jasperem. Alice se z toho zhroutila. Rose vypadala na to, že také není daleko od zhroucení. A co jsem měl říkat já? Já jsem jen tiše vzlykal  bez slz.

,,Musíme jet‘‘ řekl jsem po chvíli.

,,Ano‘‘ potvrdil mi Emmett tvrdým hlasem. Měl ji také rád. Byla skoro jediná, která hodně dobře snášela ty jeho šaškárny.

Opět jsme si ukradli nějaká auta. Já jsem trval na tom, že musím mít auto sám pro sebe a že pojedu jako první. Carlisle, ač nerad, souhlasil.

Jeli jsme nádhernou Toskánskou krajinou. Já jsem byl v čele skupiny. Měl jsem vínové Porsche. Ručička tachometru se téměř nikdy nevzdálila od pravé strany tachometru. Ostatní nebyli takoví blázni, a proto značně zaostávali. Zpomalil jsem až tehdy, když už jsem viděl brány toho nejhoršího města na světě.. Volterry. Dojel jsem k bráně, kde byli kontroly. Zrovna tam nikdo přede mnou nebyl, takže jsem se na kontrolu vybodnul. Projel jsem bránou bez ohlédnutí. Neměl jsem čas na nějaké cavyky s kontrolou. Emmett a Rose, kteří jeli za mnou udělali to samé. Jediní, kteří dodrželi předpisy, byli Esme a Carlisle. Když konečně dojeli k nám na parkoviště a vystoupili z auta všiml jsem si, že na nás z každé strany zírají aspoň dva páry upířích očí. Ale to mi bylo fuk. Musel jsem jít najít Bellu…