Spánek

Autorka: Dara

3.

Edward Cullen:

,,Edwarde, co chceš dělat?‘‘ ptala se mě Rosalie..

,,Nevím.. Zachránit ji přece!‘‘ řekl jsem jí..

,,Ano, to samozřejmě, to my taky, ale co chceš dělat teď?‘‘ ptala se.. Nevím.. Chvíli jsem mlčel.. Pak promluvil Carlisle.

,,Poletíme letadlem‘‘ pronesl..

,,Cože?‘‘ ptal jsem se hned.. Chtěl jsem pokračovat, než se Alice zhroutila.. Měla vidění..

,,Alice, zlatíčko, co jsi viděla?‘‘ ptala se jí Esme hned potom, co se trochu uvolnila a otevřela oči.

,,Oni.. mají špeha.. Ten je informuje o tom, co děláme..‘‘ řekla..

,,Tak proč ho necítíme?‘‘ ptal se Emmett..

,,On.. Je to člověk‘‘ pronesla šeptem..

,,A je jen jeden?‘‘ ptal jsem se..

,,Ano, jen jeden‘‘ potvrdila moje slova.

,,Tak vidíš, Edwarde.. Přece jen musíme letět letadlem.. Aby si mysleli, že děláme přesně to, co chtějí. Až přiletíme do Itálie… No co je pro nás jeden člověk? S ním si poradíme raz dva..‘‘ Řekl mi a pak se obrátil na Alici..

Alice? Chtějí vyslat ještě nějaké špehy?‘‘ ptal se jí. Alice zavřela na chvíli oči a soustředila se.

,,Ne, nikoho dalšího vyslat nechtějí. Ani v Itálii na letišti nikdo nebude. Další budou až ve Volterře‘‘ řekla a postavila se.

,,To je dobré. Takže ten jejich špeh s námi musí letět letadlem. Tam ho najdeme, ale nedáme mu znát, že víme o koho jde. Pak, až vystoupíme z letadla ho někam odtáhneme a..‘‘ nedokázal dokončit větu, i když jenom šeptal, aby nás třeba ten dotyčný neslyšel.. Ale pak řekl Emmettovi.

,,Emmette?‘‘ otočil se na něj… Emmett pochopil a radostně kývl.

,,To bude hračka.. Jenom člověk‘‘ řekl a odfrkl si.

,,Jdeme?‘‘ přerušil jsem je.

,,Není kam spěchat, Edwarde. Budeme tam dřív než oni. Podívej se na nás. V tomhle oblečení nás do letadla nepustí.‘‘ Řekl Carlisle. Zase nákupy..

,,Tak dělejte. Já tu počkám. Promyslím si plán.‘‘ Řekl jsem jim a sedl si na jednu z prázdných laviček..

Bella Swan:

,,Danieli, proč jsi mě nemohl zabít předtím na louce? To kvůli tomu, abyste mě zabili musíme jet do toho vašeho sídla?!‘‘ ptala jsem se ho.

,,Ale my tě nechceme zabít! Čeká tě něco mnohem, mnohem lepšího‘‘ řekl mi a v očích se mu zablesklo.

,,Cože? Nechápu‘‘ řekla jsem mu.

,,Nechceme tě zabít,  ale chceme,abys byla jedna z nás! Isabella Volturi. My tě přeměníme. Když se k tomu ten tvůj upír co za nic nestál nedostal! A ani možná nechtěl!‘‘ zakřičel na mě.

,,Takhle o něm nemluv! Já ho miluju a vždycky budu! A on by se k tomu dostal, kdybys ty nepřijel! Víš, za měsíc máme svatbu a po té svatbě už bych byla upírkou!‘‘ to se ho dotklo. Nevím proč.

,,Zapomeň na něj. Už ho asi neuvidíš..‘‘ Cože?! To nemůže myslet vážně! Ne, ne, ne!!

,,Tak na to zapomeň! Ty jsi tak.. tak.. hrozný!‘‘ nemohla jsem najít vhodná ,,slušná‘‘ slova. Jen se mi zasmál.

,,Když už, nemáš u sebe mobil?! Chtěla bych aspoň naposledy slyšet jeho hlas, když dovolíš!‘‘ Nebude to naposledy! To přísahám. Jen potřebuju plán.. Nějaký nápad.. Prostě něco..

,,Když chceš..‘‘ řekl lhostejně a hodil mi malý černý telefon. Jen tak tak jsem ho chytla. Hned jsem vycvakávala telefonní číslo. Čekala jsem.. Píp… Píp…

,,Haló?‘‘ ozvalo se z druhého konce.

,,Edwarde? Kde jsi? Co ostatní? Přežili? Unesli mě! Vezou mě do Volterry.. Prosím, přijeď si pro mě!‘‘ začala jsem na něj chrlit. Skoro jsem zoufalstvím propukla v pláč.

,,Bello, lásko, jsi to ty? To není možné? Odkud voláš? Neboj, už si pro tebe jedu. Ostatní jsou v pohodě. Jedou taky. Kde přesně jste?‘‘ ptal se také.

,,Já, já nevím.. Někde na lodi. Prý už se s tebou neuvidím! Prosím, řekni mi že lžou!‘‘ prosila jsem.

,,Uvidíme se, uvidíš. Já už si pro tebe jedu. Teď jsem s rodinou v letadle. Prý nás někdo špehuje. Už víme kdo to je. Když tak si na něj dávej pozor. Na sebe dávej pozor! Prosím tě! A co ti všechno říkal?‘‘ ptal se s úzkostí v hlase.

,,Skoro nic. Jen to, že mě chtějí přeměnit a že už se neuvidíme‘‘ začala jsem plakat.

,,Šššš.. Neplač.. Brzy se uvidíme. To ti říkal jen tohle?! Grrr‘‘ řekl a pak si něco začal mumlat pro sebe. Ale já rozuměla.. Říkal si něco jako ,,Hlupák. Chystá pro ni takovou budoucnost a ani jí o tom neřekne!‘‘..

,,Co mi neřekl o mé budoucnosti, Edwarde? Ty snad něco víš?‘‘ Začala jsem hysterčit.

,,Ehm..no..‘‘ zadrhával se..

,,Edwarde! Prosím!‘‘ žadonila jsem.

,,Dobře. Ale dělej, že jsem ti to neřekl. Nedej na sobě znát jedinou známku toho, že to víš. Oni.. Ano, chtějí tě přeměnit.. Ale pak.. Tě chtějí zbavit paměti. Aby sis na mě nepamatovala.. A hlavně.. Aby ses zamilovala do Daniela.‘‘ řekl to s tak tichým a smutným hlasem co jsem od něj kdy slyšela. Sesypala jsem se.

,,Cože? Ne, Edwarde! Ne! Prosím, udělej něco!‘‘

,,Udělám, uvidíš. Ale neboj. Carlisle má takovou teorii o tvé přeměně. Myslí si, že když jsi odolná proti našim darům teď, když jsi člověk, že se ti to přenese i do nového života.. Myslím, že to není špatná teorie..‘‘ řekl..

,,A co chtějí udělat s tebou?‘‘ zeptala jsem se žalostně.

,,Když tě budu chtít zpátky, pokusí se mě zabít. A já tě dostanu zpátky, Bello!‘‘ sliboval mi. NE!!!

,,Edwarde, dávej na sebe pozor. Miluju tě! Nechci tě ztratit!‘‘ Vyznávala jsem mu své city do telefonu.

,,Bello, já vím. Promiň, musím končit, přistáváme. Pamatuj na to, co jsem ti řekl prosím. A hlavně pamatuj na to, že tě miluju celým srdcem. A že tě dostanu zpátky ať to stojí co to stojí!‘‘ Jak ráda bych těm posledním slovům věřila!..

,,Já tě taky miluju, Edwarde!‘‘ řekla jsem mu na to..

,,Já vím, posílám pusu.. Brzy se uvidíme!‘‘ řekl a položil to… Pak jsem tam tak seděla a tiše plakala. Asi po hodině mě tam našel Daniel. Strašně moc jsem chtěla mu všechno vykřičet do obličeje, ale pamatovala jsem na Edwardova slova.. Nesmím dát vědět, že to vím..

,,Bello, připlouváme k Itálii.‘‘ řekl mi jen, vzal mi z rukou mobil a odešel..