Spánek

Autorka: Dara

12.

Edward Cullen:

Ráno jsem spěchal do kostela. Nemohl jsem se dočkat, až bude Bella opravdu moje. Moje se vším všudy. A taky jsem byl v kostele jako první, i když malou chvíli po mě přišel kněz. Netrvalo dlouho a kostel se začal zaplňovat. Během půl hodiny už tam byli skoro všichni hosté. Všichni až na mou rodinu, Charlieho a mojí budoucí manželku.. Ach, jak krásně to znělo.. Když už jsem začal cítit svou rodinu a uviděl v dáli první auto, šel jsem dovnitř. Normální člověk by ty auta ještě neviděl, ale já díky mým smyslům ano. Během chvilky jsem došel k oltáři. Během té doby, co jsem přešel uličku, jsem slyšel v hlavě několik hlasů. Například Jessičin.. Slyšel jsem ,,Ta Bella se ale má. Ulovila nejhezčího kluka z tohohle poloostrova. Ale přeju jim to.. Moc jim to spolu sluší..‘‘. Pohlédl jsem na ní a usmál se. Ona trochu zčervenala a sklopila hlavu. Trochu jsem se pousmál nad její reakcí, ale to už jsem viděl Rosalii a Emmetta, jak jdou směrem ke mně. Během chvíle už začal hrát pochod a ve dveřích se objevila ta nejkrásnější nevěsta na světě. Moje Bella. Strašně moc jí to  slušelo. Netrvalo dlouho a už mi jí Charlie předával..

Nedával jsem vůbec pozor. Pořád jsem myslel na to, že Bella bude konečně Cullenová. Po chvíli přišel čas na to, zopakovat svoje sliby. První jsem šel na řadu já. Odříkal jsem slib a nasadil jí prsten. Poté ona.. Poté jsem jí mohl políbit. Vzal jsem si její obličej do dlaní a spojil své rty s jejími. Měl jsem co dělat, aby se tento polibek nezvrhl v něco víc, ale byli jsme mezi lidmi. Proto jsem ten polibek musel ukončit. Ale byl to ten nejhezčí polibek. Manželský polibek.. Už jsme byli svoji.. Nedával jsem moc pozor, proto mě z mého toku myšlenek vytrhl až křičící dav lidí. Podíval jsem se a spatřil je.. Volturiovi.. Jen tak tak jsem stihl chytit Bellu, která upadla do bezvědomí. Oni mi ji ale vytrhli z náruče a zezadu mě chytli dva Volturi. Pral jsem se s nimi jak jsem mohl, ale nestačil jsem na ně. Emmetta museli držet čtyři. I ostatní byli lapeni. Nad Bellou se skláněla nějaká upírka.

,,Nech jí být!!‘‘ zařval jsem na ní. Ona se na mě podívala a uličnicky se na mě usmála.

,,Pozdě, Edwarde..‘‘ promluvil vedle mě Daniel. Zlobně jsem se na něj podíval.

,,..Bella právě teď ztratila paměť.. A už doopravdy. Už ani neví, že nějaký Edward Cullen existuje‘‘.. řekl vítězně. To mě dohnalo k ještě větší zuřivosti. Ti dva upíři co mě drželi přistáli na zemi a já už svíral Daniela pod krkem. Už jsem to s ním chtěl skončit, ale během sekundy se na mě navalilo snad deset dalších upírů. Proti nim už jsem neměl co dělat. Daniel se vzpamatoval a stoupl si proti mně. Během chvíle mě udeřil pěstí do břicha. Srab!!

,,Odveďte je!‘‘ rozkázal. Všichni nás vláčeli ven a my se s nimi prali. Bohužel nám to nebylo vůbec nic platné. Nic není horšího než bezmoc.. Naposledy jsem se podíval k oltáři. Bella už se probouzela a vedle ní stál Daniel.. Pak už se jen zavřeli dveře a my byli venku. Dotáhli nás k velkému autu a vezli nás pryč od kostela. Opět na mě šel ten divný pocit.. Pocit spánku.. Ale mě se nechce spát.. Ne!! Ne teď!! Prosím ne.. Spánek ne.. Oči se mi klížily. A během chvíle se zavřely. Usnul jsem..

Probudil jsem se na zemi. Kde to k čertu jsem?! Byl jsem v kamenné místnosti a kolem mě ještě spal zbytek mé rodiny. Místnost byla malá. Bylo tu jen jediné malé okno. A i tím moc světla neprošlo. Proti oknu byly těžké, kovové dveře. Přes ty by se určitě nikdo nedostal.. Ale i tak jsem to musel zkusit. Rozběhl jsem se proti nim. A znova a znova.. Nic.. Po chvíli se otevřely. Do místnosti vešla malá postava v kápi. Po chvíli kápi sejmula.. Byla to Jane..

,,Vítej ve Volterře, Edwarde..‘‘ řekla mi. Jen jsem se na ní zlostně díval.

,,Vím, že bys byl možná radši, kdyby jsi byl někde jinde, ale ty a tvá rodina budete ubytováni tady. Jste v té nejméně navštěvované a od teď  nejvíce hlídané části hradu. Jsou tu jen jediné dveře.. Ty vaše..‘‘ řekla a usmála se.

,,Co jste udělali s Bellou?! Jak dlouho jsem spal?‘‘ ptal jsem se.

,,Oh, neměj o ní starosti. Spal jsi dva týdny. Jaké to bylo?‘‘ pořád se usmívala.

,,Ptám se, co jste udělali s Bellou!!‘‘ okřikl jsem se na ní.

,,Nic. Užívá si manželství s Danielem. Je to moc hezký pár. Zrovna teď se vrátili z Říma..‘‘ tahle informace mi vzala dech. Manželství? Oni se vzali? To ne!! Když viděla, co to se mnou dělá, řekla ještě..

,,Nemusíš mít strach. Ještě si nevzpomněla..‘‘ řekla a smála se čím dál tím víc. A i se smíchem odešla. Dveře se opět zavřely. Já jsem se schoulil do rohu místnosti a tiše jsem vzlykal bez slz.. V mém nitru mě spalovala ohromná bolest. Bylo to ještě horší, než když jsem Bellu opustil po jejích 18. narozeninách. Jako kdyby mi nechyběla nejen duše, ale teď i mé srdce. Tohle už není Edward Cullen.E dward Cullen je pořád někde šťastný po boku Belly. Tohle je to, co z něj zbylo. Nestvůra, troska. A to je jen začátek.. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle vzlykal, ale vedle mě se ozval něčí hlas. Skoro jsem se lekl.. I mé smysly mě opouštěly.

,,Eddie?‘‘ oslovila mě Rosalie. Eddie mi říkala občas jen ona. Vzhlédl jsem.

,,Edwarde, co se stalo??‘‘ ptala se vyděšeně, když viděla můj výraz. Hned seděla vedle mě a utěšovala mě. Opřela si mou hlavu o svůj krk a hladila mě po vlasech. To mi pomohlo..

,,On.. Si ji vzal, Rose. Je z ní Isabella Volturi..‘‘ vzlykal jsem čím dál víc. Ztuhla..

,,Kde to jsme?‘‘ ptala se.., ,Jsme ve Volterře?‘‘ Jenom jsem kývl. Nezmohl jsem se na slovo.

,,No tak, Edwarde.. Ona si vzpomene, uvidíš..‘‘ utěšovala mě.

,,Díky, Rose. A co když ne?‘‘ nechtěl jsem na to ani pomyslet.

,,Máš nás.. Vždy budeme při tobě, to víš..‘‘ řekla a přitiskla si mě blíž. I já ji.. Byla mi v tuhle chvíli největší oporou. Nikdy jsem si nevšiml, jak umí lidem pomoct.. Opravdu se pro ní hodí slovo ,,sestra‘‘. To ona je.. Jsou s Alicí nejlepší sestry, jaké si kdo může přát..

,,Ještě jednou díky..‘‘ řekl jsem a chvíli bylo ticho.. Opět jsme tam takhle seděli dlouhou chvíli, než se probral celý zbytek rodiny.. Rosalie je všechny obeznámila se situací, abych já nemusel mluvit. Jasper se opravdu moc snažil zlepšit atmosféru, ale emoce všech byly nezvladatelné.. A hlavně myšlenky.. Pro mě to bylo nejhorší.. Pořád slyšet, co si druzí myslí. Všechen ten soucit.. K čemu mi bude? Soucit mi lásku nevrátí.. Musel by se stát zázrak, aby se Belle vrátila paměť.. A zázraky se nedějí každý den..