Souznění

Autorka: Giner

IX: Violet a Felix

EDWARD:

Bolest, kterou jsem cítil, se zdála být den ode dne větší, i když by to mělo být naopak. Už uběhlo několik let od doby, co odjela a já byl zoufalý. Den ode dne jsem zapomínal, jak zněl její hlas, její smích, jak voněla a jak se jí rozzářily oči, když byla šťastná. Nyní jsme žili v Denali u známých, prý, abychom všichni zapomněli. Jako by to bylo možné... U Tanyi nyní bydlela i Violet, mladá upírka, která sem přišla teprve před pár týdny. Nenáviděl jsem ji, protože mi hrozně připomínala Bellu, připomínala mi ji na každém kroku, každým svým gestem, jen byla jiná vzhledově. Ale byla taky tak strašně hodná a obětavá, myslela na všechny okolo více než na sebe. Všichni si všimli, co ve mně její přítomnost vyvolává a nechali to být, jen Alice se den ode dne tvářila více jako kakabus a na každém kroku mě provrtávala pohledem. Nechápal jsem, co se stalo a tak jsem si s ní jednoho večer promluvil, ostatní byli na lovu a v domě jsme zůstali jen my dva-

„Alice, co je s tebou,“ šel jsme přímo na věc.

„Nic,“ odsekla mi a koukla se na druhou stranu. Dlouho jsem ji neviděl takhle naštvanou, naposledy před několika desítkami let, když jsem jí nedopatřením zničil její oblíbené šaty.

„Něco ano, zlobíš se na mě a nevím důvod.“

„Nevíš důvod?“ Nevěřícně  na mě zírala a když jsem zavrtěl hlavou naštvaně na mě shlížela. „Takže ty jsi už zapomněl na sestřičku, která nám všem zachránila zadky a teď je, kdo ví kde? Už jsi zapomněl, že teď jsme na jejím místě mohli být my? Zapomněl jsi i na to, že tě milovala a obětovala se za tebe? Zapomněl jsi, že přísahala, že se vrátí?“ Ječela na mě jako na malého kluka  a mě její slova tak hrozně bolela.

„Ne, nezapomněl! Jak bych mohl!“ Zařval jsem na ni.

„Nezapomněl jsem na ni, ale den ode dne je to horší, cítím bolest při každé vzpomínce na ni a nevím, jak se toho zbavit! Miloval jsem ji více než sebe, kdybych mohl, šel bych do Volterry místo ní, ale přísahal jsem, že neudělám hloupost. Ona se obětovala, abychom byli šťastní a teď se objevila Violet, která je jí tolik podobná. To mám nechat zase odplout své štěstí? Můžu být šťastný, můžu žít a ty mi to chceš vzít? Nežil jsem celých dvanáct let, co je pryč a věřil jsem, že se vrátí, ale už nemůžu. Už nedokážu věřit, že se tady objeví, když to nezvládla za celou tu dobu. Kdyby mohla, určitě by přišla, ale ona se neobjevuje,“ na konci své řeči jsem už skoro šeptal, bylo mi líto, že jsem to tak cítil, ale jinak to nešlo. Objala mě okolo ramen.

„Promiň mi to, já jen, že pořád věřím, že se vrátí, nejde na ni zapomenout.“

„Já vím, nevyčítám ti to, ale už o ni prosím nemluv, pokusím se být šťastný s Violet, ano? Určitě by si to tak přála, chtěla by, abych žil dál.“ Kývla a už se k tomu nevracela, místo toho jsme si šli zahrát šachy, jen my dva jsme spolu mohli soupeřit. Když domů dorazil zbytek rodiny, byli rádi, že mě viděli s Alicí. Den ode dne jsem trávil více času s Violet a byl jsem v rámci možností šťastný. Nemiloval jsem ji jako Bellu, ale měl jsem ji rád. Cítil jsem, že jí více nemůžu dát, ale zdálo se, že více nechce. Stala se mou spřízněnou duší, byla to má nejlepší přítelkyně... Jen jsem s ní chodil.

BELLA:

Zvykla jsem si na temnotu, která okolo mě vládla. Byla jsem tady už dlouho a pomalu si zvykla na vůni lidské krve, nevnímala jsem ji tolik jako dříve. Ale pořád pro mě bylo hodně těžké ovládat se. Když jsem byla silná, vždy jsem hodně cvičila a objevovala, co ve mně je. Poznala jsem, že ve Volterře nejsou jen zlí upíři, ale je jich tam pár i hodných. Konkrétně jeden, kterého znám. Felix... Bez něj bych nepřežila a nikdy nemohla tolik cvičit jako nyní. Zdá se to neuvěřitelné, ale když jsem si myslela, že umřu, vždy mi hodil nějaké zvíře. Riskoval tím svou existenci, protože to nedostal jasným příkazem. Potom mi zvěř házel kdykoliv to šlo, ale i tak to bylo žalostně málo. Titanové dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Felix. Nesmál se, nikdy jsem ho neviděla smát, vypadal smutně a ztrhaně. Přivedl nové lidi, tentokrát dva a chvíli si sedl ke mně.

„Jak je,“ zajímal se.

„Bylo líp,“ zašklebila jsem se. Pak jsme mlčeli, ale já cítila, že se chce na něco zeptat.

„Takže?“ Pozvedla jsem obočí. „Určitě tady nejsi jen proto, aby ses zeptal, jak se mám.“

„Máš pravdu, nejsem. Víš, nejsem tady dobrovolně stejně jako ty.“

„To jsem nevěděla.“

„Hm... Patří mezi pár upírů, kteří byli donuceni tady zůstat, většinou pod pohrůžkou vyvraždění rodiny. Velmi dobrá motivace,“ pověděl trpce. „Ale většina se s tím smířila a tenhle způsob života se jim líbí, ale já ho nesnáším.“

„Proč mi to říkáš?“

„Možná nechci, aby mě všichni viděli jako krvelačnou zrůdu. Dříve jsem pil zvířecí krev, ale pak jsem byl donucený zabíjet lidi. Tohle jsem snesl jen pár hodin než jsem zabil člověka,“ přiznal.

Poslouchala jsem jeho příběh a uvědomovala si, jak je v pár věcech podobný tomu mému. Jen já vydržela o něco déle a ještě vydržím. Doufám... Chodil ke mně vždy, když to šlo a povídali jsme si. Stali se z nás přátelé, ale nikdy mě nedokázal dostat pryč z cely, bylo to příliš nebezpečné. Chápala jsem to a nenutila ho, aby riskoval. Tohle byl můj boj a já neměla právo ho do toho zatahovat...

O několik let později:

BELLA:

Konečně jsem dokázala ovládnout vše, co jsem si myslela, že umím. Nyní jsem uměla ochránit sebe i své okolí před útoky, dokázala jsem vytvořit dostatečně silnou bariéru, která platila na schopnosti všech, co jsem znala. Dokonce to platilo i na schopnosti předpovídání budoucnosti. Bylo to neuvěřitelné, byla jsem velmi mocná, kdybych chtěla, tak bych dokázala Volturiovi zničit sama, ale já se teď soustředilo jen na jedno: dostat se odtud pryč. Dokázala jsem číst myšlenky, vytvářet iluze, komunikovat přes myšlenky, vytvořit štít  a co víc, dokázala jsem ovládat mysl jiných upírů a lidí taky. Asi se ze mě stala nejmocnější upírka v historii. Z mysli Felixe jsem zjistila, že jsem tady zavřená už dvanáct let a bála jsem se, aby to nebylo příliš dlouho. Nikdy mě nezajímalo, jak dlouho jsme tu byla, soustředila jsem se jen na ovládnutí svých schopností a na sebeovládání. Za pár dnů by mi sem měli přinést pár laní a já budu moct utéct a nikdo mě nedokáže vystopovat, číst myšlenky a nebo vidět můj budoucí krok. Tolik bych si přála promluvit s Alicí a doufala jsem, že to půjde, i když je ode mě tak daleko.

„Alice,“ oslovila jsem ji v mysli a soustředila se na její obraz. Cítila jsem její zmatenost a nedůvěru.

„Bello,“ zeptala se tázavě.

„Ano, jsme to já,“ poslala jsme ji myšlenku a byla šťastná, že ji zase po  dlouhé době slyším.

„Kde jsi? A jak jsi tohle dokázala?“

„Je to má schopnost, na kterou jsem přišla teprve nedávno. Jsem ještě ve Volterře, ale už ne na dlouho. Musíte být opatrní, rozumíš? Možná se na vás někdo přijde podívat, tak buď ve střehu než se k vám dostanu. Dej tam na všechny pozor a já si vás brzy najdu, bude to pro ostatní překvapení, tak jim to neříkej,“ byla jsem vyčerpaná a už déle nedokázala udržet myšlenky a spojení se přetrhalo. Ještě ke mně dolehl její výkřik, netušila totiž, co se děje. Chvíli jsem odpočívala a poté jsem si opakovala plán na útěk a přemýšlela nad nejlepšími kroky.

ALICE:

Byla jsme vyděšená, když se mého vědomí dotkla cizí mysl, netušila jsem, o koho jde a můj šok se prohloubil, když jsem se dozvěděla, že je to Bella. Byla jsem šťastná a smutná zároveň, protože před pár týdny se Edward rozhodl, že si Violet vezme za ženu. Nenáviděla jsem ho za to, hlavně teď, když jsem věděla, že je Bella v pořádku a brzy bude zase u nás. Doufala jsem, že se Edward s Bellou dají znovu dohromady, vždyť Violet byla správná holka, ale jen náhražka za sestřičku. Nikdy jsem ji nepřijala jako člena rodin a všimla jsem si, že ostatní sourozenci jsou na tom stejně. Carlisle s Esme byli také rozpačití, ale už si pomalu začínali zvykat. Tolik se to lišilo od doby před dvanácti lety... Edward právě přišel do obýváku a střelil po mně pohledem, zase jsem myslela na Bellu a to jsem mu slíbila, že o ni nebudu v jeho přítomnosti přemýšlet. Ovládla jsem hněv, který pomalu zaslepoval mou mysl, nejraději bych mu něco tvrdého obila o hlavu.

Šla jsem raději za Emmettem, Rose a Jasperem, kteří něco dělali v garáži na Rosině autě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je nervózně.

„Děje se něco,“ zajímalo Jaspera, který vcítil, jak jsem nervózní.

Teď se na mě upřely oči všech a já se musela pořádně nadechnout, abych jim mohla říct pravdu.

„Bella se vrátí a bude to brzy.“

„Cože,“ vykřikl Emmett a byl šťastný, ale pak si uvědomil, jak jí asi bude a byl rozzuřený a chystal se odejít.

„Kam jdeš,“ zadržela jsem ho.

„Dám Edwardovi přes hubu, aby se vzpamatoval,“ zavrčel.

„Nedělej to, chtěla, abych mu nic neříkala, i když je pravda, že nevěděla, co se děje. Pokud jsem správně pochopila, tak plánuje útěk během několika příštích dnů. Ale nevím, jestli má šanci, sama proti tolika upírů, bojím se, že její existence bude u konce. A její budoucnost nevidím, jen tmu a nic více, takže je to i reálná možnost a neměli bychom bráchovi dávat naději, když je tak malá,“ šeptala.

„Jak dlouho nic nevidíš?“

„Začalo to chvíli po té, co nás opustila, hned další den v noci, kdo ví, co s ní je.“ Jasper mě objal okolo pasu a přitiskl k sobě.

„Musíme s tou svatbou něco udělat, nemůže sem přijet a vidět, jak na ni zapomněl a bere si někoho jiného,“ řekla Rosalie.

„Jenže co? Svatba je za týden, snad to do té doby stihne,“ povzdychl si Jasper.

Všichni jsme si uvědomovali, co se stane, pokud to Bella nestihne, pukne ji srdce žalem, obětovala toho pro nás tolik. Nezbývalo nám nic jiného než doufat...