Souznění

Autorka: Giner

VIII: Skrytý talent

BELLA:

Do Itálie jsme se dostali soukromým letadlem, takže jsme tak byli už druhý den večer. Celou cestu jsem s nikým nepromluvila a ani se na žádného z upírů nepodívala. Měla jsem zavřené oči a vzpomínala  na svou pravou rodinu a nebo se koukala  z okýnka. Hrozně jsme si přála, aby to dopadlo jinak, abych s nimi mohla zůstat, ale tohle bylo pro všechny nejlepší. Trochu jsem se pousmála, když jsem si uvědomila, že tam jsou teď všichni spolu. Záviděla jsem jim to, ale taky přála, oni si to štěstí zasloužili. Než jsme se dostali až do Voltery, chvíli to trvalo, ale vzhledem k tomu, že na nás čekaly auta, tak to bylo v pohodě. Seděla jsem v limuzíně s Arem a ještě nějakými dvěma upíry, kteří se představili jako Demetri a Felix. Demetri mi byl od pohledu nesympatický, s ním si asi nebudu rozumět.

„Hned jak přijedeme, tak se najíme a potom půjdeme objevovat tvé schopnosti,“ seznámil mě s plánem Aro.

„Dobře, ale upozorňuji, že lidskou krev pít nebudu,“ ušklíbla jsem se.

„Mohl jsem tušit, že tě taky tímhle nakazili,“ zavrčel naštvaně. „Ale lidskou krev pít budeš muset, nic jiného ti dávat nebudeme,“ zasmál se a sledoval mou tvář, která se stáhla do ledové masky. Však ještě uvidí, co všechno dokážu, uvidí, jak jsem silná a jednou se jim pomstím... Jednou mi za všechno zaplatím, to slibuji. Jen jsem se děsivě usmála a promluvila:

„Co myslíš, že budu mít za schopnosti?“

„To nevím přesně, určitě budeš moct blokovat schopnosti všech ostatních. Možná budeš moct komunikovat přes myšlenky, vytvářet iluze a nebo ovládat živly, tvůj talent je obrovský,“ zářily mu rudé oči nadšením. Vypadal jako fanatik. Hm... Toho by se dalo využít, ale prvně musím objevit své schopnosti a naučit se je ovládat, teprve potom budu moct pomoct své rodině a vrátit se k nim, aniž bych je ohrozila a bála se o ně.

Volterra byla poměrně krásné město, ale od začátku jsem ho nenáviděla. Můj příjezd byl tichý, jen když jsme došli do jídelny, upřely se na mě další oči od významných upírů. Znala jsem je jen z vyprávění, jeho bratři a spoluvladaři, jeho rodina.

„Takže jsi ji přivedl,“ promluvil jeden znuděně.

„Hm... Kde je naše jídlo, mám žízeň,“ zeptal se Aro nespokojeně a neseznámil mě s nikým. V tu chvíli do místnosti vstoupila krásná žena v sukni a za ni snad dvacet lidí, možná více, vypadalo to nějaký zájezd Japonců. Znechuceně jsem se podívala na upíry, kteří se na vrhli jen co se za všemi zavřely dveře. Stála jsem bokem toho všeho a snažila se nedýchat, vůně krve byla lákavá, ale když jsem viděla, jak vraždí nevinné, hned mě to přešlo a byla jsem zhnusená jejich počínáním.

„Pij,“ přikázal Aro, který byl již zasycen a rukou pokynul Felixovi, který ke mně přitáhl nějakou ženu.

„Ne,“ odmítla jsem. „Jak jsem řekla, nebudu pít lidskou krev.“

„Ale budeš,“ zavrčel naštvaně a pokynul Felixovi, který přikývl, věděl, co má dělat. Chytil mě za ruku a táhl mě někam pryč. Ti, co si toho všimli, se ušklíbli, věděli zase více než já a podle jejich tváří mi došlo, že tohle bude asi dost kruté. Jsem opravdu zvědavá, jak dlouho to vydržím a co na mě vymysleli.

Tahal mě za sebou různými chodbami a já brzy zapomněla, kde jsem, nepamatovala jsem si cestu zpět. Pomocí kódu otevřel titanové dveře a strčil mě dovnitř a zase za mnou zavřel. Já se ocitla v naprosté tmě v ne příliš vábně vonící kobce. Když jsem se rozkoukala, všimla jsem si, že místnost je poměrně malá a kromě rozpadávající postele tam nebylo vůbec nic. Nebyl zde žádný otvor, kterým by zde mohlo pronikat světlo. Posadila jsem se na zbytky postele a dívala se do zdi na druhé straně, netušila jsem, co se bude dít, ale měla jsem z toho špatný pocit. Netrvalo to dlouho a titanové dveře se opět otevřely, nyní tam ale nebyl Fellix sám, měl s sebou několik lidí, které strčil ke mně do cely. Měl u sebe nůž a v mým očích se objevil děs, už jsem věděla, co se bude dít a měla jsem strach, že tohle nevydržím.

„Dokud se neumoudříš, tak tohle tady budeš mít pořád,“ pověděl mi Felix a začal lidi řezat do kůže, tak, aby jim tekla krev. Nedýchala jsem, ještě, že jsem to nepotřebovala a byl to jenom zvyk.

„Je mi to líto,“ pověděl ještě Felix a potom zmizel, dokázal si představit, jaké utrpení teď budu prožívat. Vůně jejich krve mě vábila, ale nemohla jsem porušit vše,  co jsem věřila a nemohla jsme ani tak rychle podlehnout, i když to bylo hrozně těžké. Kdybych podlehla, zklamala bych svou rodinu a to nechci.

„Běžte ode mě co nejdál,“ poradila jsem jim a když se nehýbali, zařvala jsem na ně, aby se vzpamatovali. Udělali, co jsem jim řekla a já se ponořila do svého světa, jen abych zahnala myšlenky na hlad a na chuť krve. Uvědomila jsem si, že musím začít trénovat, protože kdo ví, jak dlouho mě tady budou držet a jak dlouho to tady přežiji.  Posadila jsem se do tureckého sedu a začala meditovat, někde jsem četla, že je to dobré na uvolnění a pomáhá to ustálit vnitřní sílu. Nevím, jak se naučit něco, co ani nevím, že mám. Vím, že mám schopnost blokovat schopnosti, ale dokážu to jen u sebe a nevím, jak to dělám, budu na to muset přijít. K tomu jsem dokázala číst Edwardovi myšlenky, možná je to další z mých schopností, ale tuhle budu moct trénovat na lidech, kteří tady jsou, třeba to dokážu. A pak mám další schopnosti, které neznám a budu je muset objevit. Asi bych měla začít od toho nejsnadnějšího, ať mám alespoň nějakou naději, že se mi to povede a já uvidím úspěch. Zkoušela jsem to dlouho, ale bez výsledku, nakonec jsem vyčerpaně ležela na kamenné zemi a odolávala pokušení napít se krve, kterou jsme jasně cítila z druhé strany.

Nevím, jak dlouho trvalo než jsem se jakžtakž vzpamatovala a byla schopná znovu cvičit. Vyčerpávalo mě to čím dál více, dneska jsem tak dlouho nevydržela. Ale přineslo to úsměv, slyšela jsem shluk hlasů, i když jen velmi slabě a zmateně, ale považovala jsem to za výhru.

Dlouho jsem neměla krev, ale ovládala jsem se, nechtěla jsem zklamat a podlehnout. Nakonec psychicky neudrželi Volturiovi a hodili mi do cely dvě laně. Vrhla jsem se na ně a pila jsem se s požitkem, čerpala jsem sílu, abych mohla pokračovat v tréninku. Šlo to ztuha a čas ubíhal, pro mě velmi pomalu, i když jsme věřila, že už brzy se odtud dostanu a mou víru jen umocňovaly pokroky, které jsem dělala...