Souznění

Autorka: Giner

Kapitola VII: Navždy

BELLA:

Jela jsem s Alicí nakupovat nějaké oblečení a zbytku rodiny se nechtělo, dokonce ani Esme a Rosalii. Od té doby, co jsem se stala upírkou, jsem se stala posedlá nákupy, bylo to opravdu zábavné a pěkné rozveselení. Prošly jsme snad všechny obchody v Port Angeles, když měla Alice další vizi, tentokrát mnohem vážnější než kdy dříve, dlouho jen nehybně stála a dívala se do prázdna. Když se probrala, v očích měla děs a její ruce se třásly.

„Cos viděla,“ naléhala jsem na ni a mírně jsem s ní zatřepala, aby vůbec začala vnímat.

„Volturiovi,“ řekla jen a pak se mi podívala do očí. „Naše královská rodina, která sbírá různé upíry s talentem,“ vysvětlila.

„A co je s nimi.“

„Jdou si pro tebe a nebo si vezmou mě, Jaspera a Edwarada.“ Její hlas byl bezvýrazný a já na ni jen překvapeně hleděla neschopna slova.

„Proč?“

„Máš talent mnohem větší než si myslíš a oni jej chtějí využít.“

„A kdy?“ Znovu zavřela oči a potom je zprudka otevřela, ve tváři byla snad ještě bledší.

„Ještě dnes v noci.“

„Musíme jet, nedá se schovat nebo utéct?“

„Ne, jejich stopař Demetri by nás okamžitě našel Už je příliš pozdě cokoliv udělat, nemáme žádnou šanci.“ Táhla mě k autu a i když bychom se nejraději rozběhly upíří rychlostí, pořád jsme musely dělat lidské pohyby.

„Já... půjdu s nimi, ale prvně se chci rozloučit s Edwardem,“ zašeptala jsem, když jsem si uvědomila, co to znamená. Když s nimi nepůjdu, rozpadne se ta celá šťastná rodina a když půjdu, tak vše bude jako dříve a budou v pořádku.

„Ne, nesmíš s nimi, jsi součásti naší rodiny.“

„Já vím, miluju vás, ale musím to udělat, je to nejrozumnější řešení. Nechci, aby se vám něco stalo a nebo aby vás potrestali.“ Její výraz byl zoufalý, ale věděla, že to, co říkám, je jediné rozumné řešení a ji teď zajímalo jen jedno: udržet rodinu pospolu a Jaspera u sebe.

„Alice, hlídej své myšlenky a nikomu to neříkej, rozumíš? Chtěli by bojovat a hledat jiné řešení, ale ono není. Můžeš mi to slíbit?“ Dívala se na mě zoufale, ale když viděla, jak moc mi na tom záleží, rezignovaně přikývla.

„Děkuji, sestřičko,“ stiskla jsem ji ruku. „Můžeš mi říct, co mě čeká? Co se mnou udělají?“

„Nevidím tvou budoucnost, ale vím jaké máš možnosti. Buď tě budou považovat za příliš velkou hrozbu a zabijí tě na místě a nebo tě odvezou do Itálie, do Volterry, kde tě budou učit a rozvíjet tvůj talent. Nejsou jako my, oni pijí lidskou krev a jsou velmi mocní, všichni upíři z nich mají opravdový strach.“

„Pokud mě odvezou a nezabijou, tak přísahám, že se vrátím, ano? Jen se budu muset spoustu věcí naučit, abych pro vás už nebyla nebezpečná a mohla vás uchránit.“

Překvapeně se na mě podívala a potom kývla. „Budeme na tebe čekat, vždy u nás budeš vítána.“

„Děkuju, dej prosím pozor na Edwarda, aby neudělal nějakou hloupost.“

„Neboj, ohlídáme ho.“Celá jsem se třásla, kdybych mohla, přísahala bych, že mám zimnici. Když jsme konečně dojely domů, dělaly jsme, že se nic neděje a vpadly do domu s několika taškami.

„Tak jak bylo,“ zajímala se ihned Esme.

„Perfektně, mají konečně novou kolekci a pár hezkých kousků se tam našlo,“ prohlásila jsem nadšeně a drncla do Alice, která dosud mlčela. To bylo podezřelé, vždy švitořila a předváděla nové oblečení.

„Kde je Edward,“ všimla jsem si nepřítomnosti pro mě nejmilejšího člena rodiny.

„U sebe v pokoji, klidně za ním jdi, popovídáme si později.“ Usmála jsem se, ale stálo mě to hodně úsilí, protože vím, že později být nemusí. Vyběhla jsem schody do patra a vpadla do Edwardova pokoje.

„Ahoj,“ usmál se na mě a vstal z pohovky, aby mě mohl obejmout.

„Nepůjdeme se projít,“ navrhla jsem, chtěla jsem s ním být ještě chvíli sama a jít třeba i na naši louku. S procházkou souhlasil, ale spíše to byl rychlý běh na louku, kde jsme leželi v trávě a on mě hladil po vlasech a tváři. Bolelo mě pomyšlení, že dnes je to možná naposledy, co ho vidím.

„Miluji tě a vždycky milovat budu, navždy,“ řekla jsem mu, musel to vědět.

„Já tebe taky,“ usmál se andělsky a políbil mě. Vtiskla jsem mu do ruky prstýnek, který jsem jednou dostala od mámy. „Nech si ho,“ požádala jsem jej a udělalo mi radost, že se nevyptával. Dlouho jsme si povídali a já se s ním loučila a uvědomovala si, jak moc mi bude chybět a jak těžké to bez něj bude. Bylo už docela pozdě, když jsme se vydali k domovu. Všichni seděli v hale a Alice byla trochu nervózní, ale Edward nic z jejich myšlenek nedokázal vyčíst a Jasper se marně snažil její náladu zlepšit. Jen na mě kývla, už brzy dorazí.

„Upíři,“ zasyčel Emmett po chvíli uvolněného rozhovoru. Zbledla jsem a silněji jsem stiskla Edwardovi ruku.

„Ať se stane cokoliv, miluji tě  a jednou se vrátím,“ řekla jsem mu tiše a políbila ho. Do toho polibku jsem vložila vše, co jsem k němu cítila.

„Co se děje,“ nechápal, ale pochopil, když do domu vstoupilo několik postav v černých pláštích.

„Žij a buď šťastný, nikdy to nevzdávej,“ zašeptala jsem mu rychle a palcem přejela přes jeho ruku.Jedna z postav si sundala kápi, která zakrývala obličej a usmála se.

„Aro,“ pozdravil trochu nejistě Carlisle a šel svému přítele vstříc.

„Carlisle, rád tě vidím a tvou rodinu samozřejmě taky,“ prohlédl si všechny v místnosti. Jeho chtivý pohled se zastavil na mé tváři a všem došlo, proč je tady.

„Co tě sem přivádí,“ zajímal se dále Carlisle, i když mu to už bylo jasné.

„Isabella,“ odtušil klidně. „Půjde s námi ona a nebo Edward, Alice a Jasper, máte na vybranou, ale vždycky dostaneme, co chceme.“ Upíři si teď sundali kápě a Cullenovi zalapali po dechu, asi tady byla sama elita.

„Půjdu,“ řekla jsem mu pevně a snažila se vymanit prsty s Edwardova sevření.

„To nesmíš, nedělej to,“ šeptal naléhavě a odmítl mě pustit. Nechtěla jsem od něj odejít, tolik to bolelo, ale nemohla jsem jinak.

„Musím, je to tak lepší pro všechny a jediné řešení. Pusť mě prosím a nezapomeň. Mám vás všechny ráda,“ obrátila jsem se na zbytek rodiny. Konečně jsem uvolnila svou ruku ze sevření a kráčela k Arovi, ještě jsem se podívala do očí upírovi, který mě stvořil a kývla mu, bude mi chybět.

„Můžu tě ještě o něco poprosit,“ zeptala jsem se tiše. Počkala jsem, až přikývne, jeho tvář byla zdrcená jako nikdy.

„Dej na všechny pozor, hlavně na Edwarda,“ požádala jsem ho a stiskla mu jen ruku, cokoliv jiného by mě stálo spoustu sil, které jsem teď potřebovala, abych byla vůbec schopná odejít.

„Vše,“ pozvedl Aro obočí, opovrhoval takovýmito projevy citů.

„Ano, snad jen, nechte je už prosím na pokoji, zaslouží si klid.“ Přikývl, už měl, pro co si přišel a více nepotřeboval. Já pro něj byla podle něj nejcennější úlovek za jeho existence, perfektně se budu vyjímat v jeho soukromé sbírce. Když jsem opouštěla domov, cítila jsem, že už nic nikdy nebude jako dříve a jako by mé srdce  stále zůstávalo tady, kde taky patří.

EDWARD:

Odešla, viděl jsem, jak za nimi klaply dveře a jak nastupují do černých aut. Chtěl jsme se za nimi rozběhnout a nedovolit jim, aby mi ji odvezli, ale Emmet a Rose mě drželi pevně, abych nemohl utéct. Obrátil jsem se na Alice, která se tvářila snad nejsmutněji a ještě provinile. Zdrceně se sesypala na zem a hlavu vložila do dlaní.

„Tys to věděla a nic jsi nám neřekla,“ uvědomil jsem si a díval se na svou nejoblíbenější sestřičku, kterou jsem teď nenáviděl. Všechny pohledy se upřely na ni a ona pomalu kývla.

„Ano, v Port Angeles jsem měla vidinu a hned ji řekla Belle. Přála si, abych to nikomu neříkala a já její přání respektovala. Když jsem zvážila všechny možnosti, přišla mi tahle jako ta nejlepší,“ zašeptala a stiskla Jasperovu ruku, nedokázala si představit, že by o něj přišla. Nenávistně jsem na ni hleděl a nechápal, jak to mohla udělat. Nenáviděl jsem ji za to, že je šťastná a má svého druha, kterého miluje, i když za to nemohla.

„A říkala ještě něco,“ pověděla po chvíli a podívala se na všechny s nadějí v očích. „Že se vrátí, ale bude ji to chvíli trvat. Musí se naučit ovládat své síly a musí si být jistá, že nás uchrání a znovu neohrozí.“

Esme vzlykala na Carlisleově rameni, Alicina slova nikomu moc nepomohla, všichni jsme si jasně uvědomovali, co ji čeká! Smrt a nebo utrpení a neustále zkoušení jejich schopností. A nejhorší na tom bylo, že jsme za to mohli my, kdybychom ji neproměnili... Nemohl jsem dále snášet ty lítostivé myšlenky a chtěl jsme být sám. Ne, nemínil jsem udělat žádnou hloupost, to bych se jí pěkně odvděčil, jen jsem se s tím potřeboval alespoň trochu srovnat. Miloval jsem ji více než sebe a kdybych mohl, klidně bych jel místo ní. Teprve teď jsem pochopil její chování, ona to celou tu dobu věděla a loučila se se mnou! Proč jsem byl proboha tak slepý? Proto mi říkala, že mě miluje vícekrát než normálně a dala mi prsten, který pro ni hodně znamenal. Všechno mi do sebe začalo zapadat jako skládačka a já se cítil jako by mě něco rvalo zevnitř, tak hrozná byla bolest, která mě nyní zužovala. V dlani jsem svíral její prstýnek jako nejcennější poklad a dával jsem pozor, abych ho jakkoliv nepoškodil, jednou ji ho vrátím...