Souznění

Autorka: Giner

Kapitola VI: Idyla

BELLA:

Už jsem to nemohla snést, všechny ty pohledy okolo mě, jak se všichni snažili, abych začala s Edwardem mluvit. Bylo k nevydržení! Rozhodla jsem se a trochu nejistě jsem šla vedle k pokoji, kde jsem nejistě přešlapovala než jsem se odhodlala zaklepat.

„Dále.“ ozval se Edwardův hlas. Já se mírně pousmála a nakoukla dovnitř.

„Můžu dál? Ráda bych si s tebou promluvila,“ dívala jsem se do jeho očí, které byly jako tekuté zlato. Stále jsem mu hleděla do očí a utápěla se v nich, byly tak krásné. Stál u okna a opíral se o parapet, měl na sobě jenom rifle a vypadal jako vždy perfektně.

„Posaď se.“ kývl hlavou směrem k pohovce a sám se na jeden konec posadil.

„Děje se něco.“ zajímalo ho ihned.

„Ani ne, jen mě to už nebaví.“ Nechápavě se na mě podíval a čekal na vysvětlení.

„Pořád mě ignoruješ a já tebe, když jsme spolu v místnosti, je hrozné dusno a když jsme od sebe, všichni jen něco naznačují, že se máme dát dohromady a mě to už nebaví. Chci, abychom si spolu promluvili a vše si vyjasnili.“ vysvětlila jsem mu rychle, abych si to náhodou nerozmyslela a nevycouvala z toho. Mlčel a na tváři měl zamyšlený výraz jako by přemýšlel, co mi říct. Celkem jsem mu teď záviděla čtení myšlenek, i když je nemohl číst mi, tak třeba bych mohla já jemu, opravdu bych ráda věděla, co si myslí.

„Bože, jsem takový idiot, zase jsem všechno pokazil. CO jí mám asi říct? Že nesnáším Mikea Newtona, jak se okolo ní pořád točí a dělá jí návrhy? Že na něj.. žárlím?A že ji mám opravdu rád?Tohle mi nikdy neuvěří, na to jsem to příliš pokazil.“ 

Trhla jsem sebou, když jsem slyšela jeho myšlenky, nechápala jsem, jak jsem to dokázala, ale později na to snad přijdu, času bude jistě dost.

„Nechceš se jít projít a popovídat si o tom?“ Napjatě jsem čekala na jeho reakci. Jen kývl, hodil na sebe tričko a potom mi pomohl vstát z pohovky. Nadšeně jsem se nechala vytáhnout a při tom dotyku mi připadalo, že mnou projel elektrický proud. Usmála jsem na něj a spolu jsme se rozběhli ven z domu a lesem až na nějakou louku.

„Rád tady přemýšlím.“ přiznal a posadil se doprostřed a já se ihned usídlila vedle něj.

„Takže?“ Pozvedl obočí v otázce, co všechno jsem chtěla probrat.

„Opravdu mě tak nenávidíš? Já jen, že... mě to trápí.“ Teď jsem se dívala do země s zkoumala struktura trávy pode mnou.

„Ne, rozhodně si nemysli, že tě nenávidím,“ řekl a lehce zvedl mou bradu, abych se mu dívala do očí. „Není to pravda, i když to tak asi vypadalo, jen jsem si nechtěl přiznat, že tě můžu mít rád. Dobře, ze začátku jsem tě moc nemusel, ale teď je to jiné.“ mluvil rychle jako by se bál, abych mu někam neodešla a on mi mohl říct pravdu.

„Mít rád.“ zašeptala jsem skoro neslyšně.

„Vím, asi máš ráda Newtona, takže nemám šanci, ale myslím, že bys to měla vědět.“ Sklonil hlavu a pustil i mou tvář, kterou až dosud držel v dlaních. Podíval se na oblohu a mlčel, já ho s úsměvem pozorovala.

„Nesnáším Mikea Newtona.“ řekla jsem mu pobaveně a sledovala, co udělá. „To jsem dělala jen kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“

„Ano, nevšímal sis mě a tak jsem ti chtěla dát najevo, že se o mě zajímají i jiní. Ale pak jsi začal flirtoval s Jessicou, Lauren a dalšími a už jsem nevěděla, jestli je to tak dobrý plán.“

„Byl, pár věcí jsem si uvědomil.“

„Opravdu?A jaké třeba?“

„Že není radno nechávat tě samotnou a že jsem do tebe blázen. Nikdy jsem si nemyslel, že tohle řeknu, protože už jsme tady na světě s rodinou skoro století a tohle jsem ještě k nikou nepocítil. Vím, že kdybys odešla, tak by mě to bolelo více než cokoliv, co jsem kdy zažil.“

„Neboj, nemíním odcházet, to bych neudělal, už kvůli tobě. Nerada bych, abys ses trápil kvůli mně a kdybych odešla, byla by to největší chyba v mém životě. Už když jsem tě viděla poprvé, tak jsem se do tebe zamilovala. Tys mě ignoroval, proto jsme na sebe chtěla upozornit, i když pěkně blbým způsobem,“ ušklíbla jsem se sebekriticky.

„To nevadí, už jsem skoro zapomněl, jen už prosím tě nechej mé věci na pokoji, ano?“ Usmál se tím svým pokřiveným úsměvem, při kterém jsem cítila motýlky v břiše. Všimla jsem si, že se už nedíval do mých očí, ale na mé rty. Trochu nejistě se ke mně naklonil a já ho v tom nenechala plácat a políbili jsme se. Zapletla jsem své ruce do jeho bronzových vlasů a tím si ho přitáhla blíže k sobě. Ještě štěstí, že nemusí dýchat, jinak by náš polibek skončil velmi rychle, takhle jsme si ho oba mohli vychutnat. Svítalo a my ještě seděli na louce , když jsme si uvědomili, že bychom měli jít domů, abychom se připravili do školy a ostatní si nedělali starosti.

„Ví to už Alice?“

„Ta to ví už dávno, snad od prvního dne.“ usmál se na mě a ruku v ruce jsme utíkali k domu.

„Divím se, že s tím něco neudělala.“

„Věř, že chtěla, ale nevěděla co, bylo to jen mezi  námi a ona nemohla zasahovat.“

Doma jsme byli rychle a ještě tam byl klid, všichni byli ve svých pokojích a Carlisle na noční. Obdivovala jsem ho, jak může strávit tolik hodin v nemocnici, zvláště na chirurgii, kde neustále ošetřoval tržné rány, zlomeniny a nebo operoval, nesnesla bych to tam a to i se svým darem sebeovládání.

„Pojedeš dneska se mnou?“ zajímal se, když jsme došli před naše pokoje.

„Jistě.“ zazubila jsem se. „Mě se teď jen tak lehce nezbavíš.“

„To jsem rád,“ dal mi za ucho pramen vlasů, který m padal do očí a naposledy mě políbil než se zase uvidíme. Připadala jsem si jako ten nejšťastnější upír na světě, tolik štěstí jsem ani nemohla mít nebo ano? Určitě v tom bude nějaký háček... Ani jsem netušila, jak velkou mám pravdu...

EDWARD:

Čekal jsem na Bellu až jí skončí hodina, opíral jsem se ležérně o auto a hypnotizoval východ ze školy, za chvíli by měla přijít. Jen co zazvonilo, vyřítilo se ze školy několik studentů a mezi nimi i ona. Usmíval jsem se na ni a ona ještě trochu zrychlila a spěchala za mnou. Na tváři měla šťastný úsměv a vlasy jí létaly okolo jejího obličeje. Vypadala překrásně a já byl rád, že můžu být s ní.

„Ahoj.“ pozdravila a čekala, co udělám. Přece jen byla o dost menší než já a kdyby mě chtěla políbit, tak by na mě ani nedosáhla.

„Ahoj.“ odpověděl jsem jí a políbil ji. Uvědomil jsem si to ticho okolo nás a teprve nyní jsem si uvědomil, že o nás vlastně ještě nikdo neví a teď byli všichni překvapení.

„Hups.“ zazubila se dívka, kterou jsem svíral v náručí a ihned jsem si všiml, jak ji nenávistným pohledem propaluje Lauren a Jessica. Na mě dost nepřátelsky shlížel Mike a kdyby mohl, asi by po mně skočil a zaškrtil na místě. Galantně jsem vzal Belle batoh, který jsem hodil na zadní sedadlo a otevřel jí dveře. Mohli jsme vyjet domů a užívat si rodinné pohody. Už ráno, když se o nás vše dozvěděla rodina, byli všichni šťastní a přáli nám to. Byl jsme za to rád, nerad bych se s někým hádal a řešil nějakou nepříjemnou situaci, to se ale naštěstí nestalo, vše bylo dokonalé.