Souznění

Autorka: Giner

Kapitola V: Jiné, ale ne horší... prostě jiné

BELLA

Až když mě pořádně seřval, uvědomila jsem si, co jsem zase vyvedla. Bože, já jsem tak pitomá, jak jsem mohla udělat něco takového? Zničila jsem mu věci, neustále mu dělala samé naschvály, to jsem přece nebyla já, ta stará Bella Swanová by to nikdy neudělala. Nebo snad ano? To bych musela mít sakra dobrou motivaci. I když je fakt, že on byl motivace. Slyšela jsem rozhovor Carlislea a Edwarda a bylo mi hrozně líto, jak jsem se chovala. Cítila jsem, že ty slova myslel vážně a bude velmi těžké si ho usmířit. Jen co Edward někde zmizel, klepal Carlisle na dveře mého pokoje.

„Dále,“ vyzvala jsem ho tiše a měla hlavu skloněnou, abych se nemusela dívat na jeho tvář, cítila jsem se opravdu trapně.

„Asi víš, proč tady jsem.“ Kývla jsem a nervózně se kousla do rtu.

„Nechávali jsme ty incidenty s Edwardem bez povšimnutí, mysleli jsme si, že se to srovná a bude všechno v pořádku, ale tentokrát jsi to opravdu přehnala,“ jeho hlas byl chladný jako ocel a když jsem zvedla hlavu, viděla jsem, že se mu v tváři zračí zklamání. Věřil mi a já ho zklamala, to vědomí mě bolelo. „Omluvíš se mu a pak už necháš jeho věci na pokoji, rozumíš?“

„Ano,“ neodporovala jsem.

„Carlisle,“ oslovila jsme ho tiše, když odcházel. Otočil se na mě a čekal na má slova. „Asi... asi by bylo lepší, kdybych odjela a nechala vás v klidu žít,“ řekla jsem tiše.

„Způsobuju jenom problémy.“

„Pokud je to opravdu tvé přání, tak ti nebudu bránit, ale nemusíš odcházet, vše se dá vyřešit.“ Vzala jsem jeho slova na vědomí a točila se do klubíčka na sedačce. Kdybych mohla, tak bych teď plakala, tak mým tělem jen otřásaly vzlyky. Bylo skoro ráno, když jsem slyšela klapnutí domovních dveří. Edward se vrátil a podle hluku jsem poznala, že tam na něj všichni čekali. Nechtěla jsem slyšet, co dělají, co mu říkají, nejraději bych vrátila čas, to ale nebylo možné. Po chvíli se všichni rozešli do svých pokojů a v domě opět zavládlo ticho, tentokrát jsem ho ale přerušila já. Co nejtišeji jsem vyšla ze svého pokojíku a zaklepala na sousední dveře – na ty Edwardovy. Nic se neozývalo, ale já i přesto otevřela dveře a vešla do pokoje, kde teď tuž bylo perfektně uklizeno. Fotku jsem dokonce slepila stejně jako knihu, doufala jsem, že to bude součást mé omluvy, tu fotku jsem opravdu nechtěla roztrhnout, byla to nehoda.

„Potřebuješ něco,“ zeptal se a díval se z okna, nevěnoval mi ani pohled. Jako bych mu za tu námahu nestála. To mě bolelo, ale zasloužila jsem si to.

„Jen jsem se ti chtěla omluvit, opravdu mě to mrzí,“ řekla jsem tiše a dívala se na něj, jestli něco udělá.

„Ještě něco,“ konečně se na mě otočil. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak jsi mi to řekla a můžeš jít,“ vyhodil mě krutě a já kývla. Ještě jednou jsem se omluvila a zmizela, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Odploužila jsem se k sobě a pořád mi v hlavě vrtal ten nápad s odchodem, možná by to bylo lepší. Akorát mě trápila nejistota, nevím, zda se udržím, když potkám člověka. Carlisle sice říkal, že mám talent odolávat, ale ještě není příliš rozvinutý. Takže bylo rozhodnuto, zůstanu tady dokud si nebudu jistá, že to zvládnu sama a pak když tak odejdu, to bude nejlepší pro nás všechny. Bylo mi líto, že přijdu o tak skvělou rodinu - k tomu vlastní vinou a hlavně mi bylo líto, že jsem jim ublížila a to nedokážu napravit ani kdybych chtěla sebevíc. Spoustu věcí napravit lze, ale některé prostě ne. Pomalu jsem se připravovala do školy, byla jsem ráda, že jsem tady nemusela mít uniformu, takže jsem si oblíkla černé rifle, tričko a koženou bundu. Ještě jsem si vzala batoh s věcmi do školy a šla čekat na ostatní dolů, máme ještě čas, ale já se docela nudila. Jako první sešel Edward, který si sedl do křesla a dělal, že neexistuji, ale já ho chápala, asi bych dělala to samé.Byl čas pomalu jet, museli jsme totiž jít ještě do kanceláře školního poradce pro rozvrhy. Jeli jsme Volvem od Edwarda a kabrioletem od Rosalie. Pro bezpečnost všech jsem se raději posadili k Rose a Emmettovi, cestou jsem se omluvila i jim za vše, co jsme  způsobila. Byli naštvaní, ale řekli jasně, že to je mezi mnou a Edwardem a oni se do toho nebudou míchat a berou mě pořád jako malou sestru. Za ty slova jsem jim byla vděčná.

„Snad nejsi na měkko,“ utahoval si ze mě Emmett.

„Jak bych mohla,“ zaironizovala jsem. Pobaveně se usmíval a už mě nechal být. Ve škole byla nuda, všichni na nás zírali a tiše si šeptali, nikdo neměl odvahu se nás na nic zeptat. Nějakou hodinu jsem měla vždy s Alice nebo Edwardem, někdo z nich se mnou vždy musel pro jistotu být. Až po obědě, na poslední hodině biologie, kterou jsem měla s Edwardem, tak se odvážil nějaký kluk zeptat, jestli bych s ním nešla ven, Mike se myslím jmenoval, nevím to jistě. Bohužel jsme musela odmítnout, ale neupřela jsem mu úsměv a pár přátelských slov. Edward to pozoroval se znechucením, nechápala jsem proč.

EDWARD:

Nesnáším Mika Newtona, arogantního spolužáka, který měl dost nechutné myšlenky ohledně Belly a dokonce ji zval na rande. Po něm se odvážili i ostatní a chudák holka měla co dělat, aby se jich všech zbavila. Nechápal jsem, proč se na ně usmívala a dokonce s nimi prohodila pár slov, za to, na co myslí, by si zasloužili akorát dostat přes držku. Vadilo mi, jak se s nimi bavila  a nechtěl jsem si to přiznat, místo toho jsem surově neodmítl každou holku, co přišla ke stolu, ale taky se s nimi začal bavit a komunikovat. K aute jsem se dostal po vyučování vyplivnutý, tohle byl náročný den. Alice, která seděla v biologii za námi v lavici, se jen pobaveně smála, věděla zase více než ostatní a já nemohl z jejich myšlenek nic vyčíst, schválně myslela na něco jiného. To mě docela štvalo, zajímalo mě, co si myslí. Bella si opět sedla do auta k Rosalii a já jel s Jasperem a Alice.

„To v biologii bylo zábavné,“ nadhodila hned, co se za námi zavřely dveře auta.

„Co se tam dělo,“ zajímalo Jaspera a střílel pohledem mezi mnou a svou přítelkyní, která se pobaveně culila.

„Nic,“ zavrčel jsem.

„Skoro nic, normálka, jen Edward s Bellou odmítli hromadu návrhů a předháněli se, kdo si pokecá s více odmítnutými, prostě další nudný den,“ pověděla vážně.

„Tak to není,“ snažil jsem se protestovat, ale její příkrý pohled mě umlčel.

„Je to tak a ať uděláš cokoliv, stejně vidím, že spolu skončíte. Tak mi pověz, má cenu ji dále trápit a ignorovat?“ Pevně jsem sevřel své rty a snažil se uklidnit, ještě jsem Belle neodpustil, co udělala.

„Má to cenu za to, co udělala. Musí si uvědomit, že to byla chyba a nemyslím si, že spolu skončíme,“ poučil jsem ji.

„Jsi si jistý, že už toho nemá dost? Vyčítá si to a je jí to upřímně líto, nestačí ti to?“

Mlčel jsem, na to jsme neměl co říct. Měl bych s ní promluvit? Ne, ani za nic, ne po tom, jak se chovala, jen ať klidně flirtuje s Mikem, Tylerem a dalšími, je to její věc! Alice si povzdychla, už o mém rozhodnutí věděla a mumlala si něco o tvrdohlavých pitomcích.

„Jak bylo ve škole,“ zajímala se Esme, když jsme přijeli domů.

„Normálně,“ odtušil jsem a usmál se na ni. „Jako obvykle jsem se docela nudil.“

„Zase jste byli chytřejší než učitelé?“

„Jo, myslím, že jo, ale nedávali jsme to nějak najevo.“

„A jak se líbilo ve škole tobě, Bello,“ otočila se na Isabellu.

„Ale jo, pohoda, pokud budu mít štěstí, tak střední konečně dodělám,“ zazubila se zvesela.

„Určitě ji doděláš,“ usmála se Esme mateřsky.

„Jo, snad jo, zatím to vypadá celkem v pohodě.“ Její úsměv byl dost křečovitý a pohled trochu zamyšlený.

„Děje se něco?“ zajímalo hned Esme.

„Ne, jen jsem se trochu zamyslela, promiň.“ Jako první jsem rodinnou sešlost opustil a dal si školní batoh do pokoje. Byl to už přes měsíc, co jsme se přistěhovali, ale já se s Bellou ještě stále nebavil, i když mě neuvěřitelně štvalo, jak se okolo ní neustále někdo motal, hlavně ten otravný Mike Newton. Mě zase otravovala Jessica a Lauren, ale když jsem je začal těžce ignorovat, přešlo je to. Naštěstí, nevím, co bych jinak dělal. Dnes to bylo poprvé, co jsme tady a šly vidět hvězdy, trochu mi chyběly. Stál jsem u okna a díval se na ně, přemýšlel jsem, kdy jsem si udělal čas a takhle na hvězdy koukal naposled.. Bylo to dávno...