Souznění

Autorka: Giner

Kapitola IV: Trpělivost přetekla

EDWARD:

Nechápu, proč se prostě nesmíří s tím, že ji budu ignorovat  a nebudu jí oplácet naschvály, které mi dělá. Neuvěřitelné, jak je ta malá holka otravná a vytrvalá, ale já se s ní opravdu nechci neustále hádat, už mě to nebaví. Štve mě, jak mi neustále něco bere, schovává, podle její ho mínění vylepšuje: nabarvila mi mé věci na růžovo a vypadal jsem jako gay a další naschvály. Nesnášel jsem ji za to snad více než jindy, ale nedával jsem to před rodinou příliš najevo, trápili by se. A tak jsem ji neustále ignoroval a přemýšlel, jak se j co nejrychleji zbavit, bohužel má fantazie si vzala dovolenou, nic mě nenapadlo.Už je to týden, co žijeme ve Forks a zítra půjdeme poprvé do školy a to i s Isabellou, která je nyní naše další sestra. Isabella Hale. Sešel jsem do obýváku, v pokoji mě to už hrozně nudilo a unavovalo. Jasper s Emmettem hráli zase nějakou hru a dost ji prožívali. Pobaveně jsem je sledoval a pak se zeptal, jestli se můžu přidat. Souhlasili a tak jsem rychle připojil další joystick a další kolo jsem hrál s nimi. Měl jsem výhodu, že jsme věděl, jak budou reagovat, ale Emmett měl zase neuvěřitelnou sílu, takže když jsem se od něj moc vzdálil a mohl vyhrávat, tak mě kopl a zase jsem mu byl trochu blíže. Jasper na to šel jinak, sem tam jsem cítil nesnesitelnou únavu a téměř jsem nemohl hrát, neudržel jsem totiž joystick v ruce. Ani jsem si nevšiml, že máme obecenstvo. Nakonec se k nám přidal i Carlisle a to už Esme jen nad námi rezignovaně kroutila hlavou a šla dělat nějaké návrhy bytů na počítač, chtěla dům ještě upravit.

„Hej,“ zařval jsem naštvaně, když mi Emmett vyrazil joystick z ruky. Začali jsme se rvát, ale Carlisle a Jasper se nenechali vyrušit ze hry.

„Nechte toho,“ vykřikla autoritativně Esme, když jsme rozbili vázu, kterou měla docela ráda.

„Promiň mami,“ omluvili jsme se a ušklíbli se na sebe, zase jsme se trochu popostrčili, ale jen mírně, aby Esme moc nenadávala.

„Jako malé děti,“ povzdychla si. „Ukliďte to,“ pověděla nám ještě a když se nic nedělo, tak dodala: „Hned.“

Jasper na nás vyplázl jazyk, díky své schopnosti vyhrál nad Carlisle a tak byl v docela dobré náladě.

„Moc se neraduj, těžko říct, zda k tomu máš důvod,“ ušklíbl jsem se a on zbledl, už viděl Alici, která se řítila ze schod jako lavina a zastavila těsně před svým přítelem.

„Kde jsou moje boty,“ zavrčela naštvaně a ve tváři zuřivý výraz.

„Víš miláčku,“ začal Jasper pomalu a tím nás všechny pobavil. „Nechal jsme je v Bostonu, už se mi nevešly do auta,“ řekl.

„Cože,“ zařvala rozzuřeně. „Ty jsi tam nechal skoro všechny mé boty? Zůstalo mi jen osm párů.“ Byla opravdu rozzuřená, zatímco my jsme se pochechtávali, tohle jí ještě nikdo z nás neudělal, na tohle jsme neměli odvahu.

„Promiň zlato, hned zítra půjdeme koupit nové, ano,“ uklidňoval ji Jasper a snažil se zklidnit její náladu.

„Tak jo,“ rozzářila se jako sluníčko a líčila mu, jaké všechny boty si musí koupit, jinak bude úplně out. Jasper po nás hodil útrpný pohled, když se Alice nedívala a já mu to přál, jedno nakupovací odpoledne mu neuškodí. S velmi dobrou náladou jsem šel do pokoje, který byl úplně jiný, celý polepený plakáty s Britney Spearsovou a dalšími zpěváky a zpěvačkami, které jsme opravdu nesnášel, k tomu mé oblíbené knížky byly po celém pokoji. Bolestně jsem se ušklíbl, nechápal jsem, proč mi tohle dělala. Ale jedno jsem věděl, právě mi došla trpělivost. Rozzuřeně jsem vrazil do jejího pokoje a sledoval, jak si leží na pohovce a poslouchá hudbu, u toho si pobrukovala.

„Tohle už jsi přehnala, Isabello,“ zavrčel jsem na ni.

„Chováš se jako rozmazlený spratek, který si ničeho neváží, zamysli se nad tím, co děláš a nech mě konečně na pokoji,“ na konci jsem už na ni řval a měl jsem co dělat, abych se ovládl a neskočil po ní. Tvářila se tak nevinně, pak překvapeně a nakonec vystrašeně, ale v očích jsem jí jasně četl vinu. Měl jsem jí chuť zakroutit krkem, ale nemohl jsem, ostatním by se to nemuselo moc líbit. Naštvaně jsem třískl dveřmi jejího pokoje a šel k sobě, po chvíli trochu nejistě zaklepal Carlisle a po chvíli vešel, i když jsem neodpovídal. Já jen seděl na podlaze svého pokoje a díval se na knížku, která byla zničená a v ní byla stará fotografie, která byla nyní roztrhaná. Jediná fotografie s mou matkou a jediná knižní památka na ni, tyhle básně milovala.

„Edwarde,“ oslovil mě a přistoupil ke mně blíže. Objal mě okolo ramen a já se o něj opřel, nějak to se mnou zamávalo.

„Nenávidím ji,“ zašeptal jsem smutně a pak jsem se vyvlíkl z jeho sevření a utekl z domu, musel jsem být na chvíli sám a neslyšet všechny ty zmatené myšlenky od všech v domě. Ještě jsem zaslechl myšlenku od Alice, která se omlouvala, ale neměla vizi a nemohla tomu nějak zabránit, Bella se musela rozhodnout zcela instinktivně. Ale jí jsem nic nevyčítal, nemohla za to, její vize nejsou neomylné a nemůže vidět pořád, musí i žít...