Souznění

Autorka: Giner

Kapitola II: Nová situace

EDWARD:

Chodil jsem po pokoji sem a tam, nebyl jsem právě nejraději, že Carlisle přinesl tu holku, Isabellu. Ne, že bych nechtěl poznat novou osobu, o to nejde, ale zase se všichni budou snažit, abychom spolu skončili, vzali se a milovali až do konce existence.Ale mi přece skoro nic nechybí, nechci, aby všichni kolem mě chodili po špičkách a dělali významné pohledy, ať té holce konečně udělám návrh a vyjdeme si spolu někam ven! Stejně tak to bylo i u Rose, když ji Carlisle přinesl, už tehdy jsem věděl, že by byl rád, kdyby jsme spolu chodili. Ne, že by se mi nelíbila, ale byla pro mě jako mladší sestřička, nic víc. Ale to oni dlouho nedokázali pochopit, pochopili až po tom, co Rosie přinesla Emmeta. Povzdechl jsem si a posadil se na černou koženou pohovku, potřeboval jsem si utřídit své myšlenky, kterých bylo teď požehnaně. Moc si nepomáhalo, že jsem slyšel vše, co si mysleli ostatní v domě. Většina jich přemýšlelo nad Bellou, Esme ji litovala a Alice o ni pečovala a přemýšlela nad jejím životem. Těšila se, až půjdou spolu nakupovat, to jí bylo podobné, u nákupů mohla strávit celý den a stejně neměla dost. Už viděla její nový šatník, co všechno jí bude muset koupit a představovala si jejich dámské jízdy. Podle ní měla neuvěřitelně špatný vkus, mít rifle a bavlněné tričko se jí nezdálo být dost dobré. Tomu jsem se musel pobaveně usmát, Alice se asi nikdy nezmění. Zamířil jsem do Carlisleovy pracovny, kde vyplňoval nějaké lejstra.

„Pojď dál,“ vyzval mě, když jsem zaklepal. Asi čekal, že za nim přijdu, na to mě už trochu znal.

„Potřebuješ něco,“ zajímal se a zvedl svou hlavu od papíru, kterých měl na stole dost a dost.

„Ani ne,“ pokrčil jsem rameny. „Jak to vypadá s tím novým domem.“

„Koupil jsem jeden baráček ve Forks,“ odtušil. „Ale nevím, jak se budu Isabella ovládat, takže možná budete do školy chodit jenom vy, vše se pozná až se probere.“

„Proč jsi ji přinesl?“

„Chtěl jsem jí pomoct,“podíval se na mě překvapeně.

„Neměl jsi to dělat, úplně jsi ji tímhle zkazil život, nikdy nebude moct mít dítě, podívej, jak se kvůli tomu trápí Rose,“ teď jsem mluvil tiše, aby mě nezaslechl nikdo jiný v domě, hlavně ne Rosarie, bolelo by ji to a zase by s ní nebyla pár dnů řeč než by se dala dohromady.

„To jsem ji měl nechat umřít? Žádný lékař by jí nepomohl, nebylo jí pomoci a měla hrozné bolesti, její zranění byla rozsáhlá a se životem neslučitelná,“ rozzuřil se i Carlisle a snad poprvé na mě zvýšil hlas. A to jsme měl už horší maléry a názory než tenhle.

„Někdy je smrt lepší,“ odtušil jsem klidně.

„Edwarde, vím, že si možná budeš myslet, že jsem ti tímto způsobem chtěl zase někoho dohodit, jak jsem to zamýšlel s Rose, ale tentokrát se mýlíš. Nevylívej si prosím tě vztek na té dívce, už tak to pro ni bude dost těžké,“ požádal mě. V jeho myšlenkách jsem nenašel nic, co by nasvědčovalo o opaku jeho slov, které zněly tak upřímně. Proto jsem přikývl a bral na vědomí, že mi ji nebude dohazovat, snad nezmění názor.

„Ještě jsi  potřeboval něco?“

„Ne, to je vše,“ pověděl jsem a opustil jeho pracovnu.

„Dobře, kdyby něco, víš, kde mě hledat,“ zavolal ještě za mnou. Ano, Carlisle byl jako můj otec a vždycky mi dokázal pomoct. Měl  vlastně pravdu, neměl bych být na tu dívku zlý jen kvůli tomu, že jsem přesvědčený, že mě s ní budou chtít dát dohromady, alespoň ze začátku bych se měl chovat slušně. A pak se uvidí, co dál, jak na tom bude a jak se bude chovat, třeba to bude jen nafoukaná nána. Šel jsem ještě do pokoje za Alice, která seděla na posteli u Belly. Jasper tam byl s ní a objímal ji jako vždy okolo pasu a něco jí šeptal do ucha tak, aby to slyšela jen ona.

„Jak je na tom,“ zajímal jsem se.

„Jako u přeměny,“ odtušil Jasper a ušklíbl se, co jiného mitaky mohl říct.

„Žádné komplikace?“

„Ne,“ odtušila Alice a poťouchle se usmívala. „Je krásná, že ano?“ Tohle si myslela a chtěla, abych to věděl. Vražedně jsem se na ni podíval a poté jsem stočil svůj pohled na ležící dívku. Měla něco do sebe, vypadala tak křehce a jedinečně, byla krásná a to ještě nebyla ani upír. Nebyla to taková klasická kráska jako Rosarie – blondýna s dokonalým tělem, ale byla krásná jinak, zajímavá a kouzelná...

„Ano,“ poslal jsem nakonec myšlenku Alice, kterou to velmi potěšilo.

„Ale to neznamená, že s ní budu chodit a nemysli ani na to, že bys nás dala dohromady,“ řekl jsem už nahlas a odešel jsem z pokoje. Raději jsem netřískl dveřmi, Isabelle by to nemuselo být příjemné, teď má přecitlivělé smysly. Odešel jsem do svého království, kde jsem si potichu pustil hudbu, abych nikoho v domě nerušil. Noc byla dlouhá a já se bavil posloucháním myšlenek okolo sebe a taky jsem přemýšlel, bylo toho dost. Hrozně rád bych si zahrál na piáno, ale nechtěl jsem nikoho rušit, proto jsem si nakonec k ránu vzal raději knihu, do které jsem se začetl.

BELLA:

„U babičky bylo skvěle,“ říkala jsem právě Reneé, která mě vyzvedla a vezla domů do Phoenixu. Domů jsem se už těšila, mamka beze mě musela být ztracená. Má sice Phila, ale ten odjel na Floridu, takže určitě zase někde něco zapomněla, určitě si ani neuvařila a byla zmatená jako vždy. Možná zase jezdila na kolečkových bruslích a nebo si šla zaboxovat nebo jezdit na kole. Moje maminka byla někdy až moc akční, ale právě to jsem na ni měla ráda, někdy mi připadalo jako bych byla já ta starší.Hustě pršelo, ale přesto jsme jely rychle, cesta byla prázdná. Najednou nám něco skočilo před auto, viděla jsem jen jak to něco mizí v poli vpravo. Renée ihned sešlápla brzdu a my jsme se dostaly do smyku. Naše milované autíčko, které jsme pojmenovala Herbie, se točilo po silnici a skončilo v poli, bohužel jsme narazily přímo do stromu. Celou tu dobu jsme nedýchala a srdce jsem měla někde v krku, měla jsem poprvé v životě opravdový strach. Pak přišel jen hrozný náraz, slyšela jsem tříštící se sklo a pak už nic... Jen tma a bolest, která zužovala mé tělo.Bolest přetrvávala, dokonce se horšila. Poznala jsem, že ležím na něčem měkkém a tělo jsem měla jako v horečce, pravděpodobně jsem ji i měla. Ta horkost mě spalovala zevnitř, cítila jsem se hrozně, možná jsem blouznila, to nevím jistě. Někdo mi trpělivě stíral pot z čela a něco mi povídal, ten hlas mě uklidňoval a bolest byla snesitelnější. Bylo to neuvěřitelné, jak moc mi to pomáhalo, určitě budu muset té osobě poděkovat. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bolest se stahovala do jednoho

místa na těle – na krk. Mé srdce tlouklo ohromnou rychlostí a pak byl konec, srdce mi přestalo bít a přesto jsem žila.  Neuvěřitelné, byla jsem zmatená a nechápala to, pomalu jsem rozlepila těžké oční víčka a viděla jsem vše tak jasně.  Nevěděla jsem, co se děje, nechápala jsem ani proč ještě žiji, nebije mi srdce, jak můžu žít? Nedávalo mi to žádný smysl. Posadila jsem se a divila se, jak to, že to bylo tak rychle. V mé hlavě bylo nějak moc prostoru, bylo to .. jiné, ale ne horší. Na posteli seděla drobná dívka se zlatýma očima, její vlasy byly elegantně rozcuchané. Vypadala jako elfka a nebo skřítek, na tváři nechyběl úsměv a nyní se na mě starostlivě dívala.

„Jak ti je?“

„Zvláštně,“ přiznala jsem po chvíli, dalo mi docela práci ze sebe něco dostat a posbírat myšlenky, abych vůbec něco ze sebe dostala. Chápavě se na mě usmála.

„Vím, jak se teď asi cítíš.“

„Jak to, že mi nebije srdce a přesto žiju,“ zajímalo mě.

„Vysvětlíme ti to,“ pověděla. „Jen půjdeme dolů, kde jsou ostatní.“

„Ostatní?“ Nechápala jsem, koho myslí. „Kdo jsi vůbec ty?“

„Jmenuji se Alice a ostatními myslím svou rodinu, budou se ti líbit.“ Podala mi nějaké oblečení a pověděla, abych si to oblíkla. Byly to tmavě modré šaty ke kolenům a ještě boty na podpatku.  Ne, že by se mi nelíbily, jen jsme si nebyla jistá, jestli v těch botách udělám pár kroků bez pádu. Jsem od přírody nešikovná a tyhle boty můžou být pro mě smrt, ale to Alice nevěděla. Sešla jsem opatrně po schodech do haly, kde na pohovce a v křeslech sedělo několik krásných osob. Byli překrásní, jen na jedné tváří a hrdle jsme viděla několik jizev, to ale

mladíkovi neubíralo na kráse.

„Posaď se,“ usmála se na mě mateřsky žena s jemnými rysy v obličeji. Vypadala opravdu moc mile, tak maminkovsky.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a opatrně se posadila na poslední volné místo vedle nějakého kluka s vlasy zbarvenými do bronzova. Vypadal jako anděl, nevěřila jsem, že je skutečný, ale když jsem viděla ostatní, jak jsou krásní, tak jsem uvěřila, že i on tak krásný může být. Trochu nejistě jsem se na něj podívala, když jsem si sedala vedle něj, kdo ví, jestli mu nevadí, že vedle něj sedí někdo tak průměrný jako já.

„Dovol, abych ti představil svou rodinu. Jmenuji se Carlisle Cullen a toto je má žena Esme,“ promluvil blonďatý muž příjemným hlasem a objal okolo ramen tu ženu s mateřským úsměvem na rtech.

„Mé děti Alice, kterou jsi už poznala a Jasper.“ Blonďák s jizvami se na mě usmál a kývl.

„Vedle je Emmet s Rosalii,“ ukázal na usměvavého svalovce a dívku, která vypadala překrásně. „A poslední je Edward,“ usmál se na kluka, který seděl vedle mě.

„Jmenuji se Bella Swanová,“ představila jsem se a můj hlas zněl zvonivě, nepamatuji si,že by můj hlas někdy zněl takto.

„Proč jsme tady, co se stalo,“ vyptávala jsem se a upírala pohled na Carlisle, který vypadal jako hlava rodiny.

„Měla jsi autonehodu i se svou maminkou, té jsem už nedokázal pomoct, ale tobě ano,“ vysvětlil.

„Renée,“ uvědomila jsem si a začala se třást vzlyky, žádné slzy mi ale nestekly po tváři, což bylo zvláštní.

„Jak dlouho.“

„Pár dnů.“

„Co teď se mnou bude.“

„Zůstaneš s námi, pokud budeš chtít.“

Kývla jsem a pak si vzpomněla na tu nejdůležitější otázku: „Proč mi nebije srdce a přesto žiji.“

„Jsi upír stejně tak jako my ostatní,“ pověděla nyní Esme a sledovala mou reakci, netušila, jestli toho na mě nebude příliš.

„Cože? To je vtip?“

„Ne, není, asi se ti to zdá nemožné, ale je to pravda. Určitě cítíš pálení v hrdle a žízeň.“

Uvědomila jsem si, že mají pravdu a nejistě jsem kývla.

„Chceš se napít něčí krve.“ Znovu jsem kývla.

„Nechci zabíjet nevinné lidi, hnusí se mi to,“ řekla jsem roztřeseně.

„Jsme vegeteriáni, živíme se krví zvířat,“ vysvětlila rychle Alice a usmála se. „Od teď jsi moje sestřička, pojď

vezmu tě na lov a potom si popovídáme více, určitě máš spoustu otázek. Ale máme spoustu času, prvně se ale najíš,“ brebentila vesele a chytila mě za ruku a už mě táhla ven.

„Dej na ni pozor,“ upozornil ji ještě Jasper.

„Půjdu s vámi,“ vstal Emmet a šel za námi, jen pro jistotu.

„Je silný, kdyby se něco dělo, dokázal by tě zadržet, abys neudělala nějakou chybu, kterou by sis pak vyčítala,“řekla mi tiše Alice.

„Děkuji.“

„Nemáš za co,“ usmála se.

„Mám, zachránili jste mi život a dali domov, neznám nikoho, kdo by pro mě udělal to samé, dokonce by to pro mě neudělal ani nikdo z rodiny.“ Trochu jsem posmutněla a Alice, teď už moje sestřička, mi pevně stiskla ruku. Když k nám došel Emmet, dali jsme se do běhu a oni mi vysvětlovali, jak mám lovit. Byl to instinkt, jen co jsem cítila krev, rozběhla jsem se za tím pachem a skočila po medvědovi, který se stal mou první obětí. Když jsem jej vysála, necítila jsem výčitky svědomí, musím se přeci nějak živit a je to lepší než lovit lidi.

„To bylo na poprvé dobré,“ pochválil mě Emmet a pobaveně se smál. Podívala jsem se na sebe a trošku se zastyděla, že jsem hned zničila šaty. Byly celé od krve a místy roztrhané od větví, když mi bylo jedno, kterým křovím proletím, zajímala mě jen ta vůně. Nyní jsem vypadala dost strašidelně, skoro jako masový vrah. Ten medvěd mi stačil, cítila jsem se napitá.

„Více nebudeš,“ podivil se můj dozor a když jsem zavrtěla hlavou, tak se na mě díval trochu vyjeveně.

„To mi stačilo, už jsem napitá,“ vysvětlila jsem mu, necítila jsem už potřebu dále pít.

„Půjdeme,“ zeptala jsem se ho, když stále nic nedělal.

„Jo, jasně, Alice nás dožene, šla taky na lov, už pár dnů nebyla,“ pověděl a spolu jsme šli k domu. Netušila jsem, že jsme za tak krátkou chvíli mohla uběhnout takovou dálku. V polovině cesty jsem sundala boty, které byly značně nepohodlné a zničené, boso se mi šlo rozhodně lépe.

„Nechápu,jak jsem v tom mohla běhat,“ mumlala jsme si pod nosem.

„Alice tě za ty boty bude nenávidět, určitě s tebou bude chtít jít co nejdříve nakupovat,“ smál se mi.

„Nemám peníze,“ uvědomila jsem si. „Takže nepůjdu. Nevzali jste náhodou mé věci?“

„Ne, Carlisle vzal jen tvůj batoh a to stačil jen tak tak, pak došlo k výbuchu.“

„Aha,“ řekla jsem inteligentně.

„Fakticky budu spát v rakvi,“ zajímala jsem se o upíři život. Tohle Emmeta opravdu pobavilo.

„Probudila ses v rakvi a nebo v posteli,“ odpověděl mi otázkou a ještě dlouho se nad mou otázkou smál.

„A můžu na slunce?“

„Můžeš, ale nesmí tě nikdo vidět, byla by prozrazena naše existence. Na slunci totiž záříme jako by naše pokožka byla pokryta diamanty.“

„Takže se nerozpadnu na prach,“ ujišťovala jsem se. Cesta probíhala v podobném duchu a Emmeta jsem tím velice bavila. Když jsme se dostali k domu, byl vysmátý a už mě bral jako svou mladší sestřičku. Galantně mi otevřel dveře a když jsem procházela, trochu do mě šťouchl. Ihned jsme mu to oplatila, ale trochu jsem to přehnala a letěl dveřmi ven, zastavil se až o kapotu nějakého auta.

„Bože,“ zašeptala jsem a v šoku stála na místě. „Já nechtěla, jsi v pořádku,“ zajímalo mě a šla jsem mu na pomoc. Než jsme tam ale došla, tak se v klidu postavil a vypadal, že je mu dobře.

„Jo, jsem v pohodě. Tím,že jsi novorozený upír, tak máš větší sílu, ale neboj, to přejde,“ uklidňoval mně. „Jen budeš muset trochu kontrolovat své pohyby,“ vysvětloval.

„To byl let,“ ozval se za námi pobaveně Jasper a já sebou trhla, nevšimla jsme si, že máme publikum.

„Jsi v pořádku,“ ptala se Rosarie a pobaveně se usmívala, i když i trochu starostlivě. Emmet kývl a běžel k ní, aby ji objal a uklidnil.

„Nechtěla jsem,“ řekla jsem ještě jednou tiše. Oni nad tím jen mávli rukou, že se nic nestalo.

„Kde máte Alice.“

„Ještě je na lovu,“ pověděla jsem tiše a kráčela zase do domu. Když mě viděla Esme, ihned vyskočila z pohovky a mířila ke mně.

„Ukážu ti tvůj nový pokoj, ale jen na chvíli, budeme se totiž stěhovat,“ vysvětlovala a táhla mě po schodišti do patra.

„Stěhovat? A kam?“

„Do Forks, je to velmi klidné městečko, kde často prší a moc tam nesvítí slunce, což je pro nás ideální.“

„Vím, Forks znám, bydlí tam Charlie, můj otec,“ vysvětlila jsem. „Co když ho tam potkám?“

„Neboj, to se vyřeší. Teď se půjdeme podívat na tvůj pokoj.“ Ukazovala na jednotlivé dveře a říkala, kde kdo bydlí, ale raději jsme nikoho nerušili. Můj pokojík byl až na konci chodby, tak trochu schovaný.

„Kdyby se ti nelíbil, stačí říct,“ pověděla mile a otevřela dveře. Vstoupila jsem do oranžova žlutě vymalovaného

pokoje. Byl překrásný a vkusný, moc se mi líbil. Pokoj byl větší než ten, co jsem měla doma a zjistila jsem, že k němu patří i vlastní koupelna.

„Je překrásný,“ řekla jsem dojatě a otočila se na Emse, která se usmívala. Samou radostí jsem ji objala okolo ramen a šeptala slova díků. A nemyslela jsem to jen za pokoj, ale za vše, co pro mě dělali.

„Nemáš za co,“ řekla tiše. Slyšela vše, co jsem řekla Alici a tak mě mateřsky pohladila po tváři. „Jsi součásti

naší rodiny a kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct. Hned zítra půjdeme nakupovat a koupíme ti nějaké oblečení.“

„Nechci vás jakkoliv obtěžovat,“ řekla jsem a kdybych mohla, určitě bych byla rudá až na krku.

„Neobtěžuješ,“ řekla mile, naposledy mi stiskla ruku a nechala mě o samotě, potřebovala jsem to...