Souznění

Autorka: Giner

Kapitola XII: (Ne)šťastně až navěky

BELLA:

Už zítra se měla konat svatba, ale zatím v domě bylo jen napětí a z Violetina chování i zmatek, protože moc nechápala, co se děje, jen to, že jsem kdysi s Edwardem něco měla. Nikdo se s ní o tom nechtěl bavit, chtěli chránit mé soukromí a tak mlčeli a ignorovali všechny její otázky, dokonce i Edward. Ráno jsem pomáhala Esme zdobit dům, i když se mi do toho nechtělo, nerada jsem ji viděla, jak to dělá sama. Dům vypadal opravdu moc krásně a taky byl nyní provoněný květinami. Ostatní se na to vykašlali, odmítli pro Edwarda hnout prstem, ne potom, co mi tolik ublížil. Brala jsem to v potaz, ale byl to jejich bratr, měli by mu pomoct a být šťastný, když je šťastný i on.

„Proč to děláš,“ nechápala Alice, když za mnou odpoledne přišla do pokoje a našla mě, jak si prohlížím staré fotky. Zítra se měla konat svatba a já neměla co na sebe, budu si muset něco půjčit z jejího šatníku, pokud možno něco černého.

„Chci, ať je šťastný, na ničem jiném nezáleží.“

„Ale on není šťastný,“ vyjekla a tvářila se naštvaně. Nechala jsem ji při tom a nehádala se, nemělo to stejně cenu.

„Můžu si půjčit od tebe na zítřek nějaké šaty,“ zeptala jsem se jí. V očích jí zaplály nezbedné jiskřičky a přikývla, asi věděla, co pro mě bude to pravé.

„Nejlépe černé,“ odtušila jsem a ona se zvonivě rozesmála.

„Ty si beru já i Rose,“ vysvětlovala.

„Jedny navíc máš, ne?“ Ona a nemít navíc jedny šaty? Nemožné!

„Jo, něco se tam vždycky najde,“ mrkla na mě.

„Dík, ještě že existuješ, jinak bych ještě dneska musela jít nakupovat.“

„Nakupovat jdeš stejně a to se mnou a Rosalii,“ usmála se ďábelsky.

„Kdy?“

„Pět minut,“ usoudila a pádila se převléct.

Vzala jsem si opět černé kalhoty a tričko, které mi sem včera dala Esme, asi věděla, co mě čeká. S holkami jsme prolezly všechny možné obchody a já si koupila nějaké oblečení a Alice trvala na tom, že to zaplatí, což jsem ale odmítala. Nakonec mé věci vyfoukla Rose a zaplatila to ona, pěkně se na mě domluvily. Domů jsme se vrátily až večer, rozhodly jsme se udělat ještě dámskou jízdu, na kterou jsme zlákaly i Esme. Všechny jsme se převlékly do pyžam, které v našem šatníku byly sice naprosto na nic, jen na tyhle pyžamové párty, ale bylo to zábavné. Vše se konalo u mě v pokoji, protože tam bylo nejvíce místa, možná i proto, že jsem tam neměla postel jako ostatní. Pustila jsem hudbu, měla jsem tam docela hezkou sbírku cédeček, ale trochu jsem to přepískla se zvukem a dost to řvalo. Krapet jsem to musela ztišit, přeci jen jsme nebyly v domě samotné. Navzájem jsme si lakovaly nehty, česaly se, líčily a hlavně si povídaly o všem možném, jen jedno téma bylo tabu: Violet a Edward. Lepší noc jsem už dlouho nezažila, připadalo mi, že jsem se vrátilo do doby, kdy jsme žili šťastně ve Forks, ale to bylo už dávno.

Ráno bylo hrozné, dnes jsem tady naposledy, i když bych zde nejraději zůstala.

„Hned po obřadu odjedu,“ řekla jsem jim a už teď se mi po nich stýskalo, bohužel jsem s nimi nemohla zůstat déle, nesnesla bych to.

„Budeš nám chybět,“ objala mě Rosie a po ní Alice a Esme.

„Vždycky se můžeš vrátit,“ pověděla mi Esme, když mě objímala a pak se odešla chystat.

  „Běžte pomoct Violet, sama si šaty neoblíkne a taky neučeše,“ popohnala jsem své sestřičky. „A hlavně si neberte ty černé šaty, jako družičky byste vypadaly příšerně. Ona za to nemůže,“ připomněla jsem jim, když se mé sestřičky tvářily odmítavě. Dalo mi práci je přesvědčit, obě byly proti tomu sňatku a rozhodně se jim nechtělo pomáhat nevěstě s oblékáním a líčením. Nakonec kývly, uvědomovaly si, že mám pravdu, za tuhle situaci můžu jen já a Edward, ona je v tom nevinně.

EDWARD:

Slyšel jsem smích a hudbu z vedlejšího pokoje, ale místo abych něco udělal, tak jsem pozoroval očima Rose Bellu. Byla tak krásná, když se smála, ale poznal jsem, že se snaží jen dělat veselou a všichni to na ni poznali, ale nekomentovali, hráli její hru.

Violet seděla na pohovce a četla si nějakou knihu, nechal jsem ji na pokoji, sám jsem ještě netušil, jak se zachovat. Ráno přišlo brzy, vůbec jsem se na svatbu netěšil a když jsem slyšel, co říká Bella vedle v pokoji, rozhodl jsem se a oblékl si černý oblek, který jsem měl přichystaný...

Do mého pokoje přišel Carlisle, který už byl taky připravený a zpytavě mě pozoroval.

„Jsi si jistý?“

„Ano,“ pověděl jsem jen a řekl to dost nahlas, museli to slyšet všichni v domě. Uvědomil jsem si, že jsem to mohl říct tišeji, tohle mohlo někomu opět ublížit, i když to bylo to poslední, co jsem chtěl...

BELLA:

Byla jsem ráda, že jsem mohla být chvíli sama, přemýšlela jsem, že bych odešla už teď, ale nemohla jsem si odepřít poslední pohled na Edwarda, chtěla jsem ho ještě alespoň jednou vidět. Jako bych neměla dost toho trápení, asi jsem opravdu blázen, že to dělám. Ale třeba mi to pomůže uzavřít jednu kapitolu mé mizerné existence a zapomenu na něj, když si uvědomím, že už patří jiné. Dala jsem si sprchu a oblékla si černé šaty pod kolena, které jsem si koupila včera. Ještě jsem se nalíčila, což  bylo rychlé, stačila řasenka a černá tužka na oči, vzala jsem si i velké sluneční brýle, ty se budou určitě hodit, kdo by se chtěl koukat na moje smutné oči? Blížila se osmá hodina, když jsem sešla dolů a váhavě se usmála na Jaspera a Emmetta, kteří tam čekali na své drahé polovičky. Slyšela jsem z hora, jak se baví Edward se svým otcem a jeho slova mi znovu zlomily srdce, ale ujistily mě v tom, že bude správné odjet.

„Tak co jste dělali včera, když jsem vám odtáhla holky ke mně do pokoje,“ zeptala jsem se, aby nechtěli rozebírat, jak se cítím a to, co teď řešil nahoře Edward s Carlislem.

„Jako vždycky, hráli jsme nějaké hry a užívali svobody,“ odtušil Jasper.

„Jo takhle,“ usmála jsem se.

„Vypadáš jako na pohřeb,“ usoudil Emmett.

„Možná to můj pohřeb bude,“ pokrčila jsem rameny. Bylo půl deváté, když dolů sešel i Edward a Carlisle, oba ve skvěle padnoucích oblecích.

„Tak pojedeme, ostatní za námi přijedou,“ rozkázal rozhodně Carlisle. Každý si bral své auto a já se nasáčkovala ke Carlisleovi. Co chvíli se na mě podíval a já poznala, že se bojí mé reakce na svatbě, jestli nebudu vyvádět.

„Neboj, nic neprovedu, svatba proběhne v klidu, ale hned potom odjedu,“ odpověděla jsem na jeho nevyřčené otázky.

„Dokážu číst myšlenky, je to jedna ze schopností, kterou jsem získala,“ vysvětlila jsem.

„Jaké máš ještě schopnosti,“ zajímal se s opravdovým zájmem.

„Dokážu vytvářet iluze, blokovat všechny schopnosti jiných upírů, komunikovat přes myšlenky a číst je, ovládat mysl ostatních. Takže myslím, že toho umím až moc na jednoho upíra.“

„To ano, už se nedivím, že tě Aro tak moc chtěl do své sbírky.“

„Já taky ne.“ Pak už jsme o mých schopnostech nemluvily, spíše ho zajímalo, co míním podnikat dále. Bál se o mě, byla jsem pro něj jako dcera, ale chápal mé rozhodnutí a nevymlouval mi ho.

Byli jsme v polovině cesty do kostelíka, kde se měla svatba konat a já si uvědomila, že to nezvládnu.

„Zastav,“ požádala jsem Carlislea.

„Odcházíš,“ zeptal se tiše, jako by to čekal.

„Ano, nemůžu tam být, moc se omlouvám. Uděláš pro mě něco? Popřej mu hodně štěstí, až se vrátíte, tak už mě neuvidíte, tou dobou budu už pryč.“

„Kam chceš jít?“

„Nevím ještě, vždycky jsem se chtěla podívat do Montrealu, tak to možná zkusím tam.“

„Máš dost peněz?“

„Neboj, ještě mi zbyly peníze, co mi dali Volturiovi,“ ušklíbla jsem se. „Budeš mi chybět,“ objala jsem ho pevně okolo krku, tak nerada jsem je opouštěla.

„Kdykoliv se můžeš vrátit,“ pověděl mi těsně před tím, než jsem vyskočila z auta. Utíkala jsem co nejrychleji, nerada bych si to rozmyslela. V domě už nikdo nebyl, takže mě neměl kdo zdržet, jen jsem si rychle sbalila těch svých pár věcí a utíkala jsem pryč. V Chevy jsem si ukradla jedno rychlé auto a odjížděla, nechávala jsem za sebou svou minulost a s ní i své srdce, které bylo nyní jako skládačka puzzle a pochybuji, že někdy zase bude kompletní. Celou tu dobu se ručička tachometru pohybovala hodně vpravo, méně než stodvacítkou jsem nejela, chtěla jsem být co nejdále od domova a to se mi zatím dařilo.

Zastavila jsem se až za hranicemi státu, kde jsem zastavila u jednoho lesíka a rozběhla se tam. Našla jsem si příjemně vypadající mýtinu, kde byl klid a ticho, všechny zvířata se mě stranily a já neměla chuť vyhledávat je. Svalila jsem se do vysoké trávy a rozvzlykala se, vím, bylo mi to k ničemu, vzlyky nic nezměním, ale vždy mi pláč pomohl uklidnit se. Tak proč by mi nemohl pomoct i teď?

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a vzlykala, ale podvědomě jsem asi stáhla všechny obrany, které se staly mou přirozeností. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak mě našel...

„Co tu děláš,“ zeptala jsem se útočně, když se objevil na mýtině. Vypadal krásněji než jindy a já zapomněla dýchat, když jsem ho viděla.

„Přišel jsem za tebou.“

„Neměl bys, máš být s Violet, je to váš svatební den,“ připomněla jsem mu.

„Možná její, já si na svatbu ještě nějakou dobu počkám,“ usmál se tím svým pokřiveným úsměvem. Teď jsem nechápala už vůbec nic a on mi to neulehčoval, jeho myšlenky se točily jen okolo mě.

„Jak to myslíš,“ zeptala jsem se nejistě.

„Nevzal jsem si ji, objevil se tam Felix a všechno se vyřešilo. Violet si vzala svou životní lásku a já jel za tebou, oba jsme se shodli, že takhle to bude nejlepší,“ vysvětlil. Teprve teď jsem si dala dohromady několik věcí: Felixova láska byla Edwardova Violet a teď se vzali! Takže můj anděl je svobodný a možná mě má ještě rád, začalo se as blýskat na lepší časy.

„Aha,“ řekla jsem jen, nevěděla jsem, co dělat, jak se zachovat, co mu povědět. Měla jsem ho na dosah ruky a nevěděla, jestli se ho můžu dotknout, měl si brát přece Viol, proč by si ji chtěl vzít za ženu, když by ji nemiloval? Mám v tom zmatek...

„Bell, vrátíš se domů se mnou?“

„Ano,“ neváhala jsem ani minutu, tohle je to, co jsem chtěla. Šťastně se usmál a posadil se naproti mě, dotýkali jsme se jen koleny a hleděli si navzájem do očí.

„Omlouvám se,“ zašeptal a já sebou trochu trhla.

„Za co konkrétně?“

„Že jsem přestal věřit, měl jsem čekat mnohem déle, dvanáct let pro nás nic neznamená.“

„Byla to má chyba, měla jsem být rychlejší.“

„Už mě nikdy nenechávej samotného,“ požádal zoufale a v očích se mu odrážela bolest, kterou cítil, když jsem byla pryč.

„Nenechám,“ slíbila jsem a pohladila ho po tváři, cítila jsem jeho dokonalou pokožku a znovu se ho mohla dotýkat, i když jsem si myslela, že se to už nikdy nestane... Nedokážu popsat štěstí, které jsem teď cítila, dotýkala jsem se ho jako toho nejcennějšího, co jsem měla.

„Miluji tě,“ zašeptal a pomalu se naklonil, aby mě mohl políbit, vypadalo to, že váhá, jakoby nevěděl, jestli smí. Když se konečně naše rty setkaly, projela mnou vlna vzrušení. Náš polibek byl zprvu váhavý, ani jeden netušil, kam až může zajít, ale pak se změnil na vášnivý. Nevím, jak dlouho jsme se jen líbali a tiskli se k sobě, ale ani jeden z nás nechtěl přestat, teď jsme existovali jen my dva a nic jiného nás nezajímalo.

„Měli... měli bychom jít,“ řekl po nekonečně dlouhé době.

„Budou si dělat starosti.“

„Hm... Máš pravdu,“ povzdychla jsem si a naposledy jej políbila, na tohle budeme mít času dost později. Cesta domů byla rychlá, jeli jsme Edwardovým autíčkem a dokonce mě nechal řídit, čemuž jsem se dost divila, nikdy nikoho nenechával, aby řídil jeho auto. Jen co jsme přijeli k domu, zarazilo mě nezvyklé ticho, tušila jsem, že tohle bude práce Alice, která na nás něco přichystala. Jen co jsme vešli dovnitř, vrhla se na nás celá Cullenovic rodinka a vítali nás doma. Nad schodištěm byl dokonce i nápis: Vítejte zpátky

Dojalo mě, jak moc mě mají rádi a co všechno pro mě už udělali. Opřela jsem si hlavu o rameno svého přítele a pozorovala svou šťastnou rodinu, přesně takhle jsem si představovala ve Volterře svůj návrat domů a ten se mi právě teď splnil. Mohla jsem být šťastnější než v tento okamžik? Myslím, že ne...

Slovo autora:

Moc děkuji všem, kdo četl tuhle povídku a svými komentáři a postřehy mě povzbuzoval psát dále, opravdu mi to hodně pomohlo. Taky děkuji Fine, že mi vymluvila nápad všechny pozabíjet, asi by to nebyl zrovna nejlepší konec ;-). Největší dík ale patří Rosalii, že tady Souznění vůbec uveřejnila: Díky:)

Po téhle povídce se mi bude stýskat asi nejvíce ze všech povídek, co jsem zatím napsala. Doufám, že si někdy přečtete ještě nějaké mé dílko a nezůstane jen u Souznění:)

Ještě jednou moc díky, že jste vydrželi a komentovali, Giner.