Souznění

Autorka: Giner

XI: Konečně doma

BELLA:

Vyšla jsem ze svého pokoje a všichni ještě seděli v obýváku a smutně se dívali jeden na druhého, jejich myšlenky se točily okolo mě a Edwarda. V tuhle chvíli mi to příliš nepomohlo, tak jsem tuhle schopnost prostě zablokovala.

„Půjdu na lov, za chvíli se vrátím,“ slíbila jsem jim, když jsem viděla jejich znepokojené pohledy. Přikývli, mé oči byly tmavé jako čokoláda a to i přesto, že jsem šla na lov před tím, než jsem odlétala z Florencie. Jen co jsem to dořekla, před domem zastavilo stříbrné volvo a já přestala dýchat. Ze schodů jsem viděla rychle utíkat Violet, a pak  rychle otevřela dveře a skočila Edwardovi do náruče. Nemohla jsem to vidět, tolik to bolelo, když líbal ji a ne mě. Mé srdce bylo na cucky, bylo mnohem horší je vidět, než o nich jen slyšet. Kdybych mohla plakat, tak by má tvář nyní byla pokryta slzami.

„Uvidíme se později,“ zamumlala jsem směrem k rodině, která mě strnule pozorovala, přemýšleli, co udělám. Chtěla jsem pryč a tohle vstřebat, nemohla jsem tam teď zůstat a čelit jim. Vyšla jsem směrem ke dveřím a chtěla jsem odejít dříve než si mě všimnou ti dva, nechtěla jsem se s ním setkat. Teď jsem litovala, že tady není zadní východ, tolik by se mi hodil. Měla jsem ale smůlu, už se od sebe odtrhli a Edward si mě všiml. Strnule stál a ve tváři měl vepsaný hluboký šok, skoro jako by viděl mrtvolu. Ale vždyť ji viděl, jsem mrtvá, už ano. Nezemřela jsem, když mě proměnili v upíra, ale až teď... Mé srdce zabil pohled tu dvojici.

„Bello,“ zašeptal, ale já to slyšela, upířím smyslům jen tak něco neuteče.

„Edwarde,“ kývla jsem mu na pozdrav a odvrátila od něj tvář, svůj pohled jsem upřela na Violet. „Nebudu tady dlouho, brzy odjedu a už o mně neuslyšíte,“ slíbila jsem a rychle utekla, bolelo mě to. Utíkala jsem a nevěděla kam, už jsem ani nechtěla lovit, mělo vůbec ještě smysl existovat? Díval se na ni jako na největší poklad, kdysi se takhle díval na mě. Copak mohl za tu dobu zapomenout? Dvanáct let je pro upíra přece jen chvíle, já na něj myslela každý den, každou minutu, to on mi dával sílu jít dál! Byla jsem tak hloupá, teď si připadám jako ta největší husa na světě. Seděla jsem na nějaké louce a ihned mi připomněla naši louku, kde jsme se loučili.

Trvalo mi, než jsem se alespoň trochu sebrala a začala lovit, nakonec to bylo nějaké odreagování, když jsem nechala svou mysl proplouvat lesem a hledala svou kořist, nemyslela jsem na něj, řídila jsem se čistě svými instinkty. Ulovila jsem si jednoho medvěda a rysa, po nich jsem se cítila naprosto plná. Obě těla jsem zakopala, aby to nebylo příliš nápadné a vracela jsem se domů. Ano, domů, přesto všechno to byla moje milovaná rodina a bude těžké je opustit, ale lehčí než tam žít s nimi. Lidskou chůzi jsem šla lesem a vnímala tu atmosféru, vůni a svobodu, tohle mi hrozně chybělo. Být po tak dlouhé době venku bylo kouzelné, úplně jsem zapomněla, jak zní stromy, když zafouká vítr.

S hlubokým nádechem jsem vešla do domu, kde nyní všichni i s Edwardem seděli na pohovce, křeslech a polštářích. Edward měl hlavu v dlaních a Violet měla ruku na jeho kolenu. Všichni se na to dívali nenávistně, ale nechala jsem to být.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je. „Co řešíte,“ posadila jsem se vedle Esme a na zem a opřela si o ni hlavu. Cítila jsem, jak mě jemně hladí ve vlasech, bylo mi to příjemné.

„Ahoj, jak sis zalovila?“ Snažil se mou otázku zamluvil Jasper, takže bylo jasné, že mluvili o svatbě a nebo o mně.

„Skvěle, bylo krásné zase být venku,“ sklonila jsem hlavu, když jsem si všimla, že mě pozoruje Edward.

„To věřím, muselo být strašné být celých těch dvanáct let zavřená v kobce,“ řekla Esme a já pomalu tušila, o co jde. Nevěděli, jestli Edwardovi můžou vše říct a tak šli na to jinak.

„Bylo to víc než to,“ řekla jsem temně. „Ale nemluvme o tom, neměli jste po mém odchodu nějaké problémy?“

„Ne, odstěhovali jsme se na Aljašku a Volturiovi nás opravdu nechali být.“

„To jsem ráda,“ šeptla jsem. „Bála jsem se, aby se vám nemstili,“ přiznala jsem.

„Neboj, to neudělali.“

„Co máš v plánu dále,“ zajímalo Carlisle.

„Za tři dny odjedu, mezitím si najdu nějaké místo, kde bych mohla žít. Mám ještě nějaké peníze od Marcuse, které by mi měly stačit. Sice budu muset asi zfalšovat několik dokumentů a začít pracovat, ale to se nějak zvládne.“

„Zůstaň u nás, chodila by jsi do školy, konečně bys ji dodělala,“ zazubil se Emmett a já se usmála.

„Jo, střední by se mi asi hodila, ale nemůžu, promiňte.“ Chápali to a nevymlouvali mi mé rozhodnutí.  Zvedla jsem se z podlahy a šla k sobě do pokoje, chtěla jsem být na chvíli sama.

EDWARD:

Poznal jsem podle vůně, která mě neskutečně lákala, že v domě je návštěva. Ta vůně mi přišla známá, ale nechtělo se mi věřit, že by se vrátila. Jen co jsem vystoupil z auta, skočila mi do náruče Violet a já ji políbil, alespoň když jsem neměl Bellu, mohl jsem si představovat, že je se mnou, že ji právě líbám. Vím, že to nebylo fér, ale nemohl jsem na ni jen tak zapomenout, nešlo to ani když jsem se snažil. Otevřel jsem oči, protože vůně byla silnější a cítil jsem a sobě něčí pohled. Ne, to není možné, kdyby mi bilo srdce, tak by se teď určitě zastavilo. Ze dveří právě vycházela Bella, stejně krásná jako když jsem ji viděl naposled, jen teď o mnoho smutnější. Její oči byly jako bez života, když mě viděla, jak objímám svou snoubenku. Nechápal jsem, jak je možné, že je tady a nevěděl jsem, co dělat.

Jen jsem nevěřícně zašeptal její jméno a jako ve snu poslouchal, co mi říká dále. Nemohl jsem se na ni vynadívat a srdce mi pukalo při pomyšlení, že za to, jak je smutná, můžu já. Kdybych ještě věřil, že se vrátí, všechno by bylo jinak. Proč vždycky udělám vše úplně naopak? Kdybych poslouchal Alici, tak by se to nestalo...

„Edwarde, co se děje,“ zatřásla se mnou Violet a viděl jsem, že má strach.

„To nic,“ odpověděl jsem a šel do domu, kde na mě všichni čekali. Přisedl jsem si k nim a čekal, až někdo promluví, ale nikdo se k tomu neměl.

„Alice, tys to věděla?“ Obrátil jsem se na svou sestřičku.

„Před několika dny se se mnou spojila říkala, že chce utéct z Volterry. Ale neviděla jsem její budoucnost, nemohla jsem vědět, jestli to přežije nebo ne,“ pověděla tiše a nenávistně na mě zírala. Nenáviděla mě za to, jak jsem ublížil Belle. Ale já se za to nenáviděl snad ještě více.

„Kdy přijela,“ zeptal jsem se po chvíli.

„Asi před hodinou,“ pověděla Rose a dívala se na mě vražedným pohledem. V myšlenkách mi nadávala a byla opravdu hodně naštvaná, když jsem na to nějak nereagoval.

„A .. co říkala?“

„Myslela, že tu budeš,“ odtušila Alice tvrdě. „Nezapomněla a nepřestala věřit, víš, jaké to pro ni teď je? Vždyť to bylo jen dvanáct let, co to je? Pro nás chvíle, i když pro ni ta nejdelší doba v její existenci.“

Stiskl jsem rty, tohle od ní bylo tvrdé, ale měla pravdu, všechno jsem zpackal.

„O co tady jde,“ nechápala Violet. „Kdo byla ta upírka.“ Všichni se na ni vražedně podívali, i když to nebyl její vina, neměla se do toho rozhovoru co plést.

„Kam šla,“ ptal jsem se dál a taky ignoroval svou novou přítelkyni.

„Lovit, musí nabrat sílu,“ řekl Emmett a tvářil se velmi vážně, tohle bylo zvláštní. Emmett se přeci nikdy netvářil vážně, takže to musí být moc zlé.

„Nabrat sílu? Co se krucinál stalo?“ Nedokázal jsem se ovládat.

„To ti musí říct sama, my nemáme právo ti cokoliv sdělovat o jejím životě ve Volterře ani nikde jinde. Ty nemáš právo to slyšet od nás, ne po tom, co se stalo,“ to bylo Carlislea, od kterého jsem to čekal v poslední řadě.

Zmučeně jsem složil svou hlavu do dlaní a cítil, jak mi zmatená Violet položila svou drobnou ruku na koleno. Nevěděl jsem, co dělat, byl jsem tak zmatený. Jsem zasnoubený s Violet, za pár dnů bude svatba, ale miluji Bellu, které jsem ublížil. Když se rozejdu s Viol, ublížím další osobě ve své blízkosti. Tak co mám dělat?

Všem byla trnem v oku ruka, která byla na mém koleně, ale já to nevnímal, bylo mi to v tuhle chvíli naprosto jedno. Už jsme seděli mlčky a jen já se utápěl ve svých myšlenkách a poslouchal nadávky ze strany mých sourozenců, Carlisle přemýšlel o Belle a Esme o mně.. Přemýšlela, jak bych tohle měl vyřešit a nevycházelo jí nic jiného než se rozejít s Vil a urovnat to s Bellou, viděla, jak jsem se trápil a jak ještě teď trápím, poznala, že svou snoubenku nemiluji, jak bych měl. Bella vstoupila dovnitř a její oči zase měly barvu tekutého zlata, pozoroval jsem každý její pohyb, každý detail a výraz jejího obličeje. Cítit její vůni bylo příjemné. Moc jsem nechápal rozhovor mezi ní a Emmettem, ale Esme mi napověděla, alespoň trošku. Celou tu dobu byla někde zavřená? Zděsila mě ta myšlenka, kolik toho kvůli nám proboha vytrpěla? A já se jí takhle odvděčil. Když odešla, zvedl jsem se, že za ní půjdu, ale Violet se zvedla taky.

„Jdu za Bellou,“ řekl jsem a rychle vyběhl k ní do pokoje, svou snoubenku jsem nechal dole napospas rodině. Vím, nebylo to ode mě právě hezké, ale musel jsem ji vidět a mluvit s ní, všechno jí vysvětlit.

Nejistě jsem zaklepal na dveře jejího pokoje, alespoň jsem podle vůně předpokládal, že je její a vešel jsem. Ležela na pohovce stočená do klubíčka a vzlykala. Nemohl jsem se na ni dívat, vypadala jako ztělesnění smutku a bolesti.

„Bells,“ přešel jsem k ní a pohladil ji po tváři, což ji probralo. Předtím si vůbec nevšimla, že jsem vešel.

„Co tady děláš,“ zeptala se a přešla k oknu, kde se okouzleně koukala na hvězdnou oblohu.

„Chtěl jsem si promluvit.“

„Je o čem? Chápu, že dvanáct let je dlouhá doba a nevyčítám ti to,“ řekla, ale ruce měla zaťaté v pěst.

„Nechej mě to prosím vysvětlit“ požádal jsem ji zoufale a když mlčela, pokračoval jsem.

„Nevíš, jak mi bylo, když jsi odjela,“ začal jsem, ale když jsem uviděl její vzteklou tvář, uvědomil jsem si, že jsem nezvolil právě dobrá slova.

„Ne? A víš, jak mi bylo, když jsme vás opouštěla a jela do Volterry? Tušíš vůbec, jak mě to bolelo? Celé ty roky jsem byla zavřená v cele, která byla poloviční než je tenhle pokoj, byli tam se mnou lidé, které schválně pořezali, jen aby mě donutili napít. Učila jsem se tam ovládat své schopnosti a odolával a pokušení některého člověka vysát. Ani když jsem měla pocit, že opravdu umírám, nikdy jsem se nenapila! Nakonec mi vždy hodili nějakou zvěř, abych přežila, aby jejich talent přežil a až se umoudří, aby mohli dělat ty své pokusy! Víš jak bylo těžké ovládat svou moc, když jsem ani nevěděla, jakou mám? Celou tu dobu jsem doufala, že vás zase najdu, že budu mít svou milovanou rodinu! Opravdu si ještě myslíš, že  nevím, jak ti bylo?“ Řvala po mně a já si uvědomil, jak moc si toho protrpěla.

Chtěl jsem ji obejmout a ochránit před vším, co by jí mohlo ublížit, vypadala teď tak zranitelně.

„Vypadni,“ ukázala mi na dveře a z očí jí šlehaly blesky. Když jsem se k ničemu neměl, znovu promluvila. „Padej, dřív než tě k tomu donutím,“ její oči plály nenávistí a bolestí a já ji poslechl, nechtěl jsem ji ublížit ještě více.

„Idiote,“ slyšel jsem jasně utrousit Rose a cítil jsem její nenávist. Za chvíli jsem slyšel, jak vešla do Bellina pokojíku a spolu s Alicí se ji snaží uklidnit. Já seděl na pohovce a v ruce měl prstýnek, který mi kdysi dala a hrál jsem si s ním. Pořád jsem si pokládal jednu otázku: Jak jsem mohl přestat věřit?