Souznění

Autorka: Giner

X: Konec iluzí

BELLA:

Už jsem měla vše promyšlené do nejmenších detailů, rozhodla jsem se, že Volturiovi přes to všechno, co mi udělali, nechám existovat, ale trochu pročistím jejich řady. Kdyby totiž zemřeli, koho by se ostatní upíři báli a před kým měli autoritu? Někdo musí dávat pozor, aby nedošlo k odhalení naší existence. Dneska mi Felix přinesl více jídla než jindy a mrkl na mě, tohle určitě nedělal na Arův příkaz. Kdyby nebylo Felixe, už bych tady nebyla, vždycky mi nějaké zvíře přivedl, abych přežila a nebo se nezbláznila. Někdy jsme spolu dlouho rozmlouvali a já zjistila, že není tak špatný, jak jsem si kdysi myslela, je jen nešťastný a taky je tady nedobrovolně.

„Proč to děláš,“ nechápala jsem.

„Nechci, abys pošla hlady a vím, že se tě Volturiovi bojí, možná máš moc je zkrotit a já bych mohl být možná po několika stoletích volný,“ přiznal se a já ocenila, že mluví pravdu.

„Možná se ti to splní,“ odtušila jsem klidně.

„Chystáš se utéct?“ V jeho očích plála naděje, tolik toužil po svobodě. Jen jsem pokrčila rameny a zakousla se do zajíce, který tam byl navíc a s chutí pila jeho teplou krev. Tahle malá svačinka mi hodně pomohla, dlouho jsem necítila tolik síly, i když to ještě pořád nebylo ono.

„Běž a užívej života, jenom nedělej problémy,“ požádala jsem ho a on se chápavě usmál, konečně se odtud dostaneme. Shromáždila jsem všechny síly, které jsem měla a šla do jídelny, kde právě upíři hodovali. Spíše dohodovali, zbyly tam už jen mrtvoly. Když jsem rozrazila dveře, upřely se na mě pohledy všech z místnosti. Ihned jsme zablokovala všechny nebezpečné schopnosti a vytvořila spoustu iluzí, nakonec se skoro všichni upíři pobili sami a já odešla bez škrábance. Aro, Caius, Marcus a další zbylí se na mě vyděšeně dívali, zabila jsem i Demetriho a Jane s Alecem, ti mi dost dlouho lezli na nervy.

„Nechám vás být, někdo musí dávat pozor na upíry, abychom nebyli prozrazeni. Vím, že bych se vám ráda pomstila, ale tohle myslím stačí. Už mě prosím nepronásledujte a nechte na pokoji i Cullenovi. Z mé strany vám nic nehrozí, nechci vládnout, jen žít.“ Zmateně se na sebe dívali, nevěděli, jak reagovat. Pro ně bylo nepochopitelné, aby někdo nechtěl vládnout. Nakonec promluvil Marcus a přistoupil ke mně blíže, aby mi podal ruku.

„Děkujeme a omlouváme se za to, co jsme ti udělali. Teď by sis měla pospíšit domů,“ usmál se a nějaký upír mi předal doklady a velkou finanční částku.

„Děkuji, nevíte, kde teď jsou?“

„V Chevy ve Wahingtonu,“ odtušil a pokynul mi, abych si pospíšila. S radostí jsem ho poslechla a zmizela z té kobky, ještě jsem si půjčila jejich černý mercedes s tmavými skly, určitě jim to nebude vadit. Než jsem se dostala do Florencie na letiště, ještě jsem se zastavila na lov, abych nešťastnou náhodou někoho v letadle nevysála. Mé oblečení bylo celé potrhané a špinavé, takže jsem si musela jít koupit něco na sebe, proto jsem byla ráda, že mi dal Marcus tolik peněz, akorát mi to vyjde. V obchodě se na mě dívali podivně, ale když viděli kolik mám peněz, ihned přestali. Dnes se mě asi drželo štěstí, stihla jsem poslední let, kde bylo ještě pár volných míst. Dostala jsem se na letiště přímo do Washingotnu, naštěstí dneska bylo zamračeno. Ale pro jistotu jsme si ukradla auto s tmavými skly a jela do Chevy. Bylo to krásné městečko, ale já tušila, že budou bydlet někde bokem. Bála jsem se toho setkání, byly to už tři nebo čtyři dny od rozhovoru s Alicí, ale teď jsem ji už nekontaktovala, bude to překvapení i pro ni. Určitě totiž neumí předpovědět, co dělám a kde má budoucnost směřuje. Jsem imunní už i proti její schopnosti. Měla jsem naplánované, co udělám - jak se dostanu až do Ameriky, ale nevěděla jsem, jak se chovat, když je uvidím. Zapomněli na mě? Mají mě ještě vůbec rádi? Je to dvanáct let a to je dlouhá doba... Nenašel si mezitím Edward někoho jiného? Nemají novou sestru? A pokud ano, co budu dělat? Vím, sama jsem mu řekla, aby žil dál, ale asi bych se s jeho novou přítelkyní nesmířila... To je jedna věc, kterou vím jistě. Rozhodla jsem se najít jejich dům, měla jsem štěstí, během pár hodin jsem na něj natrefila. Stál kousek od městečka a dovedla mě k němu jejich vůně. Trochu nejistě jsem přistoupila ke dveřím a zaklepala, chvíli jsem čekala, než mi přišel někdo otevřít.

Otevřela mi malá upírka s tmavě hnědými vlasy pod ramena, které měla stupňovitě sestříhané. Takže přece jen přírůstek do rodiny...

„Dobrý den, přejete si?“ Tvářila se opravdu překvapeně, že tady někoho vůbec vidí. Asi moc návštěv nechodí.

„Ano, bydlí tady Cullenovi?“

„Ano, jistě, chcete zavolat Carlislea?“

„Ano,“ požádala jsem ji a čekala, než pro něj zajde, zatímco jsem nervózně přešlapovala před dveřmi. Hrála jsem si s prsty a přemýšlela, co povím, nebyla jsem tady tak dlouho, jací asi jsou? A kdo je ta malá upírka? Změnili se moc? Vzhledově určitě ne, ale co jejich chování a povaha.

„Hledáte mě, slečno,“ oslovil mě hlas, který mi tak moc chyběl. Nejistě jsem se otočila a hleděla do tváře svému stvořiteli. Kousek dále jsem viděla postávat tu holku, která si nás zvědavě měřila. Kdybych ji nenáviděla už teď, musela bych přiznat, že je okouzlující a sympatická. Na jeho tváři se zračil šok, pak ale zmizel a nahradil ho krásný úsměv plný radosti a štěstí.

„Bello,“ vykřikl a radostně mě objal, drtil mě ve své náruči a já mu vzlykala na ramenu. Tolik mi chyběl, teď když mě objal, tak jsem si připadala konečně, že jsem doma.

„Tak ráda tě vidím,“ promluvila jsem po dlouhé době a usmála se na něj.

„Vypadáš dost unaveně,“ usoudil a prohlížel si mě.

„To je možné, útěk byl trochu náročnější na mé síly, zvláště když jsem se tehdy dvanáct let nenasytila.“

„Co tím myslíš,“ nechápal.

„Opravdu si myslíš, že by mi Aro dovolil pít zvířecí krev?“

„Asi ne,“  odtušil a díval se do mých zlatých očí, jestli tam nenajde rudou barvu.

„Vidíš, já sice lidskou krev nepila, i když jeho nátlakové metody byly tvrdé, ale zvířecí krve jsem dostávala čím dál méně.“ Při té vzpomínce jsem se zachvěla, bylo to ještě tak čerstvé.

„Bello,“ hnala s ke mně Alice, která určitě zaslechla, jak mě Carlisle vítá. Za ní spěchali ostatní, Emmett Alici pošťouchl, aby u mě mohl být dříve. Povedlo se mu sestřičku vyřadit ze hry a sevřel mě do medvědího obětí.

„Ráda vás vidím,“ pověděla jsem dojatě, když se všichni se mnou náležitě přivítali, kromě Edwarda. Hned mě táhli do obýváku a usadili mě na pohovku, vedle mě si sedla Alice a Rose.

„Tak povídej, co se dělo, vůbec jsem neviděla tvůj příchod ani tvou budoucnost, k zbláznění,“ stěžovala si Alice a držela mě za ruku.

„Nechtěla jsem pít lidskou krev a tím vás zklamat a tak vše pohřbít, takže se Aro rozhodl, že mě potrestá. Asi jsi v mé budoucnosti viděla jen tmu, že ano?“

„Jo, hrozně mě to znervózňovalo,“ zamračila se.

„To proto, že mě zavřel do cely, kde byl jen jediný východ – dveře z titanu, které šly otevřít jen zvenčí a ani má síla novorozené na ni nestačila. Pravidelně u mě byli lidé, které řezali na různých místech těla, abych cítila jejich krev a napila se, ale díky své schopnosti jsem vydržela a když hrozilo, že zemřu, tak tam vždy hodili nějakou laň. Tím, že jsem neměla moc síly a netušila, co všechno mám za schopnosti, tak mi trvalo dlouho, než jsem se vše naučila ovládat,“ přiznala jsem. „Až před pár dny se mi to povedlo a měla jsem dveře otevřené, mohla jsem se vrátit.“

„A to tě jen tak pustili,“ nechápal Jasper.

„Ne, bylo to složitější,“ přiznala jsem. „Díky svým schopnostem jsem vtrhla do jídelny, když tam bylo nejvíce upírů a vytvořila různé iluze, ovládala mysli a zablokovala všem schopnosti, aby mi nemohli ublížit. Většina upírů se pozabíjela navzájem, ale Aro, Marcus a pár dalších, přežili. Nechtěla jsem je zabít, někdo musí dávat pozor, abychom nebyli prozrazeni. Ale přišli o Jane, Aleca, Demetriho a Felixe, který utekl. Konečně bude moct žít jak si dlouho přál.“

„A kde jsi vzala peníze na letenku,“ zajímala se Rose. „A máš hezké kalhoty,“ pochválila mé černé lesklé kalhoty.

„Díky, to je z Itálie. Marcus mi dal doklady a peníze, což je dobrá cena za život. Cestou jsem se ještě zastavila na lov a pak jsem šla sem, chvíli mi ale trvalo než jsem našla váš dům.“ Sklonila jsem hlavu k zemi, nevěděla jsem, co více říct.

„Stejně nechápu, proč tvou budoucnost nevidím ani teď,“ to byla zase Alice.

„Jsem proti tomu už pár dnů imunní,“ usmála jsem se ztrhaně. „Víte, jak jsem se lekla, když nepřišel otevřít nikdo z vás? Myslela jsem si, že jsem si spletla barák,“ rozesmála jsem se a ostatní se ke mně rozpačitě přidali.

„Kde je vůbec Edward?“

„Jel do města, za chvíli by se měl vrátit,“ prozradila mi Esme a dívala se na mě pohledem jako by se jí vrátila zpátky dcera. Ale vždyť to byla pravda, já ji brala jako svou maminku.

„Aha, super, už se těším, až ho uvidím. A kdo byla ta upírka,“ zeptala jsem se a nemohla jsem si nevšimnout, jak všichni ztuhli a mi to pomalu začalo docházet.

„Dvanáct let bylo asi příliš dlouho,“ odtušila jsem a hlas se mi třásl. Ani Jasperova schopnost mi nepomohla, vůbec na mě nepůsobila, takže to vzdal.

„Je s ní šťastný,“ zajímalo mě a pěsti jsem měla zaťaté, tolik to bolelo. Každý den, co jsem byla zavřená ve

Volterře, jsem si představovala den, kdy se vrátím a uvidím ho, ale všechno teď bylo pryč. Jak jedna osoba dokáže narušit plány...

„Nikdy na tebe nezapomněl,“ řekla mi Alice tiše. „Ale chtěl žít, nejen přežívat a Violet mu tě připomínala, tak se rozhodl. Jsou spolu přes půl roku a za pár dnů se chtějí vzít.“ Půl roku? Kdybych byla rychlejší, více se snažila, mohla bych být teď šťastná. A on se místo toho bude ženit... Ženit... Srdce mi pukalo žalem, tohle bylo i na mě moc.

„Dobře, řekněme, že je šťastný. Můžu tady pár dnů zůstat, než se rozhodnu, co bude dále,“ podívala jsem se na členy své opravdové rodiny.

„Ale jistě, zlatíčko. Můžeš tady být s námi pořád, jsi naše rodina,“ řekla Esme a smutně se usmála.

„Je mi moc líto, co jsi kvůli nám musela prožít,“ promluvil Carlisle.

„Nebyla to vaše vina,“ promluvila jsem zlomeným hlasem.

„Mohli by jste mi prosím ukázat pokoj? Ráda bych si trochu odpočinula,“ požádala jsem je a Rosalie hned kývla.

„Máš pokoj mezi mým a Edwardovým, pojď, zavedu tě tam. Připravovali jsme ho od toho rozhovoru s Alici,“ podala mi ruku a vytáhla mě ze sedačky. Pronásledována soucitnými pohledy jsem s ní šla až do svého pokoje, který byl hodně podobný tomu ve Forks.

„Je krásný, děkuji,“ pokusila jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo. Vypadala chápavě a taky smutně, že nedokázala zabránit tomu, abych se trápila. Milovala svou rodinu a za každou cenu ji chránila, takže chtěla chránit i mě.

„Je mi to moc líto, sestřičko,“ objala mě.

„Mi taky,“ zašeptala jsem a držela se ji jako klíště, byla to teď moje opora.

„Bude to dobré,“ šeptala mi a počkala se mnou, dokud jsem se neuklidnila.

„Zůstanu jen do svatby a potom zmizím, nemohla bych tady být a vidět je, jak jsou šťastní, ale nechci jim štěstí brát. Jen si mezitím zajistím pár věcí a už o mně nikdy neuslyšíte.“

„Takhle nemluv, jsi moje malá sestra a nenechám tě odejít, rozumíš? Nenechám sotva jsem tě znovu našla, teď nás prosím tě znovu neopouštěj,“ žádala mě zoufale.

„Bez něj nemůžu žít,“ hlesla jsem sotva slyšitelně.

„Chceš jít do Volterry požádat o smrt?“

„Přemýšlím o tom, i když vím, že to Aro neudělá, takže je to zbytečné. Spíše se odstěhuju někde na sever, Aljaška nebo severní Kanada.“

„Nedělej to,“ prosila znovu, ale když viděla, že se mnou nehne a raději bych byla sama, odešla. V jejích myšlenkách jsem slyšela lítost a bála se, abych neudělala nějakou hloupost, nerada mě tady nechávala samotnou. Já se utápěla ve vzpomínkách a žalu, tohle je konec iluzí o šťastném životě...