SMRT ?

Autorka: Anežka

Část osmá

Probudil jsem se s bolestí hlavy. Ležel jsem na podlaze a koukal do sněhobílého stropu.  Je krásně bílí, nikde žádná prasklinka………… Vzpamatoval jsem se…..

Co se stalo? Rychle jsem se postavil… všude bylo uklizeno a čisto. Najednou se mi vybavilo co se stalo s Bellou…… Pořádně jsem se rozhlédl kolem dokola, ale není tu ani známky po boji! Asi to byl jen ošklivý sen…. Ale kde je Bella?

„Bello,Bello“? nic se neozývalo……tak že by to nebyl sen?

„Bello kde jsi…no tak ozvy se“! začal jsem trochu panikařit.

„Tady jsem… v kuchyni!“ Jak rád slyším její hlas….. Vešel jsem urychleně do dveří odkud se její hlas ozýval. Uviděl jsem ji… stála zády ke mně a umývala nádobí.

„To se mi ulevilo.“ šeptl jsem a políbil zezadu do vlasů. Bella na to nezareagovala a dál pomývala. Posadil jsem se ke stolu a stále se na ni upřeně díval. Byl to jen sen a v duchu jsem se zasmál.

„Měl jsem děsivou noční můru..“ potřeboval jsem ji všechno hned říct.

„Vážně?“ řekla suše… ale já si jejího tonu nevšímal, jsem rád že to byl pouhý sen.

„Bylo to děsivé. Z ničeho nic se tu objevil Marcus a Jane a…. a zabili tě…..“

„A jak pak mě zabili?“ zeptala se opět Bells a stále byla zády ke mně… už mě to začínalo znervózňovat….

„Jane tě hodila na stůl, kde byla špicí nahoru dýka….. ale bylo to divné, protože jsem tě kousl abych tě přeměnil… ale Jane tě i přesto zabila… Bylo to divné, ale jsem rád že sem se probudil.“

Sakra ale teď mi dochází….. Já jsem se probudil? Takže jsem musel usnout? To není možné!!! Nemůžou se mi zdát sny…. jedině kdybych byl vyčerpaný a to by nebyl sen, ale pouhá iluze….. Tak co se včera sakra stalo? A proč se Bella na mě ani jednou ještě nepodívala?

„Zajímavé…. mě se včera zdálo něco podobného!“ řekla nenávistně a otočila se na mě. Začal jsem ječet. Byla celá bledá a v břiše měla zapíchnutou dýku…. stále z ní stříkala krav. Seděl jsem jako přimražený.

„B-b b-bello, lásko co se stalo“? vykoktal jsem ze sebe.

„NEŘÍKEJ MI LÁSKO!  To TY můžeš za to že jsem umřela…. ty jsi mi nepomohl…nezachránil jsi mě! Všechno co se stalo je jen tvoje chyba. NENÁVIDÍM TĚ Edwarde Cullene!!!… Kdybych tě nikdy nepotkala, bylo by to pro mě lepší!“ řvala na mě………

Ne, to nemůže být Bella. Bella by to nikdy neřekla…přece mě jen tak nemůže začít nesnášet? A vždyť neumřela vidím ji tady před sebou!? Strašně mi to ubližuje když to říká, protože vím, že má pravdu…..mohl jsem ji zachránit, ale asi se to nepovedlo….nebo já nevím co to má znamenat!?

„Bello, prosím…. vysvětli mi co se s tebou stalo?“ zeptal jsem se zoufalým, ale pevným hlasem.

„Co se stalo?“ Nestalo se vůbec nic jenom jsem kvůli tobě umřela.“ a chladně se usmála, ale hned zas nahodila neutrální výraz „Proklínám den, kdy jsem tě poprvé uviděla…. proklínám den, kdy jsem poznala celou tvou rodinu… proklínám  den, kdy jsem si tě vzala.“

Strašně to bolí když slyším jak to zní upřímně…. Zní to jako by mi to už chtěla říct tolikrát, ale teprve teď našla odvahu… Sakra co se to děje? Spím snad ještě? Bože Bella tu stojí přede mnou. Nejradši bych ji objal a řekl že všechno bude dobré…. ale odrazuje mě její výraz….. Celou dobu se držím ale… potřebuju to ze sebe dostat. Začal jsem křičet. Křičel jsem a křičel a Bella se mi najednou začala vzdalovat a vzdalovat…….

Probral jsem se. Rychle jsem se postavil na nohy. Tak teď už jsem snad opravdu vzhůru… Rozhlédl jsem se kolem. Vše bylo rozházené…. přesně tak jako včera než jsem upadl do bezvědomí…. Všechno bylo vzhůru nohama… jak se  z tak útulného hnízdečka mohla stát taková spoušť?…. Bože neměl bych se zabývat tím jak to tady vypadá, ale kde je moje láska? Nevidím ji nikde tady!!!

„Bello, Bello“ začal jsem vyvolávat do prázdna. Rychle jsem přešel k rozbitému konferenčnímu stolečku, kde Bella dopadla.

„Prosím ať tam leží, prosím ať tam leží!“ šeptal jsem si pro sebe.

Bylo tam plno krve, ale Bella nikde. Přece se jen tak nevypařila!!!

Prohledal jsem  celý dům…nikde jsem ji nenašel.

Začala mě pohlcovat hysterie

„Bello, Bello, no tak sakra ozvi se, není to vůbec vtipné“!

Vybavila se mi Janina poslední slova : „Já ji ZABIJU, slyšíš mě Edwarde? Já ji zabiju!! A ty…. ty s tím nic nenaděláš.“ Začínám v sobě cítit ukrutnou bolest. Ne fyzickou, ale psychickou. Bella je mrtvá….. Svalil jsem se na podlahu, kde ležely její svatební šaty. Byly potrhané a špinavé. Přivinul jsem si je k sobě…. tak krásně voněly…..

“Ne, ona nemůže být mrtvá…. Je proti pravidlům, aby Jane zabila přeměňujícího se človeka v upíra….. Ale ona je schopná všeho…. třeba jsem byl v dlouhodobém bezvědomí a Bellinka se už přeměnila a pobíhá někde po lese….. Jsem naivní, ale stejně……

Vyběhl jsem před dům a volal její jméno… Nikde nic…. Venku byla  ještě tma… Před domem stálo auto stejně jako před tou událostí.  Vyběhl jsem na okraj lesa

„Sakra co si to tu namlouvám? Nevím, kde Bella je, ale rozhodně nepobíhá po lese…..Necítím ji….“ Vrátil jsem se zpátky do domu.

Když jsem vstoupil opět do onoho pokoje a viděl následky boje… vzpomněl jsem si na každičký detail. Zmocnila se mě zuřivost. Začal jsem mlátit do všeho, co mi padlo do rukou. „To není fér! Proč radši neublížili mě? Proč mě nezabili? Teď nemá pro mě cenu dál žít…“ začal jsem bušit do postele…. Po chvilce z ní zbyly jen třísky.

„A vše je to jen moje chyba!? Nebýt mě mohla být ještě na živu?! Sakra to je jasné, že kdyby mě nepotkala, byla by někde s Charliem…. Ale její poslední slova byla: Ten dnešek byl nejkrásnější den v mém životě….. že na mě nikdy nezapomeneš“? …..A  já jsem ji SLÍBIL, že neumře….. Slíbil jsem ji, že spolu zažijeme ještě mnoho nádherných dnů…. byly to jenom kecy, které jsem si sám nalhával?!?!

Ozvalo se zakvílení brzd „Bello“ zakřičel jsem…. vzplála ve mně opět kapka naděje…Třeba… třeba…. Sakra žádné třeba musím se podívat!!! Vystřelil jsem před barák…. Bylo tam auto…. z auta vyskočila Alice a poté i ostatní…. Když jsem uviděl, že Bella mezi nimi není během vteřiny byli všechny naděje, že by se Bella  někde objevila pryč.

Svalil jsem se na zem a brečel… Musel jsem vypadat jako naprostý blázen, který vydává nějaké zvuky jako kdyby brečel, ale slzy se nedostavily. Jasper se na mě podíval všechny moje pocity hned přešly i na něj…. Byl ze mě zničený… Musel se na chvíli ode mě vzdálit. Šli se s Carlislem a Emmettem podívat dovnitř…. Asi šli hledat…. Bellu, aby se dozvěděli co se stalo….

 Alice se ke mně sklonila

“Edwrade, co se stalo?“ Ale podle jejich myšlenek jsem věděl že je to pouze řečnická otázka….Vždyť ona věděla už dávno co se stane…..

Esme ji šeptla ať mě teď nachvilku nechá uklidnit se. Obě mě objali…..Sakra! Já nepotřebuju nějaký pitomý soucit! Chtěl jem to říct nahlas ale jenom jsem je odstrčil.

Teď přijde na řadu samé vyptávání a já budu muset říct co se odehrálo… Budou mi vyčítat co se stalo??? ……Měli by mi to vyčítat…. měli by mi to vyčítat až do konce mé existence… a doufám, že ten konec přijde brzo….. Postavil jsem se ze země a opět pocítil vztek a energii, kterou jsem ze sebe potřeboval dostat…. během vteřiny jsem stál před autem které nás mělo odvézt na letiště a začal jsem do něj bušit. Bušil jsem do něj.  Do každého úderu jsem vkládal svou bolest.

„Edwarde uklidni se prosím“ Zakřičel na mě Carlisle

„Já se nemůžu uklidnit chápeš? Ona je mrtvá…. MRTVÁ!“ A nepřestal jsem auto demolovat…po minutě už nebylo co demolovat…místo auta tam byla hromádka šroubků a plechů.

Nikdo si nedovede představit jak mi je… ani já jsem netušil, že takováhle bolest existuje. Nedá se to popsat a nikdo to nemůže pochopit. …… Taková prázdnota a přitom takový vztek… nejradši bych všechny pozabíjel, aby se cítili tak jako já, ale na druhou stranu bych potřeboval rychle od někoho obejmout… rozpoltil jsem se na dvě osoby. Každá má půlka chtěla něco jiného… ale obě chtěly jednu jedinou věc…Aby se Bella vrátila.

Při pomyšlení na její dokonalou tvářičku, na její úsměv, její vůni… nevydržel jsem to a opět se svalil na zem. Asi se každou chvílí zblázním!!!? V hlavě se na mě valily myšlenky všech tady kolem Slyšel jsem Esme která stále nedokázala pochopit co se tady stalo a  byla velmi rozrušená.

Alice se taky sesypala na zem. Vyčítala si, že nás měla přesvědčit, že její vidiny jsou opravdové a ne jenom vidiny z vyčerpání…..

…..Je toho na mě moc slyším každou jejich výčitku, každé jejich vzpomenutí na Bellu . Všichni do jednoho si vyčítají že nevěnovali Alici pozornost.

Připadá mi, že kromě mě to překvapivě nejhůř bere Rosalie. Právě slyším jak si myslí: „Je to moje chyba… nesnášela jsem ji…. ona to věděla. Místo abych se na její svatbě radovala gratulovala ji a probíraly jsme holčičí věci….. ani jsem ji nepopřála hodně štěstí…. Byla jsem na ni pokaždé hnusná… Sakra vidím Edwarda jak je chudák zničený… Nevím co bych dala za to kdybych ho takhle nemusela vidět… Bello vrať se, omlouvám se ti za vše!!!!“ Podíval jsem se na ni. Ležela Emmettovi v náručí a měla smutný výraz. Emmett ji hladil po vlasech a utěšoval. To mě bolí ještě víc!!!! Jasper utěšuje Alici, Emmett Rosalii a Esme s Carlislem se ke mně ruku v ruce opatrně přibližují.

Stále se ve mně prali dva Edwardové. Jeden toužil vše roztřískat a druhý toužil po obětí…. Když jsem uviděl naléhavý výraz Esme zvítězila ve mně touha po objetí a padl jsem ji kolem krku… Oba mě začali utěšovat.

„To bude dobré chlapče…..to bude dobré“

Já ale vím, že to dobré už nikdy nebude. Nejradši bych se rozbrečel a všechen žal by se ze mě vyplavil…. Ale já jsem upír a upíři neumějí brečet… jsem upír, měl bych smrt milované osoby brát s klidem….. Jsem upír, neměl bych se jako malé dítě plazit po zemi a dávat najevo své emoce….. jsem upír, měl bych radši přemýšlet, jak se za smrt milovaného člověka pomstít…..