Smím prosit?

Autorka: Ol...

Malý drobeček k Darrenovské realitě

„Smím prosit?“ Ozvalo se jí za zády, tato otázka, žádost ji přinutila otočit se na patě. Jejím očím se vyskytl pohled pouze na jednoho člověka.

„Ale prosím tě, Lartene, podívej se na mě! Mám pohorky a starou mikinu. Opravdu se mnou chceš tančit?“ Optala se dívka a kriticky si prohlédla svůj oděv.

„Proč myslíš, že jsem se ptal? Jistěže si s tebou chci zatančit. Pokud ti ovšem nebude vadit, že ti trošku pošlapu nohy…“ Odpověděl ji muž a natáhl ruku, v touze, že jí Ol příjme a bude tančit.

„Mám jít? Nebo ne? Už je to dlouho co mě nikdo nevytáčel…“

„Ale pane, nemáte hudbu.“ Vyhrkla ze sebe po chvíli přemýšlení.

„Co si o mě slečno myslíte? Hudbu mám a pokud chvíli počkáte, hned jí pustím.“ Oznámil s úsměvem upír a zamířil do jednoho rohu místnosti.

O minutku později, se už všude kolem rozlévala nádherná muzika a Ol musela uznat, že se její Láska trefila do jejího gusta. Zavřela oči a nechala se unášet pouze tím tonem a mužem svého srdce.

„Promiň.“ Toto slovo splynulo z jejích rtů, doprovázené těmi drobnými kapkami deště, které kanuly z jejích hnědých očí. Larten se po chvíli zastavil, neboť se dívka nemohla pro samotné vzlyky popadnout dech.

„Copak je? Proč ses mi to omlouvala? Nemáš proč!“ Řekl pouze a přitisknul ji na svou hruď.

„Promiň, za to, jak se poslední dobou chovám… Jako bych to nebyla ani já. Je mi tak nějak divně a nejsem poslední dobou nějak ve své kůži…“ Nadechla se, jako by chtěla ještě něco říct, ale dech jí to nedovolil.

„To nic, to nic!“ Tišil dívku upír, objímající její ramena. Ta se nechala ukolébat tou jeho důvěrou a pomaličku se propadala do říše snů, kde tančila se svou životní Láskou.