Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

9.

Bella Cullenová

Vezla jsem ostatní do školy, tak jako obvykle.

V autě panovalo mrazivé ticho. Rosalie, Jasper a Emmett seděli vzadu a mlčky zírali každý na jinou stranu, rádoby někam do neurčita, ale každou chvíli jejich oči střelily znepokojeně ke mně. Alice seděla vedle mě a jako jediná se na mě skutečně nedívala, a snad na mě ani nebyla naštvaná, vyjma jejího včerejšího výpadku. Vzhledem k tomu, že předtím na mě naštvaná byla víc jak měsíc, jsem to brala jako příjemnou změnu. Ovšem ani ona na mě nemluvila.

Alice měla zavřené oči, opírala se hlavou o sedadlo a tiše si pro sebe postupně mumlala názvy měsíců. Pak najednou zatřepotala víčky a ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu.

„ Květen! To je perfektní.“ vykřikla.

„ Květen?“ zeptala jsem se lhostejně, jak jsem se zoufale snažila zapříst konverzaci, jinou než jednostrannou.

Karty se obrátily. Zatímco předtím se mnou mluvili všichni, až na Alici, teď se mnou nemluvili všichni, až na Alici. Není to ironické? Ne, to je špatná otázka. Není to žalostné? Ano, tak zněla ta správná a ta správná odpověď na ni byla – ano. Bylo to žalostné, bylo to zoufalé. Bylo to skličující. A mě se nelíbila ani jedna z těch dvou nabízených možností.

Když jsme sem přijeli, toužila jsem se vrátit to svého stavu „ apatického přežívání“, k naprosté lhostejnosti k okolnímu světu, k lhostejnosti ke svému bezútěšnému životu, své beznadějné existenci ve věčnosti. Teď jsem věděla, že už bych to nedokázala, i kdybych chtěla. Okolní svět mi už nebyl lhostejný – smrsknul se mi do jediné osoby, která mi přes veškerou snahu nebyla lhostejná. Můj život už nebyl bezútěšný – mým životem byl on. Má věčná existence nebyla beznadějná – pokud on žil.

Ovšem ztráta možnosti vrátit se k „ apatickému přežívání“, znamenala, aniž jsem si to vědomě v tuto chvíli připouštěla, i ztrátu mé rodiny, tak jak jsem ji doposud znala. Nikdy už nebude tak, jako to bylo předtím. Kvůli nim bych se ráda stala zase takovou jakou jsem byla předtím, ale vím, že i kdybych to mohla nějak dokázat, neudělala bych to. Jsem příliš sobecká, vždy jsem byla.

„ V květnu se k nám Edward připojí.“ prohlásila nadšeně a zářila při té představě jako vánoční stromeček.

Sešlápla jsem brzdu až k zemi. Pneumatiky zakvílely po vozovce, jak se prudce zasekly a auto ujelo ještě pár metrů setrvačností, než zastavilo. Všichni se nahnuli dopředu a vrátili se zpět do sedadel.

„ Co jsi to řekla!“ zaječela jsem sípavě. Můj kompromis! Zapomněla jsem nalézt svůj kompromis!

„ Bello, přestaň vyšilovat.“ napomenula mě přísně a její nadšení na okamžik ochladlo, vzápětí se vrátilo s o to větší intenzitou. Jasper sebou trhl na zadním sedadle, jak se emoce na předních sedadlech rychle měnily a on je nestihl dostatečně sledovat. Rosalie mě hněvivě pozorovala a Emmett se tiše pochichtával našemu rozhovoru. „ Je to ještě jasnější než ten první den. Tentokrát s tím nic neuděláš.“

„ Ne!“ dostala jsem ze sebe a hlava se mi točila, před očima se setmělo. Samozřejmě, že s tím něco udělám. Musím s tím něco udělat!

Odjedu!

Ne, nemůžu odjet. Nepřežil by ani týden. O to by se Rose postarala.

Začnu ho zase ignorovat.

To nedokážu. Teď už ne.

Smířím se s tím...

Ani za nic!

„ Bello. Nech toho. Je to zbytečné.“ upozornila mě Alice a škubla sebou, pokaždé, když jsem přišla na další nesmyslné řešení.

„ Není.“ odsekla jsem a znovu se ponořila hluboko do svých panicky zmatených úvah.

„ Mohli by jsme pokračovat v cestě, prosím?“ protáhla na zadním sedadle znuděně Rosalie a zaujatě zkoumala svůj ostře červený lak.

Znovu jsem nastartovala a zařadila.

Ostatní vystoupili a rozešli se do tříd. Já jsem zůstala sedět a nehnutě zírala před sebe. Osm měsíců. Zbývalo mu pouhých osm měsíců života. Kvůli mně.

Ach! Měla jsem odejít hned na začátku. Neměla jsem to nechat zajít tak daleko. Jsem tak hloupá a sobecká.

Vystoupila jsem a pomalu se přesunovala k učebně trigonometrie. Hledala jsem jakoukoliv dostatečně závažnou záminku, abych tam nemusela. Nechtěla jsem Alici vidět. Potřebovala jsem... Potřebovala jsem najít svůj kompromis.

Zastavila jsem se u jídelny a čekala na nějakou pomoc shůry. Možná jsem doufala, že do mě uhodí blesk a já shořím na hromádku popela. Velmi pošetilá naděje. I kdyby se to skutečně stalo a blesk uhodil nějakým zázrakem právě do místa, kde stojím, patrně by mi vůbec neublížil.

Jak jsem tam tak stála a přemýšlela, zaslechla jsem přes bzukot hlasů ostatních studentů krásný sametový hlas Edwarda.

„ … Tylerovi, ať mě sveze.“

Zvedla jsem oči a podívala se směrem, odkud jsem ho slyšela a uviděla ho, jak se loučí s nějakou ženou. Jeho matka.

Najednou jsem se cítila mnohem hůř. Uvědomovala si Alice, co to bude znamenat pro jeho matku? Ne. Alice za nic nemohla. Za všechno jsem mohla já sama.

Dívala jsem se, jak uskakuje před stříkající vodou a pak odchází na svou první hodinu a hněvivě se cáká v kalužích. Chtěla jsem na něj zakřičet, ať utíká. Tak daleko, jak to bude možné. On neviděl ty obrovské hodiny nad svou hlavou, které mu neúprosně odpočítávaly čas. Já ano. A věděla jsem, že je to moje vina. To já jsem je spustila. Lidé před ním ustupovali, jako by je viděli také.

Byla jsem paranoidní. Ustupovali, protože nechtěli být mokří – on se stále brouzdal v kalužích a stříkal vodu na všechny strany.

Najednou se zastavil a podíval se přímo na mě. Stál a zíral na mě a já jsem nebyla schopná uhnout pohledem. Ty velké hodiny stále tikaly. Znepokojeně sjel očima ke složkám, které jsem svírala v rukách. Pak se znovu dal do pohybu. Ale změnil směr. Šel teď přímo ke mně.

Teď bych měla utéct já. Vmísit se do davu a dělat, že jsem tu vlastně nebyla. Místo toho jsem ho dál pozorovala, jak zkracuje vzdálenost mezi námi.

„ Ahoj.“ řekla jsem hloupě, když byl tak blízko, aby mě mohl slyšet.

„ Ahoj.“ odpověděl nejistě a pozorně si prohlížel můj obličej. Co tam proboha viděl? Chvíli bylo trapné ticho, stejně jako včera v autě.

Sklopila jsem oči, jak mě jeho zírání znervózňovalo. Od ostatních lidí jsem na to byla zvyklá, od něj mi to přišlo nepatřičné.

„ Tady je ten úkol.“ podala jsem mu složky a dávala si velký pozor, abych se ho nedotkla.

Beze slova si je ode mě vzal a dál si mě znepokojeně prohlížel. „ Měla ses vyspat.“ vyhrkl s jemnou výtkou a vzápětí mu tváře mírně zrůžověly.

To nebyla ta správná reakce. Tak trochu jsem čekala, že něco zdvořile prohodí a pak co nejrychleji zmizí. Ale proč mi řekl tohle? Proč ho vůbec napadlo něco takového říct? „ Proč?“ neuvědomila jsem si, že už mluvím nahlas.

„ Aby sis odpočinula.“ zvedl nechápavě obočí a zamračil se. Tvářila jsem se stejně nechápavě tak pokračoval. „ Vypadáš unaveně.“ bezděčně ukázal prstem na mé oči a když si to uvědomil velmi rychle ji spustil schoval za záda.

Jeho hlas zněl přátelsky a mile. Lichotilo mi, že má o mě starost a zároveň mě děsilo, že si všiml mých kruhů pod očima. Musel si tedy všimnout i ostatních věcí. A zbývá mu osm měsíců než bude s jistotou vědět, co znamenají. Pomyslné hodiny hlasitě tikaly. Choval se tak přátelsky a kvůli mně přijde brzy o všechno. Choval by se stejně přátelsky, kdyby věděl, co jsem zač?

Najednou, jakoby ten blesk, v který jsem předtím tolik doufala, že uhodí, opravdu uhodil. Ale ne do mě. Do těch hodin nad jeho hlavou a ony se zastavily. Protože já jsem našla svůj kompromis.

Bylo mi až trapně, že jsem na to nepřišla dřív, protože to bilo přímo do očí.

Přátelé.

To bylo ono! Bylo to perfektní! Samozřejmě pokud bude chtít. Nemohla jsem si myslet, že bude, ale mohla jsem v to doufat. Pokud budu dostatečně opatrná, nikdy nezjistí, co jsme zač. Moje rodina bude v bezpečí a já budu mít dokonalou výmluvu, jak mu být nablízku a chránit ho. Bude to fungovat. Cítila jsem to.

Měla jsem chuť vrhnout se mu kolem krku a hlasitě se smát, ale ovládla jsem se.

Zeširoka jsem se na něj usmála. „ Já to nějak zvládnu.“

Edward Masen

Automaticky jsem si od ní vzal úkol, co mi podávala, ale nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

Pod očima měla tmavé kruhy a vypadala ztrhaně a smutně. Cítil jsem se vinný, že kvůli tomu nespala.

„ Měla ses vyspat.“ napomenul jsem ji, aniž bych o tom předtím přemýšlel. Bylo to příliš důvěrné, neměl bych si k ní tohle dovolovat, ale nemohl jsem si pomoc. Vypadala tak bezbranná a nebezpečná zároveň. Nebyla jako ostatní. Ona byla neobyčejná. Byla jedinečná.

Uhnul jsem pohledem a pevně doufal, že si mých rozpaků nevšimne.

„ Proč?“ zeptala se spíš sebe než mě.

„ Abys sis odpočinula.“ nasupil jsem se. Špatně! Opět příliš důvěrné. Nedokázal jsem se však zastavit a pokračoval. „ Vypadáš unaveně.“ obvinil jsem ji. Ukázal jsem na její temné kruhy pod očima.

Co to dělám! Rychle jsem spustil ruku dolů a pro jistotu ji schoval za zády.

Podívala se provinile na špičky bot a mračila se. Využil jsem chvilky, kdy mě nehypnotizuje svýma úžasnýma očima a snažil se myslet racionálně.

Ovšem udělal jsem chybu, když jsem se podíval, proč nic neříká. Koukala na mě a její smutný výraz se vyjasnil, oči jí zářily.

„ Já to nějak zvládnu.“ usmála se.

Zalapal jsem po dechu, moje srdce několikrát vynechalo a pak se rozběhlo šílenou rychlostí. Tolikrát jsem si představoval, jak vypadá, když se směje, ale moje představy to ani z poloviny nevystihovaly. Byla tak nádherná. Vypadala jako dokonalý anděl, který se nějakým nedopatřením zatoulal na zem.  Rozsvítila okolí jako náhradní slunce, které svítilo místo toho, co bylo schované za mraky. Alespoň pro mě.

„ Jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně a její úsměv pohasl. Náhradní slunce zmizelo.

„ Jo. V pohodě.“ zakoktal jsem. Její úsměv se vrátil a znovu mě omámil. Z transu mě probralo až zazvonění.

„ Promiň.“ stále se usmívala, když to říkala. „ Musíš jít na hodinu. Zdržuju tě.“

„ To je... To je dobrý.“ dostal jsem ze sebe.

„ Uvidíme se na španělštině.“ zakřenila se a odešla.

Nechala mě tam stát a zírat do zdi jako hlupáka. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval.

Na hodinu jsem přišel pozdě, ale učitel tam naštěstí ještě nebyl. Posadil jsem se na místo a stále hledal své ztracené myšlenky.

Učitelův výklad jsem nevnímal. Nemohl jsem se dočkat hodiny další hodiny a zároveň jsem se jí děsil.

Bella Cullenová

Vešla jsem do třídy a uviděla Alici, jak sedí ve své lavici a mračí se jak tisíc čertů.

Měla jsem chuť začít tleskat a hlasitě výskat. Bude to fungovat! Je to jasné.

„ Tohle ti nevyjde.“ zasyčela na mě hněvivě. „ Vy dva nedokážete být jen kamarádi!“

„ Vsadíš se?“ zakřenila jsem se na ni.

Alice mlčela.