Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

8.

Bella Cullenová

Nechtělo se mi domů. Auto bylo stále plné jeho vůně - i když už byl pryč a spolu s ním zmizel i kousek mě. Nevěděla jsem, který přesně, ale najednou jsem byla neúplná.

Zastavila jsem na vedlejší cestě, která vedla k našemu domu. Vypla jsem světla i motor a opřela se čelem o volant. Vlasy se mi uvolnily a spadly mi kolem obličeje jako tmavý závěs.

Zhluboka jsem se nadechla, chvíli jsem tu vůni podržela na patře a pak velmi pomalu polkla. V hrdle mě podivně zašimralo, ale jinak nic. Čekala jsem, že když vůně bude tak koncentrovaná, bude snazší přijít na to, z čeho se skládá, ale nešlo to.

Kéž by existoval nějaký kompromis. Kéž bych mohla být s ním a Alicina strašná vize se nevyplnila.

Opět jsem se nadechla a vzdychla si.

Znovu jsem nastartovala a jela domů.

Zaparkovala jsem auto v garáži a vlekla se se svěšenými rameny do pokoje. Měla jsem pocit, že na nich táhnu snad celou tíhu světa.

„ Bello!“ ozval se výkřik a vzápětí se kolem mě obmotaly dvě štíhlé ruce a uvěznily mě v drtivém objetí, než jsem stihla zvednout hlavu.

„ Eeee. Esmé?“ zeptala jsem se opatrně. „ Děje se něco?“

„ Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“ hlesla a podržela si mě na délku paží. Nechápavě jsem na ni zírala a pak se rozhlédla po pokoji. Všichni tam stáli a přísně na mě koukali.

„ Neměla bych?“ řekla jsem a připadala si hloupě. Zvedla jsem ruce a spojila je za krkem, nervózně jsem těkala pohledem po místnosti.

Aniž bych si všimla odkud, zjevila se přede mnou Alice, šťouchla do mě a začala křičet: „ Ty sobecký tupče! Co jsi k sakru vyváděla!-“

„ Já?“ instinktivně jsem před ní ustupovala dozadu. Vůbec jsem nechápala, o co se jedná. A pak jsem se vzpomněla, že jsem dnes večer málem překročila hranice kolem La Push, které jsme se zavázali respektovat už před několika desetiletími. Alice to musela vidět a bylo jasné, že teď se na mě kvůli tomu všichni zlobí. Vystavila jsem je nebezpečí. „ Aha.“ svěsila jsem provinile hlavu, to se asi čekalo - že se budu cítit provinile, ale nějak jsem nemohla. „ No. Omlouvám. Byla to vážně hloupost, ale já je nakonec nepřekročila, takže se nic neděje, ne?“

„ O čem to mluvíš?“ podivil se Jasper. Mračil se a jeho jizvy po celém obličeje i krku vypadaly o to hrozivěji.

„ O hranicích...“ zavřela jsem oči, jako bych mluvila s dítětem. „ Alice přece musela vidět, že-“

„ O to právě jde!“ vyštěkla Rosalie. „ Alice nic neviděla.“

„ Mysleli jsme si, že tě někdo napadl.“ dodala vážně Esmé.

„ Ale proč?“ otočila jsem se na ni, protože ta na mě jako jediná nekřičela a tak se dalo předpokládat, že od ní konečně dostanu nějaké vysvětlení. „ Co se stalo? Proč mě Alice neviděla?“

„ Tak trochu jsme čekali, že nám to povíš ty Bello.“ ozval se tiše Carlisle z křesla. Obrátila jsem svou pozornost k němu. Nohy mě zkřížené a ruce volně spojené v klíně. „ Alice tě viděla jít za tím chlapcem,“ odmlčel se, podíval se na mě a trochu přimhouřil oči, „ ze včerejška.“ dodal po chvíli. „ Pak si prý zmizela a objevila se až po několika minutách...“ znovu dlouhá odmlka. „ S ním.“

Šest párů očí se na mě upřelo.

„ Pršelo, tak jsem ho svezla.“ zamumlala jsem a zabodla pohled do podlahy, podrobně studujíc její strukturu.

Tenká vrstvička laku, javorové dřevo, xylém, floém, rostlinná buňka... Vzdychla jsem a znovu vzhlédla. Všichni na mě nevěřícně zírali.

„ Zbláznila ses?“ Rosalie vypadala, že by mi s velkou chutí vyškrábala oči.

„ Já? To on si vyjel na výlet do La Push a zpátky šel pěšky!“ bránila jsem se.

„ La Push? Co tam dělal?“ zeptal se Carlisle zděšeně  ve stejnou chvíli, co Rose vykřikla: „ A co je tobě po tom?“

Rozhodla jsem se ji ignorovat a odpověděla pouze jemu. „ Nemám ponětí. Nechal doma vzkaz, že jede k Blackovým. Měla jsem strach, že se mu něco stane – vlkodlaci jsou dost nebezpeční. Tak jsem jela za ním.“ přiznala jsem.

„ Porušila jsi smlouvu?“ vyskočil Carlisle prudce na nohy a popadl mě za ramena, čekala jsem, že mnou začne třást, ale ovládl se.

„ Ne. Našla jsem ho dřív, než jsem se dostala k hranicím.“ Teoreticky to tak bylo, na složité vysvětlování jsem zrovna neměla dost sil.

Viditelně se uvolnil, pustil mě a ustoupil o pár kroků dozadu.

„ Ty jsi...“ blížila se ke mně Rose s šíleným výrazem v očích, byla tak rozrušená, že nedokázala mluvit souvisle. „ Ty jsi nás všechny vystavila nebezpečí kvůli... kvůli tomu člověku?“

„ Jmenuje se Edward.“ poučila jsem ji a složila ruce na prsou.

„ Na to ti kašlu! Co si sakra myslíš!“ ječela na mě. „ Nemůžeš nás ohrožovat! Nehodlám kvůli tobě přijít o rodinu! Jenom proto, že ty si něco usmyslíš!“

„ Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“ odpověděla jsem chladně. Jasper udělal pár kroků k ní a položil jí ruku na rameno – zlobně ji setřásla, ale fanatický jas v jejích očích zmizel. Ostatní na nás mlčky zírali.

Chvíli se mě zlobně měřila a pak vyrazila ke dveřím. Uslyšela jsem Alicin zděšený výkřik a okamžitě pochopila, co má v plánu. Postavila jsem se jí do cesty, můj předstíraný klid byl ten tam.

„ Opovaž se ho jen dotknout Rosalie!“ zavrčela jsem a nakrčila se. Ona udělala to samé, připravená se mnou bojovat. Emmett konečně zareagoval, přiskočil k ní, obmotal jí obrovské paže kolem pasu a přitiskl si ji na hruď.

„ No tak, zlato. Co kdybychom si o tom v klidu promluvili?“

„ Není o čem mluvit! Pusť mě, Emmette.“ poručila. „ A ty mi uhni z cesty, Bello.“ otočila se na mě.

„ Ani náhodou. Nedovolím ti, abys mu ublížila. On za nic nemůže.“ Cítila jsem, jak se uvnitř mě něco bortí. Nechtěla jsem jít proti ní, nechtěla jsem jít proti nikomu z nich, ale kdybych si měla vybrat mezi svou rodinou a Edwardem, kupodivu bych volila Edwarda. Tím jsem si byla v tento okamžik jistá a taky jsem podle toho jednala.

„ Nemohl za nic, dokud jsi kvůli němu nepřišla o rozum.-“ oponovala.

„ Rosalie to stačí.“ vložil se do toho Carlisle. „ Bella má pravdu. Je nevinný. A my nevinné nezabíjíme. Nezabíjíme nikoho. Na tom, čím jsme nebude nic měnit. Pokud to nehodláš respektovat, pak už tu pro tebe není místo.“ Jeho hlas byl tichý, ale přesto se rozléhal celou místností, protože před jeho autoritou všichni ztichli. „ Jsme rodina a navzájem se podporujeme. Nikdo z nás tomu chlapci neublíží.“

Několik dlouhých vteřin bylo naprosté ticho.

„ Dáváš mi ultimátum?“ zeptala se Rosalie přiškrceně.

„ To v žádném případě. A ty to moc dobře víš.“

Znovu dlouhé ticho. Rose si kousala spodní ret a uvažovala. Zjevně o tom, co je pro ni důležitější. Naštěstí si vybrala pro mě tu lepší variantu.

„ Fajn! Ani se ho nedotknu. Ale moje stanovisko se nemění! Já s tím nesouhlasím. Bude to pro nás pro všechny pohroma.“ pronesla mrazivě, otočila se na patě a hrdě odkráčela nahoru, brzy nato práskly dveře její ložnice. Emmett na mě hodil zmučený pohled a šel za ní.

„ A ty si dej taky pozor, Bello.“ upozornil mě Carlisle. „ Tohle všechno se může velmi rychle vymknout z ruky a ty za to poneseš zodpovědnost, jasné?“

„ Ano.“ souhlasila jsem. „ Díky, moc si toho vážím.“ řekla jsem ještě a odešla taky k sobě do pokoje.

Sedla jsem si na zem, zády se opřela o sedačku, úkol, který jsem stále svírala v ruce jsem, odhodila vedle sebe. Hlavu jsem složila do dlaní.

Pár minut jsem tak mlčky seděla a zhluboka dýchala.

Pak jsem se nejistě postavila na nohy, přešla místnost a rozsvítila. Jak sem se vracela zpátky k sedačce, popadla jsem ze stolu blok a tužku. Sedla jsem si do tureckého sedu na pohovku a otevřela složky.

Tentokrát bylo snadnější se soustředit. Naprosto záměrně jsem ignorovala hlasy z ostatních místností. Měla jsem pocit, že nechci slyšet, co si povídají.

Dělala jsem si poznámky a urputně se celou svou myslí upínala jen k zpěvavé španělštině.

Kolem čtvrté hodiny jsem byla hotová.

Dívala jsem jak se indigová barva oblohy pomalu vytrácí a přechází do fádní šedé. Další dvě hodiny zmizely, ale přesto zbývala ještě spousta času.

Pustila jsem si hudbu, tak tiše, že to skoro nebyla slyšet. Posadila jsem se k toaletnímu stolku a dlouze skepticky pozorovala svůj odraz v zrcadle. Světlo se v jeho krajích lámalo a vytvářelo barevnou duhu, se všemi barvami spektra.

Poslouchala jsem, jak se Esmé loučí s Carlislem, když odjížděl do nemocnice a nervózně jsem si namotávala jeden z pramenů na prst.

Moje mysl začala opět nebezpečně sklouzávat k včerejšímu večeru a tomu jsem se chtěla za každou cenu vyhnout. Začala jsem se přehrabovat v oblečení, což jsem nikdy předtím nedělala. Věděla jsem, že se tomu nebudu moc vyhýbat dlouho, ale zatím jsem si mohla namlouvat, že se nic nestalo. Zatím.

Edward Cullen

Když jsem se probudil, bylo daleko líp než včera. Hlava už mě nebolela, v odřenině mi přestalo bolestivě škubat a hlavně mi nebyla zima a byl sem suchý, což byl rozhodně pokrok. Podíval jsem se z okna a zjistil, že zase prší. Chtěl jsem si automaticky sklesle povzdechnout, ale uvědomil jsem si, že mi to vlastně nevadí.

Marně jsem hledal v paměti důvod ke své dobré náladě a nenacházel ho. Poslední týden byl otřesný a já byl rád, že ho přežil. A včerejšek... byl naprostá katastrofa.

Probudím jsem se ve své posteli a nevím, jak jsem se tam dostal. Jsem celý pomlácený a nemám ponětí, kde jsem k tomu přišel. Ve škole jsem celý den mimo, díky práškům, které se záhadně objevily v mém pokoji. Má matka bez vysvětlení zmizí. Pohádám se se svým nejlepším přítelem a přijdu o auto. Po cestě domů mě málem přejede holka, do které jsem se bláhově zamiloval, a která na mě kašle a z duše mě nenávidí.

A přes to všechno mám dobrou náladu. Musel jsem se zbláznit.

„ Dobré ráno.“ pozdravil jsem mámu a potlačil zívnutí, pak jsem se na ni zeširoka usmál.

„ Ahoj.“ zabručela nad hrnkem kávy a dál mě ignorovala.

„ Hodila bys mě do školy?“ zeptal jsem se, zatímco jsem si naléval mléko do sklenice.

„ Proč?“ Taková konverzace na úrovni, ovšem takhle po ránu jsem od ní asi nemohl čekat Shakespeara.

„ Rabba mi zabavil Jacob.“ objasnil jsem.

„ Aha.“ hlesla a zadívala se na dno hrnku, jakoby tam hledala odpověď. „ Mluvil si s Jacobem?“ vyhrkla najednou a udiveně ke mně zvedla oči.

„ Jo. Byl jsem za ním včera, napsal jsem ti vzkaz.“ připomněl jsem jí. Moje nálada se společně s tímto zdlouhavým rozhovorem vytrácela a koutky mi padaly stále níž.

„ Jak ses dostal domů?“ Nevypadala, že by ji to skutečně zajímalo, ale přesto jsem jí odpověděl. Měl jsem potřebu se o to s někým rozdělit, abych uvěřil, že se mi to nezdálo.

„ Svezla mě spolužačka.“

„ Jessika?“ ožila najednou. Litoval jsem, že jsem s tím začínal.

„ Ne. Isabella Cullenová.“ řekl jsem chladně.

„ Dcera doktora Cullena?“

„ Jo.“ Její předchozí nadšení se vrátilo. „ Vezmeš mě teda do té školy?“ vrátil jsem se k tématu.

Zavrtěla malinko hlavou a pak na mě vykulila oči. „ Počkej! Ty s ní chodíš?“

„ S kým?“ zamračil jsem se, zvedl se a odnesl svůj talíř ke dřezu. Pustil jsem vodu a díval se, jak dopadá na porcelán a stéká v maličkých kapičkách do odpadu. Došlo o kom mluví, samozřejmě, a snažil se vší silou tu představu vytěsnit z mysli.

„ No s Isabellou.“ mluvila pomalu, jakoby mluvila s malým dítětem.

„ Ne.“ odpověděl jsem příliš rychle. Zachichotala se. „ Co?“ automaticky jsem sevřel dlaně v pěst.

„ Nic.“ zalhala a odešla se převléct.

Natáhl jsem se a strčil do dřezu i její talíř a hrnek od kávy. Zatímco jsem umýval nádobí, pokoušel jsem se ovládnout. Moje dobrá nálada byla pryč. A ten pitomý déšť mě pěkně rozčiloval.

Seděl jsem na sedadle spolujezdce a tupě zíral z okna, na kapičky vody, které po něm pomalu stékaly. Co by se stalo, kdybych každou kapku vody, co tu spadne za týden, zachytil a zavřel do velké kádě a pak ji celou vylil nad Seattlem? Patrně parádní záplavy...

„ Jak se dostaneš domů?“ vytrhla mě ze zamyšlení máma.

„ Řeknu Tylerovi, ať mě sveze.“ ujistil jsem ji. Sebral jsem batoh a natáhl si kapuci. „ Ahoj.“ rozloučil jsem se spěšně a vystoupil do deště.

„ Ahoj.“ Uslyšel jsem její pozdrav, než jsem zabouchl dveře a rychle jsem uskočil na chodník, než mě stihla ostříknout voda z louže, kterou auto projelo, když máma odjížděla.

Rozhlédl jsem se opatrně kolem sebe a zamířil na biologii. Neklidně jsem kopal do kaluží, až voda stříkala na všechny strany. Kolem mě se utvořil obezřetný kroužek.

Zvedl jsem hlavu, abych odstrčil jeden otravný pramen vlasů, co mi padal do očí a přemítal, jestli by nebylo lepší se ostříhat. A uviděl jsem skrz dešťové kapky Isabellu, jak stojí pár metrů ode mě, pod střechou u vchodu do jídelny, aby na ni nepršelo a dívá se mým směrem. K tělu si tiskla žluté složky, co jsem jí včera dal.

Zastavil jsem a přimhouřil oči. Ona to opravdu udělala přes noc? Stále se na mě dívala, neuhýbala pohledem, ani se nedívala k zemi jako jindy.

I když jsem předtím mířil na hodinu, zabočil jsem a vydal se z nějakého neznámého důvodů k ní.