Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

7.

Edward Masen

Cesta do La Push trvala autem sotva patnáct minut, pěšky se to ale protáhlo na několik hodin. Byl jsem celý promočený a otřásala mnou zima, přesto jsem dál tvrdohlavě zvedal nohy a šinul se dál. Jedinou výhodou téhle té bláznivé nepříjemné procházky bylo, že jsem mohl v klidu přemýšlet.

Jacobovo chování mě zaskočilo a taky rozzuřilo. Snažil jsem tomu všemu přijít na kloub. Na nic jsem nepřišel, nedávalo to vůbec žádný smysl! Začal jsem si tiše nadávat, že jsem takhle hloupě přišel na několik dní, ne-li týdnů o auto.

Zafoukal mírný vítr a několik kapek studeného deště mi dopadlo za krk. Sklonil jsem hlavu mezi ramena a přitáhl si bundu blíž k tělu. Přinutil jsem se myslet na příjemnější věci.

Před očima mi okamžitě vyvstala Isabellina bledá vážná tvář. Líně jsem uvažoval, jak by asi vypadala, kdyby se její rty alespoň na setinu vteřiny zkroutily do úsměvu. Nikdy jsem ji neviděl se usmívat. Někdy se mračila, nebo se smutnýma skeptickýma očima pozorovala své okolí, většinou však měla tvář skloněnou k zemi, schovanou za vodopádem dlouhých hnědých vlasů. Byla by její usměvavá tvář ještě hezčí? O tom jsem pochyboval. Už nemohla být více krásná. Byla dokonalá. Toužil jsem po ní. Chtěl jsem se jí dotknout, přejet rukou po její bílé pokožce. Ovšem něco takového nebylo možné. Dávala mi jasně najevo, jak mnou pohrdá. Někdo jako ona, není pro mě.

Smutně jsem si povzdechl. Co bych za to dal, kdyby mi věnovala alespoň z poloviny tolik pozornosti, jako Jessika. Možná to nakonec nebylo mnou. Cullenovi nevěnovali pozornost vůbec nikomu, ode všech si udržovali patřičný odstup. Ale proč? Co je vedlo k naprosté izolaci od ostatních obyvatel městečka? Stejně jako dnes ráno v koupelně mi před očima probleskl krátký obrázek Isabelly, jenže tentokrát se netvářila vyděšeně. Její obličej byl napjatý, křídově bílý, zuby měla vyceněné a oči jí černě žhnuly. Byla nakrčená do bojové pozice, jako šelma, co se chystá k útoku. Nevypadala jako člověk. Byla děsivá, přesto jaksi primitivně nádherná.

Najednou jsem si uvědomil, že už je tma. Vystrašeně jsem se rozhlédl, jako by se ta děsivě vyhlížející dívka měla každou chvíli vynořit přímo přede mnou.

Kolem mě projelo šílenou rychlostí auto. Zmateně jsem se za ním ohlédl. Na těchhle nepřehledných mokrých silničkách, bylo čiré bláznovství jezdit víc než osmdesátkou. Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Přesně v tom momentu světlomety prosvítili skrz stromy a já viděl, že se to auto vrací a míří přímo ke mně. Instinktivně jsem uskočil, abych se vyhnul srážce.

Pneumatiky zasténaly a neznámý zastavil přesně na tom místě, kde jsem před chvíli stál. Šokovaně jsem zíral na tmavě modrý Fiat, který mě málem zabil.

Ozval se zvuk automatického okénka a vzápětí jsem uslyšel strohý zvonivý hlas: „ Nechceš svést?“

Zamrkal jsem a překvapeně vykulil oči.

Na sedadle řidiče seděla Isabella Cullenová. Vztekle svírala volant a dívala se mi do obličeje rozzuřenýma očima černýma jako tuš. Vypadalo to, že si přeje být kdekoliv jinde a nejradši by nedělala to, co právě dělá.

Krátce jsem zvažoval svoje možnosti. Byla mi zima, byl jsem mokrý a unavený. Teplo a sucho auta mě lákalo, zato ona vypadala, že je připravená mě zabít, pokud neodmítnu.

Bella Cullenová

Řítila jsem se tmou nejvyšší možnou rychlostí a nezadržitelně jsem se blížila ke quilleutské straně hranice, poháněna nepříčetnou panikou, jestli se mu nic nestalo.

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo, jako bych se měla rozplakat. Nemohla jsem plakat a nikdy jsem se o to ani nepokoušela, neměla jsem k tomu důvod. Naprosto malinkatá - zanedbatelná část, mé mysli se zabývala otázkou, jestli by moje kamenné tělo bylo schopné vyprodukovat byť i jen jednu jedinou slzu, kdybych skutečně Edwarda nedokázala ochránit a on už nebyl živý. Kdybych ho ztratila. Jen tahle maličká část stačila, aby se moje ruce začaly chvět, aniž bych jim k tomu dala vědomý pokyn.

Zavřela jsem oči, abych tu představu vytlačila z mysli, a když jsem je otevřela, světlo dopadlo na vysokou postavu, skloněnou proti ostrému dešti, který opět sužoval zdejší krajinu.

Prudce jsem vydechla a uvolnila ztuhlé prsty kolem volantu.

Panika odezněla – byl to on, samozřejmě, kdo jiný se potuloval v tom nejhorším možném počasí nebezpečně blízko silnice? Vystřídala ji ovšem jiná, stejně tak silná, zato daleko překvapivější emoce. Vztek. Byla jsem naštvaná, že mě tak vyděsil, že mi připravil těch několik příšerných chvilek. Ten blázen si zjevně vůbec neuvědomoval, jaké má štěstí, že ještě žije! Možná by ho měli někde hospitalizovat, jistě nebylo normální, aby nějaký člověk dobrovolně znovu a znovu, vyhledával smrtelné nebezpečí.

Prudce jsem sešlápla brzdu a otočila se, nárazníkem jsem lehce zavadila o pomyslnou dělící čáru. Bylo to opravdu jen o chlup. Rozhněvalo mě to ještě víc. Kvůli němu jsem málem započala válku mezi nestvůrnými bájnými tvory, bezpochyby velmi krutou válku. Vystavila jsem kvůli tomu bláhovému hloupému chlapci svou rodinu smrtelnému nebezpečí. Bylo mi ze sebe skoro špatně.

Opět jsem zrychlila a drtila mezi prsty volant, tentokrát z naprosto jiného důvodu. Zastavila jsem kousek od něj a kdyby neuskočil, zjevně bych ho srazila sama. Nedokázala jsem se ještě ovládnout natolik, abych se dokázala plně soustředit na přesnou jízdu. Cítila jsem jisté zvrácené zadostiučinění, že jsem alespoň takhle mohla dát najevo, jak strašně moc se zlobím, ale ani v nejmenším mi to nestačilo. Nepokrývalo to ani dvě třiatřicetiny toho vzteku, co jsem cítila k jeho životu nebezpečné blbosti.

Zhluboka jsem se nadechla a natáhla se, abych spustila okénko. Zatímco sjíždělo dolů, rychle jsem ho přeletěla očima.

Vypadal, jako by mu někdo na hlavu vylil vědro vody. Rezavé vlasy měl o několik odstínů tmavší a lepily se mu k čelu. Rty měl promodralé zimou a zuby mu o sebe téměř neslyšně drkotaly.

Původně jsem mu vlastně chtěla jen vynadat a zmizet dřív, než mi stihne jakokoliv oponovat, ale když jsem viděla v jakém je stavu, nedokázala jsem se k tomu přinutit. Valná většina mého vzteku zmizela – k jeho štěstí – a vystřídala ji lítost a starost o jeho zdraví, lidé byli tak křehcí!

„ Nechceš svést?“ zeptala jsem tiše. Slova jsem drtila mezi zuby a doufala, že jsem je vlastně vůbec nevyslovila. Bylo to tak nezodpovědné! A pro něj bezpochyby i nebezpečné.

Bez hnutí jsem se dívala, jak moji nabídku zvažuje. Nejistě se rozhlédl. Chtěla jsem vědět na co myslí. Měl by utéct. Proč to neudělal?

Váhavě se usmál a natáhl ruku ke dveřím. „ Díky.“

Co?

Edward Masen

Opatrně jsem otevřel dveře a posadil se na kožené sedadlo. Podíval jsem se na ni.

Zavřela oči, jakoby nevěřila, že jsem to skutečně udělal. Beze slova se otočila čelem k cestě a zírala dopředu. Několik vteřin zavládlo mezi námi napjaté ticho.

Možná by bylo přeci jen lepší, kdybych vystoupil a šel pěšky - déšť, nedéšť.

Hlasitě vydechla a spustila jednu ruku k řadící páce. „ Zapni si pás.“ řekla tiše a zařadila.

Mlčky jsem ji poslechl. Spona zaklapla v tmě s nepatřičnou hlasitostí. Trhl jsem sebou a zahanbeně se podíval dolů na své ruce. Když jsem znovu zvedl oči k ní, setkal jsem se na chvíli s jejím pohledem, rychle uhnula a rozjela se.

Jela velmi pomalu a opatrně, nedokázal jsem uvěřit, že to byla ona, kdo se před pár minutami šílenou rychlostí řítil nocí. Vypadalo to, že se pečlivě soustředí na každý svůj pohyb a pořád křečovitě svírala volant.

Nepříjemně sem se ošil na sedadle. Měla nějaký důvod se na mě zlobit?

Opatrně jsem si ji prohlédl. Vypadala jinak než jsem byl zvyklý.

Na sobě měla modrý vybledlý svetr, který jí byl příliš dlouhý, takže konce jeho rukávů svírala v dlaních, na jednom rameni ji nedbale padal a odkrýval kus bíleho trika, které měla pod ním. Vlasy měla stažené do neuspořádaného uzlu gumičkou a vypadalo to, že se každou chvilku vlasy uvolní a rozlijí se jí po zádech jako vodopád.

Slušelo jí to. Vypadala daleko přirozeněji v tomhle volném druhu oblečení, než v dokonalých modelech, ve kterých chodila do školy stejně jako její sestry.

Cítila můj pohled na tváři a otočila se na mě. Oči se jí překvapeně rozšířily, když viděla jak na ni zírám. Bezděčně zvedla ruku ke krku, jakoby litovala, že má vlasy stažené a nemůže se za ně jako obvykle schovat.

Podíval jsem se před sebe. Cítil jsem se přistižen. Mohl jsem na ni zírat z dálky ve škole, ale ne teď, když byla tak blízko, že stačilo jen natáhnout ruku, abych se jí mohl dotknout. Znovu jsem se v duchu napomenul, že ona není pro mě. Není v mé kategorii. Dalo by se to přirovnat k indickým kastám. Ona byla z jiné kasty – nedosažitelná.

Když jsem ve svých úvahách dospěl k tomuto bodu, sevřel jsem prsty do pěstí a naštvaně vyhlédl z okna.

Mé oči padly na složky pohozené na palubní desce a brada mi spadla v údivu dolů.

„ Španělština?“ vydechl jsem.

Bella Cullenová

Cítila jsem se tak podivně, když seděl vedle mě a jeho příšerná vůně, která mě rozčilovala, co jsem ho poznala, mě zasahovala snad víc, než bylo možné.

Stále jsem se zlobila, ale byly tu i jiné emoce, kterým jsem nerozuměla.

Byla jsem celá ztuhlá a musela jsem si stále připomínat, že musím dýchat a dělat další podobné věci, co lidé většinou dělají. Najednou jsem pocítila náhlé nutkaní se na něj podívat. Bezděčně jsem otočila hlavu a setkala se s jeho zelenýma očima, které mě bez mrknutí pozorovaly.

Zírá na mě? Byla jsem překvapená. Proč by na mě měl zírat?

Nervózně jsem zastrčila jeden z uvolněných pramenů za ucho a zarputile koukala před sebe na cestu, ale stejně jsem ji vůbec nevnímala. Řízení zaměstnávalo nepatrný zlomek mé mysli, zbytek se upínal k tomuto krátkému okamžiku, kdy seděl v mém autě, promočený na kost, ale jinak v pořádku.

Hledala jsem nějaké bezpečné téma hovoru. Žádné nepřicházelo v úvahu – všechna byla nebezpečná. Mlčela jsem a kousala si spodní ret.

Všimla jsem si náhlé změny jeho srdečního rytmu a vystrašeně jsem si ho rychle prohlédla, jestli je v pořádku.

„ Španělština?“ vydechl.

Španělština?

Sledovala jsem dráhu jeho pohledu a uviděla jeho úkol, který se stále válel na palubní desce, kam jsem ho hodila, když jsem odjížděla z domu. Španěština – jistě.

„ Jo.“ přisvědčila jsem opatrně.

Byla škola taky nebezpečné téma? Vlastně ani ne. Bylo to dokonce asi velmi bezpečné téma. Bude to působit přirozeně. Dva spolužáci se baví o škole, jak normální! Jak lidské! Bylo důležité působit lidsky, zvlášť v jeho případě. Pro něj jsem musela být dokonalý člověk. Žádný stín pochybností o mém lidství. Ne v jeho případě. „ Slíbila jsem, že to dodělám.“ upozornila jsem ho.

„ Četlas to?“ předstíral zdvořilý zájem, ale díval se stranou.

Za roky pozorování jejich druhu jsem zjistila, že tohle lidé dělají, když chtějí skrýt své pravé úmysly. Co přede mnou skrýval? Nedůvěřoval mi? To by bylo asi chytré. Přepokládám. Vezmu – li v úvahu, že bych ho mohla každou chvíli zabít. Avšak představa, že mi nedůvěřuje, mě podivně zraňovala - chtěla jsem, aby mi důvěřoval.

„ Ne.“ svěsila jsem hlavu. Cítila jsem se provinile? Proč! „ Nedokázala jsem se soustředit.“ Vlastně jsem ani nelhala, jen jsem vynechala nepodstatné strašidelné detaily.

„ Aha.“ svěsil koutky.

„ Zítra to bude hotové.“ uklidňovala jsem ho.

Zvedl obočí: „ Ty nepotřebuješ spát?“

Ušklíbla jsem se. „ Pro jednou to vydržím.“ Nejen pro jednou. Dodala jsem v duchu. Takže ani škola nebylo tak docela bezpečné téma. Další vodítko? Byla jsem tak hloupá! Stiskla jsem rty pevně k sobě.

„ Děje se něco?“ zeptal se zmateně.

„ Ne.“ odsekla jsem. Zpomalila jsem a zastavila u jeho domu, svítilo se, jeho matka už tedy byla doma. „ Uvidíme se zítra.“ řekla jsem a odolávala pokušení na něj pohlédnout.

„ Díky za svezení.“ usmál se.

Jen jsem kývla a počkala až vystoupí. Sledovala jsem, jak jde k domu a zavírá za sebou dveře. Teprve pak jsem odjela.