Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

6.

Bella Cullenová

„ Hej, Bells!“ šťouchl mě do ramene zezadu Emmett.

„ Jo?“ ohlédla jsem se na něj a zároveň odbočovala na příjezdovou cestu k našemu domu.

„ Zahraješ si s náma baseball nebo jdeš běhat?“ vyptával se. Tři páry očí se upřely na mou tvář – Alice tvrdohlavě hleděla z okna.

Krátce jsem se nad tím zamyslela. Rozhodně nebudu utíkat, ne dokud tu bude Charlotte s Peterem, ale neměla jsem ani chuť s nimi hrát. Měla jsem chuť stočit se u sebe v pokoji do těsného klubíčka a podat se svému zoufalství, lépe řečeno pokračovat v přehrabování se v mých naprosto neuspořádaných myšlenkách a emocích.

„ Vlastně ani jedno,“ řekla jsem zamyšleně a vystoupila z auta, jak jsem přehazovala přes rameno školní tašku, uhodila mě do tváře známá vůně. Usmála jsem se. Program na dnešní odpoledne už tedy mám.

„ Cože?“ houkl na mě zmateně Emmett a zastoupil mi cestu.

„ Mám už nějakou práci.“ pokrčila jsem rameny a stále usmívala nad tou představou.

„ A nemůžeš to udělat jindy?“ zamrkal nadějně a snažil se tvářit přesvědčivě.

„ Eh, ne?“ zeptala jsem se, sedla si na zem v obývacím pokoji do tureckého sedu a opřela se zády o stěnu.

„ Ahoj.“ pozdravila mě opatrně Charlotte a pomalu scházela ze schodů.

„ Ahoj.“ zakřenila jsem se na ni. Dokud jsem ji měla na očích, nemusela jsem se bát. Povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila, kolik problémů jsem za poslední den napáchala.

„ Vypadáš, že máš lepší náladu.“ otočila se zpátky na mě, když pozdravila i ostatní.

„ Nepatrně.“ zabručela jsem.

To ji rozesmálo. „ Přísahám, že jsme byli celý den tady.“ zvedla pravou rukou a zašklebila se.

„ To mě opravdu uklidňuje.“ sarkasmus v mém hlase nebylo možné přeslechnout. „ Zvlášť, když on byl celý den po přísným dozorem s námi ve škole.“ významně jsem se zamračila na Alici. Přimhouřila oči do úzkých špehýrek a pak se ke mně otočila zády. Zapnula si televizi a pustila nahlas zvuk.

„ Eh?“ přeskakovala nechápavě Charlotte pohledem mezi náma dvěma. „ Jsem tu jediná, které připadá, že mi něco uniká?“ zeptala se.

„ Ani ne, Charlotte.“ odpověděl jí otráveně Emmett. „ Vlastně kromě nich dvou nikdo neví, o co se jedná. To je k vzteku.“ zamumlal nakonec a zamyšleně se podíval z okna.

Přeletěla jsem očima po místnosti. Alice seděla u televize a celkem zdařile předstírala, že neexistuju, Jasper se posadil k ní, ale díval se na mě. Zdálo se, že se zlobí. Emmett stále zíral z okna a Rose vedle něj si mě naštvaně měřila, s rukama pevně zkříženýma na prsou. Nepotřebovala jsem Jasperovu schopnost, abych cítila nepříjemné vibrace všude kolem.

Vytáhla jsem Edwardovu část úkolu a snažila se to ignorovat, stále jsem však slyšela otravnou znělku reklam v televizi. Vteřinu jsem přemýšlela, jaký smysl by mělo požádat Alici, aby to ztlumila – žádný. Povzdechla jsem si a vyhoupla se na nohy.

Vyběhla jsem k sobě do pokoje a natáhla se na sedačku, znovu jsem se pokusila ponořit do referátu. Zbytečné. Zvuk z pokoje v přízemí dolehl až sem.

Převalila jsem se na záda, apaticky zírala do stropu a nervózně ťukala prsty o podlahu. Nedokázala jsem přemoci své napětí. Nedalo se to vydržet. Chtěla jsem znovu utíkat.

Znovu jsem se postavila a začala přecházet po pokoji. Zastavila jsem se před šatníkem a vešla do něj.

Chvíli jsem nerozhodně stála mezi dveřmi a pak zamířila do nejodlehlejšího kouta. Otevřela jsem jednu zastrčenou zásuvku a úplně zezadu jsem vytáhla velký pletený vytahaný světle modrý svetr. Zatřepala jsem s ním, aby se roztáhl a chvíli si ho zálibně prohlížela. Alice ho naprosto nesnášela.

Dostala jsem nápad. Rychle jsem si ho přetáhla přes hlavu, vlasy stáhla ho neuspořádaného drdolu, popadla ze země složky a utíkala dolů.

Všichni tam seděli stejně jako předtím, než jsem odešla k sobě. Neurčitě ke mně obrátili hlavu, když jsem sebrala klíče a vyrazila k autu.

Nastartovala jsem a vyjela směrem k Forks. Neuvědomila jsem si, jak je pozdě. Už se pomalu stmívalo. Zastavila jsem kousek od Edwardova domu a vypla motor. Chvíli jsem zírala na bílou stavbu. Byl to špatný nápad. Neměla jsem sem jezdit. Není to správné.  Ale momentálně jsem naprosto kašlala na to, co je a není správné. Bylo už příliš pozdě. Ať už bych teď udělala cokoliv nebylo by to správné.

Chvíli jsem tiše poslouchala. Bylo ticho. Naprosté ticho.

Přimhouřila jsem oči a snažila se lépe soustředit.

Měla jsem sto chutí Edwarda zabít sama až na něj narazím, protože on mi mou zoufalou snahu udržet ho před všemi příšerami v bezpečí moc nezlehčoval.

Nebyl doma. Dům byl prázdný.

Rozzuřeně a zároveň vyděšeně jsem vystoupila a zamířila ke dveřím. Naprosto zbytečně jsem zazvonila a pár sekund čekala.

Ticho.

Vztekle jsem praštila do dveří. Dřevo se chvíli chvělo, ale vydrželo. Obezřetně jsem se rozhlédla kolem sebe a pak šáhla za okap pro klíč.

Odemkla jsem a tiše vklouzla dovnitř. Rychle jsem proběhla dům a snažila se najít nějaký náznak, kam odešel. Mohl třeba jít do kina s kamarády, nebo tak něco.

Nakonec jsem šla do kuchyně, i když jsem nepředpokládala, že bych tam mohla něco najít. Mýlila jsem se.

Na stole ležel krátký vzkaz pro jeho matku. Přečetla jsem si ho a ztuhla na místě, oči se mi rozšířily hrůzou.

Pokud jsem byla předtím vyděšená, nebylo to nic proti tomu, co mnou zmítalo teď. Edward nejenže mou snahu zajistit mu bezpečí ignoroval, on sám nebezpečí přímo vyhledával!

K čemu bylo, že jsem od něj držela všechny upíry tak daleko, co to jen šlo, když on si vyhledal sám jiné, daleko nebezpečnější a nevyzpytatelnější nestvůry!

Vyběhla jsem z jeho domu a utíkala k autu, ani jsem se neobtěžovala zamykat. Nastartovala jsem, vytůrovala motor a smykem vjela do protisměru.

Zamířila jsem směrem z města, naprosto odhodlaná vykašlat se na všechny hranice a smlouvy.

Edward Masen

Promočený na kost jsem dorazil domů.

Prášky už konečně přestaly účinkovat, takže jsem byl schopný vnímat dostatečně své okolí, abych si všiml, že matka není doma a v celém domě vládne příšerný chaos. To bylo neobvyklé. Má matka dbala na dokonalý pořádek. Bohužel to, že prášky už neúčinkují znamenalo nejen to, že jsem zbavil té malátnosti, co mě provázela celým dnem ve škole, ale také se vrátila bolest a to se snad s ještě větší intenzitou.

Zaplnila každou částečku mé mysli, takže jsem se ani neobtěžoval zabývat se jejím zvláštním chováním a rovnou zamířil ke dřezu a naplnil si sklenici vodou.

Vytáhl jsem lahvičku, co mi Alice Cullenová tak podivně vrátila, a pamatujíc na její upozornění jsem si vzal jen dva prášky.

Zatímco jsem čekal, až zaberou, jsem se snažil trochu srovnat nepřehlednou směs papírů na stole. Bylo to zbytečné. Byla jich taková hromada, že se jich pár svezlo na zem.

S povzdechem jsem se pro ně sehl a chtěl je položit nahoru k ostatním, když mě něco upoutalo. Nikdy jsem nečetl matčiny papíry, ale tentokrát jsem nemohl odolat. Byl jsem posedlý touhou zjistit o nich víc, zjistit o ní víc. O Isabelle Cullenové.

Přečetl jsem si to a zmateně na ta slova zíral. Přečetl jsem si to znovu a pak ještě dvakrát, abych se ujistil, že špatně nevidím.

„ Dobře.“ Snažil jsem se myslet racionálně a zhluboka dýchal nosem. Jsou tu dvě možnosti. Buď se mi ta noc v Chicagu jen zdála a oni tam nikdy nebyli. Nebo jsou ty papíry falšované – doktor Cullen rozhodně nemohl pracovat na dvou místech, vzdálených od sebe přes celé USA, zároveň, nebyl Superman.

Zvuk telefonu mě vyděsil. Trhl jsem s sebou, jako bych byl při něčem přistižen. Sám jsem se sobě krátce zasmál a pak se natáhl, abych ho zvedl.

„ Haló?“ ohlásil jsem a stále zíral na dokument v mých rukou.

„ Edwarde?“ zeptal se nervózně mužský hlas. „ Můžeš mi dát Beth?“

„ Není doma.“ houkl jsem.

„ A nevíš, kde je?“ domáhal se. Nechápavě jsem nakrčil obočí. Byl to matčin kolega z Port Angels. Michael Connery. Nechápal jsem, proč jí jednoduše nezavolá na mobil.

„ Ne.“ opřel jsem se jednou rukou o zeď. „ Děje se něco, Micheale?“ vzdychl jsem, najednou jsem byl strašně unavený.

„ Máme problém. Velký problém. Potřebuju s ní mluvit a ona mi nebere telefon!“ zasténal bezmocně.

„ Eh...“ zamumlal jsem, to se jí nepodobalo. „ Možná vím, kde by mohla být. Zkusím tam zavolat a kdyžtak jí řeknu ať ti zavolá, ano?“ nabídl jsem se a myslel na La Push.

„ To by bylo skvělé.“ mírně ožil.

„ Dobře. Tak zatím.“ rozloučil jsem se a zavěsil. Položil jsem sluchátko, pak ho zase zvedl a začal vytáčet známé číslo.

Čekal jsem a netrpělivě poťukával podrážkou zablácených bot o linoleum a matně jsem uvažoval nad tím, že tu spoušť po sobě budu muset uklidit.

Na druhé straně bylo ticho. Jako ostatně poslední dobou pořád.

Naštvaně jsem třískl sluchátkem zpátky do vidlice. Dostal jsem strašlivý vztek. Lezlo mi na nervy, podivné chování Isabelly Cullenové, moje naprostá neschopnost si vzpomenout, co jsem včera dělat a kde jsem přišel k těm ranám a modřinám, a v neposlední řadě Jacob, který mě ignoroval, co jsem se vrátil z Illinois.

A právě na něm jsem se rozhodl zchladit si své podráždění a udělat to, co jsem měl sto chutí udělat už minulý týden.

Popadl jsem klíče od svého polorozpadlého auta, napsal matce rychlý vzkaz, kde jsem a aby zavolala Michaelovi, kdyby náhodou přijela dřív než já a vyrazil z domu.

Rabb díky bohu nastartoval hned napoprvé a s šíleným rámusem se rozjel.

Snažil jsem se jet co nejrychleji, aby mě moje oprávněné rozhořčení nestihlo opustit.

Naštěstí mi vydrželo po celou cestu. Měl jsem strašnou chuť do něčeho praštit a jestli to bude Jacob, nebudu se zlobit.

Konečně jsem vjel do městečka a zamířil rovnou k domu Blackových.

Motor začal škytat a přeskakovat, zpod kapoty se začalo kouřit. Taktak jsem dojel před jejich dům, když se ozvala ohlušující rána, přední sklo zahalil černý dusivý dým a motor definitivně zhasl.

Chvíli jsem ztuhle zíral před sebe a přemýšlel, jak se asi dostanu zpátky do Forks.

Vystoupil jsem a šel zkontrolovat celkové škody. Několik lidí stálo před svými domy a nechápavě pozorovali moje doutnající auto, nebo spíš to, co z mého auta zbylo.

„ Edwarde!“ křikl na mě naštvaně nějaký hlas, přímo za mými zády.

Trhl jsem s sebou a v duchu zaklel. Muselo to být těmi prášky, že jsem dnes neslyšel nikoho, kdo za mnou šel. Otočil jsem se k němu obličejem a zůstal na něj zírat, brada mi spadla dolů.

„ Co tu sakra, děláš?!“ zavrčel na mě rozzuřeně Jacob.

Byl nejmíň dva metry vysoký, musel během těch pár měsíců neskutečně vyrůst, dlouhé vlasy měl ostříhané na ježka a rysy ve tvářích mu ztvrdly.

Byl jsem tak překvapený z jeho přeměny, že jsem dokonale zapomněl na to, že jsem byl naštvaný i na to, proč jsem sem vlastně jel.

„ Jacobe?“ zeptal jsem se nejistě. Nemohl jsem uvěřit, že je to on.

„ Jo.“ ušklíbl se a tvář se mu zkřivila, takže vypadal ještě míň jako ten starý Jacob, kterého jsem si pamatoval. Zvedl ruku a nervózně se poškrábal po krátkém strništi na hlavě.

Donutil jsem se podívat stranou a zavřít pusu. Pátral jsem v paměti, proč jsem se sem vlastně původně vydal, abych měl co říct. Máma! Jasně.

„ Je... Je tu máma?“ vykoktal jsem a znovu na něj nejistě pohlédl. Po druhé už to bylo snazší. Začalo se ke mně vracet původní podráždění. Založil jsem si ruce na prsou, abych odolal touze ho uhodit.

„ Ne.“ vyhrkl zmateně a nakrčil obočí. Obezřetně se rozhlédl kolem sebe. Ulice už byla zase prázdná. „ Myslím,“ pokračoval, „ že ji Billy minule trochu vyděsil, od té doby tu nebyla.“

„ Co se stalo?“ vyjel jsem na něj a napřímil se.

„ Nic zvláštního.“ zakřenil se a najednou vypadal trochu víc jako on. „ Znáš tátu.“ rozhodil rukama.

Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Nos mi zaplnil zápach spáleného plastu. Otočil jsem se zpátky k Rabbitu.

„ Páni!“ hvízdl mi tiše vedle ucha.

Lekl jsem se a praštil se do hlavy. Dost neslušně jsem zaklel. „ Odpusť si to!“ obořil jsem se na něj a masíroval si naražené temeno, jakoby nestačilo, že tam už od včerejška mám jednu bouli.

„ Divím se, že si s tím sem vůbec dojel.“ zabručel a začal se opatrně proplétat hadičkami.

„ Hm.“ zabručel jsem a pokrčil rameny.  „ Počkám až to vychladne a pak to pojede.“

„ Hej, silně pochybuju, že ta kára se ještě dnes rozjede.“ upozornil mě a dál zkoumal vnitřek motoru. „ Co jsi s ním prováděl, člověče? Ten motor je úplně na cucky!“

„ Odvezu to do servisu, dík za péči.“ odsekl jsem a chystal se zabouchnout kryt. „ Být tebou, dám ty ruce pryč.“ zavrčel jsem, pořád jsem byl ještě naštvaný.

Napřímil se a rozzuřeně na mě zíral, ruce se mu chvěly nekontrolovatelným třasem. Nechápavě jsem to sledoval.

„ Ty v něčem jedeš, Jaku?“ zeptal jsem se opatrně. To by vysvětlovalo, proč se mi neobtěžoval ozvat. Ovšem nedokázal jsem si představit, že zrovna on by se vrhl na drogy.

„ Samozřejmě, že ne.“ procedil skrz zuby, tiskl oči k sobě a tiše si pro sebe něco mumlal. Nakonec se uklidnil. „ Mrknu se ti na to.“ řekl pomalu a už jen mírně se chvějící ruce schoval za zády.

„ A jak se asi dostanu domů?“ namítl jsem a stále si ho obezřetně měřil. Byl jiný, tohle nebylo jen tak, tím jsem si byl jistý.

„ Zavolej Beth, ať tě vyzvedne. Billy bude mít radost, až ji zase uvidí.“ navrhl.

„ O tom nepochybuju.“ zabručel jsem. Nechápal jsem její vztah s jeho otcem, ale Jacoba jsem rozhodně za nevlastního bratra nechtěl. „ Navíc nevím, kde je. Jel jsem v prvé řadě, abych ji našel. Ovšem nepopírám, že si s tebou chtěl promluvit... Mohl bys mi vysvětlit, proč mě najednou ignoruješ, hm?“ znovu jsem zkřížil ruce na prsou.

Podíval se stranou a i když je měl schované, viděl jsem, že jeho ruce se zase třesou.

„ Tak ti nezbude nic jiného, než jít pěšky. Hezkou procházku.“ prohlásil jizlivě. „ Zavolám ti, až to bude hotové.“ pokynul k autu a otočil se na patě. Nejdřív jsem si myslel, že jde domů, ale on najednou prudce odbočil a zmizel v lese.

Vztekle jsem nakopl pneumatiku, ale přivodil jsem si tím jen další bolest.

Dnešní den už snad ani nemohl být horší. Už podruhé jsem se dnes vydal na nedobrovolnou pěší túru v dešti...