Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

5.

Edward Masen

Probudila mě strašná bolest hlavy. Měl jsem pocit, že tisíce malých permoníčků s krumpáčky mi mlátí do hlavy zevnitř.

Zasténal jsem a převalil se na bok.

Špatný nápad. Z ruky mi okamžitě začala vystřelovat další bolest. Zamžikal jsem a otevřel oči.

Byla ještě tma. Opatrně jsem otočil hlavu a podíval se na budík. Půl šesté. Pokud mi něco ještě mohlo přitížit, bylo to tohle. Znovu jsem zasténal. Ruku jsem si přitiskl k temeni a nahmatal velkou bouli.

Natáhl jsem se a rozsvítil lampičku. Symbolické množství světla zalilo můj pokoj. Na nočním stolku jsem objevil malou lahvičku, rychle jsem ji popadl a přečetl si, co v ní je. Prášky proti bolesti – skvěle.

Spustil jsem nohy z postele a odpotácel se spolu s prášky do koupelny.

Vzal jsem sklenici a napustil ji vodou. Do dlaně jsem si vysypal hned několik prášků a hodil je do sebe, zapil jsem to vodou.

Podíval jsem se na sebe zpátky do zrcadla. Několikrát jsem zamrkal, jestli náhodou ještě nespím. Byl jsem celý špinavý a oblečený. Zvláštní, většinou jsem nespával v oblečení, ve kterém jsem předtím chodil celý den. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak jsem se vůbec dostal domů a do své postele.

Bezděčně jsem zvedl ruku ke své hlavě. Zastavil jsem ji kousek od svého obličeje a nechápavě zaostřil na velkou odřeninu, kterou jsem tam včera jistojistě neměl. Neměl jsem sebemenší ponětí, kde jsem k ní přišel.

Poslední, na co jsem si vzpomínal, bylo, že jsem se šel projít, ovšem potom už vůbec nic. Před očima mi náhle probleskl vyděšený obličej Isabelly Cullenové. Zatřepal jsem hlavou. Poslední dobou jsem na ni myslel víc, než bylo zdravé.

Znovu jsem se na sebe podíval. No, rozhodně tomu nepomůžu tím, že na sebe budu zírat jak idiot.

Pustil jsem kohoutek a opláchl si obličej. Rozhodně lepší. Pro zvýšení blahodárného účinku vody jsem si dal sprchu.

Špinavé oblečení jsem hodil do koše na prádlo a s ručníkem obmotaným kolem beder jsem se vrátil zpátky do pokoje.

Hlava mi stále třeštila, prášky ještě nezabraly. Snažil jsem se to ignorovat, zatímco jsem hledal čisté oblečení do školy.

Slyšel jsem, jak matka vstává a tak jsem usoudil, že už je dostatečně pozdě, abych šel dolů.

Sesul jsem se na nejbližší židli v kuchyni a podepřel si bradu rukou. Nepřítomně jsem zíral z okna.

„ Edwarde!“ pronikl ke mně matčin hlas a trhl jsem s sebou.

„ Ne tak nahlas.“ zasténal jsem a přitiskl si dlaň k čelu, v marné naději, že to zastaví to třeštění.

„ Co jsi to prováděl s tou košilí?“

„ To bych taky rád věděl.“ zabručel jsem polohlasem. „ Kterou košilí, mami?“ křikl jsem zpátky, pevně rozhodnutý dělat hloupého.

„ Touhle košilí.“ Objevila se zničehonic mezi dveřmi do kuchyně, nevypadala moc přívětivě.

„ Eh.“ bylo těžké udržet pozornost. Prášky začaly účinkovat.

„ Edwarde? Nevypadáš dobře.“ upozornila mě a zkoumavě si mě prohlížela.

„ Nevypadám?“ zeptal jsem se hloupě. „ Aha. Ne... Totiž... Já... Moc jsem toho nenaspal. Musím jít.“ vyhrkl jsem.

Sebral jsem ze země batoh, popadl bundu a vyběhl z domu. Šel jsem pěšky a doufal, že studený vzduch mě trochu vzpamatuje.

Než jsem došel do školy, byl jsem promočený na kost, ale hlava mě víceméně už nebolela. Slastně jsem zavzpomínal na suché ulice Chicaga.

Škola byla ještě téměř prázdná, bylo brzo. Sedl jsem si do opuštěné učebny biologie a snažil se zahřát. Postupně se třída začala zaplňovat a já přestal být tak nápadný.

Poslední do třídy dorazil pan Banner. Moc jsem ho nevnímal. Byl jsem otupělý z těch prášků, asi jsem si jich neměl brát tolik.

Neochotně jsem se ploužil na hodinu španělštiny. Pomalu jsem je začínal nesnášet.

Vešel jsem do dveří a na chvíli ztuhl na prahu. Překvapilo mě, že moje sousedka už sedí na svém místě, většinou chodila do třídy poslední.

Dívala se přímo na mě, zdálo se, že se jí ulevilo. Pak sklopila oči, otočila se a umanutě zírala na tabuli, jako vždy.

Povzdechl jsem si a zatřepal hlavou. Muselo se mi to zdát. Celý měsíc o mě nezavadila pohledem, proč by se to najednou mělo měnit?

Sedl jsem si vedle ní a mlčky si připravil věci. Mokrou bundu jsem si přehodil přes opěradlo židle.

Ve třídě bylo nechutně přetopeno, brzy mi začalo být vedro. Vyhrnul jsem si rukávy košile k loktům.

Cítil jsem na sobě její očí a zvedl jsem k ní hlavu. Spatřil jsem, jak se její tmavě hnědé oči upírají na moji odřenou ruku. Opravdu se tvářila omluvně? Podívala se na mě, když zjistila, že ji pozoruji a pak rychle uhla očima na stranu. Zvláštní. Byl jsem přesvědčený, že její oči jsou až nepřirozeně světle hnědé. Nosila čočky?

Začal jsem si dělat výpisky k úkolu, který už jsem měl hotový. Vlastně... Za tři dny jsme to měli odevzdávat.

„ Isabello?“ zasyčel jsem na ni tiše.

Docela jsem očekával, že bude dělat, že mě neslyší. Trhla s sebou a vyděšeně na mě pohlédla. Bála se mě? Teď byl přesně ten okamžik, kdy se měla ušklíbnout a vrátit se k pozorování nepopsaného listu sešitu. Ale ne. Dál na mě vyděšeně koukala. To byl rozhodně pokrok. Ovšem její pohled mě zarážel. Napjatě očekávala, co řeknu, rukama pevně svírala okraj lavice.

„ Ten úkol.“ Natáhl jsem se pro složky. „ V pátek to máme odevzdat. Měli by jsme to dát nějak dohromady.“

Ohromeně zamrkala a vydechla. Omámeně uvolnila prsty a zajela jimi do vlasů v roztržitém gestu. „ Ach tak. Totiž...“ nejistě ke mně zvedla oči a znovu se podívala stranou. „ Co kdybys mi to dal? Dodělám to.“ navrhla.

Měla ponětí, že její hlas zní jako stovky malých zvonečků ve větru? Koukal jsem na ni neschopen slova.

„ Edwarde?“ zeptala se a trochu se ke mně naklonila. Proč se proboha tvářila tak provinile?

„ Promiň.“ zamumlal jsem a rychle se jí podal složky, které jsem stále držel v ruce. „ Tady to je.“

„ Díky.“ řekla a zbytek hodiny už nepromluvila. Když zazvonilo, stejně jako vždy neskutečně rychle zmizela.

Šel jsem na trigonometrii a urputně se snažil nemyslet na její víc než podivné chování. Očekával jsem, že první, co uvidím až vejdu bude její velký bratr, ale místo bylo prázdné. Trochu se mi ulevilo. Ne na dlouho.

Sotva jsem si sedl a vytáhl věci, přihopkala k mé lavici Jessika. Potichu jsem zasténal.

„ Edwarde?“ oslovila mě rádoby svůdným hlasem. Znechuceně k ní zvedl hlavu. „ Mohl by jsi mi pomoc s tímhle úkolem? Pořád mi to nechce vycházet!“

Mrkl jsem na papír, co mi strkala pod nos. Byla v matematice velmi dobrá, hrála to na mě. Moc dobře věděla, kde má chybu.

„ Jo. Máš tu chybu.“ vzdychl jsem a ukázal na řádek, který měla správně. Škodolibě jsem se ušklíbl, když se zmateně pohlédla na místo, kam jsem ukazoval. Uvažovala, jestli si skutečně myslím, že ta chyba je tam.

„ Aha. Díky.“ dostala ze sebe. „ Toho jsem si nevšimla.“

To mě dožralo. Praštil jsem rukou do lavice. „ Jessiko, já na to dnes nemám nervy. Běž otravovat někoho jiného a dej mi pokoj.“ zavrčel jsem.

„ Jen jsem se zeptala.“ bránila se uraženě. Hodila vlasy, takže jen o kousek minula můj obličej a odkráčela na své místo.

Nechtěl jsem nezdvořilý, ale když mi dala opravdu pokoj, tak to za to stálo.

Můj soused vůbec nepřišel.

Konečně zazvonilo.

Další hodinu jsem strávil tím, že jsem zíral z okna. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátím domů.

Šel jsem na oběd, ale vlastně jsem neměl hlad. Koupil jsem si jen limonádu a sedl si k poslednímu volnému stolu.

Chvíli jsem si otráveně hrál s víčkem, ale pak jsem láhev znovu zavřel.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zarazil se u stolu, kde seděli Cullenovi. Všichni. I Emmett. Myslel jsem, že je nemocný, nebo tak něco, když nepřišel na hodinu. Vypadal celkem v pořádku. Držel kolem pasu tu úchvatnou blondýnku. Rosalie?

Bylo to snad poprvé, co jsem je viděl na sebe mluvit. No spíš to vypadalo, že se hádají. Blondýna zlostně syčela na Isabellu, která jí se sklopenou hlavou tiše odpovídala. Vysoký blonďák, myslím, že se jmenoval Jasper, po mě střelil přísným pohledem a něco jim řekl. Isabella ztuhla a pohlédla na mě. Tvářila se zase vyděšeně. Pak se naštvaně otočila na svou černovlasou sestru, ta se ni zazubila a něco prohodila. Asi se jí to moc nelíbilo, rozzuřeně jí odsekla, plavně se zvedla a odešla z jídelny.

Zakroutil jsem hlavou a znovu se začal věnovat víčku na láhvi. Když jsem znovu vzhlédl, byli pryč.

Po vyučování jsem zamířil k parkovišti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mám auto doma. Otočil jsem se na patě a chtěl zamířit k východu.

Nevšiml jsem si, že za mnou někdo jde. Neslyšel jsem žádné kroky.

Zděšeně jsem vykřikl a zavrávoral o pár kroků dozadu. Přímo za mnou stála malá černovláska a zářivě se na mě usmívala.

„ Promiň.“ zachichotala se. „ Není to tvoje?“ natáhla ke mně ruku.

Držela v ní povědomou lahvičku. Prášky proti bolesti. Věděl jsem jistě, že jsem si je dával do kapsy u bundy. Překvapeně jsem v ní zašmátral, ale byla prázdná.

„ Asi jo. Muselo mi to vypadnout.“ vypravil jsem ze sebe a nastavil dlaň, s dalším zachichotáním mi ji do ní upustila. „ Díky.“ hlesl jsem a díval se na lahvičku, jako bych ji nikdy neviděl.

„ Neměl by jsi to s nimi přehánět. Jsou dost silné.“ upozornila mě.

„ Jo, všim' jsem si.“ zabručel jsem. Ještě jsem se pořádně nevzpamatoval z té ranní dávky.

Zasmála se, jako by mě slyšela. „ Mimochodem. Já jsem Alice.“ představila se.

Ohromeně jsem na ni vyvalil oči. „ Eh?“ Co já vím, tak Cullenovi se s nikým nebavili, natož aby se mu představovali.

„ Pořádně tě praštila, viď?“ teď se tvářila ustaraně a pobaveně zároveň.

Než jsem se stihl zeptat, jak to myslí, ozval se jí za zády přísný naštvaný hlas. „ To už by snad stačilo, Alice!“ zaprskala Isabella, ruce měla složené pevně na prsou a z očí jí sršely blesky.

Předtím jsem měl pocit, že tenhle pohled si schovává speciálně pro mě. Měl jsem radost, že v tom nejsem sám.

Alice se ušklíbla. „ Tak zatím.“ kývla na mě a šla k autu. Isabella mě sjela pohledem a zamířila za ní. Srovnala s ní krok a začala na ni rychle mluvit, nezněla moc přátelsky.

Radši jsem pokračoval v cestě. Čekala mě asi hodinová cesta v dešti domů.

Bella Cullenová

„ Co to mělo znamenat!“ zeptala jsem se popuzeně Alice, zatímco jsme společně šly k autu.

„ Vracela jsem mu prášky.“ pokrčila klidně rameny. „ Bude je potřebovat.“

„ Jasně. Proto jsi mu je sebrala z kapsy, že?“ zasyčela jsem, dlaně jsem tiskla do pěstí. Zuřila jsem. Tohle už překračovalo všechny meze. Na obědě jsem jí jasně řekla, ať se od něj drží dál.

„ Samozřejmě, že nesebrala. Vypadly mu a já je našla.“ lhala jako když tiskne.

„ Viděla jsem tě!“ okřikla jsem ji. „ Můžeš mi říct, jaký zvrácený důvod jsi k tomu měla?“

„ Chtěla jsem s ním mluvit,“ vůbec se netvářila kajícně, štvalo mě to. „ Je vtipný. Líbí se mi.“ dodala.

„ Jo, Jasper je z něj taky nadšený.“ ušklíbla jsem se. Vlastně Edward měl asi štěstí, že ho neviděl, jak na Alici před chvíli zíral. Trochu mě mrzelo, že tak nezírá na mě. Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Včera večer na mě zíral až dost. Zatřepala jsem hlavou.

„ Z koho jsem nadšený?“ zeptal se skepticky Jasper, opírající se o dveře mého Fiatu.

„ Nemohl by jsi své ženě vysvětlit, že krást se nemá?“ zamračila jsem se na něj místo odpovědi, zatímco jsem nastupovala na straně řidiče.

„ Myslím, že by to nemělo smysl.“ zabručel a sedl si vedle mě.

„ Bello, tohle není vtipné.“ ozvala se ze zadu Alice.

Tak strašně ráda bych jí něco udělala.