Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

45.

Edward Cullen

Ležel jsem na pohovce a netečně zíral do stropu, v prstech jsem si pohrával s malou zlatou vločkou.

V místnosti bylo hrobové ticho a v domě téměř také, rušily ho jen myšlenky, přicházející z jeho druhého konce domu, které ovšem nebyly doplňovány žádnými slovy. Alice s Jasperem nepotřebovali slova, aby si rozuměli, aby věděli, co chtějí říct. Nechtěl jsem je poslouchat, jejich chvíle mi přišla příliš důvěrná. Pokusil jsem se jejich myšlenky odbourat, vyšvihl jsem se na nohy a přešel k oknu, kde jsem zůstal stát a díval se do tmy, ale byl jsem mnohem dál.

Bella odjela s Esmé, Rosalií a Emmettem na lov. Bylo to poprvé, co odešla beze mě. Stále se bála, nedůvěřovala mi, že zůstanu. Jenže já bych už ji nedokázal opustit, už nikdy. Ale nevěděl jsem, jak jí to mám dokázat, jak si získat zpátky její důvěru. Dal bych cokoliv za to, abych to dokázal. Bella mi dala svou lásku, znovu, ale její důvěru jsem ztratil. Věděl jsem to už ten den, kdy jsem ji konečně našel...

Držel jsem ji v náručí a ona si opírala hlavu o mé rameno. Nevnímali jsme, že je bouřka a prší. Byli jsme promočení už předtím.Usmívala se a vypadala šťastně. Byl jsem rád. Vždycky jsem ji chtěl vidět jenom takhle – šťastnou.

Na něco jsem si vzpomněl. Měl jsem jeden úkol. Natáhl jsem se a vytáhl z kapsy tři věci. Obezřetně sledovala moje počínání. Fotka i dopis se v mořské vodě rozmočily, takže z nich zbyla jen nějaká podivná, neidentifikovatelná kaše. Jediné, co přežilo, byl přívěšek na krk.

Ztuhla, když ji uviděla na mé dlani.

„ Dala mi ji Alice,“ zamumlal jsem, „ chtěla, abych ti ji vrátil.“

Překvapeně na mě pohlédla. „ Mluvil jsi s Alicí?“ zeptala se nevěřícně.

„ Ano,“ přikývl jsem. Zasloužil jsem si jejich hněv. „ Před dvěma roky. Stýská se jim po tobě.“

Sklopila oči. „ Mě se po nich taky stýská. Chtěla bych se vrátit, někdy...“

„ Můžeš se vrátit,“ řekl jsem. Ona patřila ke své rodině, milovala je. Pohled, který po mně vrhla, byl podivný. Jako kdyby se bála. „ Pokud budeš chtít.“

„ Chci být s tebou,“ prohlásila slabým hlasem a sevřela pevně moji ruku.

„ Půjdu s tebou kamkoliv, když si to budeš přát. Budu s tebou, dokud mě nepošleš pryč,“ slíbil jsem jí. Jen ona má moc mě donutit odejít. Já už to nedokážu, a ani to nechci. Nikdy to nebudu chtít.

„ Opravdu?“

„ Ano,“ přisvědčil jsem. „ Byl jsem hlupák, Bello, tolik mě to mrzí...“ Postrčil jsem jí ruku s přívěškem.

Podívala se na něj a chvíli na něj nehnutě zírala. Pak zvedla oči ke mně a s jistým výrazem, aniž ze mě spouštěla oči, chytila moje prsty a sehla je tak, aby vločku v dlani docela přikryly.

„ Promiň,“ zamumlala téměř neslyšně.

Nevěřila mi.

Tehdy na útesech jsem zaplatil první a nejdražší část ceny za svůj odchod. Zaplatil jsem její důvěrou...

Vrátil jsem se zpátky do přítomnosti ze svých vzpomínek. Za chyby se platí, to je pravda. Otáčel jsem vločkou mezi palcem a ukazováčkem a díval jsem se, jak její hladký povrch hází na stěnu odlesky. Vypadalo to jako oheň.

Oheň.

Jedna z mála vzpomínek z mého lidského života byla plná ohně. Byl to Bellin příběh, který mi vyprávěla pár týdnů před mou vlastní přeměnou. Později jsem tu samou vzpomínku viděl i z jiného úhlu, když na ten den vzpomínal Carlisle.

Z jeho úhlu byla ta vzpomínka daleko ostřejší, s daleko více detaily. Včetně malé drobnosti, na kterou si Bella nevzpomínala a ani Carlisle si jí nebyl vědom. Byl to šperk, který na začátku vzpomínky ležel na vrcholku jejích bílých šatů, ale v marném boji s ohněm se ztratil, upadl na zem, kde zůstal ležet zapomenutý, než ho někdo našel a o mnoho let později prodal ve starožitnictví v Tacomě, kde jsem ho našel já. A zrovna teď jsem si s ním hrál.

To mi připomnělo jednu větu, která se jednou nechtěně zjevila v Esmeině mysli. Nechtěla, abych to věděl.

Byla to Bella, kdo ji pronesl. Stála s ní tehdy před staveništěm, které bylo tehdy v noci docela opuštěné. „ Jednou bych chtěla napravit všechny své chyby, Esmé, začala bych tím, že bych si v tomhle kostele vzala někoho z lásky.“

Dostal jsem naprosto šílený nápad, ale vlastně jsem se divil, že mě to nenapadlo dřív, protože to bylo něco, co jsem chtěl udělat už hodně dlouho. Mým jediným životním posláním teď bylo učinit Bellu šťastnou.

Rychle jsem přeběhl pokojem. Nebyl čas ztrácet čas.

Otevřel jsem dveře a směr myšlenek, plynoucí mým směrem ze západního křídla se prudce změnil. Jasper okamžitě myslel na to, že se historie opakuje a Alice měla vizi, kterou způsobilo mé rozhodnutí.

Poprvé jsem překročil neviditelnou hranici, která tu v domě vznikla po našem návratu. Ne všichni odpouštějí tak velkodušně jako Bella. Jen Carlisle a Esmé byli ochotní zapomenout a přivítat mě zpátky s otevřenou náručí a i to bylo daleko víc, než jsem mohl žádat. Postoj ostatních jsem naprosto chápal, chápal bych ho, i kdybych nečetl jejich myšlenky.

Zamířil jsem do pokoje, kde byli ti dva.

Zůstal jsem stát na prahu. Dalo by se říct, že Jasper byl mírně řečeno dost překvapený mou přítomností. Myslel si, že jsem jejich postoj pochopil dost jasně, abych něco takového nedělal, a měl pravdu. Já pochopil. Přesto jsem neodcházel.

Svou pozornost jsem z valné většiny věnoval Alici, která se na mě koukala s přimhouřenýma očima a zvažovala to, na co jsem se jí chtěl zeptat.

„ Chtěl bych tě o něco požádat,“ řekl jsem jí spíš pro pořádek, protože ona už to věděla. Nevěděl jsem, proč žádám o pomoc právě ji, ale nějak neurčitě jsem v ní cítil spojence. Možná to byl pocit, který převládal ještě z mého lidského života a našeho vztahu, který jsme si tenkrát vytvořili. Možná to bylo proto, že to Bellina nejoblíbenější sestra, nejlepší kamarádka, spíš. Ale ať už to bylo jakkoliv, neměl jsem v úmyslu za žádnou cenu couvnout.

„ Dobře,“ odpověděla po chvíli zamyšleně a pak dodala: „ Ale ty víš, že to dělám pro Bellu, ne pro tebe.“ Naklonila hlavu na stranu a usmála se.

„ Vím. Děkuju, Alice,“ usmál jsem se na ni taky.

Jedno staré pouto bylo z malé části obnoveno.

„ O co tu jde?“ zeptal se Jasper – vůbec se mu nelíbilo, že není zasvěcený do rozhovoru. Navíc, když jeho žena mluvila zrovna se mnou.

„ To nic, Jazzi. Nech se překvapit,“ mrkla na něj a uchopila ho za ruku. Pohledem mi naznačila, abych odešel...

Bella Cullenová

„ Esmé?“ oslovila jsem ji a po dlouhé době odtrhla oči od uhánějící krajiny za okénkem auta, abych se na ni mohla podívat. „ Ty víš, co se chystá?“

Podívala se na mě a přitom se dál řítila rychlostí téměř dvou stovek kilometrů za hodinu za žlutým Porchem, které nám ukazovalo cestu. Mířily jsem někam na východ a já jsem to nechápala. Vlastně téměř nikdo to nechápal. „ To nevím,“ odpověděla s úsměvem, „ ale mám pocit, že v tom jedou Alice s Edwardem společně.“

„ Aha,“ zamručela jsem a zase vykoukla z okna.

Ano, ti dva posledních pár týdnů něco společně plánovali. To bylo už samo o sobě dost divné, když vezmu v potaz, že Edward se našim sourozencům od svého návratu dost okatě vyhýbal. Muselo se mezi nimi něco stát tenkrát, když mě přijel hledat na Aljašku a já jsem nevěděla co. Snad jsem to radši ani nechtěla vědět a všichni mi dávali najevo, abych se v tom neštourala.

Jenže teď nikdo nevěděl, co se děje. Nebo mi to možná nechtěli říct. Byla jsem z toho nervózní a vystrašená. Blížila se nějaké změna, cítila jsem to a nelíbilo se mi to. To co jsem měla teď mi přišlo tak strašně křehké, že jsem se bála vystavovat to jakýmkoliv zkouškám. Nemuselo by to vydržet.

Najednou auto před námi začalo zpomalovat, až zastavilo docela. Esmé zastavila taky. Vyměnily jsme si zmatený pohled.

„ Proč tu jsme?“ zeptala jsem se jí přiškrceně. Znala jsem to tady. Velmi dobře.

Cleveland.

Dokonce jsme byly i před tím kostelem, který nechali znovu postavit, tady to všechno začalo...

Pokrčila rameny, opřela se do dveří a vystoupila. Napodobila jsem ji. Bylo zataženo, naštěstí. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlížela. Vůbec nic jsem nechápala a opravdu mě to děsilo.

Alice na mě zamávala. Šla jsem k ní.

„ Co to znamená, Alice?“ dorážela jsem na ni. Tohle opravdu nebylo vtipné. Kde byl vůbec Edward?

Cítila jsem tu jeho vůni, ale neviděla jsem ho.

Jen zavrtěla hlavou, zářila jako sluníčko. „ Kdepak, ani slovo!“ zasmála se. „ Běž dovnitř, Bello a všechno se dozvíš,“ pobídla mě a pokynula k vchodu do kostela.

Podívala jsem se tím směrem, pak zpátky na ni a na sucho jsem polkla. „ Tam?“

„ Ano,“ zakývala horlivě hlavou na souhlas.

„ A nemohla bys mi to vysvětlit někde jinde?“ naléhala jsem na ni.

„ Ne. Já ti nic vysvětlovat nebudu. To je jeho boj,“ prohlásila tajemně.

„ Máš to u mě schovaný,“ zasyčela jsem na ni naštvaně a vydala se váhavě ke kostelu.

Zatímco jsem pečlivě vycházela jeden schod po druhém, snažila jsem se odbourávat děsivé vzpomínky. Ten kostel postavili podle starých plánů. Byl úplně identický.

Strčila jsem do dveří a okamžitě mě do nosu uhodil zápach kadidla. Na chvíli jsem se zarazila a odolávala pokušení se otočit a utéct. Jedna věc mě nakonec přesvědčila pokračovat.

Spolu s kadidlem jsem totiž cítila i Edwardovu vůni a tak jsem se vydala za ním. Co tu dělá?

Můj pohled padl na dveře, za kterými jsem před lety čekala na svůj svatební obřad. Na zdi vedle nich byla připevněná lesklá destička.

Zde zemřela 13. září 1918 při požáru, který zničil celý kostel Isabella Marie Swanová.

Zavřela jsem oči a odvrátila jsem hlavu. Jak dlouho to bylo? Sto let? Možná na den přesně...

Přinutila jsem se jít dál. Cítila jsem podivnou tíseň, když jsem otvírala další dveře, které vedly do hlavní části kostela.

Skoro jsem čekala, že za nimi budou všichni ti lidé a stále budou čekat, až projdu uličkou k oltáři.

Jenže místnost byla prázdná. Tedy skoro...

„ Edwarde!“ vykřikla jsem a rozběhla jsem se za ním. Stál až na druhé straně zády ke mně, ale když mě uslyšel, otočil se a usmál se na mě krásným pokřiveným úsměvem.

„ Bello.“

Pevně jsem ho objala a chvíli jen tak vdechovala jeho vůni. Do té doby, než se ode mě odtáhl a ustoupil o krok dozadu. Jednu moji ruku stále držel.

„ Proč tu jsme, Edwarde?“ zeptala jsem ho. Alice přece říkala, že mi to vysvětlí.

Stále se na mě usmíval a díval se mi do očí. Pak se zhluboka nadechl a klekl si na jedno koleno. Pusa se mi otevřela úžasem. Že nedělá to, co si myslím, že dělá!

„ Isabello Marie Swanová.“ Podíval se na mě něžně zlatým, spalujícím pohledem. „ Slibuju, že tě budu milovat navěky – jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?“

Konečně mi to došlo a v ten moment mě napadla spousta věcí, co mu na to odpovědět a pár z nich nebylo moc hezkých, ale přesto jsem se zmohla jen na jedno: „ Ano.“

„ Děkuju,“ hlesl. Opravdu se zdál být mou odpovědí překvapen.

„ To proto jsme tady?“ zeptala jsem se, když dlouho nic neříkal.

„ Ano. Požádal jsem Alici, aby mi pomohla,“ přiznal. Konečně jsem začala věnovat trochu pozornosti i jeho oblečení. Měl na sobě černý smoking...

„ Dnes?“ vytřeštila jsem oči. To jsem nečekala. Nebyla jsem na to připravená!

Než mi ztihl něco odpovědět, rozletěly se dveře.

„ Bello!“ zavolala na mě nadšeně Alice. „ Pojď za mnou! Musím tě připravit.“

„ Ale...“ začala jsem, ale pak jsem zase zmlkla. Otočila jsem se zpátky na Edwarda. Andělsky se na mě usmál a stiskl mi prsty. Pak mi na jeden z nich navlékl krásný zásnubní prsten a políbil mě na hřbet ruky.

Povzdechla jsem si a vydala se za Alicí.

„ Ještě jedna věc,“ mrkla na mě spiklenecky Alice. Byla jsem s ní zavřená v tom příšerném pokoji nesnesitelně dlouho. Celou dobu jsem stála téměř bez pohnutí, aby se mi to tu zase nepodařilo zapálit. Byla tu s námi i Rosalie a Esmé před chvíli odešla. Jazze, Emmetta i Carlisle jsem slyšela z vedlejší místnosti.

Byla tu celá rodina. A co bylo důležitější, po několika dlouhých letech, jsme byli rodina úplná. Slyšela jsem, jak se Edward s bratry něčemu smějí.

Všechno bylo jako dřív.

Alice se postavila za mně a krk mi připla známý šperk. Stejně, jako když jsem ji dostala od Edwarda poprvé, jsem si přitiskla ruku k hrudi a zastavila malou zlatou vločku.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a přejela rukou po sukni svých starých svatebních šatů, které Alice spravila, takže by nikdo neřekl, čím vším si prošly. Vypadaly jako nové.

„ Je čas,“ usmála se na mě a postrčila mě ke dveřím.

Šla napřed, jako moje družička a Rose ji následovala. Teď byla řada na mě.

Naposledy jsem prsty přejela hladké zlato a vykročila do uličky...

THE END