Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

44.

Edward Cullen

Trvalo mi měsíce, než jsem našel Bellinu stopu. A sotva jsem se za ní vydal, utekla, aniž by o mě věděla. Odjela do Austrálie. Viděl jsem, jak to letadlo odlétá. Věděl jsem, že musím za ní, jenže jsem neměl peníze. Váhal jsem, jestli mám něco ukrást, nebo jít pracovat. Rozhodl jsem se pro druhou možnost. A hned jak jsem měl dost peněz, vydal jsem se za ní. A takhle začala naše bláznivá honička po světě.

Z kontinentu na kontinent, z jedné země do druhé. Bez přestávky. A už to trvalo víc jak rok. Nemohl jsem Bellu dohnat, vždy, když jsem ji už měl na dosah, mi zničehonic zase zmizela. Proklouzla mi mezi prsty.

Teď jsme byli zpátky na Novém kontinentu. V Americe. A Bella se vrhla napříč USA, zdálo se, že míří k Tichému oceánu. Znovu přede mnou získala náskok, víc jak den, ale tentokrát už ji nenechám utéct! Chápu, že mě nechce vidět, ale ona vůbec nevěděla, že za ní jdu já!

Vyběhl jsem za ní z New Yorku s tří denním  zpožděním a už se mi ten náskok podařilo stáhnout na den. Byl jsem rychlý, ale ubývalo mi sil, potřeboval jsem na lov. Jsem si jistý, že Bella taky. Většinou jsem lovil, když jsme se zastavili kvůli slunci a já ji nemohl následovat.

Někdy jsem měl pocit, že se honím za přeludem, ale nevzdával jsem to. Miloval jsem Bellu, musel ji dohnat, musel jsem se jí za to všechno omluvit, vysvětlit jí to. A musel jsem ji přemluvit, aby se vrátila k rodině, jak po mě žádala Alice, i když nebude chtít mě, s čím jsem už počítal, ale nesmířil jsem se s tím. Ne, to nikdy!

Vypadalo to, že míří k Forks. To jsem nechápal. Bylo to první místo, kde jsem ji hledal. Mluvil jsem s Jacobem, mírně řečeno na mě byl naštvaný, stejně jako všichni ostatní. Nikdy bych nevěřil, že zrovna on se bude zastávat Belly, ale zdá se mi, že ji má dokonce docela rád a mě považuje za největšího idiota na světě. Oprávněně. Jenže teď tam zničehonic šla a já jsem to nechápal.

Šel jsem po její vůni. Ve Forks nebyla, jen v lese, ani k domu nešla. V lese se její vůně v jednom okamžiku slila s další, ne tak výraznou, ale docela povědomou vůni a držela se jí až k cestě, která vedla do La Push, kde mizela, ale nahradila ji další. Jacob. Neomylně jsem ho poznal. Musela s ním mluvit, ale pak se zase oddělila a dál šla sama. Mířila teď dolů, na jih.

Její náskok byl už minimální. Honička byla u konce...

Bella Cullenová

Pádila jsem hustým porostem a neměla jsem ponětí, kam jdu tentokrát. Snad na jih? Můj pronásledovatel byl už velmi blízko. Blížil se konec, cítila jsem to, jenže jsem nezastavovala, i když jsem si dnes víc než kdy jindy za poslední rok přála, aby mě konečně dostihl.

Nedařilo se mi zbavit se Jacobových slov. Plnily každou mou myšlenku, až jsem skutečně začala věřit a to jsem nesměla! Ne. On mě nemiluje. Jak by mohl?

Kdyby mě skutečně hledal, už dávno by mě našel. A mě přitom pronásleduje neznámý nepřítel....

Ne! okřikla jsem se. Nech toho! Nemůžeš si dovolit doufat!

Jedno bylo jisté. Dnes jsem si po dlouhé době, díky Philovi a Jacobovi a snad i díky cizinci, připadala, že zase žiju. Jako kdyby spadla mlha, co mě dosud chránila před okolním světem, před bolestí a činila mě lhostejnou. Uvědomila jsem si, že jsem jistě ublížila své rodině. Možná, bych se měla vrátit. Jen je pozdravit...

Ne! Nesnesla bych to. Připomínali by mi ho!

Přidala jsem trochu do kroku, přeskočila jsem spadlý kmen stromu. Znovu jsem silně cítila sůl a slyšela jsem šplouchání vody. Musela jsem jít trochu na jihozápad a byla jsem blízko oceánu.

Zničehonic les skončil a já vyběhla na kamenitou stráň, zarostlou trávou. Nevšímala jsem si toho, už dávno jsem neobdivovala přírodu. Neměla jsem proč. Nebyla pro mě důležitá.

Bylo zataženo, schylovalo se k dešti, ale tady to bylo normální. Najednou jsem zjistila, že už nemám kam jít dál, cesta končila. Stála jsem na okraji vysokého útesu. Byla jsem v pasti. Nemohla jsem se vrátit, vběhla bych mu rovnou do náruče. Jedinou cestou bylo skočit dolů a to jsem nedokázala. Nic by se mi nestalo, to ne, ale od jisté doby jsem měla z vody panickou hrůzu. Zvlášť z rozbouřené vody oceánu.

Znovu jsem viděla před sebou ty vyzyvačné vlny, které si tyčily proti mně, když jsem ho volala a prosila, aby se vrátil. To ony mi ho vzaly!

Zemřu, pokud tu zůstanu stát, to jsem věděla a dolů skočit nedokážu. Možná smrt bude opravdu lepší. Bude vysvobozením.

Zavřela jsem oči, byl konec, už mi nezáleželo na bolesti. Představila jsem si jeho obličej do nejmenších podrobností. Už jsem slyšela kroky cizince za mými zády, utíkal velmi rychle. Vítr mi vanul do obličeje, takže jsem do poslední chvíle nevěděla, co je zač.

„ Edwarde,“ zašeptala jsem do větru.

Byl už u mě. Čekala jsem, že zastaví a řekne mi, proč mě pronásleduje, ale on nezastavoval. Jeho kroky nadále bušily do kamenité země.

A pak...

Něco do mě prudce narazilo ze strany a já vyletěla do vzduchu. Tlaková vlna mi strhla vlasy z obličeje a oblečení pleskalo kolem mých boků, když jsem s rukou cizince, který mě konečně dostihl, obmotanou kolem pasu, padala do hlubin rozbouřené vody...

Edward Cullen

Byla tak blízko. Tentokrát jsem ji měl! Ovšem začal mnou zmítat strach. Co jí řeknu? Já slova mám zvolit, která budou nejvhodnější? Opět jsem nevěděl, jak ji budu moct pohlédnout do očí. Dokážu to vůbec? Jaká bude? Změnila se? Jak moc jsem jí ublížil a jak moc mě za to nenávidí? Tohle všechno mi letělo myslí a já se nedostatečně soustředil. Nedával jsem pozor na cestu, ani na ni. Ne dostatečně.

Nevšiml jsem si, že se zastavila a že les se změnil ve skalnaté pobřeží. Od Belly přicházelo vždy ticho a tak mě ani moje moc nedokázala varovat.

„ Edwarde,“ ozvalo se tiché zašeptání. Znělo smutně, pronesla ho docela mrtvým hlasem a znělo to, jako poslední slova na rozloučenou.

Až v poslední vteřině jsem si všiml, že stojí ztuhlá na okraji útesu a zděšeně zírá do vln. Už jsem nedokázal zastavit. Bylo příliš pozdě.

Natáhl jsem ruku, ani nevím proč a chytil ji kolem pasu. Strhl jsem ji sebou a oba jsme padali dolů, do běsnícího oceánu těšně před bouří.

Ani nevykřikla. Držel jsem ji pevně i když jsme prorazili vodní hladinu a ona se nad námi zavřela. Pak teprve se mi vysmekla. Její oblečení nasáklo a vyklouzlo mi.

Okamžitě jsem otevřel oči a hledal ji. Plavala, mířila nad hladinu. Kopala kolem sebe nohama, jako zuřivá lvice. Myslím, že ještě stále nevěděla, že jsem tu s ní. Nevěděla, že jsem to já. Teď jednala čistě instinktivně. Plaval jsem za ní. Byl jsem jí tak blízko!

Ta obrovská zející díra, kterou jsem v sobě po léta pěstoval, byla pryč. Pro tento okamžik.

Vynořil jsem se kousek od Belly a po velmi dlouhé době jsem opět spatřil její překrásný obličej. A znovu jsem se nenáviděl, teď tak silně, jako nikdy.

Z Belly se vytratil život...

Bella Cullenová

Ten nebetyčný hlupák, který neumí brzdit a strhl mě z útesu bez jakéhokoliv zjevného důvodu s sebou, mě pevně držel celý náš střemhlavý pád a pustil mě až tehdy, když jsme prorazili hladinu a moje oblečení se okamžitě promočilo a vyklouzlo mu z ruky.

Naprosto instinktivně jsem zamířila nahoru. Kopala jsem kolem sebe a bojovala s příbojem, který mnou pohazoval ze strany na stranu. Být člověk, už dávno bych se utopila.

Konečně jsem dostala hlavu nad hladinu a okamžitě jsem začala šlapat vodu, abych ji tam taky udržela. Cizinec – opravdu ironické, že dosud nevím, kdo to je – plaval hned za mnou, cítila jsem to.

Nadechovala jsem, abych ho okamžitě zahrnula nevybírávými výrazy, které jsem nikdy nepoužívala, ale všechno mi to uvázlo v hrdle, když se jeho hlava objevila pár čísel od té mojí. Poznala jsem ho, to byl on, kdo mě celou tu dobu pronásledoval! Setinu vteřiny jsem zírala do jeho čokoládově hnědých očí a pak moje tělo ochablo. Přestala jsem šlapat vodu, přestala jsem dělat cokoliv.

Byla jsem jako omráčená. Nedokázala jsem vůbec nic. Nemohla jsem tomu uvěřit. Co to mělo znamenat! Co tu dělal?

Klesla bych znovu pod hladinu, kdyby okamžitě nevystřelil paže kolem mě a nezadržel mě nad vodou. Jako kdyby se bál, že se utopím, jako kdyby to bylo možné. I když voda v plicích taky nebyla tím nejpříjemnějším. Nechápala jsem to. Proč by se o mě on vůbec bál, i když naprosto iracionálně, když už mě nemiloval? Co to tu dělal, když mě nechce?

„ Promiň," řekl a vpíjel se do mě očima. Nevěděla jsem, jestli se mi omlouvá za to, že mě opustil, nebo že mě zrovna shodil z útesu.

Jeho hlas byl stejně sametový, jako jsem si ho pamatovala. Byl stejný, jako před lety, až na ty oči. Ty byly hnědé. Ne ohnivě oranžové, ani rudě červené, jak bych očekávala.

Nemohla jsem ten pohled vydržet. Vypadal tak upřímně. Nedokázala jsem...

Zalapala jsem po dechu a odstrčila ho od sebe. S ohromným cákáním jsem začala zuřivě plavat k břehu.

Doplazila jsem na břeh a zůstala tam vteřinku nerozhodně ležet.

Co jsem to dělala? Nepřála jsem si tak dlouho mít ho zase nablízku? Nepřála jsem si s ním mluvit? Proč tedy utíkám, když je tu? Konečně. Po tolika letech se vrátil a omlouvá se mi, a vypadá upřímně.

Zvedla jsem se na kolena a snažila se vykašlat vodu, co se mi přece jen podařilo nějakým záhadným způsobem spolykat.

Vyškrábala jsem se na nohy a s oblečením ztěžklým vodou jsem se vlekla dál od vody. Nemohla jsem ji už ani vidět!

„ Ne!“ zakřičel na mě a šel za mnou. „ Počkej, prosím! Vyslechni mě!“ žadonil.

Zastavila jsem, ale neotáčela jsem se. „ Proč? Ty jsi taky nezastavil, když jsem tě o to prosila,“ zašeptala jsem a mluvila jsem ke stromům před sebou, které se ohýbaly ve větru.

„ Omlouvám se. Mrzí mě to. Ne... to nestačí, vím, že to nikdy nedokážu napravit. Byla to největší chyba, co jsem kdy udělal. Miluju tě, Bello. Prosím, mohla bys mi odpustit, co jsem ti udělal? Jak strašně moc jsem ti ublížil, to jsem nikdy nechtěl.“

Ne, nevěřila jsem mu. Byla to prázdná slova i když zněla upřímně. Co po mě vlastně chtěl? Chtěl mi ubližovat? Vzbuzovat ve mně falešné naděje, aby mě pak mohl znovu opustit?

„ Ne, nevěřím ti,“ zavrtěla jsem hlavou a donutila jsem se k němu obrátit obličejem. „ Kdybys mě miloval, neodcházel bys. Zůstal by jsi se mnou. Proč! Proč jsi mě opustil, Edwarde?“ vzlykla jsem a kolena se pode mnou podlomila. Sesula jsem se na zem, obličej jsem si schovala do dlaní.

„ Promiň, tolik mě to mrzí,“ zašeptal se a klekl si naproti mně. „ Nechtěl jsem ti ublížit. Myslel jsem si, že budeš nešťastná. Jsi pro mě příliš dobrá, Bello. Viděl jsem každý den, jak moc ti to ubližuje, že to nezvládám. Nechtěl jsem ti působit bolest...“

„ Nechtěl jsi mi působit bolest?“ rozesmála jsem se hystericky. „ No to se ti opravdu povedlo! Nikdy mi nic nezpůsobilo víc bolesti, nikdy mi nic neblížilo víc, než to, že jsi ode  mě odešel! Na co jsi proboha myslel?“ vyjela jsem na něj. Křičet na něj, mi najednou přišlo daleko lepší, než vzlykat.

„ Nemyslel jsem,“ hlesl. „ Odpusť mi.“

„ Chceš po mě odpuštění?“ zeptala jsem se přísně. Myslel to vážně, nebo mu přeskočilo?

„ Ano,“ sklopil hlavu. „ Chci napravit všechno, co jsem ti udělal. Udělám cokoliv proto, abys byla zase šťastná.“

Dobře. Přeskočilo mu, ale proč bych si nemohla namlouvat, že to tak není.

„ Cokoliv?“ ujišťovala jsem se a zvažovala v duchu svoje možnosti. Tohle mi nemohlo vyjít, ale mohla jsem to zkusit. Nechytím ho na jeho vlastní slova...

„ Ano, cokoliv,“ souhlasil a překvapeně se na mě podíval, když slyšel můj nový tón.

„ Tak se vrať. Vrať se ke mně,“ prohlásila jsem a okamžitě se připravila na odmítnutí.

„ Ty bys chtěla? Chtěla bys po tom všem?“ Tvářil se ohromeně, ale hlas se mu chtěl potlačovanou nadějí. Co to mělo zase znamenat! Jen jsem přikývla a s přimhouřenýma očima jsem si ho měřila.

„ Tak jo,“ řekl to jako pošetilec, který vyhrál v loterii a zatím mu to plně nedochází. Je omráčený tou představou...

Třeba se mi tohle všechno jen zdá a vůbec to není pravda. Třeba jsem si to vymyslela.„ Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.

„ Ne,“ zavrtěl hlavou. „ Nemůžu tomu uvěřit! Je to pravda?“

„ Taky nad tím uvažuju,“ přiznala jsem a naklonila hlavu na stranu. Dívala jsem se na něj a zhluboka dýchala, protože to po dlouhé době nebolelo. Protože teď mi spolu se vzduchu vnikala do plic i jeho neodolatelná vůně.

Naše oči se setkaly a my se rozesmáli.

„ Bello!“ vykřikl a pevně mě sevřel v náručí a já se k němu pevně přitiskla. Stále jsme se smáli.

Naše štěstí se nám vrátilo. Měli jsme jeden druhého. Už navěky, teď jsem tomu věřila. „ Smím tě políbit?“ zeptal se, jako už jednou před několika roky a já, stejně jako tehdy, se natáhla pro jeho obličej a políbila ho sama. „ Ano,“ zašeptala jsem a to tiché „ano“ už zůstalo s námi...