Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

43.

Bella Cullenová

Jak dlouho to bylo? Čtyři roky? Pět? Nevím. Nevím ani, kde teď jsem. Nezajímá mě to. Ale utíkám.

Vím, že mě někdo sleduje, už dlouho. Trvá to měsíce. Ještě je daleko, to, že mě stíhá spíš tuším, než vím. Necítím jeho pach, nevím, kdo to je. Mám před ním ještě přibližně den náskok, ale je rychlý a mě už se nechce utíkat. Chci se zastavit a počkat na něj. Vím, že to není nikdo z rodiny, ti by mě našli snadno, díky Alici, ale vytušili, že by to nemělo smysl. Už ani nevolali. Nikdo jiný nemá důvod mě hledat a proto je cizinec pro mě hrozbou. Hrozbou... Nebo snad vysvobozením? Nebyla by snad smrt lepší, než tahle nikde nekončící pouť přes celý svět? Proč utíkám? Před čím...

Prosmýkla jsem se mezi stromy a přeběhla přes malou louku. Svítilo matně slunce, brzy se já i můj pronásledovatel budeme muset zastavit a pokračovat až se soumrakem.

Možná už vím, proč jsem nezastavovala. Tahle hra na kočku a myš mi dávala alespoň nějaký důvod žít. Nemusela jsem myslet na minulost, která mě tížila, ani na budoucnost, která neexistovala. Byla jen přítomnost. Jen instinkt utíkat.

Les byl nezvykle rozsáhlý, musela jsem být někde na severu. Moje jediné orientační vodítko bylo, že naposledy jsem vysedla z letadla v New Yorku, byla jsem tedy v Americe, ale jestli jsem byla v USA, nebo v Kanadě, jsem neměla ponětí. Vítr ke mně donesl vůni soli, moře? Oceán?

Znovu jsem vyběhla z porostu a udivilo mě, když jsem spatřila šedavé nebe. Ty mraky byly ještě příliš tenké, ale stačilo to, aby dnešní se dnešní maraton protáhl přes den.

Jak dlouho ještě? Kolik bylo vůbec hodin? Záleží na tom? Na čem ještě záleží? Už nemám vůli žít...

A opět les. Bylo to stresující. Ten les mi přišel povědomý, ale já snad ani nechtěla vědět, odkud ho znám. Všechno mi ho připomínalo. Nešlo zapomenout. Vždyť tohle mohl být les ve Forks... Ze začátku jsem se bála, utíkala jsem, abych mu unikla. Ach, měla jsem tenkrát odejít. Bylo by to pro všechny lepší, nic z toho by se nemuselo stát.

Něco mě uhodilo do nosu. Smrad. Smrad mokrého zvířete, tak známý a přitom tak vzdálený. Další vzpomínka, Jacobův dopis. Přišlo mi to tak dávno, jako v jiném životě. Tehdy jsem měla naději, teď už nemám ani ji. Možná, budu mít štěstí a ten cizinec mě dostihne dřív, než na mě zaútočí vlkodlaci. Kolik takových dalších smeček, jako je ta Jacobova ještě chodí po světě?

Minula jsem nějaké město a pokračovala jsem dál. A pocit deja vu, byl stále silnější a silnější. Co to tu bylo zač?

Pryč, musím pryč, nebo se tu udusím! Vzpomínky se opět probouzí k životu. Musím jít na místo, které bude dokonale odlišné od všech míst, kde jsem kdy byla. Musím někam, kde vzpomínky nebudou mít šanci!

Najednou jsem uslyšela pláč. Tichý a blízký. Někdo plakal?

Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Věděla jsem, že je bláznovství, se teď zastavovat. Cizinec se blíží, ale nedokázala jsem ho ignorovat. Projel mnou dosud netušený cit. To plakalo dítě, byla jsem si tím jistá a já cítila potřebu ho utěšit. Vydala jsem se opatrně za tím hlasem.

Byla jsem blízko, blíž než jsem si myslela. Ucítila jsem vůni toho človíčka a na chvíli jsem ztuhla. Něco takového jsem už tak dlouho necítila. Ten člověk voněl, jako jen jeden před ním a přitom jinak. Ale jedno bylo jisté. To plačící dítě, voní jako štěstí. Před léty bych řekla, že nikdo nemůže vonět jako nějaká emoce, ale teď to bylo jiné. Ta vůně mě zraňovala. Přestala jsem dýchat.

Propletla jsem se ještě mezi několika stromy a pak jsem ho spatřila. Seděl na kameni, schoulený do klubíčka, pěstičky si tiskl k očím. Mohlo mu být maximálně pět a vlasy měl temně černé, rozčepýřené všemi směry. Co dělal tak malý chlapec uprostřed temného lesa úplně sám?

„ Maličký?“ promluvila jsem k němu. Lekl se, neslyšel mě přicházet. Srdce mu začalo sprintovat a dech se mu zadrhl. Zvedl ke mně hlavu a vzlyky zničehonic ustaly.

Zíral na mě doširoka otevřenýma, vytřeštěnýma očima, plnýma strachu, tváře měl špinavé a vlhké od slz. Bál se mě. To ale nebyl důvod, proč jsem ztuhla a hleděla na něj neschopná slova, proč jsem najednou cítila tak hroznou bolest, že jsem chtěla padnout k zemi a tiše sténat. To ty oči.

Ty jiskřivě zelené oči, které jsem tak dobře znala. Znala jsem doteď jen dva lidi, kteří měli ten samý odstín a nechtěla jsem na ně vzpomínat.

Co bylo to dítě zač, proč mě pohled na něj tak mučí?

„ Kdo jsi?“ zeptal se mě vystrašeně tenkým hláskem a nespouštěl ze mě ty oči.

„ Bella,“ odpověděla jsem automaticky. „ A jak říkají tobě?“

„ Prcku,“ pokrčil rameny a začal si hrát s tkaničkou u svých bot. Vypadalo to, že přemýšlí. Krčil čelo, až se mu na něm udělala malá vráska. „ Ale máma... Máma mi někdy říká Phile.“

Phil... to je zdrobnělina jiného jména. Phil... Phil... Philliph! Ne! Tohle nemohlo být možné. Jak obrovská náhoda by to musela být, abychom se my dva setkali!

„ Těší mě, Phile,“ dostala jsem ze sebe a pokusila se usmát. Bylo to těžké, můj obličej už tomhle gestu dávno odvykl. „ Ztratil ses?“ vyptávala jsem se, i když to bylo na první pohled zřejmé.

„ Jo,“ přitakal a začal znovu potahovat. „ Brácha mě měl hlídat, ale někam odešel a já se nudil... Chtěl jsem si jít hrát za Claire na pláž a přes les je to nejkratší, jenže jsem asi šel blbým směrem! Teď nevím, kudy mám jít zpátky! Nikdy mě tu nenajdou. Umřu tu.“ Rozplakal se už dočista, drobná ramínka se mu roztřásla.

Udělala jsem pár váhavých kroků směrem k němu, natáhla jsem ruku, abych se ho dotkla, ale pak jsem si to zase rozmyslela.

Jak vůbec mohlo tak malé dítě ujít tak velkou vzdálenost?

„ Ale ne, Phile, co bys umíral. Odvedu tě domů,“ snažila jsem se ho utěšit.

„ Opravdu?“ zvedl ke mně hlavu v čirém údivu.

„ Ano, slibuju. Víš, kde bydlíš?“ zeptala jsem se a doufala, že i tak malé dítě to bude vědět. Zdál se být na svůj věk hodně vyspělý.

Zavrtěl zoufale hlavou. „ Ne – nevím!“ zasténal. „ Nemůžu si vzpomenout,“ naříkal.

„ No tak, nebreč,“ prosila jsem ho vystresovaně, co jsem si s ním měla dělat! Jsem upír, neumím se starat o děti! „ Pověz, bydlíš v La Push? Je to ono?“ Proč se ho na to ptám? Samozřejmě, že nebydlí! Muselo mi už definitivně přeskočit!

„ Jo, bydlím,“ popotáhl a vůbec se nepozastavil nad tím, jak to vím.

Nemohla jsem tomu uvěřit! To přece nešlo! Nebylo to ještě tak dlouho. Pokud to byl on, nemohl být přece už tak velký! Ovšem kolik asi Philliphů se zelenýma očima pobíhalo po La Push?

„ Panebože!“ vydechla jsem a chytila se za krk. Tohle bylo snad to nejhorší, co mě mohlo potkat. Copak musím trpět opravdu se vším všudy? Jen za to, že jsem se zamilovala?

„ Je ti dobře?“ zeptal se mě maličký ustaraně. „ Vypadáš stejně, jako máma, když byla nemocná.“

„ To je dobrý,“ zamumlala jsem a zatřepala jsem hlavou, abych se alespoň trošku vzpamatovala. „ Vezmu tě domů, Prcku, ano?“

Přikývl a usmál se až se mu v tvářičkách udělaly malé dolíčky. Zavřela jsem radši oči. Připomínal mi Bethy. Vytáhla jsem mobil, který jsem měla už pořádně dlouho vypnutý a vlastně jsem nevěděla, proč ho s sebou ještě nosím a zapnula ho.

Chvíli jsem čekala, než se rozjel a zatím si měřila chlapce před sebou, vypadalo to, že se mě už nebojí. Jako kdyby mu vůbec nepřišlo divné, že jsem tak bílá a mám tmavé oči. Oplácel mi pohled a prsty si pořád hrál s tkaničkami, až se mu je podařilo rozvázat.

Sklopila jsem pohled znovu k telefonu a vytočila číslo, které jsem měla vryté do paměti, od té doby, jsem na něj volala poprvé a naposled, protože jsem to slíbila.

V repráčku zapraskalo.

„ Haló?“ ozvalo se na druhé straně netrpělivě, ale nadějně. Ten hlas nešel nepoznat.

„ Jacobe, tady Bella,“ ohlásila jsem. Dostala jsem strach, Jacob mě musí tolik nenávidět!

„ Bella?“ opakoval překvapeně. „ Hele, promiň, ale teď se mi to vážně nehodí. Hledám -“

„ Já vím, hledáš Phila,“ přerušila jsem ho.

„ Jak to víš?“

„ Našla jsem ho. Ztratil se v lese,“ informovala jsem ho. „ Není se mnou v bezpečí a já do La Push nemůžu, to přece víš,“ vyhrkla jsem rychle. Ano, ten cizinec stahoval můj náskok každou vteřinou. „ Přijeď si pro něj k hranici. Budu tam čekat -“

Telefon zapípal a vypnul se. Baterie byla vybita.

Otočila jsem se zpátky na Phila, pořád mě pozoroval. „ Pojď, musíme jít. Bratr si pro tebe přijede.“

Seskočil z kamene a pořád na mě zíral. „ Ty ho znáš?“

„ Ano,“ přisvědčila jsem. Znám oba tvé bratry, Prcku, dodala jsem v duchu. Vykročila mezi stromy a slyšela jsem, jak cupitá za mnou. Jenže pak se ozvala dutá rána a já se prudce otočila nazpátek. Válel se ve vodou nasáklém jehličí. Zřejmě si přišlápl tkaničku, co si rozvázal a zakopl. S takovou tam rozhodně nedojdeme do zítřka a přitom to bylo opravdu kousek.

„ Já tě taky znám,“ pochlubil se vítězoslavně, když jsem mu pomáhala na nohy.

„ Cože?“ vyjekla jsem překvapeně! Vždyť já ho vidím prvně v životě!

„ Máma má tvoji fotku v šuplíku, našel jsem ji a ona mi ji zas sebrala. Hrozně se zlobila. Seš na ní ještě s jedním klukem. Ale vypadáš tam jinak. Směješ se,“ pokrčil rameny a zase se dal na cestu.

Dalo mi práci se vzpamatovat, vrátit se do reality. A než se mi to povedlo, zase spadl.

Přiskočila jsem k němu a tentokrát jsem ho nepostavila na nohy, ale zvedla do náruče. „ Pojď sem,“ zabručela jsem neochotně, to mi ještě tak scházelo, nosit ho v náručí. Jako bych už tak neměla hlad. „ S takovou by jsme se tam nikdy nedostali.“

Zase jsem vykročila a měla jsem co dělat, aby udržela rychlost. Chtěla jsem být od něj co nejdřív pryč. Mučilo mě být s ním. Dloubal do nezhojených ran. To nebylo fér.

Hrál si s mými vlasy, natáčel si je na prsty a rozhlížel se kolem. Vůbec si nestěžoval, že by mu byla zima, nebo že studím. Zatím.

Konečně jsem vyšla z lesa na cestu, která vedla do Forks. Vydala jsem se opačným směrem – k La Push, abych došla k hranici, kde jsme se měli s Jacobem setkat. Doufám, že tam bude! Nevydržím s tím dítětem už ani minutu. Připomínal ho!

Byl tam. Čekal opřený o kapotu ojetého auta. Jakmile nás uviděl, vyšel nám vstříc.

Čas Jacoba změnil. Ale ne tolik, jak bych čekala. Byl to jen pohled v jeho očích, takový moudřejší a postoj, který prozrazoval, kolik let uběhlo. 

Zarazil se, když mě uviděl, ale pak pokračoval v cestě. Asi ho zarazilo, že klučinu nesu na rukách. Netvářil se nenávistně, jak jsem čekala, jen trochu krčil nos, ostatně jako vždy.

„ Prcku!“ zavolal na něj naštvaně, když mu Phil vesele zamával. „ No tohle se ti vážně povedlo! Víš co se ti mohlo stát, pitomečku!“ káral ho, ale bylo vidět, jak si oddechl.

Zastavila jsem se kousek od něj a mlčky jsem mu ho podala. „ Díky,“ hlesl, ale nepodíval se na mě. „ Běž do auta, hned!“ poručil bratrovi a postavil ho na zem. Prcek utíkal, až se mu za patama prášilo, ale kousek od auta se otočil a zamával na mě. „ Ahoj, Bello!“ křikl na mě. Jen jsem se smutně usmála.

„ Omlouvám se,“ zamumlala jsem a nedívala se na Jacoba. Dívala jsem se mu za rameno, někam na stromy. „ Nevěděla jsem, že jsem tak blízko. Okamžitě odejdu. Jen jsem chtěla, aby byl v bezpečí.“

Chtěla jsem odejít, ale zadržel mě.

„ Bello!“ křikl za mnou. Zmateně jsem se otočila čelem k němu. „ Počkej.“ Udělal pár kroků, aby mi byl blíž. „ Je to už tak dlouho! Vypadáš strašně...“ Myslím, že tohle přesně nechtěl říct, jen mu to ujelo.

Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, oči upřené k zemi. „ Vypadám pořád stejně. Nemůžu se změnit, ty to víš. Vypadám takhle už víc jak století.“

Odfrkl si, ale neodporoval mi. „ Moc mě mrzí, co se vám stalo,“ zamumlal.

„ Byla to moje chyba,“ odsekla jsem. I on musel začínat. Jakoby mi to už dnes nestačilo.

„ Ne. To tedy nebyla,“ zasyčel. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Co on o tom věděl? „ Bello, můžeš mu někdy odpustit, co ti udělal?“

„ Co je tohle za řeči!“ vybuchla jsem. „ Nech mě být. On mě nechce! Slyšíš? Opustil mě!“

„ Není to jak si myslíš,“ řekl tiše.

„ A ty to snad víš?“

„ On tě hledá,“ prohlásil najednou. „ Bello, dej mu šanci. Všechno to bylo nedorozumění.“

„ Tys s ním mluvil?“ zeptala jsem se bez dechu. Tak málo mi scházelo, abych se rozvzlykala bezslzným pláčem. Proč mi tohle říkal? Proč mi takhle ošklivě lhal?

„ Ano, před pár měsíci...,“ zaváhal. „ On tě miluje, Bello. Říkal jsem ti, že on do ničeho nechodí na půl.“

„ Nech toho,“ hlesla jsem. „ Neříkej mi takové věci. Nedávej mi naději, když víš, že to není pravda.“ Musela jsem se nadechnout. „ Odvez Phila domů, do bezpečí. Někdo jde za mnou. Dejte si pozor,“ upozornil jsem ho ještě.

Pak se otočila a utekla.

Musela jsem od něj pryč. Už jsem nemohla dál poslouchat to, co mi říkal. Uvěřila bych tomu a to jsem nesměla dovolit. Nepřežila bych to. Už bych nedokázala znovu vstát... Tentokrát už ne.