Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

42.

Edward Cullen

Vrhl jsem se do moře, aniž bych věděl, proč to dělám. Plaval jsem dlouho. Snažil jsem se utéct před tím, co jsem udělal. Hned jak se mě dotkly první kapky vody, chtěl jsem se otočit a vrátit se. Vrátit se k Belle. Co to byl za život, bez ní? Vždyť ona byla můj život!

Jenže jsem to nedokázal. Byl jsem tak zbabělý, tak pyšný a tak neskutečně hloupý! Nedokázal bych se jí podívat do očí. Už tehdy jsem si myslel, že bych to nedokázal a potom, co jsem dělal ty dlouhé měsíce pak, jsem to věděl s jistotou.

Ano, bez Belly to nebyl život, bylo to přežívání, ale dalo se to přežít.

Od toho dne, kdy jsem od ní odešel a zachoval se jako největší pitomec na světě, když jsem opustil slunce svého života, uběhlo už několik měsíců. Nevím, nepočítám čas.

Ve světě, ve kterém žiju teď, který je tak odlišný od světa, co mi ukázala Bella, jak jen může, čas nic neznamená. Pro mě teď existuje jediné měřítko, jediný smysl života a tím je hlad. Krev.

Pro mě neexistuje láska, soucit, ani svědomí. To všechno už je pryč. Ztrácí se to víc a víc každým dnem. Já se ztrácím. Stává se ze mě prázdná schránka. Něco neskutečně prázdného a zbytečného.

Monstrum. Noční démon a zabiják. Každý den, který strávím skrčený v nějakém kumbále, či sklepě, skrytý před slunečními paprsky, abych pak v noci mohl vyjít a konat své krvavé dílo, se ztrácím něco z mé lidskosti a nahrazuje to led a mráz. Mým tělem zmítá jediné – nenávist. Nenávist k sobě samému.

Už si nevzpomínám, jak se jmenuje můj otec, moje matka. Nevím, kdo byli mí přátelé a jestli jsem vůbec nějaké měl. Někdy mizí i mé jméno. Jen jediná věc zůstává, jediný obličej, který mě pronásleduje každou vteřinou a nelze před ním utéct. Obličej, který bez ustání nahrazuje mé už dávno ztracené svědomí. Obličej, který bolí. Ty oči, ta ústa, ta smyslná křivka lícních kostí... Bella. Ta jediná se neztrácí, zůstává. Solí nezhojené rány, ale já to přijímám. Vím, že si za to můžu sám. Vím, že si to zasloužím. A vím, že bych nedokázal žít, kdyby tu nebyla.

Ty dny, kdy jsme byli šťastní a byli jsme spolu, mi přijdou až oslnivě slunečné, abych se na ně díval z dálky svého temného nesmyslného života teď. Jsem slabý, když nedokážu vzpomínat na své štěstí? Ne. Jsem jen neskutečně pokrytecký, protože nedokážu vzpomínat na něco tak krásného, jelikož jsem se o to sám připravil.

Snad víc kvůli ní, než kvůli sobě, si svou potravu velmi pečlivě vybírám. Nikdy bych nezabil nikoho, kdo má před sebou šťastný život. Vždy jen ty, komu život už skončil. Těm, kdo jsou na tom stejně jako já. Vybírat mi pomáhala moje schopnost...

Nedokážu najít slova, která by dostatečně pohanila mou osobu, aby byla byť jen z poloviny pravdivá. Nedokážu najít slova, abych řekl, jak moc je mi ze mě zle.

Zapadá slunce, ten obrovský omezující kotouč a já vyšel do ulic. Je to už ustálený rituál. Neměl jsem ponětí, v kterém městě se zrovna nacházím. Často je střídám.

V tmavém oblečení jsem snadno splynul s tmou. Vydal jsem se na lov. Lidská krev byla jako droga, když jednou ochutnáš, nemůžeš přestat. Musíš mít víc, dál a dál. Ten kolotoč nikdy nekončí.

Uslyšel jsem rychlé cupitavé krůčky. Podpatky rytmicky bubnovaly do dlažby. Vydal jsem se tiše za ní. Soustředil jsem se na myšlenky té ženy a byl jí v patách, aniž by si všimla temného stínu, který běží nad ní.

Začínal jsem, ostatně jako vždy když jsem lovil, ignorovat obličej pod mými víčky a soustředil se pouze na myšlenky své další oběti.

Nejdřív jsem si vždy pečlivě ověřil, jestli to je ten správný druh člověka. Ten, který hledám. Většinou to nebyly ženy. Ženy nebyly zlé a navíc... Vyhýbal jsem se ženám už jen proto, že ve mně budily vzpomínky, kterým jsem nerozuměl. Dvě zelené oči ve tmě... Vracely často a já nevěděl komu ty oči patří.

Tahle žena ovšem nebyla tou pravou. Doma na ni čekal bratr, o kterého se starala. Byl na ní závislý a ona ho milovala. Zastavil jsem se na místě, kde jsem stál a pozoroval ze své ptačí perspektivy na střeše, jak mizí za rohem.

Budu si dnes muset najít jinou potravu. To nebude problém, zlých lidí je stále víc než dost.

Dvě zlaté oči přízraku přede mnou mě přísně pozorovaly, když jsem se znovu rozběhl po okraji střechy na druhou stranu.

Našel jsem dalšího. Celkem brzy a tenhle byl ten pravý. Odporný výrostek, který šikanuje všechny ve svém okolí. Ale bylo to ještě dítě, ovšem co je mi tom? Takoví lidé nemají právo na život.

Ty oči se přimhouřily a nešťastně v nich zablesklo, pak obličej začal mizet. Zděšeně jsem zastavil a pevně zavřel oči.

On mizel!

„ Ne!“ vydechl jsem. Nemohl jsem přijít i o to poslední, co mi po Belle zbylo. Nemohl jsem přijít o ni. O moje mlčenlivé svědomí, které jsem stejně ignoroval.

Ale proč? Proč zrovna teď. To přece nemohla! Musela být se mnou. Byla můj život, moje slunce. Moje všechno!

A pak jsem si uvědomil, že by mohla a klesl jsem s hlavou v dlaních na kolena. Samozřejmě, že by mohla. Já ji přece taky opustil. Ublížil jsem jí. Zradil jsem ji. Zklamal jsem ji. Byl jsem ten nejubožejší příklad toho...

Ale ona stále mizela, až byla dokonale pryč.

Zhroutil jsem se, jediné, co jsem dokázal, bylo odplazit se do stínu, když začalo svítat.

Skrčil jsem se v koutě do klubíčka a snažil se vybavit si její obličej. Její úsměv. Ale nestačilo to, chtěl jsem ji vidět opravdu se usmívat. Docela zblízka.

Co tu vlastně dělám? Proč tu jsem? Co je tohle za život... Jak jsem jen mohl Bellu opustit?

Vzpomínal jsem na svůj první černý den, na ten den, kdy jsem to udělal... Kdy jsem ztratil to, pro co jsem žil.

Co vlastně tenkrát stalo? Zabil jsem člověka. Ano, to je pravda a dosud cítím jeho krev na svých rukách, ale byl to snad důvod odcházet? Ne, samozřejmě, že nebyl. Tolik se toho zase nestalo a Bella říkala, že se to může stát. To co jsem udělal, nemělo žádný smysl. Neměl jsem od ní odcházet, neměl jsem utíkat.

A právě tehdy, když jsem si uvědomil, co všechno jsem udělal tak strašně špatně, jsem s jistotou věděl, že tohle není život, co chci. A že se chci vrátit k Belle a k její rodině.

Chci se plazit po kolenou a žebrat, aby mě vzala zpátky, aby mi odpustila. Že chci být s ní, navěky. Ale copak jsem mohl? Mohl jsem se jí po tom všem podívat do očí? Co jsem jí mohl nabídnout? Měla vůbec nějaký důvod mi odpustit?

Ne, neměla.

Věděl jsem to, ale přesto jsem se toho nedokázal vzdát. Upnul jsem se na to. Bylo to jako vzdálené světlo v dálce.

V hlavě se mi začal rodit plán. Už předem jsem věděl, že to nevyjde, ale musel jsem to alespoň zkusit. Musel jsem.

Musím se vrátit. Omluvit se Belle, všechno jí to vysvětlit. Stejně se mnou se mnou nebude chtít mluvit, ale zkusit. Musel jsem to zkusit!

Rozhodně před ni nemůžu takhle. Musím mít alespoň něco, co bych jí mohl nabídnout. Něco, aby měla aspoň důvod mě poslouchat. Pět minut, víc jsem nežádal. Nemohl jsem žádat víc.

Ano. A začnu hned.

Dokážu Belle, že je pro mě důležitější, než cokoliv jiného. Svou vinu nesmažu, čas nevrátím, ale můžu se pokusit to všechno napravit. Začnu tím, že skončím s tímhle životem. Přestanu být vrahem...

***

O tři roky později

To vzdálené světlo, které jsem uviděl před pár lety, bylo najednou blízko, tak blízko, až mě to děsilo. Ano, měl jsem strach. Jenže, připomněl jsem si znovu, můžu si za to sám a musím nést následky, všechny.

Byl jsem teď na Aljašce, znovu. Byl čas. Tři roky jsem bojoval se sebou, učil jsem se ovládat a podařilo se mi to. Teď bylo načase na další část mé cesty ke světlu.

Najít Bellu.

Nejtěžší část cesty. Podívat se Belle do očí. Ale nebylo cesty zpět. Ne, tentokrát neuteču. Ponesu následky. Se vším všudy, tak jako jsem to měl udělat už tenkrát.

Mířil jsem k domu, kde jsme tenkrát žili. Samozřejmě, že jsem nevěřil, že tam ještě jsou, ale musel jsem někde začít. Už jsem si v duchu spřádal plány, že pak hned vyrazím do Forks, pokud tu nic nenajdu.

Běžel jsem lesem a divil se, proč jsou tu stále cítit, jako kdyby tou samou cestou běželi teprve včera. Ano, na všechny Cullenovy jsem stále vzpomínal, na ty nejúžasnější bytosti, které jsem kdy poznal. Každý byl něčím jedinečný milý. Každý měl své stinné stránky a každý jeden z nich s nimi bojoval, na rozdíl ode mě tenkrát. Tolik jsem chtěl být jako oni, patřit zase k nim. Patřit k Belle, pokud by to šlo. Měl jsem strach, že už jsem ji navždy ztratil. Zasloužil bych si to.

A pak jsem je zaslechl, jejich myšlenky...

„ Nemůžu uvěřit, že má tu drzost objevit se tady!“ Rosalii jsem poznal i po těch letech dokonale a zastavil jsem se, zděšený, protože po ní následovali ostatní.

„ Ten kluk má ale nervy! Tři roky se tu neukáže... co si k čertu myslí? Že tu na něj všichni čekají s otevřenou náručí? Po tom co jí udělal?“ Jasper.

„ Tentokrát ho zabiju! A nikdo mi v tom nezabrání, chtěl jsem ho zabít už tenkrát a konečně mám příležitost. Zaplátí za to, jak jí ublížil! Zaplátí, kretén, o to se osobně postarám!“ Pokud si tohle myslel Emmett, který tenkrát nejvíc držel při mně... Pak jsem si smrt rozhodně zasloužil. Co se stalo s Bellou? Pomyslel jsem někdy na to, co s ní můj útěk udělal? Panebože! Žije Bella?

„ Přišel dříve... Ovšem stejně už je pozdě... Bylo pozdě už tehdy, když se rozhodl bojovat... jejich hněv je naprosto oprávněný a on to ví, určitě si nemyslí, že mu to jen tak projde... Taky se na něj zlobím, ale Belle by to ublížilo, kdyby to zjistila. Už by ji nic neudrželo při životě.“ Jediná Alice mě snad nenáviděla tak hluboce, jako ostatní, kteří se ke mně blížili. Její myšlenky byly přerušovány vizemi. Ovšem nechápal jsem proud jejich myšlenek. Copak Bella tu nebyla? Nebyla s nimi? Jsem tu špatně?

„ Bello,“ uniklo mi mezi pevně sevřenými ústy a ti všichni už byli příliš blízko mě. Slyšeli mě, všichni.

„ Stůjte!“ přikázala jim Alice. Udělej přesně to, co ti řeknu a možná to přežiješ. Obrátila se v myšlenkách přímo na mě. Teď mlč.

Poslechl jsem, i tak jsem nebyl schopný slova. Nes následky! Přikázal jsem si.

Objevili se mezi stromy, každý z jiné strany a obklíčili mě. Neměl jsem jedinou šanci na útěk a oni to věděli, jako kdybych chtěl utíkat.

Mlčky, nehybně s planoucí nenávistí v očích mě pozorovali, ale jejich myšlenky tiché nebyly. Častovali mě těmi nejhoršími nadávkami a výhružkami. Evidentně mou schopnost ignorovali. Už si znovu zvykli své myšlenky neskrývat. Nebo je možná nechtěli skrývat.

Mlčel jsem, jak řekla Alice.

„ Jsi hlupák, že ses vrátil. Je ti jasné, že odsud neodejdeš?“ zasyčela na mě Rosalie. Jednotlivá slova drtila mezi zuby a ruce měla zkroucené do podoby pařátů.

Jen jsem přikývl. Stál jsem naprosto klidně. Musel jsem nést následky svých činů, ať jsou jakékoliv.

„ Tím se to stává jednodušším,“ prohlásil tvrdě Emmett. „ Nebudeme se zbytečně zdržovat. Zaplať, mizero!“ Sevřel dlaně v pěst a vykročil ke mně, Jasper s Rosalií ho napodobili.

„ Ne!“ zastavila je opět Alice, navenek nedala znát jakékoliv tiché spojenectví. V očích měla nenávist, jako ostatní. Věděl jsem, že to jediné, co ji nutí nepřidat se na jejich stranu, jsou vize dalšího osudu Belly. Jí zaleželo na ní, já jsem jí byl ukradený. „ Jsou i jiné způsoby, jak mu ublížit! Smrt je pro něj příliš snadná. Ať trpí!“ nabádala je a pak si mě změřila tvrdým pohledem, když zastavili a netrpělivě na ni zírali. Chtěli svou pomstu. „ Hledáš Bellu? Není tu!“ mluvila tichým, nebezpečným hlasem. „ Odešla, odešla dva měsíce po tobě a od té doby ji nikdo z nás neviděl. Připravil jsi nás o sestru. Neměl jsi na to právo!“

Bella byla pryč?

„ Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal?“ zeptala se mě a byla to čistě řečnická otázka. Následovala smršť obrazů, vyslaných přímo ke mně. Neomylně zasáhly svůj cíl a já padl na kolena. Měla pravdu, smrt byla daleko milosrdnější než tohle. Než její vzpomínky.

Myslela na Bellu, jak ji viděla, jak křičí do rozbouřeného moře, které jsem použil jako prostředek k útěku. Volala mě, prosila, abych se vrátil a já ji neslyšel, byl jsem moc daleko. Myslela na Bellu, jak jí vzlyká v náručí napolo posazená v mořské vodě a stále opakuje moje jméno. Myslela na Bellu, jak stojí u okna s mrtvým výrazem ve tváři zírá ven. Neodpovídá na její otázky, jako kdyby si její přítomnosti nebyla vědoma. Myslela na Bellu, jak odchází, jak její záda mizí mezi stromy beze slova vysvětlení. V ruce nesla malý bílý balíček.

Jak jen jsem jí mohl takhle ublížit? Ostatní pochopili a ke mně dorazili další myšlenky, další vzpomínky.

Viděl jsem trápící se Bellu z tolika úhlů! Viděl jsem jejich očima ty dva měsíce, kdy ji viděli zaživa umírat. Ano, tohle bolelo více, než jakékoliv rány.

Emmett s ní byl naposledy, přinesl něco, co ji přimělo odejít. Dopis, byl z La Push. Nechtěla ho číst, když zjistila, že jsem ho nepsal já, ale přemluvil ji. Z jejího pokoje se brzy ozval krátký hysterický smích a pak ho nahradily vzlyky. Až po dlouhých hodinách se znovu ozval nějaký pohyb. Brzy na to odešla. Prošla domem, aniž by komukoliv řekla slova a prostě odešla. Už se nevrátila. V jejím pokoji zůstala na zemi pohozená zlatá vločka, co jsem jí snad kdysi dal já, fotografie a roztržená obálka s krátkým vzkazem.

Dlouhé minuty pak bylo mezi námi v lese ticho. Ticho ne, jejich myšlenky šli dál. Zdálo se, že tohle pokládají za dostatečnou pomstu, když mě viděli hrouceného v jehličí. Polapeného v mučivých osidlech vzpomínek, které mi nepatřily.

„ Vstaň,“ poručila mi Alice. Ona jediná nebyla rozhodnutá nepromluvit na mě už ani slovo. „ Dělej!“ Poslechl jsem, i když jsem se stěží udržel na nohou. Přistoupila ke mně v prstech něco svírala. Vecpala mi to dlaní. „ Seber to a vypadni! Vypadni odsud!“ štěkla a já viděl, jak strašně ráda mi mi ublížila. Dala mi facku, nebo cokoliv. Jí tohle nestačilo.

Najdi Bellu a dej jí to. Přiveď ji zpátky, ty jediný můžeš. Pokud jí znovu ublížíš, sama si tě najdu a udělám to, co chtěli dnes udělat oni, je ti to jasné?

Přikývl jsem, ani jsem se nedíval, co mi to dala, otočil jsem se k nim zády a lidskou rychlostí jsem odcházel.

Kde jsem měl Bellu hledat? Jak jsem jí vůbec mohl přijít na oči, potom, co jsem jí způsobil?

Až o mnoho kilometrů dál, jsem se zastavil a podíval se, co mi to dala. Byly to tři věci.

Fotografie. Nádherná žena s zelenýma očima a mimickými vráskami. V náručí držela malé novorozeně a usmívala se na něj. To dítě mělo uhlově černé vlasy a stejné zelené oči, jako ona. Moje matka a můj bratr, kterého jsem nikdy neviděl.

Dopis. Od Jacoba, který to mě a Belle oznamoval. Můj bratr se jmenoval Philiph.

Šperk. Vločka, kterou Bella strhla ze svého krku, těsně před tím, než odešla...