Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

41.

Bella Cullenová

Snažila jsem se Edwardovi pomáhat, jak nejvíc to šlo. Většinou jsem blokovala myšlenky ostatních, aby to nemusel poslouchat, protože to vypadalo, jako kdyby mu to způsobovalo nesnesitelnou bolest hlavy. Ale byl vždy tak otrávený, když jsem to dělala. Bylo to jako začarovaný kruh, když jsem je blokovala, byl naštvaný a téměř na mě nepromluvil, když jsem to nedělala, krčil se v koutě a bojoval s přívalem cizích slov ve své hlavě. Brzy o každém kromě mě věděl víc, než kdokoliv jiný z rodiny. Všechna tajemství, které si všichni raději nechávali pro sebe, už nebyla tajemstvím. Alespoň pro něj ne.

A i jinak to bylo velmi těžké. Těžší než jsem si pamatovala, že to bylo s Rosalií nebo s Emmettem. Edward se špatně přizpůsoboval a někdy mi přišlo, že se ani přizpůsobit nechce, že se mu už nelíbí náš styl života. Že mu vadí, že držíme na uzdě jeho apetit.

Přesto jsem nikdy nedokázala litovat, že jsem ho přeměnila, když se na mě usmál, nebo mě políbil. Naše láska přeměnu přežila a byla tu pořád, i když už nebyl člověk. Věřila jsem, že to ona nám pomůže ten začátek překonat. Potom – později – bude všechno v pořádku. Budeme spolu šťastní, navěky.

Byli jsme ten den spolu na lovu. Lov. To byly vždy naše nejšťastnější dny, protože já jsem nemusela blokovat Edwardovu schopnost a on tím pádem nebyl mrzutý. Edward byl velmi rychlý a silný, zdál se tím být docela uchvácený. Byl rychlejší než kdokoliv z nás a rád toho využíval.

Byl to den jako každý jiný, užívali jsme si ho, jak jsme jen mohli. Byli jsme šťastní.

Všechno to ale zničil jeden jediný slabý závan větru z jihu. Někde po lese se potuloval člověk. Postupem času naše pozornost pomalu ochabovala a Alice přestala úzkostlivě sledovat Edwardovu budoucnost a zaměřila zase na sebe s Jasperem.

Nebyla jsem dost silná, abych Edwarda udržela a on nebyl dost silný, aby odolal. Vytrhl se mi a utíkal za tou vůni, která pro něj byla naprosto neodolatelnou.

Zatrnulo mi, když jsem se najednou ocitla na lesní mýtině sama.

„ Ne!“ vykřikla jsem zděšeně a okamžitě jsem vyrazila za ním. Byl příliš rychlý, nestačila jsem mu. „ Ne! Edwarde nedělej to! Ne! Edwarde, prosím! Vrať se! Edwarde, ne! Nedělej to!“ volala jsem za ním a marně doufala, že alespoň to ho zastaví.

Nezastavoval a mě byla naprosto jasné, že už ani nezastaví. Bylo to ztracené. Ten ubohý člověk přijde kvůli mé nepozornosti o život a Edward bude mít ještě dlouho výčitky. Ale každý přece může udělat krok vedle, ani nevím, kolik jich udělal Emmett. Edward vydržel překvapivě dlouho. Mnohem déle než on. Vždyť se přece vůbec nic neděje. Jen malá nehoda. Všichni jsme si tím prošli.

Utíkala jsem dál, abych byla u Edwarda co nejdřív. Myslím, že mě bude potřebovat. Promluvit si o tom.

„ Edwarde!“ zavolala jsem na něj, aby na mě počkal. Aby věděl, že jdu za ním a nezaútočil na mě.

Byla jsem od něj už jen pár stovek metrů, když se najednou sebral a utíkal ode mě, co nejrychleji dokázal.

Nechápala jsem to, musel mě přece slyšet, tak co to dělal?

„ Edwarde?“ křikla jsem za ním znovu a snažila se ho dohnat, opět marně. Jeho náskok se stále více zvětšoval. Co se to dělo? Hrdlo se mi stáhlo hrozivou předtuchou. „ Co to děláš? Počkej! Edwarde!“ volala jsem za ním a do hlasu se mi začínala vtírat hysterie. To by přece neudělal! Neopustil by mě! To nemohl...

Proč se nevracel? Kam to šel?

Běžela jsem dál, i když to nemělo už nejmenší smysl. Byl příliš daleko, byla jsem už jen pár kilometrů od moře.

Najednou jsem věděla, co to znamená.

Odešel. Opustil mě. Nevrátí se. On mě nemiluje, už se mnou nechce být. Je pryč!

„ Ne!“ zaječela jsem. „ Nedělej to! Prosím!“ Věděla jsem, že už mě neslyší. Byl moc daleko. „ To nemůžeš! Edwarde, ne! Ne!!!“ křičela jsem a hlas se mi lámal neovladatelnými vzlyky. „ Nedělej to! Neodcházej!“

Utíkala jsem dál. Svět kolem mě se rozpadal, tříštil se, ztrácel svůj smysl. Edward byl pryč.

Blížila jsem se k moři a slyšela jsem, jak za mnou někdo běží. Nevěděla jsem, kdo to je a ani mě to nezajímalo. Moje jediná myšlenka byla – Je pryč! Je konec.

„ Ne!“ opakovala jsem stále dokola.

Doběhla jsem k moři a tady se jeho stopa ztrácela, musel skočit do vody. Tak moc ode mě chtěl být pryč? Byla jsem mu tak odporná? Chvíli jsem tam stála a zírala do rozbouřeného moře, které nedávalo tušit, že by v něm někdo byl. Jako kdyby se propadl, rozplynul se.

„ Ne!“ vyrazila jsem ze sebe a vykročila k rozlícené vodě, která jakoby se mi vysmívala. Zvala mě, ať se s ní pustím do boje. Z pootevřených úst mi unikalo tiché sténání. Volala jsem ho, prosila, aby se vrátil.

Něčí paže se kolem mě obmotaly a zabránily mi jít dál.

„ Ne!“ začala jsem se prát, kapičky slané vody mi smáčely obličej, stála jsem po kotníky ve vodě.

„ Bello! Bello!“ slyšela jsem Alici, jak na mě mluví, ale její hlas byl tak vzdálený. Neposlouchala jsem ji.

„ Edwarde,“ zasípala jsem a znovu se pokusila jí vzepřít. Byla jsem už ale slabá a ona mě držela pevně. „ Prosím,“ hlesla jsem.

„ On se nevrátí. Přestaň, Bello. Je pryč,“ řekla tiše a snažila se vyhnout mým pažím, které létaly všude kolem jejího obličeje.

Jak to řekla, věděla jsem, že je opravdu konec. Alice to musela vědět. Už se nevrátí. Odešel...

Přestala jsem s ní bojovat, moje tělo ochablo. Klesla se mnou v náručí na mělký břeh, takže naše oblečení se okamžitě promočilo, nasáklo slanou mořskou vodou. a pevně mě sevřela, tentokrát ne, aby mě zadržela. Kolébala mě v náručí a tiše ke mně promlouvala.

Vzlykala jsem ji do ramene a nechala zoufalství, aby mně pohltilo.

„ Šššš, zlato. To bude dobrý,“ konejšila mě, ale jak to říkala, vůbec nezněla upřímně. Věděla, stejně jako já, že to dobrý nebude. Nikdy. Můj život ztratil smysl. Bez něj.

„ Proč...“ sténala jsem mezi jednotlivými záchvaty vzlyků. „ Proč!“

„ Moc mě to mrzí, Bellinko. Je mi to tak moc líto,“ mumlala a houpala mě v náručí.

Její hlas zněl z takové dálky a ještě se vzdaloval.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla schoulená napůl ve vodě v Alicině náručí, ani co mi říkala. Muselo to být dlouho protože, když jsem zase začala vnímat své okolí, byla už tma.

Byl to Emmettův hlas, který mě vynesl zase nahoru, co reality.

„ Ten hajzl!“ zaklel nenávistně, jeho slova se nesla do dálky, ale stál za námi. Bůhví, jak dlouho tam byl. „ Zabiju ho! Zabiju ho za to, co provedl mojí sestřičce!“ sliboval bojovně. „ Až ho dostanu do rukou, tak -“

„ Emmette!“ přerušil ho uprostřed výhružky Carlisleův autoritativní hlas, ale ani on nebyl klidný, byl rozzlobený a nešťastný. Carlisle tu byl taky...

Nezajímalo mě to, bylo mi to jedno.

„ Bello?“ oslovil mě a já ucítila jeho ruku na svém rameni. „ Pojď domů, holčičko,“ řekl tiše.

„ Nnn-ne,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou, jako tvrdohlavé dítě. Chtěla jsem zůstat tady. Třeba se vrátí... třeba si to rozmyslí.

„ No tak,“ přemlouval mě. „ Tohle nemá smysl. Je pryč. Tak pojď. Doma ti bude líp...“

Neuvědomuji si, jak jsem se dostala nakonec domů. A snažím se zapomenout na všechny tváře, které jsem viděla, hned jak jsem vešla s Alicinou rukou pevně obmotanou kolem pasu. Ty tváře plné žalu a soucitu, ale i nenávisti a zloby, která nebyla směřována mě. Nevím, jak se mi jim nakonec podařilo uniknout a schovat se před nimi u sebe v pokoji. Nevím, jak jsem přežila ty dlouhé dny až do dneška.

Počítala jsem je.

Těch dní byla včetně dneška přesně 57. Byly to už skoro dva měsíce ode dne, kdy se mi zhroutil svět. Kdy můj život ztratil smysl a moje srdce odešlo. Jak jsem vůbec mohla přežít?!

Stála jsem u okna a zírala ven na masy sněhu. Nechtěla jsem myslet na to, proč mi to přijde povědomé, nechtěla jsem myslet na to, proč je v tomhle domě tak podezřelé ticho a smutek proč prosakuje každou stěnou. Kam se vůbec poděla všechna ta radost ze života a šťastné dny téhle rodiny? Kam se vytratil ze zdejších stěn smích...

Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, protože jsem to věděla. A taky jsem věděla, že kdyby se tu někdo smál, nebo byl šťastný, nevydržela bych. Neudržela bych tu křehkou hranici, která mě držela při životě. Nesnesla bych pohled na něčí štěstí, když já to své ztratila. Nevydržela bych to.

Ozvalo se tiché váhavé zaklepání na dveře a přimělo mě vzhlédnout. Nikdo už za mnou nechodil, požádala jsem je, aby to nedělali. Příliš mi ho připomínali a já jsem neměla sílu vzpomínat.

Muselo se něco stát. Něco, co jsem nezaregistrovala.

„ Ano?“ Můj hlas zněl mrtvě, úplně stejně, jako jsem se já cítila.

„ Bello?“ Byl to Emmett, nejistě otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Tvářil se tak vážně, jeho rozpustilý úsměv byl pryč a já pocítila bodnutí viny. To já jsem za to mohla. „ Přišel ti dopis,“ oznámil mi s odporem.

Téměř se mi znovu zastavilo srdce, když mě napadlo, od koho by mohl být. Že by mi napsal? To by vysvětlovalo Emmettův tón.

On, ani nikdo jiný z mých sourozenců se netajil svým nenávistným postojem k němu. Vyčítali mu, že odešel a nechal mě tu beze slova vysvětlení. Zlomenou... Zničenou... Ale já jsem ho chápala a taky jsem věděla, že je to moje chyba. Nikdy jsem ho neměla tomuhle vystavit. Neměla jsem být takový sobec. Tohle nebyl život pro něj. Učinila jsem ho nešťastným a tohle jsem si zasloužila.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mi po tak dlouhé době napsal. I jedno jediné slovo bylo víc, než jsem si mohla přát.

„ Dopis?“ zopakovala jsem lhostejně, ale hlas se mi mírně chvěl. „ Kdo mi píše?“

Emmett to chvění slyšel. „ On, ne,“ procedil skrz zuby. Můj zájem okamžitě opadl. Chtěla jsem, aby zase odešel.

„ Přečti si to, je to z Washingtonu,“ řekl mi, přešel pokoj a vecpal mi tlustou obálku do dlaní. Sám ji držel na co nejmenší ploše. Pochopila jsem proč, když jsem ucítila mě povědomý pach.

Počkala jsem, až odejde a pak ji roztrhla. Do klína se mi sesypalo několik lesklých barevných obrázků. Fotky. A malý kousek linkovaného papíru, přeložený na půl, kde bylo nedbalým rukopisem naškrábáno několik řádek. Rozložila jsem ho a četla:

Edwarde, Bello, Zabolelo to, když jsem přečetla i jeho jméno. Dávala jsem si takový pozor, abych ho ani v myšlenkách nevyslovila.

Musím uznat, že najít vás mi dalo pořádně zabrat, v mizení máte opravdu praxi, pokračoval Jacob a já jsem se musela chtě nechtě zasmát, když jsem si představila, že tohle píše. Bylo to už víc jak půl roku, co jsem ho viděla naposledy. V tom nemocničním pokoji... Úsměv mi z tváře okamžitě zmizel. Neměla jsem žádné právo to udělat! Neměla jsem Jacoba poslechnout!

Dalo mi práci se přesvědčit, abych četla dál. Jen jsem si říkal, že by vás tohle zajímalo. Hlavně tebe, Ede, protože bohužel už nejsi jedináček. Přeji ti upřímnou soustrast, ale v tomhle jedem spolu. Máme bráchu ( je to příjemná změna, po dvou ségrách ). Jmenuje se Philiph Matthew Black. Narodil se 3. listopadu. a vypadá celkem čile. Chudák, ještě neví, kdo jsou jeho sourozenci. Nikdo tu nestojí o žádné krvežíznivé chůvičky, tak vám posílám alespoň pár fotek. Jacob.

Tak Edward měl bratra... Dalo mi dost zabrat, než jsem se vzpamatovala natolik, abych sebrala ze země fotografie a prohlédla si je.

Na všech bylo to malé skrčené stvoření s malými ručičkami pevně zaťatými v pěst a s rozčepýřenými vlásky barvy havraních křídel. Na jedné byl s Bethy. Vypadala docela šťastně, když ho držela v náručí v nějakém nemocničním pokoji, naštěstí se nedívala do objektivu, takže jsem neviděla její oči. Jeho oči. Na další byl Jacob a držel malého Philipha v náručí a vypadal, že moc neví, co si s ním počít. Uniklo mi krátké uchichnutí. Vypadal pořád stejně, jen měl delší vlasy. A na další byli všichni čtyři. Billy, Beth, Jacob i dítě. Kvůli mně tam jeden ale chyběl. Edward taky patřil k nim. Byli rodina a bez něj byla ta rodina neúplná. To já jsem je o něj připravila.

Stočila jsem se do klubíčka a snažila se ovládnout. Trvalo mi několik hodin, než jsem byla schopná napsat Jacobovi krátkou odpověď, kterou jsem připojila k fotografiím, které jsem poslala zpátky do La Push. Nebyly určené mě.

Jacobe,

Edward od nás odešel před dvěma měsíci, bylo to jeho rozhodnutí a já mu v tom nemohla bránit. Nevím, kde teď je, ale moje sestra to asi ví, pokud ho budeš chtít najít. Moc mě to mrzí a vím, že mě nenávidíš a právem. Jsem ze sebe zhnusená. Neměla jsem mu to udělat. Tohle není život pro něj. Kdybych to mohla vrátit, neudělala bych z něj to, co jsem já. Bohužel už je pozdě. Učinila jsem ho nešťastným a nikdy si to nepřestanu vyčítat,.prosím, neříkej to Elizabeth - vypadá šťastně, nechci jí ublížit víc, než jsem to už udělala.

Bella

Vložila jsem fotografie i dopis do obálky a zalepila ji. Pak jsem se po dlouhé době zase postavila na nohy. Strhla jsem si z krku vločku, kterou jsem dostala kdysi od Edwarda a sevřela ji v dlani. Jak jsem si mohla myslet, že láska člověka a upíra vydrží? Musela jsem být tak hloupá.

Udělal dobře, že ode mě odešel a je načase, abych odešla také. Nesmím už více ubližovat své rodině.

Tohle je trest za to, co jsem mu udělala a já si ho odpykám sama!

Nechala jsem řetízek sklouznout mezi mými ochablými prsty a dopadnout na zem. Neohlížela jsem se. Nevšimla jsem si fotografie, která zapadla pod skříň.

Mlčky jsem prošla domem s dopisem sevřeným v rukách a odešla od své rodiny bez jediného slova na vysvětlenou nebo se alespoň rozloučila. Odešla jsem od nich stejně, jako on odešel ode mě. Mlčky.