Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

40.

Bella Cullenová

V místnosti bylo hrobové ticho, nikdo ani nedýchal všichni jen čekali na to, co se bude dít. Edward se na mě zjihle díval z rohu místnosti, kam se přesunul hned, jak spatřil Jaspera a stejně jako já natahoval ruku, abychom se mohli dotknout. Byl tak krásný, krásnější než předtím, ale jeho jasně rudé oči svítily do dálky. Ta krásná zelená, která mě prve upoutala byla navždycky ztracená.

Najednou sebou škubl. V příští vteřině si přitiskl ruce k uším, jako by tu všichni křičeli a přitom stále nikdo nemluvil.

„ Jak?“ zasténal. „ Ticho!“ zakřičel a klesl na kolena, ruce si stále tiskl k hlavě. Co se to dělo! Děsilo mě to, co se mu to děje? Vypadal, jako kdyby měl bolesti, daleko horší než před chvíli. Vypadal jako blázen, když se tam tak krčil v koutě. Takhle to přece nemělo být! „ Zmlkněte! Ticho!“ křičel na nás, i když stále nikdo nebyl sto dostat ze sebe slovo. Jen Alice se nezdála zmatená jeho počínáním, tvářila se soucitně.

„ Edwarde?“ oslovila jsem ho a klekla si před něj. Měla jsem strach se ho i dotknout, abych mu nějak neublížila, nebo ho nevyděsila. Zvedl ke mně hlavou a jeho rudé oči doslova pulzovaly utrpením. „ Co se děje, lásko? Nikdo tu nemluví...“ ujistila jsem ho sotva slyšitelně.

„ Ale ty hlasy. Všichni tu mluví. Vevnitř... V hlavě... Všechny je slyším. Tebe ne. Bello, Bello! Co to je?“ prosebně na mě upíral zrak, žádal ode mě pomoc. Jenže já jsem neměla ponětí, co to je. Co to slyší. Hlasy v hlavě slyší jen šílenci a Edward je normální, věděla jsem to. Cítila jsem to někde hluboko uvnitř.

„ Carlisle?“ otočila jsem se na svého otce, hledala jsem u něj pomoc. On musí vědět, co to znamená. Musí vědět, jak mu pomoc. Pohled na trpícího Edwarda mě drásal, trhal mě na kusy.

Carlisle se zamyslel a vzápětí vykřikl: „ Bello! Štít!“

Edward se na mě nadějně podíval. Vůbec jsem nechápala, jak to myslí. Co tu byla platná moje moc? Ale raději jsem ho poslechla.

Chvíli jsem se soustředila a pak rozhodila pole své imunity na všechny členy mé rodiny. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to raději neměla vztáhnout jen na Edwarda, ale asi jsem se rozhodla správně. Protože Edward se viditelně uvolnil, zatřásl hlavou a postavil se na nohy. Zdálo se, že si svou novou rychlost velice užívá.

„ Co to bylo?“ zeptal se mě zmateně. Nespouštěl ze mě oči. Nemohla jsem mu odpovědět, i kdybych dokázala najít hlas, protože jsem neznala odpověď. Má rodina byla stále chráněna mým štítem a já neměla ponětí, proč to vlastně dělám. Klečela jsem stále na zemi a dívala se na něj, takhle ze spodu vypadal tak vysoký.

„ Edwarde, řekni mi přesně, co teď slyšíš,“ promluvil k němu pomalu Carlisle a propaloval ho pohledem. Byl silně znepokojený. Nikdy jsem ho ještě neviděla tak vyvedeného z míry a tak dychtivého po informacích.

Okamžik se nad tím zamyslel a pak váhavě odpověděl: „ Slyším vás.“

„ Dobře,“ odtušil Carlisle a pak se obrátil na mě. „ Bello, sundej ze mě štít,“ poručil mi zdvořile a zase věnoval všechnu svou pozornost Edwardovi.

„ Ale-,“ začala jsem protestovat.

„ Udělej to,“ zatvrdil se. Poslechla jsem ho. Pečlivě jsem stáhla pole své ochrany z jeho těla, téměř jsem cítila, jak z něj sklouzlo. Prostor kolem jeho těla mi okamžitě zmizel z mysli. Dál se upřeně díval na Edwarda.

„ Pořád slyším vás,“ řekl Edward a tvářil se nanejvýš zmateně. I já. Carlisle totiž vůbec nemluvil.

„ To je zajímavé,“ zamumlal Carlisle zamyšleně. Pak znovu střelil pohledem k Edwardovi, po tváři se mu pomalu roztáhl úsměv. Díval se mu hluboko do očí a Edward váhavě přikývl.

„ Carlisle, Esmé, Jasper, Alice, Rosalie, Emmett, Bella,“ řekl a znělo to trochu jako otázka.

„ Co? Co to znamená?“ Ztrácela jsem pomalu trpělivost. Co to bylo za bláboly?

„ Myslíte si, že vám čtu myšlenky?“ vyhrkl Edward a sjel ho přísným výsměšným pohledem.

„ To mi řekni ty,“ pobídl ho.

„ A...,“ začal a zase zatřásl hlavou. „ Ale proč?“ Přimhouřil oči a  díval se na něj. Taky se tvářil zamyšleně, opravdu soustředěně.

Nějak mi to nedocházelo. Jak může Edward číst myšlenky? Vždyť to nedávalo smysl a bylo to naprosto nepředstavitelné.

„ Je to tvůj dar. Stejně jako Alice vidí do budoucnosti a Bella tě dokáže blokovat, stejně jako Jasper dokáže ovládat emoce,“ poučil ho.

„ Ty dokážeš ovládat emoce?“ vytřeštil Edward na Jaspera oči a poprvé tak oslovil někoho jiného než mě a Carlislea.

Jasper se jen zašklebil, ale neodpověděl. Najednou mě zaplavila strašlivá vlna únavy a začala jsem zívat. Velmi chytré, když uvážím, že teď jsme všichni potřebovali být maximálně soustředění. Jasper si to taky uvědomil a okamžitě to stáhl.

Edward se tvářil dost omráčeně. Muselo toho být opravdu trochu moc, možná jsme mu to měla říct už předtím. Podíval se stranou a kousal si spodní ret. Jeho pohled padl malou krvavou skvrnku na povlečení, která tam stekla před třemi dny z jeho krku a na kterou jsem dočista zapomněla. My všichni. Oči se mu rozšířily vzrušením, zhluboka se nadechl a chřípí se mu rozšířilo. Cítil krev.

Obrátil se zpátky ke mně, v očích pološílený výraz.

Museli jsme na lov. Hned.

Edward Cullen

Zhluboka jsem se nadechl, abych nasál okolní pachy a vůně. Z jihu, jen pár kilometrů ode mě, mi vítr přinášel známou vůni frézií.

Rozběhl jsem se tím směrem, napadlo mě, jestli se někdy nabažím té rychlosti. Bylo to úžasné. Vadilo mi, že se mě stále všichni snažili naučit chodit pomalu, jako bych byl člověk. Nechtěl jsem se tak ploužit, když mé schopnosti byly daleko lepší. Když jsem mohl utíkat tak rychle, že ze mě zbyla jen rozmazaná šmouha.

Můj nový život byl tak dokonale opojný. Konečně jsem se mohl dotýkat Belly, své lásky, bez jakýchkoliv zábran. Mohl jsem ji líbat, tak dlouho, jak jen jsem chtěl bez přestávek na dýchání. Mohl jsem s ní strávit každou minutu, vteřinu dne, aniž bych ztratil jedinou z nich spánkem.

Má nová rodina, do které jsem teď patřil, byla skvělá. Všichni byli velmi zajímaví a přátelští, i když Rosalie se musela trochu přemáhat. Nelitoval jsem svého ztraceného života, když jsem měl je.

Ty ostré smysly, nové podněty. Každý den byl něčím nový a přitom můj den nikdy nekončil. Tma pro mě už nebyla omezující, stejně jako spánek a únava. Nic takové v mém světě teď neexistovalo.

Jedinou nevýhodou byla ta žízeň. Spalovala mě bez přestání, ať jsem byl po lovu, nebo ne. Byla neuhasitelná. Až doteď jsem nedokázal plně ocenit to, co cítila Bella, když byla se mnou. Když mě líbala a byla tak blízko mému krku. Tehdy, když jsem byl člověk. Přišlo mi to tak dávno, jako roky, staletí a přitom uběhlo sotva pár měsíců. Každým novým rozbřeskem ztrácím něco z toho čím jsem byl a jsem zase o krůček blíž tomu, čím jsem teď.

Snad mým největším problémem, větším než žízeň, byla paradoxně Bella. Miloval jsem ji, samozřejmě, ale viděl jsem, jak strašně jí ubližuju. Jak trpí tím, jak strašně těžce se přizpůsobuju a jaké problémy mi působí moje moc. Snažila se mi ze všech sil pomáhat, chránila mě svou mocí, ale to mě rozčilovalo snad ještě víc. Připadal jsem si slabý. Odporný. Nedokázal jsem pochopit životní styl Cullenových. I když předtím mi to přišlo jako jediná správná cesta, teď jsem si tím nebyl tak docela jistý. Toužil jsem ochutnat tu opojnou vůni, co jsem cítil ten první den. Lidskou krev. Ta zvířecí byla odporná, suchá a naprosto neschopná uhasit mé tužby. Věřil jsem, že i proto mám stále žízeň. Protože mi Bella brání to zkusit. Stále se ohrazovala tím, že bych toho potom litoval, že za pár měsíců se to zlepší, až nebudu novorozený.

Novorozený.

Jak já jsem to oslovení nesnášel. Všichni se mě tím snažili omlouvat, nikdo mě nebral jako plnohodnotného člena rodiny.

Všichni se mi tolik snažili pomáhat a mě to tak rozčilovalo, až jsem se bál přiblížit se k Jasperovi, aby to nevěděl.

Ale co jsem si to namlouval? Všichni to věděli, věděli, že to nezvládnu. Věděla to i Bella a stále se tomu snažila zabránit. Neměla šanci vyhrát, stejně jako já neměl šanci odolat. Nikdy nebudu tím, čím mě chtěla mít. Dokonalým partnerem. Tím, kterého ve mně stále viděla, i když já už jím dávno nebyl. Všechno se to ztratilo tu noc Jarního plesu. Jediné, co z té doby přežívalo byla naše láska, ale to nestačilo. I ta chřadla a umírala každým dnem a my dva jsme se sobě vzdalovali víc a víc.

Doběhl jsem k Belle a popadl ji zezadu kolem pasu a zvedl do vzduchu. Pevně jsem si ji přivinul k sobě na hruď.

„ Co ty tu, tak sama?“ zeptal jsem se laškovně a políbil ji ze strany na krk. Nikdy bych se nepřiznal, na co jsem zrovna myslel. Bella si to nezasloužila. Ona byla dokonalá, byla anděl. A já ji miloval tak moc, že jsem byl ochotný tohle všechno pro ni snést.

„ Edwarde!“ vypískla a začala sebou zmítat. Byl jsem silnější než ona, konečně. Odmítal jsem jí pustit. „ Pusť mě na zem,“ poručila mi a smála se. Měl jsem rád její smích. Byl nádherný a uklidňující.

„ Proč? Mě se to takhle líbí,“ pokrčil jsem rameny a držel.

„ No tak!“

„ A co za to?“ smlouval jsem a zvedl ji ještě výš.

„ Cokoliv budeš chtít,“ slibovala horlivě a chichotala se.

„ Cokoliv?“ ujišťoval jsem se.

„ Ano,“ přisvědčila, „ cokoliv si jen budeš přát, lásko.“

„ To stojí za zvážení,“ připustil jsem a postavil ji na nohy, ale nepouštěl. Rád jsem se Belly dotýkat, když už nebyla tak studená a když už se mi nevykrucovala pokaždé, když si myslela, že to bude lepší.

„ Prosím,“ zašeptala a snažila se povolit mé sevření.

Ignoroval jsem to, otočil jsem si ji k sobě čelem a zpříma jsem se jí podíval do očí. Ty její byly medově zlaté, kdežto ty moje podivně ohnivě oranžové, jak se v nich mísila krvavě červená a žlutá. Nesnášel jsem to.

Sklonil jsem se, abych ji mohl políbit, ale vítr ke mně donesl vůni. Vůni, která jediná mě mohla vyrušit.

Bella ztuhla a vyděšeně mě sevřela za zápěstí, veškerá laškovnost byla pryč.

Už tak dlouho jsem ji necítil, tady na Aljašce lidí moc nebylo a pokud bylo, Alice si dala velmi dobrý pozor, abych se jim vyhnul.

Nedokázal jsem vzdorovat a ani jsem nechtěl. Tohle bylo to, co jsem chtěl. Pro co jsem žil.

Vyškubl jsem se Belle, najednou mi přišla tak slabá a nepodstatná. Mou mysl zahalila rudá clona a jediné, na co jsem dokázal myslet, byla má kořist. Na ničem jiném nezáleželo.

„ Ne!“ vykřikla a rozběhla se za mnou, nestačila mi. Byl jsem rychlejší. „ Ne! Edwarde nedělej to!“ křičela a stále se mě snažila dohnat i když já svůj náskok každým krokem zvětšoval. Její křik mi přesto dál zněl v uších. „ Ne! Edwarde, prosím! Vrať se! Edwarde, ne! Nedělej to!“

Mé lepší já tolik chtělo poslechnout, otočit se a vrátit se k ní, ale ta silnější část mě, ta která žíznila po krvi, ho přemohla a odstrčila do pozadí. Stejně jako Bellu.

Odrazil jsem se a srazil jsem nic netušícího turistu k zemi. Jeho život byl velmi křehký a jeho krev neodolatelná.

Odhodil jsem nepotřebné studené suché tělo stranou a podíval se na své ruce, celé od krve. Zabil jsem. Tohle byly ruce zabijáka. Zrůdy.

Zklamal jsem.

„ Edwarde!“ ozval se opět Bellin křik, až jsem sebou trhl.

Jsem zrůda, zklamal jsem.... Nejsem hodný někoho jako je Bella, někoho tak dobrého. Už jí nesmím ubližovat!

Už nikdy se nesmí podívat do mých rudých očí a cítit vinu. Bella musí být šťastná a to se mnou nebude. Já ji nedokážu učinit šťastnou.

Sebral jsem se utíkal. Věděl jsem, že mě nedožene. Volala, prosila mě, abych se vrátil. Ale já nemohl. Už nikdy jsem nemohl vrátit, nikdy jsem jí nemohl znovu ublížit.

Mojí milované Belle...