Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

4. část

Bella Cullenová

Když jsem doběhla do Forks, byl už večer. Město bylo celé utopené v tak husté mlze, že ani já jsem neviděla dál, než na pět metrů.

Šla jsem rovnou domů. Chtěla jsem jít za Carlislem hned, než by mě zviklaly výčitky svědomí. Stejně přijdou, nevyhnu se jim. Ale měli jsme návštěvu.

„ Ahoj, Bello!“ zamávala na mě malá blonďatá upírka, hned jak jsem vešla do dveří.

„ Ach.“ překvapeně jsem zamrkala. Proč mi nikdo neřekl, že přijedou? „ Ráda tě zase vidím, Charlotte. Petere.“ otočila jsem se na druhého návštěvníka, který ji držel kolem pasu.

„ Bello.“ kývl hlavou na pozdrav. No, my dva jsme si nikdy neměli nic moc co říct, ale Charlotte jsem měla docela ráda.

Vymanila se z Peterova objetí a blížila se ke mně. Její chůze byla ladná, ale divoká, rozhodně se nedala považovat za lidskou. Oni si na lidi většinou nehráli.

Objala mě a zašeptala mi do ucha: „ Slyšela jsem, že máš nějaké problémy s místními chlapci. Kdybys chtěla, mohla bych ti je pomoci vyřešit.“ nabídla se. Slyšela jsem tu hrozbu v jejím hlase a ztuhla jsem. Cítila jsem, jak všichni v místnosti ztichli a dívají se jak zareaguji.

„ Cože?!“ prudce jsem ji od sebe odstrčila. Nechápala moji přehnanou reakci. Zmateně na mě zírala ostře červenýma očima. Červenýma očima. Ruce se mi roztřásly strachem. Edward! Jak velká je pravděpodobnost, že na lovu narazili na něj? Že se stal jejich další obětí.

„ Bells, co se děje?“ nervózně ke mně natáhla ruku.

Ustoupila jsem. Pravděpodobnost byla docela velká. Můj mozek neměl žádné problémy s matematikou. Zděšeně jsem přeletěla očima po ostatních. Všichni se tvářili překvapeně. Až na Alici, ta si mě zvědavě měřila, ale z naprosto jiného důvodu. Začala se usmívat.

Znamenalo to, že žije? Ne. Ani v nejmenším. Musela jsem ho vidět, pak teprve uvěřím.

„ Alice?“ procedila jsem skrz zuby, domáhající se, aby věnovala trochu pozornosti Edwardově budoucnosti, pokud ještě nějaká byla, kdysi tím byla tak nadšená. Opravdu to bylo teprve před měsícem?

„ Ne.“ zavrtěla laškovně hlavou. Lekla jsem se prudkého návalu vzteku, toužila jsem jí zakroutit krkem. Jasper mě okamžitě zchladil.

„ Jen mi řekni, jestli je v pořádku.“ poručila jsem, teď už naprosto klidným hlasem, díky Jasperovi, jinak bych rozhodně nedokázala být momentálně klidná.

Vyplázla na mě jazyk a otočila se ke mně zády.

„ Co mi uniká?“ ozval se pobouřeně Emmett.

Chvíli jsem naštvaně koukala na její záda a pak jsem vzdala snahu dostat z ní jakoukoliv odpověď a vyběhla jsem z domu.

Utíkala jsem do Forks, jak nejrychleji jsem dokázala. Potřebovala jsem vědět, jestli je v pořádku. Na ničem jiném mi v ten moment nezáleželo. Ve městě jsem zpomalila, ne proto, že by mě mohl někdo vidět, byla taková mlha, že smrtelníci neviděli na krok, ale proto, že mi najednou začala docházet absurdita mého počínaní.

Co vlastně hodlám udělat? Zazvonit u něj doma – Ahoj, Edwarde, nenapadl tě dnes náhodou jeden můj známý? Víš, mívá ostře červené oči, ale s tím si nic nedělej, je to upír. Jistě. Navíc ani nevím, kde bydlí.

Pár metrů ode mě, zřejmě na druhé straně silnice hlasitě bušilo jedno srdce. Kdo v takovém počasí chodí ven? Jen naprostý blázen a bláznivé upírky, jako já.

V jedné setině vteřiny se stalo hned několik věcí. Zafoukal vítr a donesl ke mně vůni toho blázna, mlha se mírně rozptýlila, takže jsem zahlédla vysokou postavu, která právě jednou nohou vcházela do vozovky a hlavně, jsem z pravé strany slyšela blížící se auto, jenž si to mířilo přímo na toho idiota, co vůbec nevnímá své okolí.

Jasně, když si s ním neporadí krvelační upíři, tak ho rozmačká stará dodávka.

Aniž bych přemýšlela, co dělám, napnula jsem se ke skoku a odrazila se.

Přeletěla jsem přes vozovku a srazila ho bokem na zem. Hrozně jsem se snažila mu neublížit, ale přesto jsem slyšela, jak vykřikl bolestí.

Auto s řevem projelo kolem nás a pokračovalo v cestě, řidič si asi vůbec nebyl vědom, že mu právě před předním sklem někdo přeskočil víc jak deset metrů širokou silnici.

No, něco takového se rozhodně nedalo říct o člověku, který ležel na zemi vedle mě. Jakmile se naše těla dotkla, srdce se mu na okamžik zastavilo, ale teď uhánělo jako splašené.

Jeho pokožka byla teplá, přímo vařící. Každý úder srdce byl jako elektrický šok. 360 °C nejmíň.

„ Jsi v pořádku, Edwarde?“ zeptala jsem se a nesnášela jsem, že se mi hlas třese.

Zíral na mě s očima vytřeštěnýma, neschopný jakékoliv odpovědi. Najednou jsem si uvědomila, jak strašně křehký každý člověk je. Zběžně jsem ho přeletěla očima a zdál se mi v pořádku. Naprosto iracionálně mě to rozzuřilo.

„ Zbláznil ses!“ zakřičela jsem mu přímo do ztuhlého obličeje. „ Neslyšel jsi to auto, mohlo tě zabít!“

„ Bello?“ To nebyl jeho hlas. Edward na mě stále v šoku zíral, neschopen slova. Zvedla jsem hlavu a uviděla Emmetta, jak na mě překvapeně hledí, jak se válím po zemi s cizím člověkem.

Najednou mi to došlo a já se zděsila. Právě jsem nás prozradila. Nebylo divu, že na mě tak zírá.

„ Panebože!“ zamumlala jsem, rychle se odtáhla a postavila na nohy, které byly jako z rosolu. „ Co jsem to provedla?“ přikryla jsem si rukou pusu. Jako by to samotné nestačilo, Edwardova vůně byla daleko silnější než obvykle.

Otočila jsem se zmateně zpátky k němu. Kůži na ruce měl sedřenou od betonu a v čerstvé odřenině se objevovaly jedna po druhé maličkaté kapičky krve. „ Sakra!“ zaklela jsem a snažila se ovládnout svou žízeň. To nebylo nic těžkého, díky mé schopnosti, ovšem Emmett tu schopnost neměl. „ Ne Emmette!“ zasyčela jsem a nakrčila se nad Edwardem, abych ho před ním chránila. „ Bojuj s tím. Prosím. Vrať se domů.“ V souboji s Emmettem jsem neměla sebemenší šanci. Naštěstí se otočil a zmizel mezi stromy. „ Omlouvám se.“ zamumlala jsem k Edwardovi a jednou jemnou ranou do zátylku jsem ho omráčila.

Jeho tělo ochablo. Moje mysl teď pracovala na plné obrátky. Najednou jsem přesně věděla, co mám udělat. Co musím udělat. Musela jsem napravit svou chybu. Nesměl uvěřit tomu, co dnes viděl.

Obezřetně jsem se rozhlédla. Mlha byla mým jediným dnešním štěstím. Vůbec nikdo neměl šanci něco vidět.

Mám ho zabít? Ne, samozřejmě že ne! Zahnala jsem tu myšlenku ještě dřív než stihla pořádně napadnout. Nejlepší by bylo odvést ho do nemocnice. Vymyslet si nějakou důvěryhodnou historku, že jsem ho našla na ulici. Jenže jsem s sebou neměla auto a byla dost zima, pro lidi. Neměla jsem moc času, mohl prochladnout.

Zašmátrala jsem v kapse a vytáhla mobil.

Vytáčecí tón zazněl jen jednou, pak v repráčku zapraskalo.

„ Potřebuju pomoc, Carlisle.“ vyhrkla jsem rychle.

„ Kde jsi?“

„ Ve Forks. U hlavní silnice.“ Telefon ztichl.

Netrpělivě jsem čekala a poslouchala sebemenší zachvět větvičky. Přišlo mi to strašně dlouho. Každá vteřina se natahovala do gigantických rozměrů. Edwardovo stále hlasitě bouchalo, bez jakéhokoliv zaváhání. To mě trochu uklidňovalo. Ale ne dost. Část mé mysli mě stále upozorňovala, že tohle je příliš nebezpečné. Pro nás pro všechny. Věděla jsem, že teď už stěhování nic nezabrání. Bylo to dobře?

„ Co se stalo?“ snesl se vedle mě tiše Carlisle, hlas měl naprosto klidný, profesionálně zdvořilý.

„ Spousta věcí.“ vzdychla jsem. Chtěla jsem se začít omlouvat, za svou hloupost, ale on se ptal na Edwarda, na omluvy bude dost času později. „ Musela jsem ho omráčit, než se začal vyptávat. Má odřenou ruku, ale jinak se zdá v pořádku.“

„ Kde je Emmett?“ zeptal se, zatímco ho opatrně prohlížel.

„ Poslala jsem ho pryč, krvácel.“ zavřela jsem oči, představa, že by mě neposlechl byla strašlivá. „ Jsem ráda, že mě poslechl.“ zašeptala jsem.

„ Ano.“ zamumlal a začal prohmatávat zraněnou ruku. „ Zdá se opravdu v pořádku. Ráno ho jen trochu bude bolet hlava. Mimochodem dobrá práce, je úctihodné, že jsi mu nerozbila lebku.“ Trhla jsem s sebou.

„ Co teď? Co budeme dělat?“ ptala jsem se rychle.

„ Měli by jsme ho odnést domů.“

„ Jistě.“ Vzala jsem ho opatrně do náruče, byl lehký jako pírko.

„ Neměl bych -“ nabídl se Carlisle. Určitě to vypadalo podivně, proti Edwardovi jsem byla dost drobná, a to, že jsem byla neskutečně silná, na tom faktu nic neměnilo a Carlisle byl pravý anglický gentleman.

„ Ne, to je dobrý.“ zabručela jsem. „ Nevím, kde bydlí.“ přiznala jsem se, doufala jsem, že on je lépe informovaný.

Byl. „ Ukážu ti cestu.“ Jeho dům nebyl daleko. Byl malý a prázdný. Nikdo tam nebyl. Myslela jsem, že žije s matkou. „ Je zamčeno.“ upozornil mě Carlisle, když stiskl kliku.

„ Zkus to za okapem, možná tam dávají klíče.“ poradila jsem mu.

Mírně se ušklíbl, když je tam skutečně našel. Podržel mi dveře, prošla jsem kolem něj a rovnou zamířila do patra.

„ Zdá se, že to tu znáš.“ podotkl.

„ Jdu po vůni.“ řekla jsem tiše. Zastavila jsem se před jedněmi dveřmi a s menšími obtížemi se mi je podařilo otevřít. Moc jsem se nerozhlížela, položila jsem ho na neustlanou postel a ustoupila od dva kroky dozadu. Na první pohled to byl chlapecký pokoj. Nebylo tu moc uklizeno.

Carlisle kolem mě prošel a položil mu na noční stolek vedle hlavy lahvičku prášků proti bolesti. „ Bude je potřebovat.“ vysvětlil a pak se na mě přísně podíval, když bylo bezprostřední nebezpečí zažehnáno a stopy víceméně zameteny, bude jistě požadovat velmi dobré vysvětlení toho všechno. „ Nebude si toho moc pamatovat, nebo to bude považovat za sen.“

„ Jsi si jistý?“

„ Víceméně.“ povzdechl si. „ Tohle není zrovna nejlepší místo, ale... Isabello, mohla bys mi vysvětlit, co se tu děje?“

„ Omlouvám se, já -“ začala jsem rychle vysvětlovat, ale přerušilo mě klapnutí dveří dole v přízemí. Edwadova matka se vrátila. Oba dva jsem náhle ztuhli.

Carlisle se vzpamatoval první. Přiskočil k oknu a lehce ho otevřel, dával si pozor, aby nezpůsobil velký hluk. Vrhl na mě rychlý pohled přes rameno a pak vyskočil ven, slyšela jsem tiché zašustění trávy, když dopadl na zem.

Naposledy jsem se otočila na nehybného Edwarda a vyskočila za ním.

Čekal na mě mezi prvními stromy. Utíkala jsem k němu a společně jsme zmizeli v lese.

„ Počkej, Bello.“ zarazil mě v půli cesty domů. „ Pořád čekám na vysvětlení.“

Posadila jsem se na velký kámen porostlý mechem a složila si hlavu do dlaní.

Tiše jsem mu unaveným hlasem vysvětlila každou podrobnost tohohle šílenství. Svěřila jsem se mu se svými niternými pocity, se svými domněnkami a se svým strachem, že se to vymklo z ruky. Carlisle mě tiše vyslechl a tvářil se velmi vážně.

Nebylo to zvláštní, mu to říkat. V mnoha ohledech, jsem ho chápala nejen jako svého otce, ale i bratra a přítele. Byla snazší se svěřit se svou slabostí jemu, než přiznat to celé rodině nebo i sobě.

„ Takže ty máš toho chlapce skutečně ráda?“ zeptal se nejistě, když jsem skončila. Vzhlédla jsem a uviděla jeho překvapený obličej, bledší než obvykle.

„ Nevím.“ vzdychla jsem. „ Bylo to strašné, když jsem viděla, jak se to auto k němu blíží. Málem jsem v tom maličkém okamžiku zešílela. V tu chvíli jsem nedokázala zareagovat jinak, než ho strhnout stranou...“ hlas mi na konci odumřel, jak jsem si představila, co by se stalo, kdybych tam nebyla. Zasténala jsem a hlavu zabořila zpátky do dlaní. Představy v mé hlavě byly mučivé.

„ No. Tím se věci mírně komplikují.“ zamumlal.

Zničeně jsem se na něj podívala. „ Carlisle, věci nemůžou být komplikovanější, než už jsou teď. Viděl mě, když jsem ho bránila před Emmettem. Cítil mou ledovou kůži. Všiml si mojí nadlidské síly. Musíme zmizet. Bez ohledu na to, co cítím já.“ bolestně jsem zavřela oči. „ To co jsem dnes udělala, byla chyba a ohrozila nás všechny. I když to bude považovat za sen, začne se dívat lépe a uvidí. Dřív nebo později mu to dojde. Musíme zmizet dřív, než bude moc získat další důkazy, už tak jsem mu jich svou nerozvážností poskytla víc než dost. Je všímavý, Carlisle. Pozorovala jsem ho. Je všímavější než ostatní lidé. Mnohem všímavější.“

Dlouho bylo ticho. Carlisle věděl stejně dobře jako já, že mám pravdu.

„ Ne, Bello.“ řekl nakonec. Ohromeně jsem vzhlédla. „ Neodjedeme, dokud to nebude bezpodmínečně nutné.“ Slyšela jsem za jeho slovy ještě něco, ale nedokázala jsem určit co.

„ Je to bezpodmínečně nutné! Na co chceš čekat? Až nás udá na policii? Až nás prozradí?“ Najednou jsem stála, ale nevzpomínala jsem si, kdy k tomu došlo.

„ Sama jsi říkala, že náhlý odjezd by mohl způsobit pravý opak, než zametení stop.“ upozornil mě.

„ To bylo předtím. Carlisle on to ví! Copak to nechápeš? Není už na co čekat.“

„ Alice nás upozorní, kdyby byl příliš blízko.“

„ Alice si myslí, že bude jedním z nás.“ odsekla jsem.

„ Co se týče budoucnosti má Alice většinou pravdu -“

„ V tomhle se mýlí!“ přerušila jsem ho. „ Nikdy se to nestane.“

„ To nemůžeš vědět.“ podotkl.

„ Nedovolím to.“ zavrčela jsem.

„ Když budeš na druhé straně země, nebudeš ho moc chránit. Nemusíme to být my, kdo ho přemění.“ překroutil svoje slova, takže jsem nemohla protestovat. „ Omlouvám se, Bello.“ zesmutněl najednou. Nechtěl mě do ničeho nutit. „ Chci jen, aby si udělala správnou věc. Kdysi jsem se stejně snažil ochránit Esmé, odešel jsem z města, kde jsem žil, abych ji ušetřil své přítomnosti. Málem mě to zničilo. Těch pár let. Když jsem ji potkal znovu, byla téměř mrtvá, bylo skoro pozdě.“ hlas se mu zlomil na posledním slově.

Vzhlédla jsem, to mi nikdy neříkal.

„ Je to na tobě, pokud chceš můžeme odejít.“

„ Nechci odejít, ale myslím, že musím.“ vzdychla jsem.

„ Nemusíš.“ dal mi starostlivě ruku na rameno, podívala jsem se mu do očí. „ Popřemýšlej o tom. Co chceš víc a pak mi řekni.“

„ Dobře.“ souhlasila jsem. „ A Carlisle!“ křikla jsem, protože už odcházel. „ Díky.“ Jen kývl hlavou a zmizel mezi stromy. Zůstala jsem sama.

Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl.

Nad ránem jsem přišla domů a byla jsem rozhodnutá, doufala jsem, že správně. Všichni i se Charlottou a Peterem byli v pokoji.

„ Bello?“ zeptal se klidně Carlisle.

„ Zůstávám.“ usmála jsem se na něj.