Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

39.

Edward Masen

Neměl jsem ponětí, jak dlouho už to trvá. Jak dlouho už hořím, aniž by si toho někdo všiml, ale měl jsem pocit, že je to věčnost a že to ani nikdy neskončí. Přemýšlel jsem, co tak hrozného jsem udělal, že to musím snášet.

Slyšel jsem hlasy, ale trvalo mi dlouho, než jsem dokázal sebrat tolik síly, abych se na ně mohl soustředit.

Mluvila nějaká dívka, brzy jsem poznal Bellin hlas. Byla tu se mnou? Proč tedy nic nedělala s tím ohněm?

„ Zmizíme. Hned, jak to bude možné,“ říkala někomu. Odpověď jsem neslyšel, ale její další slova pro mě byla životně důležitá. Tedy ne životně, pokud už jsem byl mrtvý, jak jsem si ostatně myslel. „ Přeměna trvá tři dny.“

Tři dny? Kolik z nich už mám za sebou? A o jaké přeměně to vůbec mluví? Mluví vůbec o mě? Proč jen nemluví jasněji?

„ Nevím.“ Chvíli jsem myslel, že odpovídá mě, ale pak mi došlo, že já nemluvím nahlas. „ Zdá se, že jed působí, ale má v těle ještě morfium z nemocnice, asi nic necítí. Nejsme si jisti, jak to působí. Nikdy jsme to nezkoušeli,“ pokračovala.

Nic necítím? Chtěl jsem zakřičet, že toho cítím zatraceně hodně! Jak se tohle vůbec dalo vydržet? Ale alespoň jsem věděl, že kdyby to věděla, rozhodně by s tím něco dělala. Nemohl jsem jí vyčítat, že to neví, když jsem byl svázaný morfiem, neschopný křičet, vydat jedinou hlásku.

Vzpomněl jsem si, jak mi vyprávěla, jaké to bylo pro ni.

' Omlouvám se.' Uslyšela jsem naposledy jeho hlas, pak mě pohltila muka ještě horší, než před chvíli.

Tentokrát jsem hořela celá.

Bolest zachvátila každou mou buňku a ještě se stupňovala. Matně jsem vnímala, že zase začalo foukat...

...Věděla jsem, že je to trest za všechno, co jsem provedla. Za to, že jsem ten kostel podpálila a že jsem připravila o život i toho člověka, co mi chtěl pomoc. Zasloužila jsem si to...

Byla se mnou celou tu dobu. Přišlo mi to nekonečné. Brzy jsem přestala křičet – nemělo to smysl.

Bolest pomalu začala ustupovat. Od konečků prstů a zaměřovala se na srdce....

Už jsem věděl, co se se mnou děje. Měnil jsem se v to, co byla moje Bella. V upíra. Čekala mě nekonečně dlouhá budoucnost - společně s ní. Pokud tedy musím vydržet tohle, tu nesnesitelnou bolest, aby se to stalo, vydržím to. Pro ni. Ta bolest není nic, ve srovnání s tím, že bych musel žít ve světě, kde není ona. Můj anděl.

Teď jsem byl vděčný za ty spousty morfia ve svém těle. Pokud je tu Bella se mnou, je lepší, že neví, jak trpím. Nechtěl jsem, aby to věděla.

Jen kdybych tak věděl, jak dlouho ještě.  Taky mi to přišlo nekonečné. Měl jsem pocit, že ty tři dny musely už nesčetněkrát uběhnout.

Tři dny.

Jediná věc, která dokazovala, že čas plyne, bylo tiché odtikávání hodin. Příliš pomalé, takže jsem nejdřív nevěděl, že jsou to hodiny.

Jenže čím víc vteřin odtikalo, tím víc jsem cítil, jak morfium slábne, ztrácí se z mého těla a jeho okovy, které mě svazovaly, začaly povolovat  A to bylo zlé. Už jsem ho neměl na pomoc v mém odhodlání, nedat najevo svou bolest před Bellou.

Dřív než jsem si stihl uvědomit, tu pozvolnou změnu i se svými následky pro mě, začal jsem s sebou škubat. Instinktivně se zmítat proti bolesti. A jak už jsem jednou začal, nemohl jsem to zastavit. Jediné, co jsem ještě mohl dělat, bylo pevně tisknout zuby, abych nekřičel.

„ Edwarde?“ vyjekla Bella. Slyšel jsem ji dobře, líp než dřív. Slyšel jsem každý záhyb jejího hlasu a byl ještě krásnější než předtím, netušil jsem, že je to možné. Stiskl jsem zuby pevněji, abych se udržel a neodpověděl jí. „ Slyšíš mě?“ Stačilo jedno jediné slovo a neudržel bych se. Hráz by se protrhla a já už bych nedokázal nekřičet. Musel jsem vydržet. Nesměl jsem jí odpovídat. Nesměl jsem si dovolit nechat si utéct jednu jedinou hlásku.

„ Carlisle!“ zavolala hlasitěji. „ Co se to děje?“ vyhrkla vyděšeně. Věděl jsem, že je dobrý nápad nekřičet. Vyděsil bych ji ještě víc.

Odpověď jí přinesl vážný doktorův hlas. „ Morfium přestalo působit,“ řekl smutně. To jsem věděl už předtím. Moc mi tím nepomohl. Kdyby tak někdo řekl, jak dlouho ještě...

Bella zalapala po dechu. „ To ne,“ vzlykla. Pak jsem její hlas uslyšel mnohem blíž. „ Edwarde, lásko. Moc mě to mrzí,“ šeptala mi do ucha. „ Brzy to skončí, slibuju. Bude po všem.“

Brzy? Tak já počkám.

Znovu jsem se zaposlouchal do zvuku hodin. Postupem času se okolí kolem mě začalo měnit.

Všechno jsem slyšel hlasitěji, ostřeji, přitom jsem si byl jistý, že z vnějšku nepřichází žádná změna. To já. Slyšel jsem lépe. Mnohem lépe. Někdo se dole díval na televizi, kdybych se soustředil, věděl bych i na co. Někdo v úplně jiné části domu tiše mluvil. A někdo docela blízko mě přerývaně dýchal. Téměř jsem slyšel, jak mu obsah vzduchu prohází plícemi, nafukuje je, a pak zase odchází.

A pachy, vůně. To všechno by teď nesčetněkrát dokonalejší než předtím. Cítil jsem vůni dřeva, kovu, prachu... Všeho možného, co si jen dokáže člověk představit a i mnohem víc. Ovšem nejsilnější z těch všech a zároveň nejkrásnější, byla vůně čerstvých frézií. Teď, když jsem dokázal rozeznat každou složku té vůně, věděl jsem, že jsem tu krásnou vůni květin nikdy neocenil dostatečně. Byla lepší, mnohem lepší.

Ovšem pak přišly další změny, tentokrát ne tak příjemné. Další palčivá bolest v krku, ne mučivá, ale nepříjemná. A pak hlasy. Hlasy, které zněly nejdříve z dálky a pak byly hlasitější a hlasitější. Neustále tu někdo mluvil, jeden přes druhého. Myslel jsem, že se mi z toho rozskočí hlava, ovšem ještě příliš jsem cítil bolest způsobenou jedem. Každá má buňka už byla spálená na popel a přesto dál hořela. Ale ty hlasy...

„ Tyhle šaty? Ne, ty zelené budou lepší. Jistě. Ty zelené, i když ani ten modrý top...“ Jak se vůbec mohl někdo zabývat takovými pitomostmi, kdo to vůbec chtěl poslouchat? Jenže ten hlas, vysoký ženský, ale melodický, pokračoval. „ To je nuda! Všichni se zabývají jen tím člověkem... Ani Emmett mi nevěnuje pozornost. Zajímalo by mě, jestli konečně ocení...“ Její monolog byl něčím přerušen, ovšem hned ho nahradil jiný.

„ Aljaška? To by mohlo být dobré. Denali by mohlo Edwardovi svědčit. Žádní lidé. Alespoň ze začátku, než se začne ovládat. Rok, nebo dva...“ Tentokrát muž pokračoval ve svém rozhovoru sám k sobě dál, ale má pozornost se přesunula na jiný, opět ženský hlas.

„ Chudák Bella. Je to pro ni tak těžké... Ale pak bude šťastná. Edward je moc milý... Líbí se mi. Vždycky jsem doufala, že budu mít tolik dětí. Škoda, že ten malý umřel. Dokonalý malý človíček... Tak moc jsem chtěla umřít, ale Carlisle... Je mnohem lepší, stojí to za to...“ Tenhle hlas mě zajímal, byl daleko lepší, než ten první. Slova téhle ženy byly daleko zajímavější, jen mě zaráželo, že se ji nikdo nesnaží utěšit, nebo jí alespoň neodpovídá. Ovšem zase mě od něj něco odtrhlo.

Tenhle byl taky zajímavý, ten hlas. Zábavný a divný. Zněl dvojhlasně. Jeden se vždy zpožďoval za tím druhým o setinu vteřiny...

„ Kam to házíš? Bože, to snad není možný. Vždyť to byl jasný home run! Hej! Jeď! Běž člověče, dělej! Dělej! Ti lidi jsou tak odporně pomalí...“

Přestal jsme se soustředit a všechny ty hlasy zase začaly mluvit jeden přes druhý. Sice mě to dost odvádělo od vnímání bolesti, ale ne dost, abych si nevšiml, že pomalu ustupuje. Od konečků prstů, jak říkala Bella. Už to končilo! Konečně.

Jenže! Ta bolest neustupovala – ona se pouze přesouvala do srdce. S daleko větší intenzitou. Dalo mi mnohem větší práci teď udržet pusu zavřenou a nekřičet... Jediné, čeho jsem dosáhl, že jsem konečně ovládl to škubání. Teď mi zbývalo soustředit se pouze na svůj hlas, udržet ho spoutaný.

Čím více mého těla bylo osvobozeno, tím horší to bylo. Chtěl jsem si nehty rozervat hruď a hořící srdce si vytrhnout. Zbavit se ho. Cokoliv, jen aby bylo pryč!

A ono začalo ještě zrychlovat, jako by mě chtělo upozornit, kde přesně se nachází. Až zrychlilo na takovou rychlost, že jsem si myslel, že to ani nemůže vydržet, pak vynechalo. Záda se mi samovolně prohla a já dopadl zpátky na postel, jak jsem si teprve teď uvědomil, a zůstal jsem ležet. Tlukot opět vynechal. Jednou, dvakrát. Pak srdce odbilo poslední dva unavené údery a ztichlo.

Byl konec. Bolest odezněla a srdce utichlo. Zemřelo. A navzdory všem přírodním zákonům, jsem stále žil i s netlukoucím srdcem. Byl jsem upír.

Uvědomoval jsem si přítomnost dalších v místnosti i nepříjemné pálení a škrábání v krku. Nadechl jsem se, ale nebylo to ono. Stejně jako jsem teď nepotřeboval tlukoucí srdce, nepotřeboval jsem ani kyslík k přežití. Bylo to dost zvláštní, nezvyklé. Ale docela pohodlné. Na to si jistě dokážu zvyknout.

Jenže ty hlasy! To Bella tohle slyšela pořád? Nemohly na chvíli zmklnout? Na minutu? Třeštila mi z toho hlava.

Byl čas otevřít oči.

Otevřít je rychle najednou, byl špatný nápad. Okamžitě mě zasáhla síla mého nového zraku a množství světla. Zase jsem je zavřel a tentokrát je otevřel opatrněji. Mrkal jsem, dokud jsem si nezvykl. Hleděl jsem nahoru, přímo před sebe. Viděl jsem všechno. Strukturu dřevem obloženého stropu do nejmenšího detailu. Částečky prachu, poletují ve sloupci matného světla pronikajícího sem oknem.

Hlasy křičely jeden přes druhý. Zavřel jsem pevně oči a snažil jsem se uklidnit, abych je mohl lépe rozeznat od sebe. Kdo to mluví?

Otevřel jsem oči a zároveň se posadil. Bylo to příliš rychlé. Nezvyklé a... Skvělé. Ta rychlost se mi líbila, jen byla trochu matoucí.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Podle zvuku odtikávajících hodin, na které už jsem tak nějak ze zvyku přeměny stále upínal, uběhlo od mého prvního otevření očí sotva deset sekund. Na druhé straně pokoje stálo dokonale nehybně šest členů mě, jak jsem teď poznal, naprosto neznámé rodiny Cullenovy.

První mě upoutal naprosto hrozivý blonďák. Jasper. Jeho kůže byla ve složitých vzorech posetá srpkovitými jizvami, až bylo s podivem, že stále drží pohromadě. Hlavně jeho krk. Nebyl centimetr, kde by se hrozivě nevyjímala alespoň jedna. Při pohledu na něj, se objevila další nová schopnost, nebo spíš instinkt. Instinkt krýt si záda, ničit nebezpečí, pokud je možné ho zvládnout, pokud ne, utíkat. Zvítězila druhá možnost.

Stejně rychle, jako jsem se posadil, jsem se přesunul na druhou stranu pokoje do rohu.

A dál jsem pozoroval shromáždění před sebou.

Vedle hrozivého Jaspera, stál Emmett. Viděl jsem každý tlustý provazec svalů, na jeho pažích, který dával tušit jeho ohromnou sílu.

A za nimi stáli další. Pochopil jsem, že ti dva je bránili. Ale před čím? Kde tu bylo nebezpečí?

První jsem samozřejmě uviděl Alici, její elfí rozšklebený obličejík se nedal přehlédnout. Rosalie – její krása před tím byla jen stínem toho, co jsem viděl teď, ale přesto jsem se nedokázal ubránit představě panence Barbie a jí dohromady. Téměř žádný rozdíl. Ani teď na mě její krása neudělala dojem. Carlisle, doktor, stál kousek od ní, jednou rukou držel za sebou svou ženu a pozoroval mě, jeho výraz byl milý, chápavý, ale obezřetný. A Esmé, zpola se schovávajíc za jeho ramenem, na mě koukala svýma velkýma zlatýma upřímnýma očima. V její tváři byla patrné milé dolíčky, když se na mě usmívala.

Bylo zvláštní se na ně dívat, když je konečně viděl. Musel jsem být předtím slepý. Jenže někdo chyběl. Svým prohlížením jsem neztratil ani vteřinu, ale přesto jsem to všechno stihl zpracovat. Bylo to úchvatné. Jenže Bellu jsem neviděl. Ještě ne.

„ Edwarde? To je dobrý, nic se neděje,“ uslyšel jsem ji a okamžitě jsem přesunul svou pozornost na místo, odkud se ozýval její hlas. Stále na druhé straně velké postele se stříbrným povlečením daleko blíž mě, než ostatní a natahovala ke mně ruku. Ve tvářích dychtivý, ale provinilý výraz.

Byla tak krásná. Daleko krásnější, než byla před tím. Byla dokonale dokonalá. Nebylo co na ní vylepšovat. Její útlá malá postava v obyčejných riflích a tričku byla neskutečně smyslná, vyzývající k dotyku.

Taky jsem k ní natáhl ruku, jen její hlas mohl přehlušit ty ostatní, které na mě pořád dorážely ze všech stran.

 Jakmile jsem si na ně vzpomněl, opět si uzurpovaly celou mou mysl. Zaplavily ji jako lavina, jeden přes druhý.

„ Teď hlavně opatrně, žádné prudké pohyby, mohl by se vyděsit. Začátek je vždy nejdůležitější. Jeden špatný pohyb, slovo a vše je ztraceno. Další nezvladatelný novorozený. Ovšem zatím se drží, jeho emoce jsou klidné. Normální..“

„ Konečně někdo, kdo by mohl být stejně silný jako já. Alespoň chvíli. Musím se s ním poprat, dokud má tu skvělou sílu. Jen s Bellou bude menší problém, nenechá mě... hmm... Sakra!...“

„ Chudáček, vypadá tak zmateně. Musí toho mít tolik ke zpracování. Snad se přes to brzy dostane. Bella by se utrápila...“

„ Tak a teď se pořádně dívej! Kdo je lepší já, nebo Bella, co?“

„ Vypadá v pořádku, všechno je docela normální. Morfium je docela dobré, alespoň ze začátku mírní bolest. Nejdřív se musí dostat přes to počáteční překvapení a jít na lov, ale pak si s ním o tom promluvím...“

„ To je v pohodě, Edie.“ Tenhle jediný, mluvil přímo ke mně. Hledal jsem, komu patří, ale k mému zděšení jsem zjistil, že tu nikdo nemluví, nikdo neotevíral pusu, jenže hlasy tu byly stále. Všude okolo mě. „ To přejde. Prostě se to jen snaž ignorovat,“ pokračoval ten, co mluvil ke mně.

„ Jak?“ zasténal jsem, přitiskl jsem si ruce k hlavě. Bylo to nesnesitelné. Všichni mluvili jeden přes druhého.

„ Co to je?“

„ Co to znamená?“

„ Zblbnout?“

„ Je to cvok?“

„ Co je špatně!“

„ Ticho!“ zakřičel jsem a hlavu sevřel ještě pevněji, klesl jsem na kolena, pod tíhou toho hluku. Tolik cizích  slov najednou. Minutu ticha! Prosím! „ Zmlkněte! Ticho!“

Jenže hlasy pokračovaly, jako kdybych je nežádal, aby to nedělaly. Aby mlčely. Zděšeně se překřikovali, ale nenavazovaly na sebe. Navzájem se neslyšely. Nedoplňovaly se, jako v rozhovoru.

„ Edwarde?“ poznal jsem Bellu. Její hlas jako jediný nezněl uvnitř mé hlavy, ale přicházel z venku. „ Co se děje, lásko? Nikdo tu nemluví...“

„ Ale ty hlasy. Všichni tu mluví. Vevnitř... V hlavě... Všechny je slyším. Tebe ne. Bello, Bello! Co to je?“

„ Carlisle?“ otočila se na něj. Jakmile jsem ztratil kontakt s jejíma očima... zase ty hlasy, vrátily se. Opět jsem je nedokázal ignorovat.

„ Slyší hlasy, ubožák!“

„ To je dobrý, Edie.“ Zase ten hlas, co mluvil jediný přímo ke mně. „ Naučíš se to ovládat. Prostě se jen uvolni, ano?“ Pak byl přerušen nějakými obrazy. Viděl jsem sebe, jak utíkám lesem, ale nevypadal jsem jako já. Vedle mě běžel ještě někdo...

„ Jeho schopnost?!“

„ Bello! Štít!“ vykřikl najednou doktor.

Obrátil jsem se na ni. Ona mi mohla pomoc?

Zatvářila se na okamžik nechápavě, ale pak přimhouřila soustředěně oči. A pak... Najednou bylo konečně ticho.