Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

38.

Bella Cullenová

Sestra po mě vrhla soucitný pohled a pak s očima upřenýma do země opustila pokoj.

Okamžitě jsem přiskočila k Edwardovi a začala jsem ho zbavovat těch hadiček, abych měla lepší přístup k jeho žilám. Carlisle se ke mně přidal a přitom mi rychle vysvětloval svůj plán.

„ Odnes ho nejdřív domů, nemůžeš to udělat tady. Náš pokoj bude asi nejlepší, dej ho tam. Alice odejde se mnou z nemocnice místo tebe, aby to nebylo podezřelé. Dej mi tu mikinu, Bello.“ Jedním rychlým pohybem jsem rozepla zip a bundu si strhla, přitom jsem se dál zabývala hadičkami. Konečně byl volný. Zvedla jsem ho z postele, jeho tělo mi v náručí ochable viselo a zdálo se mi, že srdce bije tak potichu, že už to ani nejde slyšet.

„ Běž, Bello!“ pobídl mě Carlisle napjatě, i on to slyšel. Čas nás tlačil. Vyskočil jsem oknem, které mi otevřel a přistála o tři patra níž na špičkách nohou jako kočka. Vyrazila jsem do noci rychle jako střela. Počítala jsem každou vteřinu, každý další slabý úder jeho srdce a nutila své tělo k ještě větší, nemožné rychlosti. Automaticky jsem kličkovala mezi stromy v lese, než jsem konečně doběhla na louku, kde stál náš dům. Nezastavovala jsem, ani jsem nezpomalovala. Rozrazila jsem dveře a vyběhla k ložnici Esmé a Carlislea. Tam jsem Edwarda položila na jejich postel.

„ Odpusť mi,“ zamumlala jsem a zakousla se do jeho krku...

Edward Masen

Smrt mi přišla neskutečně jednoduchá. Jen moře temnoty, která se přese mně bez ustání převalovala. Jen mě udivovalo, že to stále dokážu vnímat. Kde je světlo na konci tunelu? Kde je tunel? To znehybním na věky v téhle prázdnotě? Nemá být potom ještě něco? Cokoliv.

Jen jsem čekal. Čekal na změnu a nechal se unášet tou tmou.

A pak, po neidentifikovatelném množství času, konečně přišla změna. Přišly plameny a bolest.

Ta bolest mě okamžitě vytáhla nad hladinu, já zalapal po dechu a otevřel oči, jenže dřív, než jsem stihl vůbec něco zaregistrovat, mě temnota stáhla zpátky, ale bolest nepřestávala.

Ocitl jsem se v plamenech, ale nemohl jsem ani křičet, volat, vzpínat se. Mé tělo bylo spoutáno neviditelnými okovy a já nemohl ovládat byť jen jedinou jeho část.

Vzpomínal jsem na bolest způsobenou nehodou a bral bych tisíckrát, ne milionkrát radši než tohle a bolelo by to míň. Míň by mě to mučilo. Spalovalo.

Hořel jsem, úplně celý a nikdo s tím nic nedělal. Každá má buňka už musela být tisickrát spálená a přesto se bolest ještě stupňovala, až dosáhla svého vrcholu, když se dotkla srdce.

Křičel jsem, řval jsem, spoutaný v okovech svého nehybného naprosto nereagujícího těla. Mučený ohněm věčnosti, neschopný navenek vydat jedinou hlásku, jediný pohyb.

Bella Cullenová

Mé ostré zuby proklouzly jeho pokožkou, jakoby to bylo máslo. Zastavila jsem se u krční tepny a začala sát. Nikdy jsem neochutnala lidskou krev, ale netušila jsem že to bude tak... Tak dokonalé. Dokonale euforizující. To, jak jsem po ní obyčejně toužila, bylo nic, proti tomu ji konečně ochutnat. Po všech těch letech odříkání. Nač to všechno vlastně?

Okamžitě mi před slastně zavřenýma očima vyvstal Carlisleův soucitný, otcovský obličej. Ano, Carlisle byl dobrý důvod, ale ne dostačující, abych přestala. Jako by moje mysl přesto dál bojovala proti mému tělu a žízni, kterou jsem si zasloužila konečně utěšit, vyslala mi další obličej, další vzpomínku.

Edward.

Stejný účinek by mělo, kdybych dostala kopanec do břicha. Zavrávorala jsem, ustoupila o několik kroků dozadu. Narazila jsem do stěny a s očima rozšířenýma jsem vystrašeně koukala na Edwarda, který teď ležel s rukama rozhozenýma na posteli a nejevil jakékoliv známky života. Bledý, bledší než kdykoliv dřív, ležel bez pohnutí, s očima zavřenýma s klidným výrazem ve ztuhlém obličeji. Z dlouhé srpkovité rány na krku mu vytékal úzký pramínek krve. Stekl po něm pomalu dolů na stříbřité povlečení a vsákl se. Jako hypnotizovaná jsem se dívala jak se ta kapka krve rozšiřuje.

Zabila jsem ho.

Ovládala jsem se celou tu dobu na parkovišti, bojovala jsem s přívaly jeho krve a dokázala jsem jim vzdorovat, ignorovat je. Své instinkty, žízeň... Ovládala jsem se v nemocnici, i když mé šaty byly potřísněné jeho krví, i když krev byla všude kolem mě okolo, že i Esmé přestala dýchat. Ovládala jsem se, když jsem s ním byla sama v pokoji a svírala jsem jeho ruku. Tohle všechno jsem zvládla, překonala. Ale teď jsem ho zabila.

„ Bello!“ Esmé vkročila do pokoje a hned se vrhla ke mně, popadla mě za ruce, které se mi roztřásly.

„ Esmé, já ho zabila,“ vzlykla jsem a zvedla k ní oči. Očekávajíc obžalobu, výčitky.

Točila se na nechápavě něj a pak zpátky na mě s obočím vysoce zdviženým. „ Ale vždyť mu bije srdce, drahoušku,“ upozornila mě jemným hlasem.

Překvapeně jsem se na ni podívala a pak se vrhla k lůžku, hlavu jsem si přitiskla těsně na jeho hruď, abych to taky slyšela.

Buch, buch. Buch, buch.

Úlevou jsem se rozesmála a otočila se zpátky na ni. „ Ale proč je tak nehybný?“ vyhrkla jsem. „ Udělala jsem něco špatně? Jed se nerozšířil?“

Na chvíli se zarazila a nasála vzduch. „ Ne,“ zavrtěla hlavou. „ Cítím ho. Jed se rozšířil,“ zmateně naklonila hlavu.

„ Morfium?“ zeptaly jsme se obě zaráz, vyslovujíc tak nahlas své myšlenky.

Carlisle kdysi zkoušel na Emmettovi dát mu proti bolesti, kterou způsobuje v organismu jed, morfium, ale žíly už byly ucpané a lék neprošel. Emmett trpěl úplně stejně, jako my všichni ostatní. Zato Edward měl spousty morfia v krvi už předtím, ještě z nemocnice, protože jeho zranění byla natolik vážná, že by tu bolest nevydržel, zešílel by z ní - dávky byly velmi vysoké.

Bylo tedy možné, že vůbec nic necítil? Možná je to pro něj jako spánek. Doufala jsem v to. Jeden z mnoha mých malicherných důvodů, proč jsem váhala s přeměnou, byla ta bolest, které jsem ho nechtěla vystavit. Stále jsem si pamatovala, co jsem zažívala já.

Posadila jsem se na okraj postele a sevřela jeho ruku. Ujišťovala jsem se, že stále slyším jeho srdce a v duchu začala odpočítávat tři nekonečné dny...

První, mě vytrhla z mučivé agonie Alice. Vrazila do pokoje, který před pár minutami Esmé diskrétně opustila.

„ Sakra, Bello!“ zakřičela na mě rozzuřeně, ani jsem k ní nezvedla hlavu, dál jsem pozorovala Edwardovu tvář bez sebemenší změny. „ Vážně sis to mohla načasovat ještě těsněji! Uvědomuješ si, žes to málem nestihla!?

„ Ano,“ řekla jsem a dál ji ignorovala, ale ona ještě neskončila.

„ A ten pes tomu taky moc pomohl, když jsem nic neviděla! Co to mělo znamenat? Přeskočilo ti už úplně?“ rozčilovala se, slyšela jsem, jak se Emmett směje.

„ Ne.“ Jeden z Edwardových koutků cukl a okamžitě upoutal mou pozornost, ale další pohyb už nepřišel. Vzdychla jsem. Znovu jsem se zaposlouchala do zvuku jeho srdce.

„ A jestli mě ještě jednou donutíš se obléknout do takového smradu – zabiju tě, Bello,“ pokračovala. „ A myslím to smrtelně vážně!“ Mrskla po mě Jacobovou mikinou. Moje ruka automaticky švihla a zachytila ji. Ten odporný pach ke mně pronikl i přes vůni Edwardovy krve na mých šatech i jeho krve smíchané s mým jedem, která mu proudila žilami. Nedivila jsem se, že se na mě kvůli tomu Alice zlobí, bylo to opravdu odporné. I když po dnešním večeru s Jacobem, už mi to nevadilo, jenže jí ano.

„ Promiň,“ hlesla jsem.

„ Mohla bys alespoň, v ní -“ začala nanovo, úplně bez sebe. Tak naštvanou jsem ji opravdu ještě nezažila.

„ To stačí, Alice,“ přerušil ji Carlisle a pak se otočil na mě. „ Jak je na tom?“

„ Nejsem si jistá,“ odpověděla jsem mu a hlas se mi chvěl strachem o Edwarda. „ Zdá se, že jed účinkuje,“ ukázala jsem na hojící se rány na jeho těle – modřiny se ztrácely přímo před našima očima, „ ale zřejmě necítí žádnou bolest. Možná působí ještě morfium z nemocnice. Nevím... Carlisle, je něco špatně?“ zasténala jsem a visela mu očima na rtech. Alice viděla, že jí tu nikdo nevěnuje sebemenší pozornost a s tichým brbláním zase odešla.

Zkontroloval ho, čelo soustředěně nakrčené. „ Ne...,“ zaváhal. „ Všechno se zdá v pořádku. Jed účinkuje. Nezbývá nám asi nic jiného, než počkat. Uvidíme, jak to bude postupovat.“

Děsila mě představa těch hodin naprosté nejistoty. „ Nemůžeme něco udělat?“ zeptala jsem se zoufale.

„ Myslím, že ne,“ zamítl mě Carlisle váhavým zavrtěním hlavy. „ Ne, pokud mu nechceme ještě více ublížit.“

Nadechla jsem se, abych protestovala, ale pak jsem pusu zase zavřela. „ Dobře,“ zamumlala jsem.

Minuty pomalu utíkaly a u Edwarda se neobjevila žádná změna, vyjma stále více se hojících ran, které snad jako jediné ukazovaly, že jed účinkuje. Nadzvedla jsem mu hlavu a začala odmotávat obvaz. Rána byla zcela zacelena. Odhodila jsem krví nasáklý obvaz do kouta místnosti. Budu se ho muset zbavit, až se Edward vzbudí, nesmí tu nikde být ani kapka krve. Byl by nepříčetný. Pokračovala jsem dál a zjistila jsem, že jeho povrchové rány jsou už kompletně zahojené.

Dveře se po dlouhé době opět otevřely. „ Alice,“ řekla jsem netečně a čekala jsem, co přijde teď. Měla jsem pocit, že všechno, co chtěla říct, už mi řekla.

„ Převleč se,“ poručila mi a hodila po mě hromádku věcí.

„ Teď ne,“ odbyla jsem ji a věci nechala ležet vedle sebe, ani jsem se na ně nepodívala.

„ Ta krev musí pryč,“ povzdechla si, mluvila pomalu, dávala důraz na každé slovo, jako kdyby mluvila s malým dítětem, nebo sebevrahem, který se chystá skočit. „ Jasper je neklidný. Nikomu to není příjemné, Bello.“

„ Později,“ stála jsem si tvrdohlavě na svém.

„ Hned! Edward je naprosto bez sebe a za tu minutu se to nezmění, takže to udělej!“ Přitiskla mi věci, které doteď ležely na posteli vedle mě, na hruď. Chytila jsem je.

Měla pravdu, bylo to jistě lepší, dokonce to bylo nutné. Neochotně jsem pustila Edwardovu ruku a přesunula jsem se do kouta místnosti, ale oči jsem z něj nespouštěla.

Převlékla jsem se a zničené šaty jsem hodila k obvazům. Alice to popadla a vyletěla z pokoje. Brzy jsem ucítila pach spálené látky.

Vrátila jsem se na své původní místo a začala poslouchat i dění v domě. Dole hrála televize – zprávy.

„ … malém městečku Forks, nedaleko Port Angeles ve státě Washington, došlo dnes brzy ráno k podivné události. Z místní nemocnice zmizelo brzy ráno tělo studenta, který tu noc podlehl na těžkým zranění, jenž utrpěl při ošklivé autonehodě, na parkovišti místní střední školy, kde se konal pro místní studenty Jarní ples. Policie tuto podivnou záležitost vyšetřuje, ale zatím nemá žádnou stopu. Kdo měl nejmenší zájem na jeho mrtvém těle není jasné. Záhadou ovšem zůstává, jak se únosce vůbec mohl dostat do uzavřeného pokoje, který byl nehlídaný pouhých pár minut, a zase ven s tělem, aniž by byl spatřen nemocničním personálem. Máme co dočinění s novým doktorem Frankensteinem?...“

Přestala jsem opět poslouchat. Bylo naprosto jasné, že to přijde. Ale nikdo neměl sebemenší důvod nás podezřívat, zametli jsme velmi dobře všechny stopy. Jen budeme muset co nejdříve zmizet, hned jakmile to bude možné. Edwarda nikdo nepozná, nikdo v něm nebude hledat toho anonymního studenta, který dnes zemřel...

Ozvalo se ostré vyzvánění telefonu. „ Ano?“ vzal to Carlisle, musel to být jeho telefon. „ Jistě.“ Jeho hlas nabral ten nejpodivnější tón, zpozorněla jsem. „ Moment...“ Rychlý svist mě upozornil, že se blíží k pokoji, kde jsem byla já.

„ Bello?“ oslovil mě, otočila jsem se a jeho výraz byl naprosto ohromený, překvapený. „ To je pro tebe...“ Podal mi telefon.

„ Pro mě?“ zopakovala jsem po něm nechápavě a přiložila si sluchátko k uchu. Přikývl. „ Haló?“ zeptala jsem se nejistě.

„ Bella?“ Ten hlas nebylo možné nepoznat, už jsem se nedivila, že se Carlisle tak tvářil. I já jsem byla dokonale omráčená tím, že jsem ho slyšela.

„ Ano. Děje se něco, Jacobe?“ Jen stěží jsme udržela klidný obličej. Vrhla jsem krátký pohled na Carlislea, pokrčil rameny, jako že nemá sebemenší tušení, co to má znamenat. Obrátila jsem se zpátky k Edwardovi. Byl zázrak, že vlkodlaci ještě nezaútočili, nebyl pochyb o tom, že už to vědí. Možná Jacob opravdu dodržel svůj slib...

„ Viděla jsi zprávy?“ vyhrkl napjatě.

„ Slyšela jsem je,“ připustila jsem, věděla jsem, že naráží na tu jedinou reportáž, kterou jsem poslouchala, zbytek nebyl důležitý. „ To nic, čekali jsme to. Zmizíme. Hned, jak to bude možné,“ uklidňovala jsem ho. Kývla jsem na Carlislea na znamení, že je to v pořádku.

„ Teď to není možné?“

Zavrtěla jsem hlavou, jako kdyby to k něčemu bylo. „ Přeměna trvá tři dny,“ povzdechla jsem si a ještě více stiskla jeho ruku. Ještě dva a půl.

„ Jak je na tom?“ zeptal se ustaraně.

„ Nevím,“ přiznala jsem upřímně.

„ Nevíš?!“ vykřikl nevěřícně.

„ Zdá se, že jed působí, ale má v těle ještě morfium z nemocnice, asi nic necítí. Nejsme si jisti, jak to působí. Nikdy jsme to nezkoušeli,“ informovala jsem ho.

„ Dáš mi vědět, až... až...“ Nemohl to ani vyslovit.

„ Ano,“ slíbila jsem mu. Po dnešku jsem to přinejmenším dlužila.

„ Tak... Zatím.“ Rozloučil se spěšně a na druhé straně se začal ozývat vytáčecí tón.

„ Zatím,“ zamumlala jsem do prázdna a telefon zaklapla.

Dva dny utekly, ani nevím jak, bylo to nekonečné. Ani nevím, jak to připadalo Edwadovi. V půlce druhého dne s sebou začal cukat a cukal s sebou do teď, ale zuby měl pevně zaťaté, nevydal stále ani hlásku. Za ty tři dny jeho kůže mramorově zbledla a zkameněla. Občas přišel někdo z rodiny, ale jen já jsem zůstávala pořád.

Po dlouhé době přišla opět nějaká větší změna. Pomalu s sebou přestávala házet, ale jeho srdce zrychlovalo, až se jeho trysk podobal spíše zvuku helikoptéry.

Pak jednou vynechalo. Záda se mu prohnula a pak dopadl zpátky na postel a zůstal nehybně ležet. Srdce začalo stále častěji přeskakovat, až se ozvaly dva úplně poslední údery a jeho srdce ztichlo navždy.

Do místnosti se nahrnuli všichni členové rodiny, Emmett s Jasperem se okamžitě postavili před ně, jako štít.

Přeměna – byla u konce.