Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

37.

Edward Masen

Tma.

Tma bylo to první, co mi proletělo myslí. Nic jiného kolem nebylo. Pak, jako vodopád, zaplnily mou mysl vzpomínky. Na to poslední, co jsem spatřil – oslnivá záře světel auta, které i přes veškerou snahu neubrzdilo a srazilo mě. Bolestivým nárazem mě odhodilo. Bolest mě připravila o vědomí a já nebyl schopen říct, jestli od toho okamžiku uplynula vteřina, nebo několik hodin. Neměl jsem ponětí, kde jsem, ani co se se mnou děje. Nevěděl jsem, jestli ještě žiju, nebo jsem už mrtvý. Nemohl jsem najít své tělo. Ten malý kousek vědomí, který jsem zrovna získal, byl zahnaný v temném zákoutí mé mysli a neměl sílu získat její zbytek.

Snažil jsem se s tím bojovat, hledat cestu. A nenacházel. Dlouho, alespoň mi to tak přišlo, téměř jako věčnost, nevím. V mé temnotě snad ani čas neexistoval. Pak najednou jakoby z dálky - velmi velmi vzdáleně - jsem uslyšel hlasy, ale nedokázal jsem je identifikovat. S daleko větší vervou, posedlý touhou zjistit jejich majitele, jsem se znovu pustil do marného boje s temnotou.

Jako když otáčíte kolečkem hlasitosti na rádiu, hlasy získaly na síle a ostrosti. Dokázal jsem rozeznat slova, i když jsem je nechápal, zatím. Ten rozhovor byl doprovázen tichým pravidelným pípáním neznámého původu.

„ ...tebe moc hezké.“ Tyhle slova patřily k ženskému, nadpozemsky krásnému zvonivému hlasu anděla. V tu chvíli jsem poznal, že jsem mrtvý, protože kde jinde bych mohl slyšet anděla, než ve smrti. V bodnutím v srdci jsem si vzpomněl na svého anděla, který se mnou byl, když jsem byl živý. Bella.

„ Vezmeš si ji?“ překvapilo mě, že jsem teď poznal mužský hrubý hlas. Ten určitě nepatřil andělovi.

„ Ano,“ souhlasil anděl. Po chvíli se ozval tichý smích s ostnem zoufalství.

„ Mnohem lepší,“ řekl ten druhý a mě přišel najednou ten hlas nápadně povědomý, hledal jsem, komu patří, „ sluší ti víc, než mě.“

„ Jistě, to je přece jasné,“ povzdechl si anděl a tentokrát jsem jeho hlas poznal – i ten suchý sarkasmus. Byl to totiž můj anděl. Moje Bella. „ Děkuju.“

„ Nevěřím, že tohle říkám, ale není zač,“ zabručel ten druhý a i jeho jsem tentokrát poznal.

Jacob.

Zuřivě jsem bojoval s temnotou, abych je mohl naposledy vidět. Protože celým svým bytím jsem věděl, že právě teď se posledním kouskem sil držím nad propastí smrti a nemám nejmenší naději se udržet déle, než několik minut. Nasvědčovalo tomu hned několik věcí: To, že jsem nic necítil, ani bolest. Jako kdybych měl hlavu naprosto oddělenou od zbytku těla. Moje podivné smíření s tím, co mě čeká – žádná vůle bojovat, protože mé tělo už vědělo, že ten boj je předem prohraný, stejně jako teď i můj vratký kousek vědomí, kterého se jsem se držel zuby nehty. A v neposlední řadě to, že jsem slyšel Bellu a Jacoba spolu hovořit tímhle nezvykle přátelským tónem. Že jsem slyšel jejich tlumené vzlyky.

Konečně se mi podařilo najít cestu k očním víčkům, ale dlouho mi trvalo, je přinutit se rozlepit. Protože mé tělo bylo naprosto necitelné – i kdyby mě někdo pálil, necítil bych to.

Když se mi to podařilo, musel jsem si několik vteřin zvykat na temnotu nemocničního pokoje, jen spoře osvětleného mihotavým zeleným světem vycházejícím odněkud zpoza mé hlavy, stejně jako to otravné pípání.

Pak jsem je uviděl stát v těsném objetí před čelem postele, takže jsem na ně měl dobrý výhled. Bellu zahalenou v příliš velkém kusu látky, takže na ní visela jako hadr, s obličejem zabořeným do jeho obrovské vzdouvající se hrudi s třesoucími se rameny a vlasy zplihlými – parádní lokny z času krátce před nehodou dokonale rovné ve slepených pramenech. Jacoba, skloněného nad ní pevně ji objímající obrovskýma rukama, vinouc si ji blíže k odhalenému vypracovanému trupu svého temného třesoucího se těla. Bella i v tom matném světle jemně světélkovala a vytvářela tak svou bělostnou pokožkou dokonalý protiklad jemu.

Ani jeden z nich si nevšiml mých doširoka otevřených očí, které je sledovaly. Mohl jsem ve vzduchu ochutnal palčivou příchuť jejich žalu, který je takto sblížil, když jsem se trhaně nadechl a tím teprve upoutal jejich pozornost.

Oba se ve stejný okamžik otočili ke mně a oči jich obou se rozšířily úžasem, na okamžik naprosto zamrzli, neschopni jakéhokoliv pohybu, či reakce. Toho jsem využil.

„ Teď už můžu v klidu umřít,“ zamumlal jsem spokojeně. Zvuk vycházející z mých úst byl chraplavý tichý a na hony vzdálený mému obvyklému hlasu. „ Když jsem viděl tohle. Když se mi podařilo nemožné...“ Musel jsem si chvíli odpočinout, mluvit mě nesnesitelně vyčerpávalo, oba na mě zírali a soustředěně mi naslouchali, hltali každé mé slovo. „ Vidět vás dva... v objetí...“ Víčka se mi únavou klížila a já věděl, že jakmile je jednou zavřu, už se mi je nepodaří znovu rozevřít. Musel jsem si pospíšit. Temnota se přibližovala příliš rychle, smrt byla příliš silná, abych ji ještě chvíli mohl vzdorovat.

„ Bello,“ zavolal jsem ji k sobě sotva slyšitelně, okamžitě, že jsem ani nepostřehl ten pohyb stála u mě a svírala mi ruku.

„ Edwarde, lásko,“ vzlykla, ale po jejím obličeji se roztáhl něžný úsměv.

„ Miluju tě,“ přiznal jsem jí naposledy.

„ Já tebe.“ Její ústa se sotva pohnula, ale já ta slova držel pevně v mysli, jako talisman na tu cestu.

„ Jacobe...“ zašeptal jsem, ale on mě slyšel, přistoupil ke mně z druhé strany s tak vážným výrazem, který jsem u něj nikdy nespatřil. „ Postarej se mi o mámu...“

Jeho: „ Jasně, jasně.“ Jsem sotva slyšel.

Temnota mě pohltila. Nebylo cesty zpět...

Bella Cullenová

Zírala jsem na jeho oči, které se opět zavřely. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to právě nezdálo, ale to by se mi musel s Jacobem zdát stejný sen. Stál na druhé straně postele a v očích měl stejně nevěřícný šokovaný výraz, který se jistě zračil i v těch mých.

Poslouchala jsem přerývané bušení jeho srdce i Edwarda, které teď bušilo tišeji, slaběji, avšak stále pravidelně. Jakoby si muselo odbít přesný počet povinných úderů, než se zastaví. A připomnělo mi to Carlisleovu připomínku: „ Pamatuj na čas.“ Zněla mi v hlavě. Neměla jsem už čas se více rozmýšlet. Neměla a přesto jsem to dělala, dělala jsem to stále. Váhala jsem, která z těch dvou možností bude pro Edwarda tou lepší.

„ Zachraň ho,“ poručil zarputile Jacob a já si nebyla jistá, jestli jsem to opravdu slyšela, nebo to bylo pouze to, co jsem chtěla slyšet.

„ Promiň, cože?“ zeptala jsem se zdvořile.

„ Zachraň ho,“ zopakoval. „ Pokousej ho, přeměň ho! Udělej co chceš, ale dostaň ho z toho! Vím, že můžeš. Vím, že vy pijavice to dokážete, dokud ještě bije srdce. Tak to udělej! Udělej z něj to, co jsi ty sama!“ křičel a hlas se mu lámal zoufalými vzlyky.

„ Jak můžeš...?“ vyprskla jsem. „ Ne! Nemůžu! Neudělám mu to,“ automaticky jsem otáčela hlavu ze strany na stranu. „ Jak to můžeš vůbec chtít!“

„ Proč bys nemohla? Jak to vůbec můžeš nechtít! Raději ho necháš zemřít! Jak vůbec můžeš ty? Jak tu můžeš stát a tvrdit mu, že ho miluješ, když pro něj nechceš udělat!“

„ Chci. Chci to udělat, ani nevíš jak moc“ zamumlala jsem a odvrátila jsem od něj hlavu. „ A to je ono. Já to chci udělat, ale to není Edwardova volba. Neudělám to proti jeho vůli. Ne. Nechci, aby byl nešťastný. Nesnesu to. Bude to má sobecká touha po jeho blízkosti, lásce, to udělat. Ne jeho.“ Jak jsem se mu vůbec mohla k něčemu takovému přiznat, zrovna jemu a jak zrovna on to po mě mohl chtít.

„ Myslíš si, že jsi sobec?“ vyplivl ta slova s podrážděným překvapením, kterým se málem zadusil. „ Myslíš, že pro něj bude smrt lepší, že to takhle chce?“ Vypadalo to, že nechápe směr mých myšlenek a snaží se je pochopit, přijít jim na kloub.

„ Ano.“

„ Bello, Edward se ale rozhodl už dávno. On do ničeho nechodí polovičatě. Bere buď všechno, nebo nic. Od začátku mu muselo být jasné, jak to skončí. Kdyby nechtěl sdílet tvůj osud, kdyby v tom viděl jen pobláznění, hloupou zamilovanost, nikdy by se tomu nebezpečí nevystavil. Nikdy by do toho nešel. Miluje tě. Miluje tě, i když tu leží na téhle posteli a umírá a chce být s tebou na věčnost. Já to vím, znám ho líp než ty. Tak to udělej! Zachraň ho, dokud je ještě čas. Dokud jeho srdce bije!“ Byla to nejdelší řeč, jakou jsem od něj kdy slyšela a bezpochyby ta nejbláznivější.

„ Nevěřím ti,“ odmítla jsem ho. Ne, nemohla to být pravda. Tohle by Edward nechtěl.

Rozzuřeně rozhodil rukama a zavrčel: „ Jsi stejně odporná, jako vy všichni. Pijavice! Málem jsem ti skočil na to tvoje dojemný divadýlko s láskou až za hrob!“ Obešel postel a postavil se přede mě, svůj rozhněvaný obličej sklonil do výše toho mého. „ Tobě je totiž úplně ukradený! Nezáleží ti na něm, jako na všech ostatních! Je to pro tebe jen kus žvance po cestě! Nikdy pro tebe nic víc neznamenal!“ obviňoval mě a v jeho tónu nezaznívala žádná váhavost, doopravdy si to myslel.

„ Ne! To není pravda!“ rozkřikla jsem se na obranu.

„ Tak to dokaž,“ zasyčel tichý rozkaz mě přímo do ucha, až jsem se zachvěla z prudké nenávisti z jeho hlasu, o které jsem byla přesvědčená, že dnes nadobro zmizela, ale byla ještě horší než předtím, pokud to bylo možné.

„ Ne,“ vzlykla jsem zlomeně, „ nemůžu...“

„ Zeptej se sama sebe, proč si myslíš, že jsi sobec! Protože ty jsi! Zeptej se, jestli to opravdu nechceš udělat, protože ho miluješ, nebo proto, že se bojíš převzít zodpovědnost za to, co přijde potom!“ Praštil mě svou velkou rukou do ramene, abych se vzpamatovala a já ucouvla o krok dozadu.

„ Nech toho!“ zasténala jsem a přitiskla jsem si ruce k hlavě, jeho slova se mi rozsévala jako jedovatý plevel. Nemohla jsem to udělat! Nemohla! A zároveň musela. Ano, musela! Udělám to!

Dveře se s skřípotem otevřely a my ztuhli, naše v tomto okamžiku naprosto nelidské obličeje okamžitě zapadly do obvyklé fasády lidskosti pro obyčejné smrtelníky.

Zalilo nás světlo z chodby a dovnitř vešla osoba na vratkých nohách se známou vůní a dvěma tepajícími srdci v sobě.

Elizabeth. Edwardova matka.

Okamžitě se mé odhodlání ocitlo v prachu, když jsem ji uviděla stát tam mezi dveřmi, s tmavými kruhy pod očima rudýma od pláče, se zeleným obličejem a pološíleným pohledem.

„ Edwarde!“ vykřikla a vrhla se k jeho lůžku. My oba jsem ustoupili a dívali jsme se na zlomenou ženu, plačící na nereagujícím těle svého jediného syna.

„ Bello!“ vyštěkla po chvíli, otočila se ke mně a popadla mě za ruce. Já se ani nesnažila ucuknout. Nemohla jsem, byla jsem přikovaná jejím pohledem k ní. Ten zármutek, ten tříštivý žal, který ji ničil, mě samotnou trhal na kousky. „ Zachraň ho!“ žadonila sípavě. „ Vím, že ty můžeš. Můžeš víc, než ostatní. Zachraň ho.“

Zírala jsem do jejích do široka rozevřených zelených očí, které po ní Edward zdědil a přikývla jsem, neschopná jediného slova.

Do místnosti přispěchal další člověk a tentokrát jsem jeho přítomnost uvítala. Byla to jedna se sester.

„ Paní Masenová,“ vzdychla, přeletěla nás pohledem a pak vyšla k ní. Beth mě stále svírala za dlaně, tentokrát na tváři klidný, uspokojený výraz.

„ Pojďte. Tady nejste nic platná, musíte mít na paměti to druhé dítě,“ promlouvala k ní tichým, vemlouvavým hlasem, trhala jí za ruku a snažila se ji ode mě dostat.

„ Běžte,“ pobídla jsem ji. „ Udělám to,“ slíbila jsem jí a podívala jsem se jí do očí, aby viděla, že jí nelžu, že nejde o další milosrdnou lež, kterých teď jistě slyšela na tucty ze všech stran.

Musela ale jít pryč. Ztratila jsem příliš moc času zbytečným nepochopitelným tvrdohlavým váháním. Každá  sekunda byla příliš drahá, abych ji mohla ještě promarnit.

Pustila mě a nechala se odvést z pokoje. Poslouchala jsem jak se jejich kroky vzdalují chodbou.

„ Carlisle!“ zavolala jsem rozhodným pevným hlasem do nastalého ticha. A pohledem sjela na vlkodlaka stojícím až na druhé straně pokoje, co nejdál ode mě.

„ Měl bys odejít, u tohohle bys neměl být.“

„ Já vím,“ zamumlal a propaloval mě pohledem, zhluboka dýchal, i když ho můj pach musel štípat hluboko v plicích.

„ Poruším smlouvu,“ řekla jsem tvrdě, „ můžete započít válku,“ připomněla jsem mu.

„ Žádná válka nebude,“ prohlásil dutě. „ Omlouvám se, za to, co jsem ti řekl,“ dodal.

„ Děkuju. Jsem ti vděčná, že jsi to řekl. Nikdy si neodpustím, že jsem vůbec dokázala váhat, měla jsem se rozhodnout už mnohem dříve. Může být pozdě,“ vzdychla jsem a podívala se na Edwarda.

„ Věřím ti,“ řekl upřímně. „ Nemám tě rád, ale věřím ti.“

Sklíčeně jsem se usmála, mezi dveřmi se objevil Carlisle a okamžitě přešel k přístroji monitorující Edwardovo srdce, musel slyšet každé slovo pronesené v tomto pokoji a na nic se neptal, věděl, co se děje. Co má dělat.

Místnost zaplnil dlouhý táhlý tón. Znak, že srdce se zastavilo, ale já i on jsme ho stále slyšeli bít.

„ Běž,“ poručila jsem Jacobovi a ustoupila do stínu, když do pokoje přiběhla sestra, kterou Carlisle přivolal.

Jacob odešel.

„ Čas úmrtí: 25. 5. 2003, 4: 37,“ řekl Carlisle vážným hlasem a ona to zapsala do karty.

Jen já a on jsme teď slyšeli Edwardovo bušící srdce...