Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

36.

Bella Cullenová

Najednou bylo na parkovišti ticho, všichni stáli v tom dešti a blýskavých šatech a smokincích a mokli společně se mnou. Mlčeli a dívali se na mě, na Jacoba, na obrovskou krvavou skvrnu na zemi, kterou smýval déšť.

Voda mi stékala po tvářích a nahrazovala slzy, které jsem nemohla prolévat. Jako v transu jsem zvedla ruce a podívala jsem se na ně. Byly celé od krve, stejně jako šaty. Já celá jsem byla od krve, jindy bych zešílela, ale teď mi to bylo ukradené. Všechno bylo jedno. Už na ničem nezáleželo. Byla jen temnota.

A všichni tam jen stáli a zírali. Zírali na upíra a vlkodlaka, kteří stáli tak blízko sebe, jako nikdy. Docela v klidu a se slzami v očích neví, co dělat. ( Slzy v očích měl pouze Jacob, já tam měla dešťovou vodu.)

Přišlo mi to jako strašně dlouhá doba, než Jacob udělal první pohyb a přitom to nebylo ani 30 vteřin.

Položil mi ruku kolem ramen. Cukla jsem s sebou, jak mnou okamžitě projelo jeho teplo a můj instinkt mě nutil zaútočit, rozervat mu hrdlo. Ale zůstala jsem pak v klidu stát, jen jsem k němu zvedla hlavou a podívala se mu do obličeje. Jeho ruka se na mé rameni třásla jako sbíječka, ale i tak to bylo něco nepředstavitelného. Jeho obličej byl zkroucený žalem a šokem, ani stopa předchozí nenávisti. Ani já jsem ho nenáviděla.

„ Bello,“ oslovil mě tiše, úplně poprvé. „ Chceš odvézt do nemocnice?“ Hlas mu přeskakoval, zajíkal se.

Kolik úsilí ho muselo stát říct tuhle větu?

Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu. Ne proto, že bych měla něco proti němu, ale tohle bylo tak hrozně křehké, že to hrozilo okamžitým rozpadem, chtěla bych, aby mě zabil, ale chtěla jsem být ty poslední chvíle s Edwardem. Potom ho sama požádám, aby to pro mě udělal.

Potom.

„ Půjdu pěšky,“ řekla jsem tiše a divila jsem se, že jsem vůbec dokázala v té temnotě najít svůj hlas. „ Děkuju, já...“ nedokázala jsem to doříct a hned potom jsem zapomněla, co jsem vlastně chtěla říct, slova útěchy? Sama jsem potřebovala utěšit, probudit se z téhle noční můry. Někdo to bude muset říct Bethy, někdo se o ni bude muset postarat, někdo bude muset zavolat jeho otci do Chicaga. Někdo, ale ne já. Já půjdu do nemocnice, za ním. A zůstanu tam s ním do konce. „ Jacobe, prosím, řekl bys to Elizabeth?“

Jen přikývl. „ Opatrně,“ zamumlala jsem ještě a pak od něj odstoupila. „ Musí být opatrná – kvůli tomu dítěti,“ mumlala jsem a šla jsem dál.

Zástup okolostojích se rozestoupil a nechal mě projít. Rozevřel se přede mnou široký prostor, kterým jsem šla dál. Jako robot.

Slyšela jsem, jak mumlají, ale neposlouchala jsem je. Stále stejným tempem jsem šla a nevnímala své okolí. Všechny mé myšlenky patřily Edwardovi. Viděla jsem před očima jeho obličej, jeho úsměv. Všude na sobě jsem měla jeho krev, jeho vůni.

Vyšla jsem z areálu školy a vstoupila na silnici. Kolem mě s rachotem projela motorka a zamířila k Bethině domu. Vrátila mě alespoň o milimetr k realitě. Pršelo, všechno se topilo ve vodě, nebylo vidět na krok, rozběhla jsem se svou obvyklou rychlostí k nemocnici.

Chtěla jsem křičet na celý svět za tu nespravedlnost. Za tenhle příšerný konec.

Zpomalila jsem a už normální lidskou rychlostí jsem vběhla do nemocnice. Okamžitě jsem zamířila na pohotovost, nebylo kam jinam ho odvést.

Lidé se za mnou otáčeli, jak jsem běžela celá od krve na podpatcích v roztrhaných šatech chodbami. Konečně jsem vběhla do té správné. Všude bylo plno shonu, plno pachů krve, dezinfekce, potu. Zastavila jsem první sestru, která šla kolem.

„ Edward Masen?“ vyhrkla jsem. Musela jsem vypadat jako blázen, vyjekla, vytrhla se mi a utekla, aniž by mi něco řekla.

Zoufale jsem se otáčela kolem své osy a hledala ho, podle vůně, podle čehokoliv.

„ Edwarde, Edwarde!“ opakovala jsem stále dokola. A lidé ustupovali, obcházeli mě širokým obloukem, nebo stáli a zírali na mě, jako ti na parkovišti.

„ Bello!“ zavolala na mě Esmé z druhého konce chodby a zuřivě na mě zamávala. Pak se rozběhla za mnou.

„ Esmé!“ popadla jsem ji za ruce a zírala na ni jako na spasení. „ Kde je? Kde je!“ Ona mi to řekne, ona ano. Ona to ví.

„ Odvezli ho na sál. Je tam Carlisle. Zavolali ho, jela jsem s ním. Ach, je mi to tak líto, Bello. Tak líto!“ horovala a objala mě.

Přitiskla jsem se k ní a rozvzlykala jsem se. „ Tohle není fér! Proč on?“ sténala jsem jí do ramene. „ To přece nejde.“

„ Já vím, zlatíčko, já vím,“ broukala a kolébala mě, jenže její hlas přetékal žalem. Byl přílišným důkazem reality, aby mě mohl utěšit.

Po nekonečně dlouhých minutách, jsem se uklidnila natolik, abych mohla alespoň trošku přemýšlet. Esmé mě odtáhla k lavicím u stěn, kde obvykle příbuzní pacientů sedávají a čekají, abychom nestály nápadně uprostřed chodby. Držela mě v náručí a hladila mě po vlasech. Šeptala slova útěchy, která kolem mě procházela, aniž bych si jich pořádně všímala.

„ Bello?“ zeptala se po chvíli váhavě, hlas se jí třásl. „ Elizabeth -?“

„ Šel tam Jacob,“ zamumlala jsem mrtvě, postavila se a začala přecházet. To čekání na cokoliv bylo nesnesitelné.

„ Jacob?“ opakovala zmateně.

Dveře se rozletěly, jeho příšerný pach mě na něj upozornil ještě dřív, než jsem ho uviděla. Otočila jsem se k němu.

„ Bello!“ Rozběhl se hned ke mně a zastavil se na metr ode mě, pak pohledem střelil k Esmé, ale nic neudělal, ani sebou netrhl, nic. Musel být v šoku. Znovu se podíval na mě, v očích otazníky a zase to zoufalství. Byl celý mokrý, někde na oblečení mu zůstaly velké fleky krve, který déšť nesmyl. Nebyla jsem si jistá, jak vypadám já, ale asi ještě hůř než on. „ Kde -?“

„ Je na sále,“ přerušila jsem ho. „ Je tam můj otec.“ Nevím, proč jsem to řekla, asi jsem ho chtěla uklidnit, ale pak mi to přišlo jako strašná blbost. A bylo mi to jedno. „ Beth?“ zeptala jsem se teď já.

Sklopil hlavu. „ Sesypala se. Dovezl jsem ji sem, aby jí dali něco na uklidnění a zavolal tátovi, aby tu s ní zůstal, než -“ zarazil se a zuřivě zatnul pěsti. Věděla jsem, co chtěl říct.

Než zemře.

Odvrátila jsem od něj hlavu a zakryla si oči rukou.

„ Promiň,“ hlesl. Nebyl v tom výsměch, byla v tom upřímnost.

Posadil se na lavice, naproti Esmé, která nás užasle pozorovala, neschopná slova, a složil ruce do dlaní. Ramena se mu začala otřásat tichými vzlyky.

Věděla jsem, že utěšování nemá cenu. Nezabíralo to. Začala jsem znovu přecházet.

Všechno se stále opakovalo. Tik, tak, tik, tak – hodiny. Klap, klap, klap – moje boty. Buch, buch – Jacobovo srdce. Plytké nádechy a výdechy nás dvou – Esmé nedýchala. To vše dávalo dohromady odporný zvuk. Který se stále opakoval, stále dokola.

Konečně se ty odporné dveře na naší straně chodby otevřely. Vyšel Carlisle. Okamžitě jsem k němu přiběhla.

Jeho ztrhaný, zmučený obličej mluvil za vše.

Zavrtěl hlavou a promluvil tichým hlasem: „ Má spoustu zranění, nemá naději. Dělal jsem, co jsem mohl, ale nepřežije to, Bello. Zbývá mu sotva pár hodin. Mrzí mě to. Ale Edward jako člověk tuhle budovu neopustí.“

Polkla jsem. Nohy jsme měla jako z rosolu a znovu jsem se roztřásla. Jacob se zakousl do pěsti, aby nevykřikl a otočil se k nám zády. Pak se rozběhl a vyrazil ze dveří, po cestě se třásl jako ladička.

Nechtěla pochopit jeho slova. Nemohla jsem.

Pár hodin. A pak.... konec. Konec všeho. Už nebude žádné příště.

Edward jako člověk tuhle budovu neopustí.

„ Jako člověk?“ zeptala jsem se zmateně. Jak jinak by ji mohl opustit? Je to člověk, na rozdíl od nás všech tady.

„ Bello, musíš -“ začal potichu Carlisle.

„ Ne!“ vykřikla jsem, jak mi to najednou došlo. Jak o tom vůbec mohl uvažovat! Nikdy bych Edwarda nekousla, nepřeměnila. „ Nikdy! Nezabiju ho!“

„ Bello, Bello!“ Carlisle mě chytil za ramena a zastavil. „ On už je mrtvý, není žádná jiná možnost.“

„ Vždycky jsou jiné možnosti,“ nesouhlasila jsem. „ Vždycky,“ opakovala jsem umíněně. „ Chci ho vidět.“

„ Jistě,“ povzdechl si. „ Pojď.“ Možná myslel, že si to rozmyslím, až ho uvidím. Položil mi ruku na kříž a odváděl pryč.

Vždycky jsou jiné možnosti!

Šla jsem s ním a nepromluvila ani jedno jediné slovo. Nemocniční chodby byly liduprázdné, bylo už po půlnoci. Na chodbě jsme s čekáním na zprávu strávili několik hodin.

Carlisle se zastavil před jedněmi z mnoha dveří, co tu byly – za nimi se ozýval zvuk přístrojů a pravidelné odkapávání kapačky. Znovu se na mě s povzdechem podíval. Jeho oči přetékaly soucitem a pochopením, ale přesto v nich svítila jiskřička naděje. On byl připravený přijmout Edwarda k nám do rodiny se vším všudy. Už teď ho bral jako svého nového syna. Nepochyboval o tom, že ho nenechám dnes zemřít. Ale já jsem nemohla, nemohla jsem mu to udělat – všechno je lepší, než tohle.

„ Bello,“ začal zase.

„ Ne,“ odsekla jsem znovu a opřela se do kliky. Ty zvuky teď byly mnohem hlasitější a já jsem zase ucítila jeho vůni. Skořice a štěstí, přišlo mi to tak ironické. Štěstí. To jediné, co nemá.

„ Nech mě o samotě, prosím,“ zamumlala jsem a přešla k lůžku, kde ležel pohřebený v obvazech a omotaný nespočtem různých hadiček, připojen k mnoha pípajícím přístrojům, Edward.

„ Dobrá,“ hlesl a couval zpátky na chodbu, s rukou na klice dveří se ještě zarazil. „ Pamatuj na čas, Bello,“ připomněl mi ještě. „ Stačí zavolat, když budeš potřebovat. Budu tu,“ slíbil mi a zavřel dveře.

Pokoj se ponořil do tmy, ale já viděla víc než jen dobře. Tma byla omezující jen pro lidi. Přitáhla jsem si k posteli jednu z plastových židlí stojících u okna a posadila se na ni. Složila jsem si ruce na okraj postele a položila jsem na ně hlavu.

Seděla jsem v nemocničním pokoji a pozorovala jak kapalina pomalu odkapává. Ten zvuk byl naprosto rytmický, stejně jako zvuk přístroje monitorujícího tlukot jeho srdce, které jsem slyšela i bez toho. Nejdůležitější zvuk v celém mém dlouhém životě. A teď jsem o něj měla přijít. Každou vteřinou se čas krátil.

Seděla jsem tam a dívala se, jak smysl mého života pomalu odchází. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem měla možnost to zastavit.

Nedožije se rána.

Bezcitný rozsudek. Já jsem byla odsouzená k věčnému peklu, ale neexistuje pro něj něco lepšího?

Podívala jsem se na jeho klidný obličej. Vypadal tak uvolněně, jakoby jen spal.

Vzpomínala jsem, jak ráda jsem ho pozorovala, když spal. Jak jsem poslouchala jeho hlas, když mluvil ze spaní. Věděla jsem, že to už je nenávratně pryč. Nic takového už se nikdy nebude opakovat.

Carlisle nás všechny přeměnil, když už nebyla žádná jiná možnost na záchranu, ale já jsem stále váhala. Pořád jsem věřila v zázrak, v něco, co ho zachrání.

Alice od začátku tvrdila, že Edward bude jedním z nás, ale nikdy mi neřekla, jestli bude šťastný. Jestli je to jeho přání. Kvůli sobě, bych to udělala třeba hned, jen abych mohla být dál s ním. Ale tohle byla jediná situace, kdy jsem se nemohla zachovat jako naprostý sobec. Na mě dnes vůbec nezáleželo. Jak se pozná síla lásky? Já má láska natolik slabá, že to nedokážu udělat, nebo je příliš silná, že mi v tom brání? Na tuhle otázku jsem neznala odpověď a bála jsem se jí.

Bála jsem se znát pravdu.

Dveře se se skřípotem otevřely a dovnitř proniklo oslnivé světlo z chodby, pak zase zmizelo, ale místnost zaplnil odporný pach. Neotáčela jsem se.

„ Ehm,“ odkašlal si netrpělivě Jacob, aby upoutal mou pozornost. Neochotně jsem odtrhla oči od Edwarda a otočila se na něj.

Stál kousek od dveří, polonahý a v rukou držel nějakou beztvarou věc. Pokusil se o úsměv a najednou to vypadalo, že místnost trochu zaplnilo slunce. Trocha naděje.

Dlouhou chvíli jsme se na sebe jen dívali a nevěděli, co si počít. Když jsem tenkrát poprvé uviděla Jacoba na parkovišti, kam mě dovezl Edward, aby mi ho představil, netušíc, že se pokouší spřátelit odvěké nepřátelé, ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou s ním budu stát v jedné místnosti a mezi nebude žádné tření, ani stín nenávisti. Jen společná bolest, která nás sblížila.

Natáhl ruce, v kterých držel tu věc a sklopil oči, potom potichu řekl: „ Myslel jsem, že by se ti to mohlo hodit.“

„ Co je to?“ zeptala jsem se.

Zatřepal s tím a já poznala velkou mikinu. Zvedla jsem obočí, nechápala jsem to. Donesl mi mikinu? Proč?

„ Nevím, jak jsi to dokázala,“ začal a jeho hlas byl nejistý, vratký, „ ale jistě to pro tebe muselo být těžké. Musíš ho milovat daleko víc, než si já dokážu představit. Nemyslel jsem, že jste něčeho takového schopní, ale teď myslím, že ano. Prostě jsem si myslel,“ pokračoval a já na něj zírala s otevřenou pusou – co se mi tu snažil říct? „ Myslel jsem si, že to bude pro tebe pohodlnější. Sice ti to asi moc nevoní, ale lepší než krev, ne?“

To mě dostalo. Snažil se mi pomoc. Vstala jsem a přešla k němu tak, že jsem od sebe stáli jen pár centimetrů.

„ Děkuju,“ řekla jsem dojatě. „ Je to od tebe moc hezké.“

„ Vezmeš si ji?“

„ Ano,“ přikývla jsem. Podržel mi ji a já jsem protáhla ruce příliš dlouhými rukávy. Otočila jsem se k němu čelem. Rozesmála jsem ho, ale nebyl to radostný smích, spíš jen jeho napodobenina. Vzal za zip a zapnul mi ji až ke krku, jeho prsty se dotkly mé brady, ale nevadilo mi to. Zvedla jsem k němu oči, stále se pochechetával.

„ Mnohem lepší,“ řekl, „ sluší ti víc, než mě.“

„ Jistě, to je přece jasné,“ usmála jsem se. Usměv mi ale dlouho nevydržel. „ Děkuju,“ zopakovala jsem.

„ Nevěřím, že tohle říkám, ale není zač,“ zamumlal. Pak najednou, překonal i těch posledních pár centimetrů prostoru mezi námi a objal mě.

Obmotala jsem kolem něj ruce a hlavu mu zabořila do hrudi. Celý hořel a jeho pach mě pálil v hrdle, ale nezajímalo mě to. Stáli jsem tam a společně vzlykali. Bylo to divné, ale teď jsem měla Jacoba Blacka ráda.

Nebyli jsme teď vlkodlak, upír, člověk....

Byli jsme Jacob, Bella a Edward. Nic víc.