Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

35.

Bella Cullenová

Česala jsem si vlasy a dívala jsem se z okna do dálky. Edward měl brzy přijít a pak jsme měli jet společně na ples. Už to samo o sobě bylo dost zlé, ale on si nakonec prosadil ten svůj bláznivý nápad setkat se svým vlkodlačím kamarádem. Nechápu, jak jsem se vůbec mohla dát přesvědčit, jak jsem mohla na něco takového přistoupit.

Alice samozřejmě díky tomu nic neviděla a byla naštvaná. Nedokázala ani říct, jestli se všichni z toho plesu vrátíme, nebo co se tam stane. Na akci, kde bylo tolik lidí, bylo pro nás její vidění naprosto nezbytné, abychom mohli předejít případnému nebezpečí prozrazení. Nejhorší na tom ale bylo, že neviděla vůbec nic z Edwardovi budoucnosti, což zase rozrušovalo mě. Měla jsem neblahé tušení, že se dnes něco stane a nevěděla jsem co.

Někdo vešel do pokoje, ale já jsem se ani neotočila, stále jsem byla ztracená v bolestné agónii naprosté nevědomosti.

Ozvalo se křupnutí. Překvapeně jsem se podívala na své ruce – zlomila jsem hřeben, jen jsem ho stiskla větší silou a on se rozpadl.

„ Bello,“ vzdychla Esmé, přiskočila ke mně a vzala mě jemně za ruce. Sebrala mi z nich rozbitý hřeben a odhodila ho na malý stolek. „ Co se děje?“

„ Mám strach. Něco se stane, cítím to,“ zasténala jsem.

Konejšivě mě objala. „ Všechno bude v pořádku, drahoušku. Nemusíš se bát. Nic se nestane – slibuju.“

I přes její upřímnou snahu jsem se nemohla toho pocitu zbavit. Nechtěla jsem, aby to věděla. Pokusila jsem se o úsměv.

„ To je lepší,“ pochválila mě a začala mi upravovat vlasy. „ Jsi nádherná.“ Položila mi ruku na rameno a dívala se společně se mnou a můj odraz v zrcadle.

Položila jsem svoji ruku na tu její. „ Díky, mami. Máš pravdu, bude to skvělé.“

„ I ty jsi zasloužíš své štěstí, pamatuj si. Čekala jsi na něj tak dlouho. Osud ti nic nedává zadarmo, ale nakonec tě vždy zavede tím správným směrem.“

Nevesele jsem se zasmála a zavrtěla jsem hlavou. Osud mi rozhodně nic nedával zadarmo. Nedal mi vlastně nic. Edwarda mi sice dal, což bylo víc, než jsem si mohla kdykoliv přát – Edward sám byl mým osudem, ale zase mi ho surově vytrhl z mých slabých paží. Zbývalo nám pár chabých měsíců, možná míň, než se to dítě narodí. Víc ne.

„ Už je čas,“ připomněla mi.

„ Já vím,“ vzdychla jsem a vydala se ke dveřím. Sešla jsem dolů do pokoje, kde jsem našla Jaspera, jak znuděně zírá do stěny.

„ Kde je Alice?“ zeptala jsem se ho. Zvedl ke mně hlavu a pak ji zase sklonil.

„ Kde asi myslíš,“ zabrblal nespokojeně.

Chudák Edward.

„ Mluvil tu někdo o mě?“ zašvitořila vesele Alice, ale na čele měla ustaranou rýhu. Připomnělo mi to můj panický strach z hrozivé předtuchy.

Jasper si povzdechl a beze slova zamířil do garáže, já jsem vyšla před dům. Edward už tam čekal.

Oddechla jsem si. Nevím, jestli jsem nevěřila, že tam bude sedět viditelně zdravý a dokonale živý a v pořádku.

Vystoupil a s úsměvem mi šel naproti. Pár kroků ode mě se zastavil a omráčeně na mě zíral.

„ Co je?“ zeptala jsem se, okamžitě vystresovaná.

„ Sluší ti to,“ vydechl a usmál se tím svým pokřiveným úsměvem.

„ Děkuju,“ řekla jsem uvolněně. Už jsem začínala být bláznivá.

Čekala jsem, že se otočí a nastoupí do auta, ale on jen dál stál a prohlížel si mě. Srdce mu přerývaně bouchalo. Bylo to legrační, jak jsem ho vyváděla z míry.

„ Nemám radši řídit já?“ popíchla jsem ho s úsměvem. Ale uvnitř mě jsem cítila podivný chlad a hrdlo se mi svíralo. Teď jsem si daleko víc než kdy jindy uvědomovala, jak je čas strávený s ním vzácný a jak moc bych si měla užívat každou vteřinu.

„ Ne,“ zamumlal a zatřepal hlavou, pak se zasmál. „ To zvládnu – doufám.“ Otevřel mi galantně dveře a počkal až nasednu.

U školy zpomalil a v řadě za ostatními auty začal hledat volné místo, kde by mohl zaparkovat. Bubnoval prsty do volantu a střelil krátkým pohledem ke mně. Tvářil se mírně znepokojeně.

„ Nechtěl by sis to třeba rozmyslet?“ zkoušela jsem to znovu, i když to byla marná naděje. Byl tak paličatý, když si něco zamanul.

Uhnul pohledem a začal si hrát s klíčky od zapalování. „ Chtěl,“ připustil,  „ ale neudělám to. Tak pojď, ať to máme za sebou.“ Měla jsem takový pocit, že mluví spíš k sobě, než ke mně.

Počkala jsem, až obejde auto a otevře mi. Natáhla jsem si svetřík, který k šatům patřil, ale byla to pouze rekvizita. Nebyla mi zima. Cítila jsem jen teplo sálající z Edwardovy kůže.

Vítr ke mně donesl ten nezaměnitelný odporný zápach mokrého zvířete, ze kterého se mi téměř obracel žaludek – vlkodlak. Opět mě zaplavila ta předtucha, že se něco stane. Nesměla jsem ho pustit, musel zůstat se mnou.

„ Edwarde!“ Chytila jsem ho za ruku, abych mu zabránila odejít. Jacob Black tam stál, několik desítek metrů od nás dvou, a mě ho bylo líto. Byl to docela obyčejný kluk, dokud jsme nepřišli my.

Edward se na něj podíval taky a pak se sklonil zpátky ke mně. „ Za chvilku mě máš zpátky, slibuju.“ Řekl to úplně stejným tónem jako Esmé. Byla jsem asi opravdu bláznivá. Jacob mu určitě neublíží. Ne na parkovišti plném lidí a když ví, že já jsem tu taky.

„ Buď opatrný, ano? Nerozčiluj ho,“ neodpustila jsem si stejně.

„ Jasně, jasně,“ konejšil mě, jako bych byla malé dítě a políbil mě na čelo.

Zavřela jsem oči a vdechla jeho vůni. Jak jsem jen předtím nemohla vědět, co to je? Tu vůni si budu pamatovat do konce věčnosti.

„ Půjdu za ostatními dovnitř,“ povzdechla jsem si. Neubránila jsem se a znovu se podívala na jeho kamaráda. Tohle bylo jen mezi nimi, neměla bych se do toho vůbec plést, ale pokud mu ublíží, pokud se ho jen špičkou prstu dotkne, zabiju ho. Nejen dnes, ale i kdykoliv jindy, až tu nebudu... Najdu si ho.

„ Přijdu tam za tebou,“ ujistil mě a vydal se za ním. Chvíli jsem sledovala jeho záda, nakonec jsem se neochotně vydala do školy. Edward ví co dělá, určitě to ví.

Připadala jsem si jako odříznutá od svého těla, když jsem vcházela do slavnostně vyzdobené tělocvičny v zástupu spolužáků. A přitom jsem se cítila tak přítomná, že to až bolelo.

Šla jsem ke svým sourozencům, kteří postávali v kroužku stranou, jako vždy. Nikdo už nevnímal, byli na to zvyklí. Jen jak já jsem procházela, každý se otáčel. Nevěděla jsem proč.

Alice se otočila a podívala se mým směrem, její oči se rozšířily překvapením.

Jako kdyby se protrhla nějaká hráz, začaly k mým uším doléhat střípky rozhovorů.

„ Co se jí stalo....“

„... tváří se, jako kdyby viděla ducha...“

„ Je šílená.“

„ Vždycky jsem říkal, že Cullenovi nejsou normální...“

„ Něco se muselo stát...“

„ Kde je Edward?“

Ta poslední věta, co jsem zaslechla mě vyděsila. Otočila jsem se za tím hlasem. Byla to Angela Weberová. Vystrašeně na mě zírala. Všichni na mě zírali.

Edward! Já jsem věděla, že se něco stane! Neměla jsem ho tam nechávat samotného, musím se za ním okamžitě vrátit, musím tomu zabránit. Alice na mě stále koukala s vytřeštěnýma očima, ale už byly skelné, už viděla.

Začala jsem se prodírat davem ven, zpátky na parkoviště. Neohleduplně jsem do nich strkala a jistě jsem způsobila několik lidem nejednu modřinu - začali mi ustupovat z cesty a já měla volnou cestu. Poháněna nepochopitelným bláznivým nutkáním jsem vyběhla ven.

Rychle jsem přeletěla očima teď už vylidněné parkoviště, abych ho našla.

Byl ode mě dost daleko, ale byl v pořádku, s rukama v kapsách vcházel na cestu a mířil ke škole.

Začaly kvílet brzdy a já si teprve teď všimla auta, které se k němu řítilo z právé strany. Nemělo šanci to ubrzdit.

Edward zděšeně zvedl hlavu.

„ Edwarde!“ zaječela jsem a vyběhla za ním. Chtěla jsem ho odhodit s cesty, nebo cokoliv, ale byla jsem příliš daleko.

Nestihla jsem to.

Auto do něj zdrcující silou narazilo, i se zablokovanými brzdami v plné rychlosti. Síla toho nárazu ho odhodila a on dopadl na chodník. Hlavou narazil do obrubníku. Zůstal tam nehybně ležet, podivně pokroucený a všude se rozlévala karmínová krev.

„ Ne!!!!!“

Klesla jsem na kolena vedle něj. Ze všech stran se začal ozývat křik, zděšený jekot lidí, ale já jsem to ani nevnímala. Nezáleželo na tom.

„ Edwarde,“ zopakovala jsem a vzala jeho obličej do dlaní, otočila jsem ho k sobě.

Byl v bezvědomí, ale srdce mu slabě tlouklo. Z obrovské rány na hlavě se mu řinula krev a v jedné noze měl zapíchnutý kus pokrouceného drátu z auta, které ho srazilo.

Musím zastavit to krvácení, musím ho zachránit.

„ Zavolejte sanitku!“ křičel někdo.

„ Tady sanitka nepomůže - zavolejte policii.“ Něčí skeptický hlas se do mě zabodl jako dýka.

Utrhla jsem ze šatu jeden dlouhý pruh látky a připlácla to k ráně na hlavě. I když krvácel, nic to pro mě neznamenalo. Byla jsem pološílená zoufalstvím. Na chuť jeho krve jsem ani nepomyslela. Chtěla jsem ho zachránit, ne sníst.

Jeho srdce bilo čím dál slaběji.

„ Ne, Edwarde, nevzdávej to. Bojuj,“ mumlala jsem, i když jsem věděla, že mě neslyší.

„ Jděte dál! Ustupte!“ Nějaký dospělý se snažil ovládnout dav studentů, kteří se nahrnuli všude kolem, aby se podívali. Dívky plakaly a všichni jeden přes druhého křičeli. „ Odveďte někdo Cullenovou, odtrhněte ji od něj!“ poroučel. Nikdo se ke mně ale nepřibližoval.

Najednou se vzduch kolem mě ohřál o několik stupňů a všude se rozlil strašný smrad. Jacob si klekl vedle mě. Bylo mi úplně jedno, že je to vlkodlak. Popadla jsem ho za ruce, které přímo hořely a přitlačila je na látku na Edwardově hlavě. Na kůži se mu objevila husí kůže, ale nic neříkal, poslušně držel.

„ Drž to! Pořádně na to tlač!“ poroučela jsem a hlas jsem měla o několik oktáv vyšší. Jen stěží jsem se držela, aby mě nepřemohl záchvat hysterie. „ Vydrž, prosím tě, lásko! Vydrž!“

Přesunula jsem se k noze. Kov zasáhl tepnu – musela jsem to vyndat. Ještě, že byl v bezvědomí.

Zhluboka jsem se nadechla. Jacob vedle mě zalapal dechu a ztuhl. Všude byla krev. Myslel si, že chci zaútočit. Hrdlo mi sice pálilo žízní, ale bylo mi to jedno.

Nevšímala jsem si ho.

„ Co to dělá?!“

„ Panebože! Zastavte ji!“ Lidé kolem křičeli, tlačili se.

Ignorovala jsem je. Jejich hlasy zněly jakoby zdálky. Teď pro neexistovalo nic, jen tenhle okamžik.

Zaklínila jsem tu nohu, popadla drát a trhla. Okamžitě se všude rozlila další krev. Strhla jsem si svetr a přivázala ho nad ránou, pořádně jsem to utáhla. Krvácení téměř hned ustalo, zmírnilo se. To nejhorší už měl za sebou.

Srdce mu ale začalo přeskakovat. Začalo bít přerušovaně.

„ Ne!“ vyjekli jsme s Jacobem společně a podívali jsme se na sebe. Stejně jako já, to slyšel.

Vrhli jsme se na jeho hruď společně a naše ruce do sebe narazily. Ozvalo se křupnutí, asi jsem mu něco zlomila, ale tentokrát to bylo neúmyslné.

„ Drž tu ránu na hlavě, ať to nekrvácí,“ požádala jsem ho. Ať to bylo jakkoliv bláznivé, teď jsme byli spolu, ne proti sobě. Potřebovali jsme se navzájem. Potřebovala jsem pomoc a nikdo z mé rodiny mi ji nemohl poskytnout, protože Edward krvácel, jistě už byli dávno pryč. Jen Carlisle by mohl a ten tu nebyl. Postrádala jsem ho tak, jako nikdy. „ Já to udělám.“

Roztrhla jsem mu košili a začala nahrazovat svýma rukama práci jeho srdce.

„ O můj bože! Snaží se ho zachránit...“ ozvalo se překvapené mumlaní.

„ Ještě žije?“

Jeho srdce opět naskočilo, začalo bušit s novou vervou. Snažilo se ho taky zachránit. Slyšela jsem houkání sirény. Konečně přijela pomoc. Někdo, kdo medicínu studoval i jinak, než teoreticky.

Úlevně jsem se zasmála.

„ Je to dobré, lásko,“ šeptala jsem mu. „ Budeš v pořádku.“

„ Ustupte! Ustupte!“ volal někdo. Dav se dal do pohybu. Ucítila jsem vůni dezinfekce. „ Uhněte!“ štěkl na nás hluboký mužský hlas.

Unisono jsme s Jacobem vstali a ustoupili o krok, oči jsme nespouštěli z Edwarda.

Stále tam ležel bez pohnutí, bez života. Jen my dva jsme slyšeli jeho tlukoucí srdce, jen my dva jsme věděli, že ještě žije.

Záchranář hledal jeho tep a našel ho. Podíval se zběžně na jeho rány. „ Kdo to udělal?“ zeptal se a byl ohromený.

„ My,“ řekl Jacob, já jsem už ani nemohla mluvit.

Edward, můj Edward. Já jsem věděla, že se něco stane.

„ Dobrá práce,“ řekl uznale. Přiběhli další dva s nosítky.

Dívali jsme se, jak ho na ně pokládají, opatrně. Viděla jsem, že má několik zlomenin. Patrně měl i vnitřní zranění. Bylo to příliš zlé.

„ Přežije to?“ zeptal se Jacob přiškrceným hlasem, ale já jsem už věděla pravdu.

„ Nevím,“ odbyl ho doktor a vyrazil k sanitce, kam ho odnesli. Slyšela jsem, jak odjíždí.

Začalo pršet.

Stála jsem tam, uprostřed parkoviště a zírala na místo, kde před chvíli byla sanitka.

V hrudi jsem měla obrovskou díru, dolní ret se mi roztřásl a ramena s sebou začala škubat. V krku jsem cítila pálení, které nemělo s žízní nic společného. Plakala jsem bez slz.

Věděla jsem, že Edward nepřežije. To, o co jsme se tu snažili, bylo zbytečné.