Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

34.

Edward Masen

Máma chtěla Billyho s Jacobem pozvat na neděli k nám, byl to hned ten den po Jarním plesu, na který jsme museli s Bellou jít. Usoudil jsem, že bude lepší Jakovi zavolat a domluvit se s ním dřív, než přijde Bella a zatrhne mi to, rozhodně nebyla z mého plánu nadšená.

Nakoukl jsem za roh, abych si ověřil, že je máma stále začtená do knížky a sundal sluchátko telefonu z vidlice. Chvíli jsem zaváhal a pak jsem s povzdechem vytočil Billyho číslo.

Opřel jsem se hlavou o stěnu a čekal, až to někdo zvedne, zatím se ozýval jen vytáčecí tón.

„ Haló?“ ozvalo se na druhé straně po nekonečně dlouhé době. Byl to Billy.

„ Ahoj, Billy, tady Edward,“ ohlásil jsem se a měl jsem co dělat, abych skryl svou netrpělivost, stále jsem se ohlížel přes rameno, jako bych páchal nějaký zločin.

„ Ahoj, Edwarde,“ odpověděl mi zdráhavě a mě napadlo, že teď jistě váhá, jestli mi nemá rovnou zavěsit.

„ Potřebuju mluvit s Jacobem, mohl bys ho zavolat?“ vyhrkl jsem rychle, než by to stihl uskutečnit.

Několik dlouhých vteřin bylo ticho, slyšel jsem jen, jak Billy dýchá. „ Není doma,“ řekl nakonec tvrdě.

Nevěřil jsem mu to.

„ Tohle je opravdu důležitý! A mám takový pocit, že Jacob mi od minula dluží víc, než jeden krátký rozhovor. Mohl bys mi ho teda zavolat?“ Měl jsem sto chutí mu říct, že za to stejně může on, ale nehodlal jsem mámu o tohle připravit – ať si to pěkně vyřeší sama.

„ No, teda...,“ zabrblal. Na druhé straně drátu se ozval nějaký šramot a zvuk krátké hádky, Billy měl zřejmě ruku na mikrofonu, takže jsem to neslyšel.

„ Dlouho ses neozval.“ Jacobův povědomě nepřátelský chraplavý hlas vystřídal Billyho. Docela jasně na mě byl naštvaný. On byl naštvaný na mě! Málem mě zabil a já teď kvůli němu navíc riskuju další hádku s Bellou, a on je naštvaný! To mě opravdu vytočilo.

„ Pokusil ses mě zabít!“ zasyčel jsem tak tiše, aby mě máma pokud možno neslyšela, kdyby náhodou poslouchala. „ Cos čekal? Děkovnej dopis, pitomče?“

„ To tě tak naočkovala ta tvoje pijavice?“ zeptal se útočně.

„ Vlastně ne,“ odpověděl jsem chladně, „ a vážně bys jí tak neměl říkat, podle mě jí dost dlužíš. Jmenuje se Bella,“ poučil jsem ho.

„ Zlomila mi klíční kost!“ zavrčel ublíženě.

„ Chudáčku,“ ušklíbl jsem ironicky. Litoval jsem, že mu toho nezlomila víc, když už byla v tom. Vlastně, když jsem vzpomínal na to odpoledne, vypadalo to daleko nebezpečněji než na jednu zlomeninu.

Jacob hlasitě vydechl, asi chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel.

„ No, odbyli jsme si úvodní zdvořilosti – mohli by jsme teď přejít k jádru věci?“ pobídl mě netrpělivě.

„ Jo,“ souhlasil jsem. „ Chci s tebou mluvit,“ oznámil jsem mu.

„ Mluvíš se mnou.“

„ Osobně,“ upřesnil jsem a měl jsem co dělat, abych neprotočil očima. Znovu jsem se ohlédl přes rameno, měl jsem pocit, že jsem slyšel klapnutí okna. Tohle bylo vážně k smíchu. Bella mi v tom nemohla bránit.

Vlastně... by asi dost dobře mohla. Vzpomněl jsem, co Jacob říkal o své klíční kosti... Zlomila by něco i mě? Tomu jsem nevěřil. Bella by mi nikdy, nikdy neublížila. Ovšem jsou jistě i jiné - nenásilné způsoby, jak mi v tom zabránit.

„ Zajímavé,“ zabručel. „ Jsi si jistý, že ti to tvoje holka dovolí?“ Jeho hlas byl protkaný temným sarkasmem.

„ Není to moje chůva,“ odsekl jsem. Nepřiznal jsem, že jsem o tom sám zrovna uvažoval.

„ Neříkej! Nehne se od tebe na krok.“

Jeho tón mě urážel. „ Teď tu není.“

„ To, že o ní nevíš, neznamená, že tam není,“ poučil mě.

Znovu jsem se opřel čelem o zeď a měl jsem nutkání praštit do ní pěstí. Zavřel jsem oči, abych se uklidnil.

„ K věci.“ Nechápal jsem, jak mě může takhle vytáčet jen po telefonu.

„ Jasně, jasně. Předpokládám, že do La Push tě stejně tvoje ochranka nepustí?“

„ Jo, to předpokládáš správně,“ souhlasil jsem suše.

Ochranka - to byla docela výstižné.

„ V tom případě nechápu, o čem se tu vůbec bavíme,“ zavrčel netrpělivě.

„ Mám takový pocit, že Forks je neutrální, ne? Tady hranice nejsou, ne?“ vyhrkl jsem dřív, než stihl zavěsit. Urputně jsem držel křehkou nit našeho spojení.

„ Řekla ti o hranicích?“ Jeho hlas zněl nepokrytě šokovaně, asi to nečekal.

„ Na tom teď nesejde,“ odbyl jsem ho a vrhl rychlý pohled na hodiny – můj čas se krátil. „ Hele – tuhle sobotu je tu na střední Jarní ples, mohli by jsme se tam setkat?“

„ Děláš si srandu?“

„ Ne, myslím to smrtelně vážně,“ ujistil jsem ho.

„ Je to vážně tak neskutečně nutný, že to nepočká do něděle? Beth nás pozvala k vám, jestli ti to neřekla,“ brblal dál.

„ Samozřejmě, že mi to řekla,“ procedil jsem skrz zuby, „ a právě proto s tebou musím mluvit před tím. Mohl bys prosím trochu spolupracovat? Jak jsi jednou řekl - v tomhle jedem spolu,“ připomněl jsem mu jeho vlastní slova.

Slyšel jsem jak na prázdno polkl. „ To zní vážně,“ houkl nakonec.

„ Vlastně je to radostná novinka,“ uchechtl jsem se nevesele – tak se tomu přece říká, ne?

„ Hmm.“ Dokonale jsem si teď dokázal představit Jakův nechápavě zkroucený obličej. „ Fajn,“ řekl po nějaké době.

„ Dobře.“ Nemohl jsem říct, že se mi neulevilo. Byl jsem si naprosto jistý, že tentokrát opravdu klapl rám okna. „ Musím jít,“ vyhrkl jsem spěšně. „ Buď tam,“ připomněl jsem mu ještě jednou a zavěsil.

Ostře jsem vydechl, připadal jsem si, jako bych zrovna uběhl maratón. Ale měl jsem pocit dobře vykonané práce. Je to dobrá věc.

„ Edie?“ zavolala na mě máma z obýváku.

„ Jo?“ Šel jsem za ní, abych zjistil, co chce.

Ležela stále stočená do klubíčka v rohu sedačky s jednou rukou obtočenou kolem břicha a druhou držela hřbetem navrch knížku. Vlasy měla stočené do nepořádného drdolu a v očích lehce vytřeštěný výraz.

„ Kdo to byl?“ zeptala se zvědavě.

Jako španělská inkvizice...

„ Ehm,“ poškrábal jsem se ve vlasech a uvažoval, jestli mám říct pravdu. Vlastně – proč ne? „ Jacob. Byl to Jacob.“

Skepticky na mě pohlédla. „ Jacob se tě pokusil zabít?“

No paráda. „ Nevíš, že cizí rozhovory se neposlouchájí?“ káral jsem ji naštvaně a zkřížil ruce na prsou.

„ Nevíš, že o takových věcech se nežertuje?“ oplatila mi. „ O čem jste to mluvili? Znělo to jako nějaká šifra.“

To snad není pravda! „ Myslím, že ti do toho nic není, mami, vážně,“ prohlásil jsem dutě. „ Teď si půjdu lehnout, pokud dovolíš,“ oznámil jsem jí a odešel z pokoje, po cestě jsem ještě nevěřícně kroutil hlavou.

Zajel jsem si prstem do uzlu na kravatě, abych ji povolil, pak jsem si rozepnul i horní knoflík košile, abych mohl dýchat.

„ Hej! Co to děláš?“ vyjela na mě Alice a já mě pocit, že by mě nejradši praštila přes prsty. A začala se ke mně blížit s nakvašeným výrazem, aby mi to znovu utáhla.

„ Nesahej na mě!“ upozornil jsem ji a přitiskl se zády ke stěně, ruce jsem dal před sebe jako zábranu. „ Nechtěla bys už konečně jít?“ zeptal jsem se ne zrovna zdvořile, ale popravdě jsem nechápal, co tu dělá, proč vůbec přišla. Prostě se tu před čtvrt hodinou zjevila a obrátila to tu vzhůru nohama.

„ V rámci toho, kolik nepříjemností dnes kvůli tobě mám, by ses mohl chovat trochu vstřícněji,“ napomenula mě a s přesnou trefou po mě hodila hřeben, jako řetězovou reakcí jsem ho zase hodil na postel, aniž bych se na něj vícekrát podíval.

„ Ty máš kvůli mně nepříjemnosti?“ vykulil jsem na ni nevěřícně oči a nenápadně se začal přesunovat ke dveřím. To spíš tenhle ples byl nepříjemnost pro nás s Bellou – naprosto ztracený večer.

„ Ta tvoje schůzka s tím psem mi neskutečně komplikuje situaci,“ zabručela naštvaně.

Stejně jako Belle se jí to nelíbilo. Dalo mi dost práce ji přesvědčit, aby mi důvěřovala, musel jsem na ni použít dost silné přesvědčovací prostředky. Školní parkoviště jsem si rozhodně nevybral náhodou, i já jsem měl rád svůj život – byl tam dostatek svědků, kteří poslouží, doufám, jako tlumič Jakova hněvu, protože na veřejnosti se musel ovládat.

„ Nepovídej?“ zhoupl jsem se na patách a nasadil zaujatý výraz.

„ Díky němu nic nevidím – pokus se to, prosím, odbýt rychle a pak ho pošli pryč,“ požádala mě.

„ Rozkaz!“ zašklebil jsem se. Už jsem byl u dveří, tak jsem je otevřel. „ Uvidíme se tam, Alice,“ rozloučil jsem se s ní. Pevně jsem v to doufal, ale měl jsem pocit, že se na mě dnes pověsila jako bodyguard. Věřím, že tentokrát to ani nebyl Bellin nápad – dělala to ze své vlastní iniciativy a děsně mi lezla na nervy.

Vyzvedl jsem Bellu u nich doma ( máma mi na dnešek půjčila své auto a sebrala mi pro jistotu klíčky od Rabbitu ) a pak jsem ji zavezl do školy, kde se ples konal.

Slušelo jí to ještě víc než obvykle. Měla na sobě hedvábné modré šaty, které dokonale obepínaly její tělo a vlasy měla načesané do pružných loken, které jí padaly na ramena. Chvíli jsem od ní nemohl odtrhnout oči, dokud se nezasmála a nezeptala se, jestli nemá radši řídit sama.

Neměl jsem ponětí, co Jacobovi řeknu, ale rozhodl jsem se, že budu improvizovat. Bella se na mě celou cestu starostlivě dívala – nespouštěla ze mě oči. Zařadil jsem se do kolony na parkovišti a hledal volné místo, prsty jsem netrpělivě bubnoval do volantu.

„ Nechtěl by sis to třeba rozmyslet?“ zeptala se mě v marné naději a zoufale mě prosila očima. Nesměl jsem se do nich dívat, protože bych jí potom vyhověl, tím jsem si byl jistý.

„ Chtěl,“ přiznal jsem, „ ale neudělám to. Tak pojď, ať to máme za sebou,“ pobídl jsem ji, ale vlastně jsem z auta vyháněl sebe. Obešel jsem ho předem a otevřel jí dveře. Vystoupila a natáhla si přes ramena krátký svetřík.

„ Edwarde!“ chytila mě bojácně za ruku, ale dívala se někam za mé rameno. Otočil jsem se a uviděl Jacoba. Stál s rukama zkřížena na prsou několik desítek metrů od nás a díval se naším směrem.

Povzdechl jsem si a otočil se zpátky na Bellu. „ Za chvilku mě máš zpátky, slibuju,“ usmál jsem se na ni konejšivě.

„ Buď opatrný, ano? Nerozčiluj ho,“ nabádala mě.

„ Jasně, jasně,“ ujistil jsem ji a dal jí pusu na čelo.

Zavřela oči a vzdychla.

„ Půjdu za ostatními dovnitř,“ řekla nakonec a zase se podívala na Jacoba, v očích výhružný oheň. Naprosto jasné varovaní, pro něj.

„ Přijdu tam za tebou,“ slíbil jsem jí, pustil její ruku a vydal jsem se na opačnou stranu, než všichni ostatní, za Jacobem.

Zastavil jsem se v obezřetné vzdáleností dvou metrů od něj. „ Ahoj,“ pozdravil jsem ho.

Dlouho jsem Jacoba neviděl, ale vypadal pořád stejně, jen vlasy měl o trošku delší a padaly mu do očí a byl obrovský.

„ Čau,“ zamumlal. „ Nevypadá to, že by mi nějak super věřila – cože tě ke mně vůbec pustila samotného?“ zeptal se sarkasticky a mě byla naprosto jasné, o kom mluví.

„ Dobré přesvědčovací argumenty,“ pokrčil jsem rameny, „ ale vzkazuje ti, že pokud se mě dotkneš – cituji: ' Budeš běhat po světě s třema nohama, odporné psisko.'“

„ Dojemné,“ ušklíbl se a nevypadal vůbec vystrašeně. Docela mě štvalo, jak si ti dva jdou navzájem po krku.„ Tak ať to máme za sebou, nemám na to celej den,“ pobídl mě.

„ Jasně,“ souhlasil jsem. „ Jde o to, že máma vám chce něco říct, a já mám pocit, že bys ocenil, kdybys to mohl nejdřív vydýchat, protože já bych na oplátku ocenil, kdybys ten svůj kousek s vlkem nepředváděl před ní.“

„ Hele, vymáčkni se,“ poručil mi a rozhlédl se kolem sebe, lidé se začali zastavovat a dívat se na nás. Lépe řečeno se dívali na něj, protože dvoumetrový indián na motorce se jen tak nevidí.

„ Fajn.“ Nadechl jsem se a pak jsem jedním dechem vyhrkl: „ Budeme mít společného sourozence.“

Jacob nevěřícně vytřeštil oči, až jsem měl strach, že mu vypadnou, jeho kůže nabrala podivný odstín.

„ Žertuješ?“ zeptal se nezvykle upjatě, viděl jsem, jak se mu ruce třesou.

„ Ne,“ ujistil jsem ho a pořád ho pozoroval. Začal jsem pomalu ustupovat, čistě z bezpečnostních důvodů.

Ale on si velmi dobře uvědomoval, kde je. Byl to dobrý nápad s tím parkovištěm, takhle před lidmi se nemohl přeměnit. Otočil se a rozběhl se do lesa.

Bylo mi ho líto. Měl to daleko těžší než já.

Povzdechl jsem si a s očima upřenýma na špičky bot jsem se vydal zpátky ke škole. Nedíval jsem se na cestu – nedával jsem pozor.

Ze zamyšlení mě vytrhlo až zoufalé naříkaní pneumatik, auta, které se ke mně blížilo z pravé strany. Vozovka byla namoklá a nemělo šanci to ubrzdit.

Poslední, co jsem viděl, byly dvě ostrá světla, která mi zazářila do očí a tupý náraz, který mě odhodil.

Poslední, co jsem cítil, byla příšerná bolest.

Poslední, co jsem slyšel, byl hlasitý ženský výkřik.

Pak už byla všude jen tma.