Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

33.

Edward Masen

Seděla v autě a dívala se před sebe. Natahoval jsem si bundu, zatímco jsem běžel za ní. Nasedl jsem beze slova vedle ní a ona stejně tiše zařadila a vyjela.

Mlčeli jsme. Bella se dívala před sebe na silnici a já z okna. Neptala se mě vůbec na nic a já měl dost času o tom přemýšlet sám. Stačilo jen vědět, že je tu se mnou. Zatím.

Díval jsem se na stromy, které kolem nás ubíhaly šílenou rychlostí a má mysl pracovala na plné obrátky. Nebo možná se zasekla. Nepoznal jsem rozdíl.

Najednou prudce zastavila a já se překvapeně podíval proč. Stáli jsme na okraji srázu na opuštěné vedlejší silnici, skrz přední okno bylo vidět přes špičky vysokých stromů na hory.

„ Můžeš něco říct, než zešílím?“ zasténala a propalovala mě pohledem.

Hypnotizován jejíma očima jsem řekl to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Pravdu.

„ Máma je těhotná.“

Neřekla nic. Otočila se, opřela se do dveří a vystoupila. Nechápavě jsem udělal to samé a šel za ní. Postavila se před auto a posadila se na kapotu. Tam se stulila do klubíčka a hlavu si položila na kolena.

„ Já vím,“ zamumlala.

Ona to ví?

„ Jak...?“ vyhrkl jsem nechápavě.

„ Slyším to,“ odpověděla neochotně. „ Slyším, jak tomu bije srdce.“

„ Proč jsi mi to neřekla?“ Byl jsem naštvaný, ona to ví celou tu dobu a nic mi neřekne?

„ Myslím, že na to nemám právo. Tohle jsi se měl dozvědět jen od Bethy. A taky jsem to věděla možná dřív než ona sama, nemyslíš, že by po tobě chtěla vysvětlení, jak jsi na to přišel?“

Mlčel jsem, její logika mě ubíjela. Byla to pravda. S rukama hluboko v kapsách bundy jsem upíral oči na špičky svých bot.

„ Jak ti je?“ zeptala se starostlivě.

Zamyslel jsem se nad tím, vytáhl ruce z kapes a posadil se vedle ní. Byl tu krásný výhled. Napadlo mě, jestli tu opravdu zastavila náhodou. Bylo tu fajn.

„ Překvapivě dobře,“ přiznal jsem, „ ale nejde tu přece o mě.“ Nervózně jsem si zajel rukama do vlasů.

Snažil jsem si sám sebe představit jako bratra a nešlo mi to. Chtěl bych mít Alicinu schopnost, vidět, jestli mi to půjde. Rozhodně bych měl být lepší, než Jacob. To nebude problém. Usmál jsem se při té představě.

„ Budeš skvělý bratr,“ prohlásila pevně.

Jako kdyby mi četla myšlenky. Zasmál jsem se, když mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby to opravdu uměla. Má mysl hekticky skákala, nebyl jsem schopný udržet svou pozornost na jednom problému – záměrně jsem se mu vyhýbal. Možná to bylo dobře.

„ Díky,“ hlesl jsem a podíval se do dálky.

Měl jsem zvláštní pocit, že tomu malému něčemu, co zatím ani pořádně není, to nikdy nebudu moci dokázat. To něco, pro mě bylo na míle vzdálené. V jiném světě, do kterého už nepatřím. Jak jsem zíral na zasněžené vrcholky Olympic Moutains, věděl jsem, že to dítě nikdy neuvidím. Nevím jak, ale prostě jsem to najednou věděl. A ani mi to nepřišlo líto.

Začínal jsem být paranoidní.

Může za to tohle vlhkostí prolezlé město, tím jsem si byl jistý. Forks. Můj ráj i peklo na zemi zároveň. Kdybychom se sem s mámou tenkrát, když se s tátou rozvedli, nepřestěhovali, bylo by teď všechno jiné. Bylo by to temné, pusté, prázdné. Bylo by to bez Belly.

Ucítil jsem, jak se něco studeného dotklo mé ruky. Vrátil jsem se zpátky na zem. Bella byla tady se mnou a byla jen moje.

Roztáhl jsem paže a pevně ji objal. Přitiskla se ke mně a hlavu mi položila na prsa. Pro jednou se nestarala o to, jestli mi bude zima.

Bylo to jako objímat živý kámen, ale bylo to dokonalé. Mohl bych ji takhle držet na věky a nepustit ji. Políbil jsem ji na temeno hlavy a vdechoval tu bezchybnou vůni.

„ Na co myslíš?“ zeptala se mě tiše a stejně jako já se dívala na krásné panorama před námi. Výjimečně nepršelo a mraky se ztenčovaly snad každou vteřinou.

„ Nevím,“ řekl jsem hluše a koukal do dálky. Nechtěl jsem teď na nic myslet, chtěl jsem žít jen pro tenhle okamžik. „ Možná na to, že takhle je to skvělé a nechci nic měnit.“

„ Lidský život se mění, to je na něm to hezké. To lidské.“ Její hlas byl smutný, jako kdyby se loučila, jako kdyby byl konec nevyhnutelný. Nechtěl jsem, aby tak mluvila.

„ Něco by mělo zůstat navěky,“ oponoval jsem.

„ I když to není správné?“ Měl jsem pocit, že tohle není jen filosofická debata, že mluvíme o konkrétním případu.

„ I tak,“ prohlásil jsem zatvrzele. „ Třeba tohle.“ Objal jsem ji pevněji, ale zřejmě si toho ani nevšimla. „ Tenhle okamžik. My dva, na tomto místě. To by mohlo zůstat na věky. Chtěl bych, aby zůstalo. Pár minut, kdy nemyslím na to, co bylo, ani co bude. Jen na to, co je a na to, že jsi tu se mnou. Takhle jsem šťastný. S tebou.“

„ Ano, máš pravdu,“ zašeptala.

Bella Cullenová

Zíral do dálky a v očích měl prázdný, smířený výraz. Vzala jsem ho sem, protože jsem si myslela, že si to bude chtít všechno srovnat v hlavě. Netušila jsem, jak těžké, to bude pro mě. Dívat se na něj a nevědět, co jeho výraz znamená. Na co právě teď myslí. Ani jeho srdce mi nepomáhalo, bilo docela pravidelně, klidně.

Dotkla jsem se jeho ruky, abych si ověřila, jestli si je vědom mé přítomnosti, nebo mám odejít a nechat ho o samotě. Chtěla jsem ho probudit, z toho transu.

Podíval se na mě, očima zase v přítomnosti a usmál se. Roztáhl doširoka paže a zval mě k sobě. Nabídka téměř neodolatelná a já dnes nechtěla odolávat. Chtěla jsem být s ním, chtěla jsem mu být blízko, protože náš čas se krátil. S každým úderem srdce toho malého parazita uvnitř Beth. To kvůli němu budeme muset odjet. Abychom mu nezničili život, ale můj život už nikdo nezachrání. Bez Edwarda můj život skončí.

Přistihla jsem se k němu a on kolem mě obmotal ruce. Slyšela jsem, jak jeho srdce hlasitě tluče a užívala jsem si to.

Zdál se být spokojený. Usmíval se a hrál si s mými prsty, aniž by si to uvědomoval. Sklonil hlavu a políbil mě do vlasů, zhluboka dýchal.

„ Na co myslíš?“ zeptala jsem se. Bylo opravdu frustrující to nevědět. Přemítala jsem, jestli mi řekne pravdu. Na co teď mohl myslet. Muselo toho na něj být tolik. Jak se s tím vyrovnává?

„ Nevím,“ odpověděl nepřítomně a pak dodal: „ Možná na to, že takhle je to skvělé a nechci nic měnit.“

Opět jsem pocítila známé bodnutí viny. Lidé přece vždy touží po změně, vytrhla jsem ho až příliš z obyčejného lidského života, už neuvažoval jako člověk.

„ Lidský život se mění, to je na něm to hezké. To lidské.“ Ano, brzy přijde změna a on bude moc opět žít lidský život, beze mě. Už ho nebudu tahat do světa mytických příšer.

„ Něco by mělo zůstat na věky.“

Chtěl snad, aby tohle zůstalo na pořád? Chtěl snad zůstat na věčnost, jako my? Ne, jistě že ne, nikdo by si tohle nevybral dobrovolně.

„ I když to není správné?“ Možná si vůbec neuvědomuje dosah slova věčnost. Porovnává je z lidského hlediska. Zítra už může být všechno jinak. Příští hodinu, minutu... vteřinu.

Lidský život se mění.

„ I tak,“ prohlásil umíněně, natolik rozhodným hlasem, že si musel být svých slov dokonale vědom. „ Třeba tohle...“ Jeho paže mě sevřely s větší silou, přesto tlak byl stále minimální, kdybych byla člověk, měla bych už obtíže s dýcháním. „ Tehle okamžik,“ pokračoval. „ My dva, na tomto místě. To by mohla zůstat na věky. Chtěl bych, aby zůstalo.“ Opravdu by chtěl? Vyměnil by své teplé pulzující tělo a za bílou, mramorově pevnou schránku bez duše, abychom mohli být spolu? Tolik mě miloval, nebo to byla jen slova? „ Pár minut, kdy nemyslím na to, co bylo, ani co bude. Jen na to, co je a na to, že jsi tu se mnou. Takhle jsem šťastný. S tebou.“

Na tom něco bude. Proč na chvíli nevypustit všechny starosti, všechny otázky do budoucnosti a chyby z minulosti? Být jen v přítomnosti. S ním. Tady a teď? Být na jeden krátký okamžik bezpodmínečně šťastná?

„ Ano, máš pravdu,“ připustila jsem a pokusila se opravdu žít jen přítomností.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči.

Teď jsem opravdu byla šťastná.

„ Já vím, že mám,“ zamumlal spokojeně.

Znovu jsem se nadechla, a tentokrát..., jsem to měla! Věděla jsem, co je v jeho vůni. Ale to přece nemohlo být možné! Nikdo nemohl vonět, jako nějaká emoce. Udiveně jsem se odtáhla a znovu jsem se nadechla. Ale ano, bylo to ono!

„ Co je?“ zeptal se zmateně Edward a nechápavě si měřil můj obličej.

„ Štěstí,“ řekla jsem polohlasem. Ano, Edward voněl jako skořice a štěstí. Zase jsem nabrala do plic vzduch prosycený tou vůni. Bylo to úžasné. Dokonalé, jako on sám.

„ Co? Bello, co se děje?“

Podívala jsem se na něj, abych mu oznámila svůj překvapivý objev, ale zrovna v tu chvíli se mraky protrhaly, jak to hrozilo už několik hodin a na nás posvítilo slunce. Okamžitě se odrazilo od mé kůže v duhových odlescích, které mu zazářily do obličeje a na chvíli ho oslepily.

Cítila jsem, jak mi úsměv stéká z tváře. Nedávala jsem pozor. Edward mě takhle nikdy neměl vidět. Méně lidskou už jsem nemohla být.

Ztuhle jsem čekala na jeho reakci. Nenapadlo mě ani utíkat...

Zamrkal a překvapeně se na mě podíval, pak mu v očích problesklo poznání a on se usmál. Usmál! Jak to, že nebyl vyděšený?

Zvedl ruku a dotkl se mé zářící tváře. „ Jsi krásná,“ vzdychl.

„ Krásná?“ Tentokrát jsem nic nechápala já. Slyšela jsem od něj tyhle slova, říkal je ze spaní. Zdávalo se mu snad o mě?

„ Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího,“ prohlásil a zdálo se, že to myslí smrtelně vážně. Naklonil se a já se od něj nechala políbit.

Nedokázala bych být v tu chvíli šťastnější.

Edward voní jako štěstí. Štěstí a skořice.

Už dlouhou dobu jsme zase seděli mlčky v objetí, každý zabraný do svých myšlenek. Dívali jsme se na rudé paprsky zapadající slunce v dálce. Ještě že tudy nikdy nikdo nejezdil, snad kromě mě, protože by moje zářící pokožka patrně způsobila nehodu, jak se odrážela od předního skla a od kapoty mého auta. Zavřela jsem oči a jak Edward řekl, jen jsem si užívala tuhle chvíli.

Najednou se jeho srdce zrychlilo a přestal na chvíli dýchat. Vystrašeně jsem otevřela oči, co se stalo.

„ Edwarde?“

Byl naplý jako struna a mračil se. „ Musím mluvit s Jacobem!“ vyhrkl bez dechu a srdce mu ještě zrychlilo.

„ Cože!“ vykřikla jsem.

„ Musím s ním mluvit dřív než máma,“ upřesnil.

„ Proč bys měl?“ Nedokázala jsem skrýt nenávist k tomu psisku. Co se to zase děje?

„ Co myslíš, že udělá, až to zjistí? Musím mu dát šanci to nejdřív vstřebat. Nemůžu dovolit, aby jí - jim ublížil!“

Už jsme to chápala. Bylo to prosté, stačí jedna nepatrná chyba a Jacob se rozzuří a přemění se. Bethyna novinka rozhodně nepatřila k těm, které vás nechají ledově klidnými.

„ Chceš mu zavolat?“ nabídla jsem v dobré víře a zalovila v kapse pro telefon.

„ Co? Ne, musím s ním mluvit. Něco takového mu neřeknu do telefonu, Bello.“ Byl nervózní, ale naprosto fanaticky odhodlaný, to udělat.

„ Edwarde! Neblázni! Sám jsi víš, co udělá, až to zjistí.Ty za ním rozhodně nepojedeš!“ nařídila jsem mu.

„ Umím se o sebe postarat,“ protočil oči, „ vím, co dělám.“

„ To tedy nevíš! Je to vlkodlak!“ To se snad už úplně zbláznil?

„ Vím, kdo to je. Dám si pozor, Bello, slibuju.“ Teď mě prosil, ale v tohle neexistoval kompromis.

„ Ne.“

„ Dobře,“ řekl unaveně. „ Kompromis: zeptám se mámy, co hodlá udělat, a potom vymyslím, co udělám dál já, ano?“

Nebylo to přesně to, co jsem chtěla, ale alespoň tak získám čas mu to vymluvit. „ Dobře,“ souhlasila jsem neochotně.

„ Měli bychom se vrátit, slíbil jsem mámě, že se vrátím brzo.“

„ Dobře,“ zopakovala jsem. Slezla jsem z auta a nastoupila. Šel za mnou.

Zastavila jsem před jeho domem. „ Uvidíme se později?“ zeptal se, než vystoupil. Věděla jsem, že se mě ptá, jestli se vrátím na noc.

„ Ano,“ přikývla jsem. Vystoupil a šel domů. V kuchyni se stále svítilo. Počkala jsem, až vejde dovnitř a pak jsem odjela taky domů.