Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

32.

Edward Masen

Její pokoj byl ohromující. Byl v jižní části domu a celá jedna stěna byla prosklená, bylo z ní vidět na řeku a na Olympic Moutains, byla to taky jedna z dvou stěn, která nebyla celá pokrytá policemi s knihami a cédéčky. Byl velký, ale byl tu jen pár křesel a pohovka v příjemné světlé barvě. Nikde žádná postel.

„ Ráda čteš?“ zeptal jsem se a poukázal na to obrovské množství knih, snažil jsem se o zdvořile zaujatý tón.

Slyšel jsem klapnout dveře, jak je jedním lehkým dotykem zavřela. Otočil jsem se k ní. Stála hned vedle dveří, měla znepokojený napjatý výraz a dívala se na mě. Zatřásla hlavou, když viděla, že se na ni dívám a usmála se.

„ Noci byly dlouhé,“ pokrčila rameny, vypadala dokonale uvolněně, ale stála stále na tom stejném místě, nešla ke mně.

„ Už nejsou?“

Naklonila hlavu na stranu. „ Našla jsem si lepší zábavu,“ řekla a já měl pocit, že v jejích slovech bylo něco, kvůli čemu bych se měl červenat.

Chvíli jsem o tom přemýšlel. „ Aha.“ Nic lepšího mě nenapadlo, nechápal jsem to.

„ U tebe nikdy nevím, co uděláš, víš? Jsi dokonale nepředvídatelný,“ pokračovala s jemnou výtkou. Pak se zasmála. „ Navíc jsi zajímavý, když spíš.“

„ Ty snad nespíš?“ zeptal jsem se uraženě a nakrčil obočí.

„ Ne.“

„ Nikdy?“ ujišťoval jsem se, že jsem dobře slyšel.

„ Ne.“ Pozorně se dívala, jak reaguju. Odhadovala moje myšlenky.

Dávalo to smysl – proto žádná postel a dlouhé noci... a žádné rakve, bohužel.

„ Tak jo,“ pokrčil jsem lhostejně rameny, pevně rozhodnutý, že jí nedám žádnou záminku litovat, že mi to řekla.

Otočil jsem se a začal s dívat, co tu má za muziku – většinou to byla klasika, ale našlo se tam i pár překvapivých titulů. Než jsem to udělal, viděl jsem periferním pohledem, jak nechápavě kroutí hlavou. Pobavilo mě to a uchechtl jsem se.

„ Něco vtipného?“ vyzvídala tichým rezervovaným tónem.

Nelíbilo se mi to.

„ Ne. Děje se něco?“

„ Měla bych se zeptat já, jestli se něco děje. Moje sestra tě před chvíli vyděsila k smrti a ty tu teď stojíš a ptáš se mě, jestli ráda čtu!“ Její zřejmě oprávněné rozhořčení mi přišlo roztomilé, vypadala jako rozzuřené koťátko než nebezpečný predátor.

Pocítil jsem prudkou touhu ji políbit, prostě jen tak. Proč bylo vždycky tak špatné, když jsem ji chtěl políbit a proč každý polibek byl přesně odměřen jejím ovládáním a žízní? Copak tohle je správné? Bude to vůbec někdy jiné? Kam vůbec náš vztah spěje, jaká na nás čeká budoucnost? Bude společná? Nebo odejde a vezme sebou i to srdce, co jsem od ní měl vypůjčené, protože to moje měla už nenávratně ve svých rukou ona?

Neměl bych přemýšlet o takových věcech, když s nimi nemůžu nic udělat. Nemůžu s ní o tom mluvit, vím, že by se jí to nelíbilo. Ona nechce, abych byl jako ona odsouzen k věčnosti, to už jsem dávno pochopil. Ovšem pohled na Alici mi dával naději, dost pošetilou, když jsem věděl, že to Bella takhle nechce. Nikdy bych nedokázal učinit takové rozhodnutí proti její vůli. Nikdy bych nešel proti ní... Vždy s ní.

„ Pokusila se vyděsit k smrti, by bylo myslím přesnější,“ ušklíbil jsem se. „ Je trochu melodramatická, nezdá se ti?“

Chvíli na mě zírala a pak vyprskla smíchy.

Byl jsem rád, že mě bloncka neslyšela. Ta by se asi moc nesmála. Proč se vůbec Bella tak smála? Na té větě nebylo nic vtipného. A pak mi to došlo.

„ Ona mě slyšela, že?“ zeptal jsem se rezignovaně. Pokud mě předtím bloncka chtěla vystrašit, teď mě chce určitě zabít.

„ Ano,“ smála se, až se jí třásla ramena.

„ Myslíš, že mi dá možnost posledního přání?“ Tipuju, že ne. Ona nebyla z těch milosrdných. Možná bych se s Bellou měl rozloučit, dokud mám čas.

„ Možná...“ řekla po chvíli a už se nesmála. „ Možná bych tě měla už odvézt domů,“ dodala.

„ Možná,“ souhlasil jsem. Možná už toho na mě bylo dnes dost.

Dveře se rozletěly. Oba jsme otočili hlavu tím směrem.

„ Ťuky, ťuk,“ zakřenila se Alice, v očích jí plály veselé ohníčky. I ona slyšela každé slovo, co jsme řekli. Zavřené dveře tu rozhodně nebyly zárukou soukromí. Bez rozpaků vešla a Jasper ji trochu váhavě následoval, ale postavil se hned vedle dveří.

Nevěděl jsem, co má za problém, ale jistě neměl v zásadě nic proti mně, to bych věděl. Vím, že bych to věděl.

„ Přišla jsem se zeptat, jestli s námi jdeš na Jarní ples, Edwarde?“ Přesvědčivě na mě zamrkala.

Neměl jsem potuchy, že něco jako Jarní ples tu je. Podobné lidské záležitosti mě poslední dobou trochu míjely.

„ Alice!“ zasyčela zlostně Bella.

„ No co?“ pokrčila otráveně rameny. „ Je to dámská volenka a ty by ses ho stejně nezeptala, tak jsem to udělala já.“

„ Neskutečně mi lezeš na nervy,“ zabručela Bella a dívala se stranou, ruce měla zkřížené na prsou.

„ Říkal jsem ti to,“ upozornil Jasper Alici, ale ta ho ignorovala – dívala se na mě.

„ Takže půjdeš?“ nedala se za žádnou cenu odbýt. Muselo být dost těžké s ní žít, uznale jsem pohlédl na Jaspera, zakřenil se na mě.

„ Chtěla bys?“ zeptal jsem se Belly, protože jsem měl tak trochu pocit, že jí se vlastně ještě nikdo na názor nezeptal.

Mlčela, jen se mi krátce podívala do očí. Naprosto zmučený výraz. Nevěděl jsem, jestli máme vůbec na výběr.

Povzdechl jsem. „ Půjdeme,“ slíbil jsem ne zrovna moc nadšeně.

„ Skvěle!“ vykřikla Alice a vesele se usmála. Pak se na chvíli zarazila. „ Měli by jste jít. Nevím, jak dlouho Emmett Rose udrží z dosahu.“ Jen s těží přemáhala smích.

„ Dobrý nápad,“ souhlasila hned ochotně Bella, popadla mě za ruku a táhla mě ze dveří.

Ta návštěva skončila rychle, ale vpálila se mi nesmazatelně do paměti.

Bylo to tiché pouto mezi mnou a Bellou, o kterém jsme věděli jen my a její rodina a myslím i moje matka. Nikdy jsme o tom nemluvili, kromě jediné věty, kdy mi Bella řekla, že Rose se ode bude držet dál a už nikdy se to nebude opakovat. Nebyl jsem si jistý, ale měl jsem tušení, ještě ten večer na Barbie nebyl nikdo milý. Nemělo by mě to těšit, ale těšilo.

Jediný nepříjemný důsledek, který to mělo, byla Alice a Jarní ples. Bylo to peklo na zemi. Mírně řečeno.

Šel jsem zamyšleně po parkovišti, natolik zabraný do svých myšlenek, že jsem si nevšiml Belly, která se ke mně přidala. Mámě bylo dnes ráno špatně, už zase. Poslední dobou se to stávalo pravidlem a mě se to nelíbilo. Měl jsem o ni strach.

„ Ahoj,“ pozdravila mě. Možná jsem si to jen namlouval, ale vypadalo to, že i ona má starosti. A už dlouho. Myslím, že od té návštěvy, ale nemohl jsem si tím být jistý.

Vlastně, když jsem si to teď spojil, Bella si mámu dost znepokojeně prohlížela vždy, když ji viděla.

„ Ahoj,“ odpověděl jsem nepřítomně.

„ Děje se něco?“ Poslední dobou to byla docela obvyklá otázka, už jsem si nevzpomínal, kdy bylo něco normální, ale takhle to bylo dobré. Člověk byl alespoň stále ve střehu. Měl pocit, že žije na plno, i když možná klidu by taky nezaškodilo.

„ Máma?“ řekl jsem pouze.

„ Bethy?“ zastavila se znepokojeně.

„ Bylo jí špatně - poslední dobou ji každé ráno najdu v koupelně. Nelíbí se mi to. Mám o ni strach a ona pořád opakuje, že to nic není.“

Zase se uvolnila a šla dál. „ Nic to není. Neboj, brzy ji to přejde. Je to normální...“ zarazila se, jakoby řekla něco, co neměla. Měl jsem podezření, že ví víc, než říká, ale věřil jsem jí, že kdyby šlo o něco důležitého, řekla by mi to.

Uklidnilo mě, když řekla, že to nic není.

Šel jsem na hodinu a nemohl jsem se dočkat, až s ní budu mít příští hodinu španělštinu.

Slyšel jsem pár lidí, jak plánuje, že pojede do La Push a připomnělo mi to Jacoba, už několik týdnů jsem ho neviděl.

Bella viděla, že poslouchám, co si u vedlejšího stolu poslouchají.

„ Můžeš jet za ním. Nedržím tě. Jen chci, abys byl opatrný – velmi opatrný. Nechci tě ztratit, rozumíš?“ Položila svou ledovou ruku na tu moji a ustaraně se na mě dívala. Věděl jsem, že kdybych jel, zešílela by strachem a nestálo mi to za to. Neměl jsem ponětí, co říct.

„ To je dobrý,“ zamumlal jsem.

„ Jak myslíš.“

Slyšel jsem, jak si oddechla.

Zastavil jsem před domem a vystoupil, čekal jsem, že mě bude jako každý den následovat, ale místo ke dveřím zamířila k zadní části domu, který vedl k lesu.

„ Ty nejdeš dál?“ zeptal jsem se zmateně a ukázal ke dveřím.

„ Dnes ne,“ zavrtěla hlavou.

„ Proč?“ zvedl jsem nechápavě obočí. Co bylo na tomhle odpolední zvláštního?

„ Bethy s tebou chce mluvit. Myslím, že bude lepší, když se tam dnes nebudu plést. Je hodně nervózní.“

„ Děsíš mě!“ Není nic horšího než moje nervózní máma, proto určitě utíká. „ Jak to vůbec víš?“

Chvíli na mě zírala jako na cvoka a pak to vzdala. „ Alice,“ pokrčila rameny.

Ach ano, Alice.

„ Přijdeš večer?“ zeptal jsem se úzkostlivě. Měl jsem neblahé tušení, že máminu novinku budu dlouho vydýchávat. A potřeboval jsem alespoň nějaký světlý bod, ke kterému bych se mohl upnout.

„ Ano,“ slíbila a tvářila se vážně.

„ Dobrá. Ahoj,“ rozloučil jsem se neochotně.

„ Ahoj,“ usmála se a políbila mě lehce na rty. Odtáhla se stejně brzy, jako vždycky. Pak zmizela v lese i se školní taškou. Ještě, že nás nikdo neviděl - muselo to vypadat podivně.

Všechno tu bylo podivné. A na mě čekala máma.

Neochotně jsem se opřel do dveří a vešel.

„ Edie?“ zavolala na mě hned.

„ Jo mami?“ Neuniklo mi, že se mi hlas nepatrně třese. Měl bych se dát dohromady, než před ní předstoupím, nemám přece vědět, že se mnou chce mluvit.

Šel jsem za ní do obývaku.

„ Je tu Bella?“ začala. Bylo jasné, že jádro rozhovoru chce co nejvíce oddálit.

„ Ne. Má něco doma.“ Viditelně jsem zklamal její naděje.

„ Aha... No... Edwarde, co kdyby sis sedl za mnou?“ Bella měla pravdu. Máma byla nervózní, ale jinak než normálně.

Znepokojeně jsem se jako stroj posadil poslušně vedle ní. Čekal jsem , co se bude dít dál.

„ Ano, mami?“ pobídl jsem ji. Nemohl jsem popřít, že jsem byl zvědavý.

Zhluboka se nadechla a sklopila hlavu. Ať už šlo o cokoliv, uvádělo ji do rozpaků a nechtěla o tom se mnou mluvit, což bylo zvláštní, mluvili jsme téměř o všem.

„ Musím ti něco říct...,“ zamumlala.

Pokud to tak půjde dál, bude to na dlouho.

„ Můžeš mi to říct,“ ujistil jsem ji a pečlivě jsme se na ni díval.

Vypadala jinak, byla taková jiná... no... zaoblenější. Proč jsem si toho nevšiml dřív? Byla nemocná? To by mi přece Bella řekla a když ne Bella, tak Alice určitě.

„ Jsi už dost starý, abys to pochopil...“ Vždycky, když někdo začal mluvit takhle, věstilo to velké problémy. A ona tak se mnou vlastně nikdy nemluvila. Nikdy nepoužila tuhle větu.

Na sucho jsem polkl.

Viděl jsem, že se jí do toho nechce. Nejradši by zase vycouvala, ale věděla, že teď už to nejde. Možná bych jí měl nějak pomoc.

„O co jde, mami? Prostě to řekni, bude ti pak mnohem líp.“ Víc jsem ze sebe nedostal. Dost chabý pokus, ale asi to stačilo.

Znovu se zhluboka nadechla a pak jedním dechem vyhrkla: „ Jsem těhotná.“

Viditelně se jí ulevilo, že to má za sebou, kdežto mě se zatmělo před očima. Nesměl jsem to ale dát najevo. Měl bych udělat něco, co se patří. Usmál jsem se. „ To je skvělé, mami. Vážně,“ vykoktal jsem omráčeně.

„ Ach! Díky, Edie! Věděla jsem, že to pochopíš. Jsi úžasný!“ šťastně se usmála a já věděl, že jsem udělal správnou věc.

Nebyl jsem ani z poloviny tak úžasný, jak si o mě myslela. Byl jsem prostě jen dobrý lhář, ale jí to udělalo radost, a to přece šlo. Jenže teď jsem potřeboval být sám, potřeboval jsme si to srovnat v hlavě.

Dal jsem jí její oprávněnou radost a to bylo všechno, co jsem v tuhle chvíli dokázal.

Těhotná... To znamenalo dítě... Mohl jsem třikrát hádat, kdo je otcem a věděl jsem naprosto přesně, co Billy udělá, až to zjistí... On je zodpovědný, o to jsem se nemusel bát.

„ Asi půjdu na chvíli ven. Slíbil jsem Belle, že se s ní sejdu,“ lhal jsem a doufal, že to i tentokrát vyjde. Nervózně jsem hodil rukama ke dveřím.

„ Jistě,“ přisvědčila, myslím, že mě prokoukla. „ Vrať se brzy.“

„ Ano,“ slíbil jsem.

Pomalu jsem se vypotácel z pokoje a po cestě jsem vytáčel Bellino číslo. Zvedla to brzy.

„ Potřebuju s tebou mluvit,“ vyhrkl jsem.

„ Jsem před domem,“ zněla její krátká odpověď.