Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

31.

Bella Cullenová

Zatím vše probíhalo, myslím, dobře. Ale stačila jedna chyba. Jedna jediná kapka Edwardovy krve a byla by to katastrofa. Neexistovala možnost druhé šance. Ne dnes.

Jasper se zdál být v pohodě. Byl uvolněný a dokonce se pokusil ovlivnit svou schopností Edwardovy emoce, a Edward si toho samozřejmě všiml – lední medvěd na Sahaře by byl méně nápadný.

Všimla jsem si, že Alice chybí; Rose sice taky, ale nečekala, jsem, že by se tu objevila.

„ Kde je Alice?“ zeptala jsem se Jaspera, protože Emmett zrovna, ne moc úspěšně, potlačoval smích.

„ Omlouvám se za zpoždění,“ zazpívala místo něj na vrcholu schodiště sama Alice a zeširoka se usmívala.

Všichni se otočili na ni. Ladně seběhla dolů a zastavila se kousek od Edwarda. Klidně ji pozoroval, naprosto nevyveden z míry jejími rychlými pohyby. Carlisle s Esmé po ní střelili obezřetnými pohledy, ale Edwardova reakce je, zdá se, uklidnila. „ Ahoj, Edwarde,“ pozdravila ho.

Najednou jsem si všimla, že její radost není tak docela upřímná. Znala jsem Alici dost dobře na to, abych věděla, že ji něco silně znepokojilo. Zjevně důvod jejího zpoždění.

„ Ahoj, Alice,“ oplatil jí s úsměvem, stále dokonale klidný. Až nepřirozeně.

Jasně. Zapomněla jsem, že ti dva už se dávno znají.

„ S Alicí už se znáš,“ prohodila jsem a zle se na ni zamračila, nebylo to od ní vůbec hezké, že mi to neřekla.

„ Tak trochu,“ připustil s úšklebkem a chytil se volnou rukou za rameno. Vypadalo to jako bezděčné gesto.

„ Můžeš si za to sám,“ zasmála se zvonivě Alice. „ Já tě varovala. Nesnaž se to svalovat na mě.“

Edward otráveně protočil oči a udělal obličej. „ Ty víš, že ti to vrátím.“

Nebyla jsem jediná, kdo jejich rozhovor nechápal. Všichni nervózně skákali pohledem z jednoho na druhého.

„ To vím,“ přikývla a mírně se zamračila. Bylo možné, aby ji vyděsil? „ Ale pořád mám dost času utéct!“ rozzářila se po chvíli nadšeně a zamrkala.

„ Nehraješ fér,“ stěžoval si Edward a zakroutil hlavou.

„ To jsem nikdy netvrdila,“ pokrčila lhostejně rameny a šla za Jasperem a chytila ho za ruku, přitiskla se k jeho boku.

Zamračil se na ni.

„ Takže... Edwarde,“ přerušil nastalé napjaté ticho Carlisle, „ jak dlouho žiješ ve Forks?“

Edward se na něj otočil a odpověděl, zatímco já jsem dál pozorně pozorovala Alici. Teď, když se na ni Edward nedíval, netvářila se zdaleka tak radostně, jak před chvíli.

„ Co je?“ zeptala jsem se tiše, aby mě neslyšel.

Vedl zdvořilý rozhovor s Carlislem a Esmé a veškerou svou pozornost věnoval jim. Jasper s Emmettem se mírně naklonili k ní, aby také slyšeli.

„ Elizabeth,“ zabrblala nespokojeně, s výrazem člověka, který nemůže vyřešit něco do očí bijícího.

Vzpomněla jsem si na tu zvláštní zesílenou vůni, která ji dnes provázela a to třetí neidentifikovatelné srdce s ní. Věděla snad Alice, co to bylo?

„ Ty víš, co s ní je?“ vyhrkla jsem napjatě.

„ Tuším.“

Odkdy Alice něco tuší?

„ Cože?“ Všimla jsem si, že už poslouchá i Carlisle s Esmé. Jediný, kdo tento rozhovor nezaregistroval, byl Edward. Dál odpovídal na Carlisleovy automatické dotazy, ani si nevšiml, že ho téměř nevnímá.

„ Co jsi slyšela, když jsi ji viděla naposledy?“ odpověděla mi otázkou.

„ Bilo tam nějaké další srdce – slabě. A Bethy měla silnější vůni.“ Nadzvedla jsem zmateně obočí, protože jsem nevěděla, kam tím míří, ale pak mi to došlo...

Dvaadvacátého dne začne plodu bít srdce.

Krátká věta, kterou jsem brzy po dostudovaní medicíny vypustila z hlavy, protože jsem ji nepotřebovala. My jsme nemohly mít děti, ale Bethy mohla.

„ Ne.“ Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou, jak jsem se tu bláznivou teorii snažila vytřepat z hlavy. Elizabeth Masenová přece nemohla být těhotná.

„ Všechno tomu nasvědčuje.“ Přesvědčovala – nás všechny ostatní, kteří nevěřili, Alice. „ Edward bude mít sourozence. Malé šťěňátko, pokud zůstaneme tak dlouho. Pokud to beru v potaz, zmizí mi i s Elizabeth.“

Takže teď zrovna máme v rukou životní osud dítěte, o kterém možná zatím nikdo kromě nás nemá sebemenší tušení? Ani Beth to ještě nemusela vědět. Pokud tu zůstanu s Edwardem, zničím tomu malému človíčkovi život.

Přestala jsem se soustředit, jak jsem se to snažila zpracovat.

„ Bello?“ zeptal se přiškrceným hlasem Edward. Všichni byli tiše, omráčení tou novinkou a v místnosti šlo slyšet jen jeho dech a přerývaný tlukot srdce. „ Děje se něco?“

„ Ne, nic,“ zalhala jsem hladce a zatvářila se překvapeně.

„ Drtíš mi ruku,“ upozornil mě.

„ Jejda! Promiň.“ Hned jsem ho pustila a zkřížila ruce za zády.

Ublíženě si protáhl prsty a zkonstatoval, že nemá nic zlomeného.

Všichni se na chvíli snažili přemáhat smích, ale pak se naplno rozesmáli. Napětí se vybilo v krátkém smíchu. Řešení tohohle ošemetného problému si necháme na později, teď na to nebyla nejlepší chvíle.

„ Možná by ses od ní měl držet dál,“ ušklíbl se Emmett a stáhl mě k sobě.

Dupla jsem mu vší silou na nohu.

„ Vidíš!“ horoval a hrozil mi pěstí. Nakonec mi zkroutil ruce a rozcuchal mi vlasy.

Najednou Alice rezignovaně zasténala. Rychle jsem k ní střelila pohledem.

„ Bello, omlouvám se. Nedávala jsem pozor,“ řekla žalostným hlasem a rozhodila beznadějně ruce. Dívala se někam nahoru za mé rameno.

Podívala jsem se stejným směrem jako ona k vrcholu schodiště...

Edward Masen

Odpovídal jsem doktorovy na otázky, co mi bez sebemenšího zaváhání pokládal, i když se zdálo, že ho to vlastně moc nezajímá. Jako kdyby jeho mysl zaměstnávalo něco docela jiného a přitom zdánlivě se plně věnoval mě.

Bella stále držela mou ruku – cítil jsem její chlad.

Zničehonic její stisk zesílil natolik, až jsem měl pocit, že mi rozdrtí kosti. Jako bych měl ruku mezi dvěma čelistmi svěráku. Něco ji muselo velmi silně rozrušit, protože jinak se vždy dokonale ovládala.

Stála a zírala na svou sestru, která se tvářila docela vážně, ale když zaregistrovala můj pohled, usmála se.

„ Bello?“ Až teď jsem si všiml, že tu panuje hrobové ticho ( což v kontextu znělo docela ironicky ). „ Děje se něco?“

„ Ne, nic.“ Zatvářila se překvapeně, ale stisk nepovoloval. Už jsem přestával cítit prsty.

„ Drtíš mi ruku,“ zasýpal jsem. Přemáhal jsem se, abych nevykřikl bolestí.

„ Jejda!“ vyjekla a hned mě pustila. Ruce schovala za zády. „ Promiň.“

Protáhl jsem prsty a zkontroloval jsem škody. „ Dobrý. Nic se nezlomilo.“

Všichni se krátce zasmáli.

„ Možná by ses od ní měl držet dál,“ poradil mi vesele Emmett a stáhl Bellu k sobě.

Rozzuřeně se na něj zamračila a dupla mu na nohu. V tu chvíli nevypadal ani jeden z nich jako hrůzostrašný upír, ale prostě jen jako obyčejný bratr a sestra, kteří se kočkují.

„ Vidíš?“ vykřikl Emmett žalujícím hlasem, aby podpořil svá předešlá slova a rozcuchal jí vlasy.

Uslyšel jsem tiché zasténání a stejně jako všichni jsem se podíval na Alici, která se tvářila vyděšeně a zničeně, ale ani ne moc překvapeně. Spíš zahanbeně...

„ Bello, omlouvám se. Nedávala jsem pozor.“ Rozhodila ruce a dívala se nahoru nad schody. Zatím tam nic nebylo, ale to se brzy změnilo...

Jediná členka rodiny, která doposud chyběla.

Úchvatná povrchní Barbie. Rosalie.

Na sobě měla dlouhé krvavě červené šaty, které ji těšně obepínaly v pase, ale jinak byly rozevláté, takže když se pohybovala, vypadala jako krvavá skvrna. Vlasy měla rozpuštěné tak, aby ji dramaticky orámovaly křídově bílý obličej a oči barvy kvalitního černého uhlí.

Na rozdíl od všech ostatních ona vypadala jako upír. Což byl zjevně její záměr.

„ Ach! Není to sladké?“ zašeptala medově jemný nebezpečným hlasem, ovšem dost hlasitě na to, abych ji slyšel a přeletěla zhnuseným pohledem svou rodinu, z níž každý jeden člen ztuhl ve stejném okamžiku do podoby ledové sochy a zíral na ni. V očích se jí nenávistně zablýsklo, když se její pohled zastavil na mě.

„ Rosalie!“ okřikl ji nesouhlasně doktor, ale ona ho ignorovala.

Tak rychle, že jsem její pohyb neviděl, se objevila na zábradlí a pak skočila dolů tak, že z ní zbyla jen rozmazaná šmouha.

Zhmotnila se mi na okamžik pod schody, dokonale rovná v zádech, jakoby zrovna neskákala a potom mi zase zmizela. V příští vteřině její obličej byl stopu, od toho mého.

Slyšel jsem Bellu vedle mě zuřivě vrčet, i když předtím stála u svého bratra.

„ Ou. Nebuď tak háklivá, Bells,“ zazpívala a naklonila se ke mně, instinktivně jsem se pokusil odklonit. „ Přece se s námi podělíš! Nebo snad tvůj kamarád nezůstane na večeři?“ Její slova byla prošpikovaná hrůzostrašnými dvojsmysly.

„ Proč to děláš, Rose?“ zeptala se Bella tvrdě, naprosto chladným strašidelným hlasem. Stejně jako Rosalie vypadala jako dokonalý upír vystřižený z hororových filmů, až na to, že tak dokonalou práci by neodvedl žádný maskér na světě.

Barbie ke mně natáhla ruku, opět tak rychle, že jsem to neviděl a dotkla se mé tváře. Pod jejím ledovým dotykem mi přeběhl mráz po zádech a měl jsem chuť utíkat, co mi nohy stačí.

Nesouhlasně zamlaskala, když jsem se odtáhl. „ No tak Edwarde,“ zašeptala tichým vemlouvavým hlasem, „ víš přece o své Belle všechno, ne? Nemusíš se bát. Jsme stejní jako ona. I když ne...,“ záměrně zaváhala, aby svým slovům dodala na důrazu. Matně jsem zaregistroval, že celá rodina – až na Jaspera - se teď semkla těsně kolem nás. Emmett chytil Rosalii kolem pasu, připravený ji odtáhnout. „ Isabella je v něčem jedinečná...,“ tvrdě se pousmála a pomstychtivě šlehla krátkým pohledem k šokované Belle, pak se zpátky obrátila ke mně. „ Řekla ti, že se téměř vdala? A že podpálila kostel? Řekla ti, milý Edwarde, že je to žhářka?“

„ Nebylo to úmyslné!“ bránil jsem Bellu a naprosto iracionálně jsem se jí snažil ochránit vlastním tělem. „ Není to žhářka! Byla to nehoda,“ řekl jsem mrazivě.

Zdála se být překvapená, že mě svým „ odhalením“ nešokovala. Protože já už jsem to věděl. Brzy se však vzpamatovala. „ A víš i, kdo je zodpovědný za přeměnu tvého chlupatého kamaráda?-“

„ To už by snad stačilo, Rosalie!“ okřikl ji Carlisle. Bella se na ni dívala neschopná slova, stejně jako všichni ostatní.

Podívala se na něj a zkrotla. Vymanila se z Emmettových paží a hrdě odkráčela z pokoje. Pak už jsem viděl akorát matnou červenou šmouhu, která se venku mihla kolem oken. Emmett odešel za ní.

Všichni v místnosti se uvolnili a zase se vzdálili do patřičných vzdáleností, ale stále ze mě nespouštěli oči.

„ Mrzí mě to,“ omluvil se doktor a jeho hlas zněl nezvykle tvrdě. Hrozně se na Barbie zlobil.

„ Snaží se nás jenom chránit,“ hlesla Bella a svěsila hlavu.

„ Což nic nemění na tom, že to neměla říkat,“ promluvila Esme a zněla stejně rozzlobeně, jako její manžel.

„ Jsi v pohodě, Edwarde?“zeptal se Jasper a tvářil se dokonale rozčarovaně, jako by to nemohl pochopit.

„ Jistě. Chápu ji. Nechce, abych tu byl.“ Pokrčil jsem rameny, chytil jsem Bellu za ruku a dal bych všechno za to, abych na její tváři teď vykouzlil úsměv.

„ My chceme, abys zůstal,“ ujistila mě Esmé procítěně, takže jsem neměl sebemenší důvod o tom pochybovat.

„ Bello! Co kdybys Edwardovi ukázala zbytek domu?“ navrhla Alice. Chtěla odčinit, že neviděla Rosaliiny úmysly v čas.

„ Chtěl bys?“ otočila se na mě, vděčná za záchranné lano, které jí takto hodila. Váhal jsem. Usmála se – byl to lehce nucený úsměv. „ Ty rakve ve sklepě opravdu nemáme.“ Mrkla na mě. Alice se zachichotala.

„ Tak jo,“ souhlasil jsem.

„ Uvidíme se později!“ zavolala za mnou Alice. Bella mě vedla za sebou a po masivním schodišti nahoru.

Otočil bych se za ní, ale měl jsem co dělat, abych nezakopl.

V prvním patře byla hala obložená dřevem medové barvy, stejně jako podlaha.

Bylo tam několik dveří, které označila, jako Emmettův, Rosaliin, Alicin pokoj a Carlisleovu pracovnu. Na stěně nad námi visel jistě velmi starý vyřezávaný dřevěný kříž, ale radši jsem se neptal. Myslím, že na další hrůzostrašné novinky bude dost času později. Bella mě vedla k dalšímu ramenu schodů. Ohromeně jsem se kolem sebe rozhlížel a snažil se všechno vstřebávat.

Nebylo to vůbec takové, jak jsem si to představoval – pokud jsem si to vůbec představoval. Bylo to dokonale normální....

Na rozdíl od nich.

„ Můj pokoj,“ vytrhla mě ze zamyšlení, když se zastavila před posledními dveřmi v hale.

Otevřela dveře a vešla. Já ji nejistě následoval...