Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

30.

Edward Masen

Nakonec jsem přece jen usnul.

Po celou dobu jejího vypravování jsem seděl jako zařezaný a bezdechu poslouchal. Věděl jsem, že si ani nedokážu představit, jak těžké to pro ni muselo být, něčím takovým procházet.

Zpočátku jsem byl naprosto sobecky zděšený a žárlil jsem na toho chlapíka, co je starší než můj děda, když mi řekla, že si ho měla brát. Ale když mi došlo, jak moc byla svázaná svou dobou a že by radši zemřela, než aby to udělala, přišlo mi to pošetilé.

Nemůžu popřít, že by na mě neudělal dojem letopočet toho příběhu. Bylo jí více než sto let.

Bylo toho tolik, co jsem si potřeboval promyslet, uspořádat v hlavě, ale teď jsem chtěl být hlavně s ní.

Hodila po mě další deku a pak se natáhla na postel vedle mě.

Nic jsme nedělali. Jen jsme mlčky leželi vedle sebe a dívali se na strop. V tu chvíli jsme nepotřebovali mluvit.

Bella vypadala uvolněně, tak trochu šťastně a uspokojeně. Byl jsem za to rád. Nechtěl jsem, aby se trápila.

Díval jsem se na ni a víčka mi únavou padala. Nechtěl jsem spát. Chtěl jsem se na ni dívat, na mého anděla. Nemohl jsem uvěřit tomu, že ona je moje. Že zrovna já jsem ten, koho si vybrala. A ona vůbec nevypadala unaveně, dokonce i obvyklé kruhy pod očima nebyly tak viditelné, protože měla zlatavé oči – byla tedy po lovu.

„ Měl by jsi spát, Edwarde,“ zašeptala a lehce se dotkla mé tváře. Měla ledové ruce jako vždy a i když bylo docela teplo a já měl kolem sebe obmotané tři přikrývky, byla mi docela zima.

Chtěl jsem protestovat, ale její tvář se mi pomalu rozmazávala a nakonec zmizela úplně.

Byl jsem na nějakém neznámém místě a všude kolem mě chodili lidé ve starých šatech a vůbec si mě nevšímali, jako bych tam ani nebyl.

Pak se zničehonic všichni zastavili a podívali se opačným směrem, jakým jsem se díval já. Otočil jsem se a podíval se za sebe.

První jsem zahlédl známou postavu – Bellu – v dlouhých bílých šatech. Přímo před ní stál kostel – v plamenech. Ohlédla se na mě a usmála se – jediný člověk, který si vůbec všiml mé přítomnosti. Pak se obrátila zpátky k ohni a beze strachu do něj vstoupila...

Vyšvihl jsem se na posteli do sedu.

Byl už den. Okny do pokoje pronikalo slabé světlo, co propustily těžké dešťové mraky.

„ Dobré ráno,“ ozval se z druhé strany pokoje tichý hlas. Trhl jsem s sebou a podíval se tím směrem. Bella seděla na židli u psacího stolu, nohy zkřížené do tureckého sedu. „ Promiň,“ zachichotala se, když viděla můj vykolejený výraz.

„ Ty jsi tu zůstala?“ zeptal jsem se hloupě a překvapeně si ji prohlížel. Opravdu tenhle svetr měla na sobě i včera? S úsměvem přikývla. „ Celou noc?“ ujišťoval jsem se a velmi pomalu jsem se vymotával ze všech těch přikrývek, do kterých jsem se přes noc zapletl.

Zaváhala. „ Ano,“ řekla nakonec. „ Ráno jsem odešla – domů. Myslela jsem, že už budeš vzhůru, když jsem se vrátila, ale tys spal, tak jsem tě nechtěla budit.“

„ Kolik je hodin?“ zeptal jsem se zděšeně.

„ Čtvrt na jedenáct,“ pokrčila nevzrušeně rameny a položila hřbetem vzhůru na stůl knihu, kterou držela v rukou.

Jak jsem vůbec mohl spát tak dlouho?

„ Je máma doma?“

„ Ano... Vzala útokem kuchyň,“ zamrkala na mě.

„ Ach ne,“ vzdychl jsem vyčerpaně a postavil se nejistě na nohy. Bella se zasmála a vstala taky.

„ Myslím, že to nechám na tobě,“ zašklebila se a přešla pomalu k oknu – tedy pomalu na ni. „ V kolik tě mám vyzvednout? Můžeš si to ještě rozmyslet, víš?“

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, o čem to vůbec mluví. „ Ach tak,“ zamručel jsem, myšlenkami už dole. „ Myslím, že čím dřív, tím líp.“ Znovu jsem pomyslel na mámu.

Pokud jsem si měl vybrat mezi návštěvou v domě upírů a tím jít teď dolů do kuchyně – bral jsem upíry. Přišlo mi to bezpečnější.

„ Bude ti stačit hodina?“ zeptala se s povzdechem.

Zmučeně jsem se na ni podíval. „ Bohatě.“

Bella Cullenová

Vrátila jsem se zase na chvíli domů a našla Jaspera s Emmettem, jak sedí ve stále stejné pozici jako před hodinou a půl, a zírají na šachovnici. Emmett byl stále na tahu. Ani ke mně nevzhlédli.

Slyšela jsem Esmé, jak si brouká nahoře v pokoji a rytmické škrkání tužky po papíře a Alici, která dělala něco na počítači. Rose ani Carlisle doma nebyli – Carlisle byl v práci, ale měl se brzy vrátit a na Rosaliinu nepřítomnost jsem si zrovna nestěžovala.

Sedla jsem si k piánu a začala tiše hrát. Brzy se ke mně přidala Alice.

Musela jsem myslet na to, že autem mi bude trvat déle než pěšky a tak jsem se zase brzy zvedla.

Zastavila jsem před Edwardovým domem a zamířila rovnou ke dveřím.

Zazvonila jsem a netrpělivě čekala, až někdo přijde otevřít. Chvíli jsem poslouchala – pořád tam bila tři srdce. Nemohlo se mi to tedy zdát.

„ To je dobrý, mami.“ Slyšela jsem volat Edwarda, ale Bethy už byla u dveří.

„ Dobrý den, Bethy,“ pozdravila jsem ji zdvořile. Její vůně byla pronikavější, než jsem si ji pamatovala a to jsem ji viděla nedávno. Možná jsem ji tenkrát tolik nevnímala, ale když jsem u ní teď stála tak blízko, slyšela jsem tu třetí věc docela jasně. Co to mohlo být?

„ Ahoj, Bello!“ usmála se na mě šťastně. „ Jak se máš?“

„ Dobře, děkuji,“ usmála jsem se na ni taky.

„ Ahoj, mami,“ vyhrkl rychle Edward a cpal se kolem ní ven, po cestě jí krátce rozcuchal vlasy. „ Bello,“ otočil se na mě.

„ Ahoj, půjdeme?“zeptala jsem se ne zrovna dvakrát nadšeně. Jen přikývl. „ Nashledanou, Bethy.“ Mávla jsem ještě na ni a pak jsem zamířila za ním k autu.

Po cestě jsem mlčela a Edward si hrál s mým autorádiem.

Když jsme vyjeli z města na okamžik znejistěl a zeptal se: „ Kde vlastně bydlíš?“

„ Dům stojí pár kilometrů za městem. Kousek od řeky Sol Duc,“ odpověděla jsem prostě a odbočila jsem na vedlejší cestu.

Zatvářil se nechápavě a pak trochu zděšeně. „ Není to trochu moc stranou?“ polkl na prázdno.

„ Teď se bojíš?“ řekla jsem pobaveně, ale tak docela jsem nedokázala skrýt tu naději za svými slovy a jsem si jistá, že on to taky slyšel.

Zavrtěl hlavou. „ Jsem jen zvědavý. Proč bydlíte tak daleko?“

Protočila jsem oči a povzdechla si. „ Je to pro nás pohodlnější. Přirozenější. Ať máš o nás jakékoliv představy,“ skepticky jsem na něj pohlédla a pak pokračovala, „ tak pro nás není přirozené žít společně s lidmi a není to snadné. Někdy tě to divadlo začne unavovat. Tam se nemusíme skrývat, můžeme být sami sebou,“ vysvětlila jsem mu tiše.

„ To zní rozumně,“ připustil podobným tónem, jakoby jsme se bavili o seznamu povinné četby do angličtiny.

Temně jsem se zasmála. „ Jsme na místě,“ oznámila jsem a vypnula motor.

Vystoupila jsem a Edward mě následoval.

Zastavil se a překvapeně se díval na dům. „ Páni,“ vydechl s úžasem jasně vepsaným ve tváři.

Nemůžu říct, že by mě jeho reakce nepobavila. „ Čekal jsi strašidelný hrad?“ zeptala jsem se jízlivě.

„ Tak trochu,“ přiznal. „ Uznej, že je to docela normální dům – i když nádherný.“

„ Docela normální dům,“ opakovala jsem po něm, „ - jaké to pro tebe musí být zklamaní!“

Pokrčil rameny a zašklebil se. „ Předpokládám, že rakve máte schované ve sklepě.“

Jeho černý humor mě někdy dost vyváděl z míry, ale slyšela jsem, jak se v domě někdo zachechtal.

Emmett.

„ To je M3?“ zeptal se šokovaně a zíral na Rosaliin červený kabriolet zaparkovaný vedle domu.

Přemýšlela jsem, jestli ho tam Rosalie nechala schválně, protože ho vždy vozila až do garáže, ale tuším, že ani Edwardův nepokrytý obdiv a znalost – já osobně jsem nevěděla, co je to za auto, dokud mi to Rose důrazně nevysvětlila – by ji v názoru na něj a můj vztah k němu, vůbec neobměkčili.

„ Jo,“ přisvědčila jsem krátce. „ Je Rosalie.“

„ Bello!“ ozvalo se z domu netrpělivě – Alice. Bylo to příliš tiše, aby to Edward slyšel, ale já jsem slyšela docela jasně.

Povzdechla jsem si.

Edward Cullen

Něco takového jsem rozhodně nečekal. Dům byl určitě starý a byl ve skvělém stavu. Architektura mě sice moc nezajímala, ale řekl bych, že  to mohl být tak začátek 20. století. Ale jinak... jinak byl docela normální.

Bella se upřímně bavila mým překvapením a dobírala si mě, já ji to s radostí vracel, dokud jsem si nevšiml úžasného auta jen pár metrů od nás. Něco takové jsem viděl maximálně na stránkách automobilistických časopisů.

„ To je M3?“ vydechl jsem a nemohl jsem uvěřit tomu, že něco takového vidím na vlastní oči. Co proboha něco takového dělalo pár kilometrů od Forks, v neprostupném lese?

„ Jo,“ odpověděla Bella skepticky. „ Je Rosalie,“ dodala. Představoval jsem si to, nebo jméno své sestry vyslovila s ledovým chladem?

Přestal jsem na chvíli zírat na auto a podíval se na ni.

„ Pojďme,“ povzdechla si a chytila mě za ruku. Nevím, jestli chtěla podpořit mě, nebo sama potřebovala oporu.

Vedla mě po schodech nahoru na prostornou verandu a pak dveřmi dovnitř.

Udivila mě ta spousta otevřené prostoru a světlé barvy. Všechno bylo velmi čistě a pohodně zařízené. Nemohl jsem se moc dlouho rozhlížet, protože mi pohled padl na dvojici úchvatných postav, stojících kousek od robustního černého piána a malém pódiu.

Doktora Cullena jsem znal – byl to člověk... bytost, na kterou se nedá zapomenout. A vedle něj stála žena, roztomile krásná s přívětivými dolíčky ve tvářích. Její rysy byly na rozdíl od všech ostatních, včetně Belly, oblé, ne tak ostře řezané, přidávalo jí to roztomile mateřském vzhledu, připomněla mi mou vlastní mámu. Matně jsem si ji pamatoval z večírku, kde jsem poprvé spatřil Bellu, ale tenkrát jsem měl hlavu plnou jiných věcí – například Belly.

„ Carlisle, Esmé,“ promluvila Bella, „ tohle je Edward.“

Esmé se zeširoka usmála a udělala ke mně pár pomalých, obezřetných kroků. Jistě se bála, aby mě nevystrašila. „ Velmi ráda tě konečně poznávám, Edwarde,“ pozdravila mě a nebylo pochyb nad upřímností v jejích slovech.

„ Já vás také, paní Cullenová,“ prohodil jsem zdvořile.

„ Říkej mi Esmé,“ zasmála se.

„ Esmé,“ usmál jsem se taky.

„ Vítej, Edwarde.“ Potřásl si se mnou rukou doktor. Jeho kamenný, ledový stisk, byl přesně takový, jak jsem očekával.

Najednou jsem se cítil podivně uvolněný, tak jak jsem se necítil už několik měsíců.

Bella vedle mě hněvivě zasyčela a já se na ni nechápavě otočil. Dívala se na druhou stranu pokoje, na Jaspera, který se na ni zašklebil a pokrčil rameny. „ Jen se snažím pomoc. Ahoj, Edwarde,“ otočil se na mě.

Kývl jsem mu na pozdrav a přemýšlel, co to mělo asi znamenat.

„ Hej! Člověče,“ zachechtal se Emmett a mávl na mě.

Zdá se, že v originalitě u něj nedošlo k žádnému pokroku...

„ Ahoj.“