Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

3. část

Bella Cullenová

Celou cestu domů se na mě Alice v zrcátku mračila. Snažila jsem se ji moc nevnímat, měla jsem jiné starosti.

Musela jsem si promluvit s Carlislem. V hlavě jsem si formulovala věty, jak daný problém podat.

Carlisle byl stejně ještě v nemocnici. Sedla jsem si do obývacího pokoje k piánu a ruce si složila do klína.

„ Stalo se něco?“ zeptala se staroslivě Esmé a položila mi ruku na rameno.

„ Já nevím. Musím to nejdřív probrat s Carlislem.“ pokrčila jsem rameny. Podepřela jsem si čelo, začala systematicky klepat prstem na klávesu malého g a upřeně jsem pozorovala hranu stojánku na noty.

Tvrdohlavě jsem se soustředila na stále se opakující pohyb a zvuk, který to s sebou přinášelo, abych se nemusela užírat svými dnešními skutky.

„ Mohla bys toho nechat?!“ štěkla Rosalie, která se společně s mračící Alicí skláněla nad počítačem.

„ Promiň.“ Položila jsem ruku do klína, tou druhou jsem si dál podpírala čelo a zírala na strukturu dřeva.

Už se stmívalo, když se Carlisle konečně vrátil.

„ Mohla bych si s tebou promluvit?“ požádala jsem ho hned, jak vešel dovnitř.

„ Jistě, Bello.“ mírně se zamračil, když uviděl můj ustaraný výraz. Nepokoušela jsem se ho zakrýt.

Položil si tašku na stůl ve své pracovně a zvědavě se na mě podíval. „ O co jde?“

„ Asi máme problém.“ řekla jsem pomalu, oči upřené na špičky bot.

„ Nerozumím ti.“

„ Vzpomínáš si na pana Masena ze Chicaga?“ rychle jsem zvedla oči, abych viděla jeho výraz. Tvářil se nechápavě.

„ Jistě. Proč?“

„ Jeho syn chodí na zdejší střední školu.“ dodala jsem.

„ Aha.“ řekl pouze, obočí se mu stáhlo do zamyšlené přímky.

„ Mohl...“ zaváhala jsem, „ mohl by se o nás začít zajímat. V Illinois jsme byli jako vysokoškoláci, tady jako teenageři.“ upozornila jsem ho tiše, když nereagoval.

„ Myslíš, že to udělá?“ zeptal se stále klidným hlasem.

„ Nevím. Nejsem schopná to posoudit.“ Zamračila jsem se.

„ Bylo by tedy lepší se odstěhovat rovnou?“ opět se mě ptal na můj vlastní názor. Nebyla jsem si jistá. Věděla jsem, že by bylo rozumné okamžitě zmizet a na druhou stranu jsem odjet nechtěla, líbilo se mi tu a cítila jsem, že i ostatním to tu připadá dokonalé. Druhé takové místo není.

„ Asi ano.“ Slyšel tu neochotu v mém hlasu, zvedl jedno obočí. „ Na druhu stranu by jsme tím mohli vyvolat pravý opak.“ rozhodila jsem bezradně rukama. „ Lidé by se začali o to víc zajímat, kdybychom se tak brzy odstěhovali. Možná by bylo lepší zůstat a počkat, jak se to vyvine, třeba to nebude potřeba.“ Jak jsem ho zoufale snažila přesvědčit, ospravedlnit svoji vlastní neochotu utéct od svých problémů, slova se ze mě valila a slévala se mi v mysli do nepřehledných provazců nesmyslných vět.

Chvíli se mě zamyšleně měřil. „ Asi máš pravdu. Počkáme.“ Podíval se z okna, ponořený hluboko ve svých vlastních myšlenkách. Viděla jsem, že tahle debata už skončila.

Nepřineslo mi to tu úlevu, jakou jsem si od toho slibovala. Vědomí, že zítra znovu uvidím Edwarda mě zneklidňovalo. Byla bych radši, kdyby Carlisle považoval ze nutné se odstěhovat? Asi ne. Něco mě k tomu chlapci stále táhlo zpátky. Navíc radši budu trpět sama, než abych donutila svou rodinu se znovu stěhovat. Oni nebudou platit za moje chyby. To nedovolím.

Začala jsem pracovat na úkolu do španělštiny a stále přemýšlela nad zítřejším dnem.

Nakonec jsem to vnitřní napětí nevydržela a vyběhla z domu. Stejně jako včera jsem zbytek noci proběhala po lese.

Když jsem se ráno vrátila, bylo v domě nezvyklé ticho. Velmi brzy jsem zjistila, že všichni až na Alici jsou pryč. Stála uprostřed pokoje a zírala z okna, čelo se ji hněvivě krabatilo.

Připomnělo mi to, jak se na mě mračila včera a naprosto iracionálně mě to rozzuřilo. Ona neměla žádné právo být na mě naštvaná. Ticho v domě mi hrozně lezlo na nervy.

„ Dobře, Alice, co – se – k čertu – děje!“ Ruce jsem tiskla do pěstí a hodně se snažila nekřičet.

„ Neděje se vůbec nic.“ pokrčila rameny a dál stála nehybně v pokoji jako nějaký odporný krápník rostoucí ze země.

„ Ach!“ zasténala jsem a praštila s sebou na pohovku, prsty si prohrábla vlasy. „ Já něco provedu?“ zkusila jsem to jinak. „ Naštvu tě?“

„ Ne.“

„ Rozhodnu se zničit ti šatník?“ To by se rovnalo sebevraždě, i když možná jako výhružka...

„ Ne a ani na to nemysli.“ V jejím hlase se konečně objevilo trochu zájmu, asi jsem vyvolala vizi jejího zničeného šatníku, škodolibě jsem se ušklíbla.

„ Tak mi to řekni.“ žadonila jsem. „ Myslela jsem, že jsem tvoje sestra... nejlepší přítelkyně?“

„ Ne.“

„ Proč!“ vykřikla jsem. „ Eh. Tohle je vážně frustrující, víš? Chci to vědět! A chci, abys na mě znovu mluvila. No tak Alice. Prostě to řekni.“ pobídla jsem ji znovu. „ Řekni mi tu strašlivou budoucnost.“

„ Není žádná strašlivá budoucnost.“ zamručela.

„ Teď tě tak úplně nechápu. Proč ses tedy rozhodla být na mě takhle nesmyslně naštvaná?“

„ Protože ty jsi si budoucnost úplně zničila.“ hněvivě mě propalovala pohledem, ruce zkřížené na prsou. Kdyby mi právě svým sdělením nevyrazila dech, smála bych se, protože vypadala jako umíněné dítě, kterému vzali oblíbenou hračku.

„ Jakže?“ vyjekla jsem. Nebyla jsem si vědoma, že bych učinila nějaké prudce ničivé rozhodnutí. Nebyla jsem si vědoma, že bych vůbec činila nějaké velké rozhodnutí, jenž by mi mohlo zničit budoucnost.

„ Všechno bylo tak dlouho rozmazané a pak se to včera ráno zničehonic vyjasnilo, jako studánka. Ach tak krásné.“ hleděla do dálky, a mluvila, jako bych nebyla v místnosti. Ohromeně jsem na ni zírala a nic nechápala. „ A potom...“ zavřela oči, když je otevřela měla v nich tvrdý rozzlobený výraz a upřela je přímo na mě. „ Potom jsi se tak pitomě rozhodla a všechno to zmizelo, teď tam není nic, jen temnota. Tvoje budoucnost je prázdná! Zničila jsi vaši společnou budoucnost!“

„ Cože?“ vykulila jsem oči, ještě zmatenější než předtím. „ Jak to myslíš, vaši budoucnost?“

„ Sobě a Edwardovi, přece!“

„ Počkej!“ zvedla jsem ruce před sebe, jako bych zastavovala dopravu. Ani moje upíří super mysl se v tom nebyla schopná zorientovat. „ Zadrž! Už se v tom naprosto ztrácím. Pěkně pomalu.“ zhluboka jsem nadechla. „ Máš na mysli Edwarda Masena?“

„ Samozřejmě.“ zvedla obočí. „ Máš snad... Měla jsi snad společnou budoucnost i s nějakým jiným?“

„ Ó ne.“ vykřikla jsem a prudce vyskočila na nohy, hněv mnou lomcoval a ruce si třásly. „ Vyjasněme si to Alice, jednou pro vždy.“ zavrčela jsem. „ S Edwardem Masenem jsem nikdy neměla, nemám a nebudu mít, společnou budoucnost!“ Ano, tohle bylo naprosto zřejmé. On byl nevinný člověk. Zato já odporný netvor. A i když pro mě byl tak podivně přitažlivý svou vůní a nutil mě dělat naprosto neomluvitelné chyby, naše světy byly jako oheň a voda. Nemohly vedle sebe existovat. Jeden toho druhého zničí.

„ No tak Bells! Vždyť jste pro sebe stvoření. Musíš to vidět. Je to osud. Proč se tomu bráníš? Ach! Byl by to bezvadný bratr. Rozuměli by jsme si.“

Trvalo mi asi jednu třicetinu vteřiny, než mi došel plný dosah jejích slov. Edward by pro ni byl bezvadný bratr, což v překladu jasně znamenalo – Edward by nebyl člověk, byl by jako my, oživlý kámen bez duše.

„ Ne, Alice!“ zakřičela jsem na ni. „ Nikdy!“ otočila jsem se na patě a vyběhla z domu a hlučně za s sebou práskla dveřmi.

Šla jsem rovnou do školy, většinou jsem ostatní vozila, ale dnes bude muset řídit někdo jiný. Sedla jsem si na jednu z mokrých laviček, ruce zkřížila na prsou a snažila se uklidnit. Měla jsem spoustu času, než se začnou sjíždět první studenti.

Přemýšlela jsem nad nemožností, kterou mi Alice dnes ráno nabídla. Její vize jsem nemohla ignorovat a nemohla jsem si namlouvat, že si to vymyslela. Od té doby, co jsem Edwarda potkala tehdy v Chicagu, se moje existence stále otřásala.

Přesto jsem nemohla Edwarda Masena milovat. Zaprvé bych si toho musela všimnout a zadruhé nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by mi tak otřesným způsobem lezl na nervy a to rozhodně nebyl ekvivalent osudové lásky. Ne Alice se musela mýlit, musela si své vize špatně vyložit.

I když...Dostala jsem, co jsem chtěla, už jsem věděla, proč se Alice zlobí, jenže teď jsem se zlobila taky. Byla jsem pevně rozhodnutá na ni už nikdy nepromluvit ani slovo, pokud nezmění své bláznivé názory a vize.

Edward Masen je pouze člověk a tím taky zůstane.

Budu ho ignorovat jako každého jiného. Už ne jen kvůli bezpečnosti své rodiny, ale i jeho vlastní.

Edward Masen

Snažil jsem se dovolat Jacobovi, ale nebral mi to. Nakonec mi jeho otec Billy řekl, že je venku s kamarády, a abych už nevolal. To bylo zvláštní.

Ovšem moc dlouho jsem se tím nezabýval. Začal jsem pracovat na své polovině úkolu.

Další den ve škole jsem nedočkavě očekával druhou hodinu. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale potřeboval jsem ji vidět. Potřeboval jsem vědět, že se na mě ve skutečnosti nezlobí.

Ale její místo bylo prázdné. Byla snad nemocná?

Ne. Přišla do třídy těsně před učitelkou. Posadila se vedle mě s prázdným výrazem ve tváři a soustředěně zírala před sebe na tabuli, dlouhé vlasy spustila mezi nás jako ochranou bariéru. Přišlo by mi to vtipné, jak moc se snaží dělat, že neexistuju, kdyby mě to nerozčilovalo.

Nedokázal jsem si představit, co se jí teď asi honí hlavou. Divné. Většinou přesně věděl, co si ostatní myslí.

Znovu jsem střelil pohledem jejím směrem. Seděla naprosto bez pohnutí a ruce tiskla do pěstí. Vypadalo to téměř, že ani nedýchá.

Sotva zazvonilo vyběhla ze třídy a ani se neohlédla.

Pomalu jsem se vlekl na další hodinu.

Před jídelnou jsem znovu zahlédl tu malou černovlásku. Stála pod střechou, aby na ni nepršelo a dívala se na mě. Pak maličko posunula hlavu a začala se mračit. Podíval jsem tím směrem a spatřil její sestru, jak stojí uprostřed cesty, ignorujíc, že jí moknou vlasy, s rukama pevně složenýma na prsou na mě zírá. Jakmile zaregistrovala, že ji vidím, otočila se na patě a zmizela v davu. Ohromeně jsem zamrkal a znovu se otočil k jídelně. Nebyla tam.

Zakroutil jsem hlavou. Muselo se mi to zdát.

A takhle to pokračovalo skoro měsíc. Isabella Cullenová mě ignorovala a já se přizpůsobil, stejně jako ona jsem dělal, že neexistuje. Občas jsem zahlédl její černovlasou sestru, jak na mě smutně hledí, ale postupem času i ona začala mračit. Celá rodina Cullenova se stranila okolí. Sedávali společně v jednoho stolu, ale nemluvili na sebe. Všichni učitelé jimi byli ohromeni. Jejich výsledky byly dokonalé. Nedalo se jim nic vytknout. Oni byli dokonalí. Až to bylo nepřirozené.

Přestal jsem se o ně brzo zajímat. Měl jsem jiné starosti.

Bella Cullenová

Ani ne za týden jsem svého přesvědčení, že dokážu kvůli své rodině existovat v jeho blízkosti, litovala a považovala ho za vyloženě hloupé.

Večerní běhaní se stalo rutinou, ale už nedokázalo uvolnit mé napětí.

Bála jsem se každého nového úsvitu. Každé další hodiny španělštiny. Každé další vteřiny s jeho obličejem před očima, jenž mi zabraňoval ve výhledu na okolní krásný svět, který najednou potemněl. Snažila jsem se Edwarda ignorovat, jako každého jiného, ale bylo to těžší než u ostatních. Samozřejmě. Ostatní nevoněli tak zajímavě jako on.

Dnes jsem běžela dál než obvykle. Téměř jsem dosáhla kanadských hranic. Ale vůbec mi to nepomohlo.

To on mě nutil stále utíkat. Utíkat dál a dál, přesto to nebylo dost daleko. Dost daleko od něj. Zničil mi budoucnost, zničil mi život.

Mělo vůbec cenu všechno to, o co jsem se tu snažila? Jaký to vlastně mělo smysl? Jediný výsledek mého snažení byl, že se se mnou Alice nebavila a Edward mě nesnášel, což mě proti mé vůli dost mrzelo. Chtěla jsem mu říct, že je to všechno pro jeho dobro a že s ním vlastně nemám vůbec žádný problém.

Žádný problém? Ne. Měla jsem s ním spoustu problémů. A první z nich byla ta jeho odporně nesnesitelně lákavá vůně. Druhý – zničil mi můj ráj na zemi. Třetí – jenom to, že existoval. Čtvrtý - … ach, byl tak báječně sladký, když se mračil.

Panebože! Co se to se mnou děje? Je to člověk! Nechutně otravný člověk!

Vztekle jsem nakopla nejbližší kámen a odletěl o několik metrů daleko. Dívala jsem se na rýhu, kterou nechal v rozmočené půdě.

Povzdechla jsem si. Bylo tu jediné východisko. Rozběhla jsem se zpátky domů.

Zachovám se teď naprosto sobecky, ale byla jsem pevně rozhodnutá požádat Carlislea, abychom okamžitě odjeli.