Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

29.

Bella Cullenová

Tušila jsem, že tahle otázka jednou přijde, ale nevěděla jsem, že tak brzy. Nebyla jsem připravená.

Ztuhla jsem, jak se mi před očima opět zjevil obrázek plamenů šlehajících všude okolo mě. I když jsem roky nemohla spát, tahle noční můra mě pronásledovala celých těch dlouhých 90 let. Nejhorší na ní bylo, že to byla skutečnost. Dávná historie, na kterou jsem chtěla co nejdříve zapomenout, ale ať jsem chtěla jakkoliv, nešlo to.

Chtěla jsem těm obrazům mého života utéct.

Vytrhla jsem jsem se mu a tak rychle, že mě snad ani neviděl jsem vyskočila z okna. Rozběhla jsem se do lesa.

Utíkala jsem a doufala, že postupně zmizí.

Nemizely.

Zastavila jsem se a uvědomila si absoruditu svého počínání. Nemohla jsem před svým životem utéct. Nemohla jsem stále utíkat před svými problémy. Musela jsem je řešit. A tohle bylo součástí mě, mé osoby, měla bych to konečně příjmout. Naučit se s tím žít. Pak mi možná půjde lépe dostat to ze své hlavy.

Měla bych mu to říct, zaslouží si to vědět. Po tom všem, co kvůli mě byl schopen překousnout, jsem mu to dlužila.

Vrátila jsem se zpátky k němu domů, ale nebyl ve svém pokoji, i když se tam stále svítilo. V patře se ozýval zvuk sprchy.

Posadila jsem se na postel, jako jsem to dělala vždycky a čekala, až se vrátí.

V krku jsem měla obrovský knedlík – jak lidská reakce, to už se mi dlouho nestalo – a nevěděla jsem, jak začít.

Dveře se otevřely a on konečně vešel. Nevšiml si mě.

Opřel se čelem o dveře a zhluboka dýchal. Proč to dělal? To přece nebylo normální, nebo snad ano?

Musela jsem si připomenout, proč jsem sem vlastně přišla.

„ Stalo se to 13. září 1918 v Clevelandu,“ řekla jsem tiše, ale věděla jsem, že mě uslyší.

Trhl s sebou a rychle se otočil za zvukem mého hlasu. Oči se mu rozšířily překvapením, když mě viděl a brada mu spadla dolů. Dala jsem mu chvíli čas, aby se vzpamatoval. Jeho srdce bilo jako splašené.

Myslím, že to moje by dělala to samé, kdyby vůbec mohlo bít.

Netrvalo mu moc dlouho než se uklidnil. Zavřel pusu a zatvářil se omluvně.

„ Bello, lásko, nemusíš mi to říkat. Je mi to moc líto. Neměl jsem se ptát. Jestli tě to bolí, tak -“ začal se rychle omlouvat.

„ Ne, Edwarde,“ přerušila jsem ho. „ Chci ti to říct, je to součást mě. Omlouvám se, že jsem tak odešla, ale zaskočil jsi mě.“

Chvíli to zvažoval, nerozhodně se pohupoval na patách uprostřed pokoje. Pak si sedl za mnou na postel a podíval se mi do očí.

Nedokázala jsem ten pohled teď snést.

Uhnula jsem pohledem a zhluboka se nadechla. Nechala jsem temnou minulost, aby ve mně znovu ožila.

„ Jmenovala jsem se Isabella Marie Swanová a bylo mi osmnáct let. Ten den jsem měla narozeniny a... a byl to den mé svatby.“

Nevěřícně zalapal po dechu a tvář se mu zděšeně stáhla.

Věděla jsem, na co myslí. Zrovna teď mě vidí jako odpornou nevěrnou stvůru.

„ Byla to jiná doba, Edwarde,“ zašeptala jsem, „ moji rodiče si to přáli, tak jsem se podvolila. Jmenoval se Leopold Grant.

Leopoldova rodina byla velmi vážená a pro naši rodinu to byla čest, že si vybral právě mě.“ Odporem jsem se otřásla. „ Téměř jsem ho neznala, viděl jsem ho sotva třikrát a to vždy na přeplněných společenských akcích, které pořádali naši rodiče. Nemilovala jsem ho a nechtěla jsem si ho vzít, ale bylo to správné a on byl dobrý muž. Neměla jsem žádný důvod protestovat.“

Zahanbeně jsem pozorovala své ruce v klíně.

Posunul se na posteli blíž ke mně a stiskl moji ruku. Vděčně jsem k němu zvedla hlavu a donutila se pokračovat.

„ Ten den pro mě znamenal konec. Chtěla jsem studovat, chtěla jsem být svobodná. Ale takhle jsem byla odsouzená k osamocenému životu ženy důstojníka. Leopold měl brzy po naší svadbě odjet na frontu. Nakonec válka skončila dřív, než se tam dostal.

Celou tu dobu jsem doufala v cokoliv, co by mě zachránilo. Aby si to třeba rozmyslel, nebo se zamiloval do jiné...

Nic se nestalo. Oblékli mě do krásných šatů, učesali mě a odvezli mě do kostela, kde jsme se měli vzít. Měla to být malá svatba. Matka mě nechala stát v jedné malé místnůstce, kde jsem se měla připravit, sama šla vítat hosty.

Slyšela jsem, jak se všichni ti lidé hrnou dovnitř a bylo mi špatně. Chtěla jsem utéct. Modlila jsem se, aby se něco stalo a já to nemusela udělat.

Čas se krátil.

Byl tam takový několikaramený svícen a hořela na něm jen jedna svíčka. Nepřišlo mi to správné. Teď mi to příjde naprosto pošetilé, ale já jsem chtěla, aby hořely všechny. Ten den bylo nezvykle zataženo – nebe jakoby odráželo moji náladu - a bylo tam šero. Tma. Já chtěla světlo. Potřebovala jsem ho.“

Zavřela jsem oči. Ano, touhle pošetilou touhou po světle jsem to všechno začala. Edward pozorně poslouchal a asi nechápal, kam se moje vyprávění ubírá.

„ Byla jsem tehdy dost nemotorná,“ přiznala jsem rozpačitě. „ Jak jsem přecházela tu místnost, tak jsem zakopla o lem těch dlouhých šatů a spadla jsem. Instinktivně jsem se zachytila toho svícnu a převážila ho. Spadl na zem a od té svíčky chytil závěs...“

Edward vedle mě ztuhl a zezelenal. Musela jsem pokračovat, nemohla jsem teď přestat.

„ Vstala jsem a chtěla to uhasit, ale pak mě napadlo, že k tomu nemám důvod. Tak jsem tam prostě zůstala stát a dívala se, jak se ten oheň šíří. Byla tam spousta dřeva – šlo to rychle.

Těšila jsem se, až to všechno skončí a já už se nebudu muset o nic starat. Stačilo jen vydržet chvíli to vedro a možná trochu bolesti. To snesu, myslela jsem si. Vůbec jsem nemyslela na ty lidi tam venku za těmi dveřmi. Nedocházelo mi, že se ten oheň rozšíří i tam.

Když mi to došlo, bylo už pozdě... Utíkala jsem ke dveřím a chtěla je otevřít a varovat je. Klika byla rožhavená a já jsem se popálila. Uskočila jsem a znovu se zamotala do těch zpropadených šatů. Svalila jsem se na zem.

Za pár minut mě oheň docela obklíčil.

Lidé začali křičet – všimli si, že hoří. Začali utíkat. Nikdo si nevzpomněl, že jsem tam já. V tom zmatku mě nikdo nepostrádal.

Stulila jsem se do klubíčka a čekala, až umřu.

Všude byl oheň a kouř. Štípal mě do očí a nemohla jsem dýchat. Pomalu jsem ztrácela vědomí.

Pak se ozval zvuk praskající dřeva a já zvedla hlavu – myslela jsem, že na mě něco padá. Nic jsem neviděla.

A pak se najednou přímo z plamenů vynořil ten nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy viděla.“

Nepatrně jsem se usmála při té vzpomínce a Edward se zatvářil nechápavě.

„ Myslela jsem si, že už jsem mrtvá. Se svými blonďatými vlasy a krásnou tváří vypadal jako anděl. Přeletěl očima místnost a našel mě, jak se krčím v koutě.

Carlisle,“ dodala jsem, když jsem viděla, že stále nechápe. Srdce se mu rozbušilo, věděl, že se blíží konec.

„ Natáhl ke mně ruku. ' Dostanu tě odtud. Věř mi,' slíbil mi a usmál se.

Věřila jsem mu, ale nechtěla jsem odejít. Chtěla jsem umřít. Stikla jsem ruku do pěsti, abych odolala pokušení ho poslechnout. Bolelo to, protože jsem ji měla spálenou, jak jsem se pokoušela varovat ostatní. Připomnělo mi to, že v kostele jsou i jiní lidé.

' Jsou ostatní pryč?' zeptala jsem se. Nechtěla jsem, aby se mnou uhořeli i oni.

' Všichni jsou v bezpečí. Utekli. Cítil jsem ještě někoho, tak jsem tě šel hledat,' přiznal a naklonil se ke mně blíž. ' Můžeš vstát, maličká?' ptal se ustaraně.

' Běžte pryč, chci tu zůstat,' poručila jsem mu a položila si hlavu na kolena. Čekala jsem, až mě poslechne. Stál tam a díval se na mě.

' Ale umřeš. Viš to?' Jeho hlas zněl nesouhlasně. Stejně jako když nám kněz v něděli říkal, že nesmíme spáchat sebevraždu, že je to hřích. Jen tenhle anděl měl daleko větší autoritu.

' Chci umřít. Nemám pro co žít,“ řekla jsem. Tak moc jsem chtěla, aby odešel, ale on zůstaval a oheň se přibližoval k nám oboum.

' Co tvoje rodina? Tvůj snoubenec na tebe čeká,' přemlouval mě tiše. ' Můžeš přece žít pro něj.'

Později jsem nemohla pochopit, proč mě prostě nesebral a neodtáhl mě pryč – byl mnohem silnější než já. Až když jsem ho lépe poznala, došlo mi, že Carlisle by to nikdy neudělal proti mé vůli. Chtěl, abych se rozhodlala sama. Mělo to být moje rozhodnutí žít, ne jeho. Věděl, že kdyby to udělal, pokusila bych se zabít znovu. A já bych to udělala.“

Zakroutila jsem hlavou nad mým naprosto sobeckým pohledem na svůj život. Svou smrtí jsem ublížila tolika lidem. Edward ještě zesílil svůj stisk. Věděla jsem, že teď mě drží celou svou silou.

„ ' Nemiluji ho. Nechci si ho vzít. Chci být svobodná,' přiznala jsem. ' Běžte pryč, pane. Zachraňte se. Ještě máte čas,“ pobízela jsem ho.

' Nechceš se vrátit ke své rodině?'

' Ne.' Tím jsem si byla jistá. Pokud bych si nemusela vzít Leopolda, přišel by časem někdo jiný. ' Chci jen umřít. Tak už odejděte! Nechte mě být!'

' Nechci, abys umřela.' Tvářil se tak upřímně a smutně. Nechtěla jsem ho zklamat, ani mu ublížit.

' Nechci se vrátit ke své rodině,' stála jsem si tvrdohlavě na svém.

Kouř už mě začal dusit. Měla jsme pocit, že mi hoří plíce. Nezbývalo mi moc času. Už jsem pomalu umírala.

Uvědomoval si to také. Bezmocně se kolem sebe rozhlédl. Všechno kolem nás bylo v plamenech.

' Tak pojď se mnou. Můžeš žít se mnou a s mou ženou Esmé,' nabídl mi zoufale. ' Budeš svobodná. Slibuji ti to. Můžeš studovat, můžeš dělat cokoliv. Ale neumírej! Jsi příliš mladá.'

Cítila jsem naději. Chtěla jsem to. Nabízel mi přesně to, po čem jsem toužila celý život. Svobodu a zázemí.

' Opravdu bych mohla jít s vámi?' zeptala jsem se nedůvěřivě. Nemohla jsem tomu uvěřit.

' Pokud budeš chtít.' Přikývl.

' Chci,' zašeptala jsem a důvěřivě jsem se na něj usmála. Bylo to tak neskutečné – fantastické, ale já jsem mu to věřila.

Znovu se rozhlédl. Všude kolem už byl oheň, nebylo kudy utéct. Bylo pozdě. Zemře tu spolu se mnou, věděla jsem to.

' Omlouvám se,' hlesla jsem. Najednou jsem přímo před očima viděla jeho krásnou mladou ženu, kterou jsem právě připravila o manžela. Byla jsem ze sebe zhnusená, jak jsem jen mohla!

' Pojď!' řekl pevně a chytil mě nad lokty a lehce mě vytáhl na nohy. I přes látku jsem cítila, jak má studené ruce, navzdory tomu žáru všude okolo. ' Neboj se. Zavři oči.' Zvedl mě do náruče, jako bych nic nevážila.

Chtěla jsem ho poslechnout, ale než jsem to stihla udělat, uviděla sjem, jak se trám přímo nad námi ulomil a padá přímo na nás.

Neskutečně rychle uskočil i se mnou v rukách a vyhl se mu. Moje smůla ten den ještě neskončila. Jak kolem ten trám padal, podpálil mi kus šatů. Hrozně to bolelo. Křičela jsem.

Znovu začalo něco praskat.

Práva noha mě pálila, jak ji zasáhl oheň ze šatů, ale zbytkem těla jsem vnímala, že najednou je hrozná zima a fouká. Vítr mě tahal za vlasy, jakoby mi je chtěl utrhnout.

Ztrácela jsem vědomí. Už jsem přestávala všechno cítit. I ten žár, bolest i zimu.

Věděla jsem, že zrovna umírám.

Těšila jsem se na smrt, ale zároveň mě mrzelo, že příjdu o život, co mi nábídl ten anděl, co se mě pokusil zachránit. Chtěla jsem poznat jeho ženu. Kvůli němu jsem chtěla žít.

' Omlouvám se.' Uslyšela jsem naposledy jeho hlas, pak mě pohltila muka ještě horší, než před chvíli.

Tentokrát jsem hořela celá.

Bolest zachvátila každou mou buňku a ještě se stupňovala. Matně jsem vnímala, že zase začalo foukat.

' Carlisle!' ozval se z dálky zděšený hlas nějaké ženy. ' Kdo je to?' ptala se starostlivě.

' Nevím. Kostel hořel, chtěla tam zůstat. Měl jsem jednat rychleji. Bylo pozdě, nepřežila by. Musel jsem to udělat.' Byl to ten anděl z kostela, v jeho hlase jsem slyšela bolest.

' Chudinka,' vzdychla ta žena. ' Dej ji do pokoje, postarám se o ni.'

Uvědomila jsem si, že křičím.

' To bude dobré, holčičko. Ta bolest přejde,' slibovala mi a držela mě za ruku.

Věděla jsem, že je to trest za všechno, co jsem provedla. Za to, že jsem ten kostel podpálila a že jsem připravila o život i toho člověka, co mi chtěl pomoc. Zasloužila jsem si to.

Byla se mnou celou tu dobu. Přišlo mi to nekonečné. Brzy jsem přestala křičet – nemělo to smysl.

Bolest pomalu začala ustupovat. Od konečků prstů a zaměřovala se na srdce.“

Když jsem na to teď vzpomínala, věděla jsem, že bych se nikdy nedokázala dívat, jak tím prochází Edward. Ta bolest byla strašlivá.

„ A pak byl konec. Otevřela jsem po dlouhé době oči a všechno bylo najednou tak ostré. Ležela jsem na posteli. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v krásném pokoji a vedle mě seděla žena. Krásná, jako oživlá Sněhurka, držela mě za ruku a stále se usmívala, měla vstřícný milý úsměv. Nic jsem nechápala. Posadila jsem se. Bylo to tak rychlé. Neskutečné.

' Vítám tě,' promluvila a stále se usmívala. ' Já jsem Esmé a ty drahoušku?'

Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla. ' Bella.'

Vysvětlili mi s Carlisleem, co jsem a přijali mě za svou dceru. Od té doby žijeme společně jako rodina. Až o několik let později Carlisle přivedl Rosalii a ona si pak našla Emmetta. Alice s Jasperem přišli spolu, daleko později.

Carlisle svůj slib splnil – byla jsem svobodná.“

Zmlkla jsem, ztracená v bolestných vzpomínkách.

„ Moc mě to mrzí, lásko,“ řekl Edward potichu. „ Muselo to pro tebe být velmi těžké.“

„ Je to minulost. Velmi dávná historie. Už na tom nezáleží.“ Podívala jsem se přes rameno na hodiny. Bylo už pozdě. „ Měl by jsi spát, Edwarde,“ povzdychla jsem si.

„ Nechci spát. Chci být s tebou,“ protestoval.

„ Zůstanu tu,“ slíbila jsem. Potřebovala jsem teď být s ním. Potřebovala jsem cítit, že je blízko a že je v pořádku.

Plameny v mé hlavě začaly blednout. Tahle vzpomínka se přesouvala k těm ostatním za neprostupný závoj zapomnění.

Konečně.