Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

28.

Edward Masen

„ Hej! Hej, člověče!“ ozvalo se za mnou, když jsem vycházel z učebny.

Nevěřícně jsem se otočil. „ Člověče? Kde to žiješ, příšero?“ protočil jsem oči. Byli všichni upíři tak fantasticky originální?

Pár lidí se zastavilo a podívalo se na nás.

Emmetta to zdá se vůbec nerozházelo. „ Tvoje učebnice,“ řekl a zašklebil se. Zamával s ní, pak mi ji s lehkým švihnutím hodil. Vazba mě bolestivě praštila do zápěstí.

„ Dík,“ zabručel jsem ironicky. Vyšel jsem ze třídy a po cestě si pro sebe kroutil hlavou.

Ukousl jsem kus čokoládové tyčinky a opřel jsem se o dveře.

„ Alice říkala, že budeme mít problémy, až ostatní zjistí, že to o vás vím. Ví vůbec, že to vím?“ zeptal jsem se Belly, která stála u okna a dívala se ven.

„ Oni to ví,“ odpověděla nepřítomně a dál pozorovala kapky deště.

Zajímalo by mě, na co myslí. Ukousl jsem další kousek a pomalu jsem žvýkal. „ Takže se mýlila?“ pokračoval jsem po chvíli ticha.

„ Alice se zřídkakdy mýlí,“ odvětila temně a konečně se ke mně otočila. Paže měla obtočené kolem těla a tvářila se, jakoby ji někdo pálil.

„ Takže máme problémy?“ Dedukoval jsem bez dechu.

„ Jak se to vezme. Chtějí tě poznat,“ řekla neochotně.

„ To je problém?“ zeptal jsem se obezřetně. „ Já bych je taky rád poznal. Je to tvoje rodina.“ Bylo až zarážející jak málo jsem ji vlastně znal. Chtěl jsem znát každou její částečku. Chtěl jsem znát všechny, kdo jsou v jejím životě.

„ Není to bezpečné,“ zamumlala nesouhlasně, „ uvědomuješ si, kolik nebezpečí ti hrozí v domě plném upírů?“ Její hlas zněl silně skepticky.

„ Měla by sis zvyknout, že mě tímhle nevyděsíš,“ ušklíbl jsem se.

„ Jistě. Ty se totiž nebojíš těch správných věcí,“ zabručela. Pak si rezignovaně povzdechla. „ Pokud zítra nemáš nic v plánu, vezmu tě k nám domů.“

„ Neboj, jsem celý den jen tvůj,“ zakřenil jsem se. Ona na tom evidentně neviděla nic vtipného.

Ale strach mi svíral hrdlo – neměl jsem potuchy, jak tolerantní je její rodinu vůči jejímu výběru. Jistě jsem nebyl ten, koho si po jejím boku představovali. Rychle jsem změnil téma, než mě strach stihl celého ovládnout.

Byl jsem zvědavý, bylo toho tolik, co jsem chtěl vědět a co mi nedalo spát.

„ Umíš taky vidět do budoucnosti, jako Alice?“ vyzvídal jsem neomaleně.

Překvapeně ztuhla a přimhouřila oči. „ Jak víš, že to Alice umí?“

„ Říkej tomu intuice.“ Pokrčil jsme rameny, abych na její otázku nemusel přímo odpovídat. Sám nevím, jak mě to napadlo.

Zase vzdychla, přešla k pohovce a sedla si na ni. „ Ne. To umí jenom Alice. Moje schopnost není nijak ohromující. Já jsem štít -“

„ Štít?“ přerušil jsem ji nechápavě. „ Co to znamená?“

„ Hmmm...“ protáhla a k mému překvapení se usmála. „ Jak jen ti to vysvětlit? Někteří jedinci našeho druhu, jsou nadaní úžasnými dary. Můžou ti třeba vyvolat v myšlenkách iluzi bolesti, kterou nedokážeš rozeznat od skutečnosti, stejně tak připravit tě o smysly, pustit do tebe elektrický proud, vyvolat iluzi jakéhokoliv prostředí, které si vyberou. Nedokážeš proti tomu bojovat, věříš, že je to skutečné.“

Nedokázal jsem si něco takového představit, bylo to nad rámec mého chápání. A byl jsem vyděšený. Připomnělo mi to její připomínku, že se nebojím těch správných věcí. Vždy se mně snažila nevyděsit, ale tohle jí zřejmě nepřipadalo dost děsivé na to, aby mě toho ušetřila, vzápětí jsem pochopil proč.

„ Já,“ pokračovala. „ Já jsem proti všem těmhle darům imunní a dokážu svou imunitu přenést i na ostatní v mém okolí. V praktickém životě je to ale docela zbytečné. Trvalo dost dlouho, než jsem vůbec svou schopnost objevila, protože jsem neznala nikoho s takovými schopnostmi. Jediné, v čem to můžu využít je moje ovládání. Dokážu se ovládat daleko lépe než ostatní. Prostě svůj chtíč překonávám svou myslí daleko silněji než oni. Mohu vnímat vůni každého člověka. Každý voníte úplně jinak.“ Usmála se.

Rozhodně jsem nesouhlasil s tím, že by to nebylo ohromující.

Zamyšleně jsem si ji prohlížel a ona dělala to samé, zhluboka dýchala.

„ Nemůžu přijít na to, jak voníš ty,“ přiznala mrzutě po chvíli. „ Rozčiluje mě to, od té doby, co tě znám. Ale někdy mám pocit, že už to vím, ale pak mi to proklouzne mezi prsty. Je to velmi frustrující, víš?“ postěžovala si.

„ To mě mrzí,“ zamumlal jsem rozpačitě.

Rozesmála se. „ Hlupáčku, to přece není tvoje chyba. Je to pro mě výzva – zjistit, co to je. Začíná to být velmi zábavné.“

„ Děkuju,“ vyhrkl jsem najednou. „ Jsem ti vděčný, že jsi ke mně tak upřímná. Vím, že to pro tebe není lehké, mi to všechno říkat.“ Jak jsem to říkal, věděl jsem, že je to pravda. Zkusil jsem si představit, jaké by to bylo být na jejím místě. Byl jsem rád, že tím nemusím procházet a přitom bych to rád vzal na sebe místo ní.

„ Vlastně,“ promluvila potichu vážně, „ je to příjemné. Nesnáším, když ti mám lhát, ale říkat ti pravdu je daleko víc než jen úlevné. Mám z toho radost.“ Poťouchle se uchechtla. „ Možná doufám, že řeknu něco, co tě konečně donutí s křikem utíkat. Přitom toužím po tom, aby se to nestalo. Je velmi těžké rozhodnout se pro jednu z těch dvou možností. Mezí tím, co je správné a tím, co si přeju já.“ Na konci posmutněla a sklonila hlavu.

Posadil jsem se vedle ní a chytil ji za ruku. „ Já neuteču,“ slíbil jsem.

„ Řekneš mi teď něco ty?“ zeptala se po chvíli a zvedla ke mně oči.

„ Cokoliv,“ přisvědčil jsem s úsměvem.

„ Jaké to je First Beach? Nikdy jsem tam nebyla, viděla jsem ji jen na obrázku...“

Bella Cullenová

Odešla jsem, když se začalo stmívat a šla na chvíli domů. Slíbila jsem Edwardovi, že se za hodinu vrátím. Ale asi bych měla ostatní připravit na zítřejší návštěvu.

„ Dobrý večer, Esmé,“ pozdravila jsem ji úsměvem, hned jak jsem vešla do dveří, zrovna kolem mě procházela a vešla do pokoje se svazkem knih v rukou. Šla jsem za ní.

„ Ahoj, Bello,“ pozdravila mě taky.

Emmett s Jasperem seděli u okna, natolik zabraní do své složité partie šachů odehrávající se hned na několika hracích deskách najednou, že snad ani nezaregistrovali moji přítomnost. U jediné partie této své hry s jejich vlastnímy komplikovanými pravidly, dokázali vydržet i několik dní. Bez přerušení.

Alice se objevila chvíli po tom, co jsem přišla s širokým úsměvem na tváři a radostně mě objala kolem ramen. Někdy bylo její nadšení až nakažlivé.

„ Budeme mít návštěvu,“ oznámila jsem jim. Esmé se na mě otočila od piána a její oči se rozzářily. I Emmett a Jasper mi začali věnovat svou pozornost a Carlisle sešel dolů ze své pracovny. Rosalie zůstala stát ve svém pokoji, její dýchání se zastavilo. „ Zítra,“ dodala jsem.

„ To je tak milé!“ zvolala Esmé. „ Velmi se těším, až ho poznám, drahoušku.“

Ze zhora se ozval nářek ohýbaného železa. To jsem si mohla myslet, že se to Rose nebude líbit. Tiše jsem si povzdechla a jsem se otočila na svého blonďatého bratra.

„ Jazzi, jsi si jistý, že to zvládneš?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

Protočil oči. „ Trochu důvěry, Bells.“

„ Člověk v domě, paráda!“ zasmál se Emmett a zamrkal na Alici.

„ Ty! Mlč!“ poručila jsem mu, ale taky jsem se usmívala.

„ Budeme vás čekat,“ usmál se Carlisle.

Všichni se vrátili ke svým původním činnostem. Jasper s Emmettem se vrátili ke hře a Alice na mě začala rychle mluvit.

Převlékla jsem se a zase odešla.

Auto jsem si nebrala, vzala jsem to oklikou a ulovila menšího jelena, pak jsem šla k Edwardovi. Vyhoupla jsem se okna, posadila jsem se na postel a čekala, až se vrátí do pokoje. Seděl dole s matkou a večeřeli.

Zaposlouchala jsem se a znejistěla.

Byl tu někdo na návštěvě?

Dole tloukla tři srdce. Poznala jsem energický tep Edwarda, standartní nepřerušovaný tep Bethy a pak ještě jeden, tak tichý, že jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu srdce.

Mohlo by to být nějaké zvíře, ale na to byl ten zvuk příliš tichý a pomalý.

Co to bylo?

Edward něco prohodil a Bethy se zasmála. Její srdce se rozbušilo rychleji a to něco, co tam bylo s nimy, taky zrychlilo. Jako by to na ni bylo napojené.

Stále jsem dumala nad tím, co to je, když se otevřely dveře a vešel Edward. Lekla jsem se.

„ Překvapil jsem tě?“ zeptal se vesele. „ To je snad poprvé. Netušil jsem, že je něco takového možné.“ Dobíral si mě.

„ Nedávala jsem pozor,“ pokrčila jsem rameny. Snažila jsem se zaměřit tu věc, co tu byla nová. Byla stále s Bethy.

„ Co je?“ Nechápavě si měřil můj soustředěný výraz.

„ Vy máte nějaké zvíře? Kočku, psa, papouška?“ zkoušela jsem. Bylo to nemožné, cítila bych jejich pach. Nic takového tu nebylo.

„ Ne,“ zavrtěl hlavou a vykulil vyjeveně oči. „ Děje se něco, Bello?“

Muselo se mi to zdát.

„ Ne,“ zamumlala jsem váhavě. „ Nic.“ Viděla jsem, že mi to moc nevěří, takže jsem změnila téma. „ Mluvila jsem s rodinou. Těší se, až tě poznají. Hlavně Esmé.“ Nedokázala jsem tak úplně zakrýt nesouhlasný tón. Nemyslela jsem si, že je to dobrý nápad. Zajímalo by mě, co Rose zničila ve svém pokoji. Možná nebyl největším nebezpečím ani tak Jasper, kterému dělalo ovládání mírné potíže, jako ona se svou posedlostí ochraňovat rodinu.

Zítřek bude náročný.

„ Tak to se těším taky,“ zasmál se. „ Budu první člověk, který vstoupil do domu Cullenových! Jaká pocta, pro mě.“

„ Tahkle přesně bych to nedefinovala,“ zabrblala jsem. Jeho i jejich nezdolný optimismus mě udolával.

„ Nebuď tak pesimistická, lásko,“ přemlouval mě. Sedl si za mnou a proplety naše ruce.

Nervózně jsem se zasmála. „ Neměla bych to já, kdo tě přemlouvá a ty ten vyděšený?“

„ Možná,“ připustil, pak naklonil hlavu na stranu. „ Jak dlouho tu můžeš zůstat?“

„ Jak dlouho budeš chtít,“ ujistila jsem ho. „ Proč?“

„ Jen tak,“ zamumlal. „ Můžu se zeptat? Jsem zvědavý...“

„ Ty jsi pořád zvědavý,“ protočila jsem oči. „ Ale klidně se zeptej,“ pobídla jsem ho.

„ A odpovíš mi?“

„ Pokud budu znát odpověď, tak ano.“ přikývla jsem a přemýšlela, co asi může chtít.

Edward Masen

Nevěděl jsem, jestli se na tom vůbec právo ptát, ale zajímalo mě to. Přišlo mi to tak divné, příliš osobní a zakázané.

„ Já... Nemusíš mi odpovídat, pokud je to příliš osobní nebo tak něco,“ zaváhal jsem a pak jsem si to rozmyslel. „ Víš co? Zapomeň na to.“

Zasténala. „ Edwarde můžeš se mě zeptat na cokoliv. Už ti nechci nic tajit.“

Zaváhal jsem. Tahle návnada byla příliš lákavá.

„ Jak ses stala upírem?“ vyhrkl jsem jedním dechem.

Ztuhla a změnila se ledovou sochu. V příští sekundě se mi vytrhla a byla pryč. Jen závěs na okně se mírně pohupoval.

Zuřivě jsem praštil do polštáře pěstí. Věděl jsem, že někde musí být hranice, za kterou nesmím. Kdy už nebude odpovídat, kdy mi něco nebude chtít říct.

Ten bolestný, vyděšený výraz v její tváři vteřinu předtím než zmizela se mi vypálil hluboko do hlavy.

Neměl jsem s tím začínat. Byl jsem takový hlupák!

Ještě několik minut jsem seděl na posteli a v duchu si nadával. Nakonec jsem vstal. Nemělo smysl jí teď volat, musím se jí omluvit až zítra. Sebral jsem čisté oblečení a odešel do koupelny.

Sprchu jsem ani nevnímal, jen jsem dělal automatické pohyby. Stále se myslel na ten výraz, co měla Bella než odešla. Musela to být velmi bolestná vzpomínka. Každou minutou jsem se cítil hůř.

Vrátil jsem se do pokoje a pečlivě zavřel dveře. Čelem jsem se opřel o dřevo a zhluboka dýchal.

„ Stalo se to 13. září 1918 v Clevelandu,“ ozval se tichý zvonivý hlas za mými zády a já se prudce otočil.