Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

27.

Edward Masen

Zabouchl jsem za sebou dveře a poslepu nahmatal vypínač. Uslyšel jsem tichý smích těsně předtím, než pokoj zalilo světlo.

Na posteli se zkříženýma nohama seděla Bella a dívala se na mě. Byla převlečená a učesaná.

Docela instinktivně jsem se lekl, i když jsem se vlastně vůbec nebál a zalapal po dechu.

Usměv jí z tváře zmizel a zatvářila se zkroušeně. „ Promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Možná jsem tě měla varovat předem.“

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a můj srdeční rytmus se zpomalil. Její obličej povoloval spolu se snižující se frekvencí mého tepu. Musela ho slyšet.

Zhluboka jsem se naposledy nadechl a přešel pokojem k posteli. „ V pohodě. Začínám si zvykat, že upíři neklepou,“ zabručel jsem a svalil se na postel vedle ní. Nohy mi visely na zem a hlavu jsem měl kousek od jejího kolena.

„ Co se stalo?“ zeptala se starostlivě a měřila si můj obličej. Zavřel jsem oči a přikryl si tvář dlaněmi.

„ Nic,“ zamumlal jsem.

„ Nevěřím ti,“ informovala mě. „ Pokud sis to rozmyslel... Stačí jen říct a já zmizím,“ nabídla a její hlas zněl smutně, ale odhodlaně.

„ Ne!“ vykřikl jsem hned a strhl ruce z obličeje, abych na ni viděl. „ Tak to není. Nerozmyslel jsem si to a nechci, abys odcházela, ano?  Věř mi, že je mi jedno, že nejsi člověk. Mě dělá starosti někdo jiný...“

„ Kdo?“ zeptala se okamžitě.

„ Víš, že máma tráví spoustu času dole v La Push?“ Otočil jsem se ni zoufale. Ona byla asi jediná s kým jsem o tom mohl mluvit.

„ Ano, to vím,“ přikývla a netvářila se moc nadšeně. Vypadala, že má starosti, což jen prohloubilo můj strach.

„ Mám o ni strach,“ přiznal jsem. „ Nechci, aby se přibližovala k Jacobovi na deset metrů! On jí ublíží, Bello!“ Ta představa sama o sobě byla hrozná. „ Dokážeš si vůbec představit, jaké má štěstí, že přežila do teď? Že se neproměnil v tu obludu přímo před ní? Vždyť je tam tak často. Přímo u něj doma! Nechápu jak to Billy může dovolit, jestli to ví! Jak ji může nechat tak blízko u něj!“ rozčiloval jsem se. Musel jsem si připomínat, že máma je dole a nemá sebemenší ponětí, že mám společnost. Nemá dokonce ani ponětí o mém strachu.

„ Tiše, Edwarde!“ zasyčela na mě a neomylně pohlédla ke dveřím. „ Já vím, že se o ni bojíš, ale zkus se uklidnit, ano?“ Zhluboka se nadechla a pak její obličej nabral podivný výraz, než pokračovala. Jakoby se opravdu hrozně moc snažila dívat se na věc objektivně, ale vůbec se jí do toho nechtělo. „ Edwarde, oni nemají v popisu práce zabíjet lidi, oni je chrání.“ Drtila ta slova mezi zuby, vůbec se jí nelíbilo, že to říká.

Mě ale zaujalo něco jiného. Natolik, abych ztišil hlas a zašeptal: „ Oni? Je jich víc?“

Myslel jsem... Doufal jsem, že tahle příšera je tu v okolí jen jedna. Jako by nestačilo, že je tu rodina upírů, teď je tu další skupina těchhle chlupatých potvor. A můj kamarád je jedním z nich. Co je tohle za místo? A co já jsme to za člověka, že se na mě všechno tohle „ fantasy šílenství“ lepí?

„ Smečka,“ přisvědčila neochotně. „ Nevím přesně kolik jich je... teď.“ Zdálo se, že je více méně dost dobře informovaná, rozhodně víc než já.

„ Co jsou zač?“ vyzvídal jsem. Přesunul jsem se ze své polohy do sedu, abych na ni pořádně viděl.

Zaváhala. Otočila hlavu na stranu a neodpověděla.

„ Bello?“ naléhal jsem. Byl jsem příliš blízko. Nehodlal jsem se téhle šance získat více informací vzdát.

„ Vlkodlaci,“ vypravila ze sebe a její hlas byl prosycen čirou nenávistí. Došlo mi, že tenhle tón používala vždycky jen, když mluvila o Jacobovi, nebo rovnou s ním.  Takže ne že by nenáviděla jeho, ona nenáviděla to, čím byl. Teď už to ale byl docela dost nepodstatný detail.

Dala mi hodně práce to zpracovat.

Vlkodlak.

Wow. Páni. Teda.

Nemělo by mě to nepřekvapovat? Vždyť jsem si už dokázal, že nic není tak jak má být. Ne tady. A taky, že mýty nejsou mýty.

Zkusil jsem to vzít jako fakt. Divit se můžu někdy jindy, až na to budu mít čas.

„ Co myslíš tím - „ oni je chrání“? Před čím chrání lidi, když jsou pro ně sami smrtelně nebezpeční?“ ptal jsem se dál a nebyl jsem si tak docela jistý, jestli to chci vědět, jestli chci cokoliv dalšího vědět. Ale stejně by mi to nakonec nedalo a já bych se zeptal jindy, jenže to už by mi to možná neřekla, musel jsem využít toho, že dnes byla maximálně upřímná.

„ Před námi,“ hlesla a svěsila hlavu.

To jsem nepochopil. „ Jak to myslíš?“ zeptal jsem se zmateně.

Protočila oči, jakoby to bylo jasné. „ Před upíry.“ Úzkostlivě pozorovala, co se mnou to slovo udělá. Dal jsem si proto velký pozor, aby moje tvář neprozrazovala žádné emoce, takže váhavě pokračovala. „ Oni jsou naši přirození nepřátelé..., nebo my jejich, na tom nesejde. Oni existují proto, že existujeme my. Jejich úkolem je ochránit své lidi, před námi...“

„ Ale proč Jacob?“ zamračil jsem se. Proč zrovna on musel být vlkodlak?

Nerozhodně pohlédla z okna. Na tuhle otázku mi nechtěla odpovědět, ale nakonec to udělala. „ Oni... oni se nemění jako my. Je to záležitost kmene. Vlkodlačí gen koluje v jejich krvi už po generace. Oni si nemohou vybírat, prostě to mají v sobě od narození. Vůdce poslední smečky byl Jacobův pradědeček. Je mi to líto, ale on neměl naději,“ svěsila hlavu, jako kdyby to byla její chyba.

Chvíli mi trvalo, než mi to došlo do všech důsledků. Billy! Zalapal jsem po dechu. Panebože!

„ Billy je teda taky …,“ nemohl jsem dokončit větu. Máma.

Jak jen mohl!

„ Ne!“ zavrtěla hned hlavou. „ Billy ne. U něj se ten gen nespustil. Neměl k tomu důvod.“ Tvářila se tak provinile.

„ Proč? Co to teda způsobuje? Proč se Jacobovi teda,“ zaváhal jsem,“ … spustil?“ Použil jsem nakonec její výraz.

„ To my. My jsme to způsobili,“ přiznala smutně. „ Vlkodlaci se vrátili, protože se jsme se vrátili my, aby mohli chránit svůj kmen. Ten gen se aktivuje vždy, když se přiblíží hrozba. Kterou je teď moje rodina. Vždy u těch nejsilnějších, takže u dospívajících chlapců. Moc mě to mrzí, Edwarde. Ale za to, co se mu stalo můžeme my.“

„ Vy jste to ale nevěděli, že ano? Nevěděli jste, že se to stane,“ řekl jsem dutě. Nechtěl jsem, aby si dělala výčitky a zároveň mě to štvalo.

Kdyby nepřijeli, byl by Jacob normální a já bych se s ním mohl dál přátelit. Ale taky kdyby nepřijeli, neměl bych Bellu. Takže jsem se na ně ani nemohl zlobit. Bella byla smysl mého života. Nemohl jsem nadávat na osud, když mi ji přivedl. Proč to jen muselo být tak zamotané? Copak jsem je nemohl mít oba zároveň? Oba lidi?

„ Edwarde, já...“ zajíkla se, ale pak začala znovu. „ My jsme to věděli,“ přiznala. „ Už jsme tu byli... Kdysi. Ne všichni, jen já, Carlisle a Esmé. Poznali jsme Ephraima Blacka... a uzavřeli jsme s ním … dohodu.“ Střelila po mě obezřetným pohledem. Nebyl jsem schopen slova. Myslím, že mi to pořádně nedocházelo. Nemohlo. Znovu toho bylo příliš. Asi pochopila, že už je pozdě přestat a pokračovala. Její hlas byl sotva slyšitelným, ale moje smysly zbystřily, jak jsem toužil dozvědět se pravdu. Celou pravdu. „ My... my nejsme jako ostatní mého druhu. Nelovíme lidi. Zvolili jsme si jinou cestu. Lovíme zvířata.“ Ano, to už jsem slyšel, ale to ona nemohla vědět.

„ Proč?“ Musel jsem se zeptat.

„ Nikdo z nás nechce být vrah,“ odpověděla temně. „ Nevím, jestli si dokážeš představit, jak je pro nás lidská krev lákavá. Je to jako droga, na které jsi závislý a ona je všude kolem tebe. Je těžké odolat, ale časem si můžeš vybudovat jistou... sebekontrolu. Carlisle má velmi vzácnou a silnou osobnost, jeho sebeovládání mu umožňuje dělat práci, kterou zbožňuje.“ Měl jsem pocit, že od původního příběhu je vzdálená už na hony daleko, ale nebylo tomu tak. „ Snažili jsme se přesvědčit Ephraima, že jsme jiní a nikomu neublížíme. Nechtěli jsme bojovat. Tehdejší smečka byla malá a my jsme byli … silnější. Díky tomu nám uvěřil, protože jsme neměli důvod se vzdávat. Uzavřeli jsme smlouvu, která stanovuje hranice kolem La Push, které nesmíme překročit. Zavázali jsme se, že neublížíme žádnému člověku. Oni se za to zavázali chránit naše tajemství před lidmi. Porušení smlouvy na kterékoliv straně znamená válku.

Byla jsem tehdy velmi mladá i Esmé. Ephraim nám nevěřil tak jako Carlisleovi a stále nás sledoval. Brzy jsme odjeli. Věřili jsme, že ta mutace spolu s touhle generací vlkodlaků zmizí, ale když jsme se rozhodli vrátit se, začalo to znovu. Obnovili jsme smlouvu, ale tahle smečka není tak vstřícná, jako ta předchozí. Oni nám nevěří. Čekají pouze na naši chybu...“

Na chvíli se odmlčela a potom zdráhavě dodala: „ Všichni čekají, že to budu já, protože... Kvůli tobě. Já vím, že to bude po tom co stalo, znít divně, ale Jacob se tě snaží pravděpodobně chránit. On nechce čekat na moji chybu.“ Hlas se jí na konci zlomil.

Zhluboka jsem se nadechl. Byl jsem nepřirozeně klidný, až to bylo děsivé. „ Tvou chybu,“ řekl jsem pomalu, „ Tím chceš říct, že čekají na to, až mě zabiješ?“ Jak klidně jsem mohl mluvit o své smrti?!

„ Ano.“

Jak prostá odpověď. Jediné slovo dokáže člověku rozhodnout o životě. Je to fér?

Polkl jsem. „ Jak velká je pravděpodobnost, že ji uděláš?“ zeptal jsem se přiškrceně.

„ Kdybych nevěřila, že se dokážu ovládat, nebyla bych tu,“ řekla upřímně.

„ Není pak pro mě větším nebezpečím Jacob?“ procedil jsem skrz zuby. „ A co teprve moje máma? Kdo zabrání tomu, aby ublížil jí? On není vázán žádnou smlouvou, ne?“ Všechno kolem mě se stávalo děsivější, složitější, nebezpečnější a přesto to dávalo nějaký zvrácený smysl.

„ Chráníme tebe a tvou mámu, to mi věř, ale za hranice nesmíme.“ Odvrátil jsem od ní hlavu. „ Edwarde.“ Bylo zvláštní, že i když jsem nechtěl, moje hlava se automaticky otočila jejím směrem. Znovu měla ten výraz, kdy mi připadalo, že se snaží myslet objektivně. „ Oni se umí ovládat, stejně jako my. Jen my jsme na to, abychom se to naučili, měli mnohem více času. Vlkodlaci jsou nebezpeční a nevypočitatelní. Jejich chování je nepředvídatelné, ale přesto dokážou udržet své blízké v bezpečí. Věřím, že Jacob je silný stejně jako jeho pradědeček, pokud se soustředí a že doma je opatrnější. Nechce Bethy ublížit, on ji chrání, jako vás ostatní.“

„ Nikdy bych nevěřil, že zrovna ty se ho budeš zastávat!“ vybuchl jsem. „ Já nechci. Rozumíš, nedovolím, aby cokoliv z tohohle ublížilo mojí mámě!“

„ A co chceš dělat? Nemůžeš jí zakázat, aby tam jezdila. A nemůžeš jí ani říct pravdu! To, že jsi součástí toho tajemství tě zavazuje ho chránit, stejně jako nás ostatní. Tohle není hra na vojáčky, Edwarde.“ Bylo až zarážející, jak klidný si dokázala udržet hlas.

Nikdy bych nevěřil, že se spolu my dva budeme hádat, doteď byl náš vztah názorově idylický. Ale nehodlal jsem ustoupit. Tady nešlo o mě, šlo přece o mámu. Pokud bude potřeba vyděsit ji pravdou, udělám to. Jen abych ji ochránil.

„ Ona potřebuje znát pravdu,“ zavrčel jsem. Rozhodně to nebylo tak působivé a přesvědčivé, když to dělala ona, nebo Jacob, tohle byla jen chabá napodobenina. O klidném hlase se navíc dalo mluvit jen v jejím případě.

„ Neuvěří ti,“ varovala mě. „ A ničemu tím nepomůžeš. Jacob zůstane vlkodlak, i když tu nebudeme.“

Chtěla tím říct, že pokud nebudu mlčet, odjede i s rodinou? „ Vyhrožuješ mi?“ vyhrkl jsem, než jsem stihl o svých slovech přemýšlet.

„ Ne,“ odpověděla chladně. „ Říkám jen, jak to je. Tahle hádka nemá smysl.“ uzavřela to nakonec.

„ Máš pravdu, to nemá,“ souhlasil jsem.

Vstala a přešla k oknu, doteď jsem se nevšiml, že bylo pootevřené. Rám nedoléhal.

„ Radši půjdu. Dělej jak myslíš, Edwarde. Ať se rozhodneš jakkoliv. Dobrou noc.“

Vyhoupla se ladně a neskutečně rychle na parapet a vzápětí zmizela ve tmě. Vypadalo to, jakoby tu ani nebyla.

Možná jsem to dnes přehnal. Měl jsem o svých slovech přemýšlet.

Dlouho do noci jsem nemohl usnout. Přemýšlel jsem o našem rozhovoru a naši hádce. A taky jsem přemýšlel, o tom, co je správné a co bych měl udělat.

Mojí prioritou bylo vědět, jestli máma potřebuje moji ochranu. Do teď si bez ní poradila docela dobře.

Bella řekla, že Jacob se umí ovládat, když se soustředí. Musel jsem sebekriticky zhodnotit své vzpomínky na naše poslední setkání. Byla pravda, že Jacob ztrácel kontrolu, když by se mnou. Ovšem musel jsem přiznat, že to byla i moje vina. Máma se s ním určitě nebude pouštět do zuřivých hádek. Nebude pokoušet jeho ovládání.

Měl jsem strach, že Bella se v pátek do školy nevrátí, ale byla tam. Seděla na svém obvyklém místě v učebně španělštiny a podívala se mým směrem hned, jak jsem vešel.

Nervózně jsem se na ni usmál – nevěděl jsem, jak moc se na mě zlobí. Usmála se taky, ale její úsměv byl daleko uvolněnější. Tuším, že na tom měla malou zásluhu i Alice.

„ Chci se zeptat,“ začal jsem, když jsem se posadil vedle ní. Mluvil jsem tiše a ve třídě byl takový ruch, že nás stejně nikdo neslyšel.

„ Ano?“

„ Když znáš Jakova pradědečka.... Kolik ti je?“ Naklonil jsem se k ní a koutek mi nekontrolovatelně cukal.

Rozesmála se.

„ Je mi osmnáct.“ Mrkla na mě a otočila se k tabuli.