Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

26.

Bella Cullenová

Vůbec nic jsem nechápala. Nic nebylo tak, jak by mělo být, ale vlastně to bylo všechno v nejlepší pořádku.

Měl s křikem utíkat, nebo po mě něco házet. Třeba se snažit probodnout mě dřevěným kůlem, nebo kropit vodou, jak hlásaly Hollywoodské verze o způsobech zničení upírů.

Ale on se místo toho klidně opíral o dveře, ruce v kapsách a na tváři šťastný úsměv.

„ Nechápu to,“ přiznala jsem a všechno to zmatení, co jsem cítila se mi odráželo v hlase. „ Ty by jsi měl být vystrašený,“ připomněla jsem mu. Každý normální člověk by tak přece reagoval, tak proč on ne? „ Měl by jsi být znechucený,“ pokračovala jsem. „ A měl by si mě nenávidět. Já přece nejsem člověk.“ To bylo přece jasné.

Zakřenil se, vypadal pobaveně. „ A já nejsem ani vystrašený, ani zhnusený a miluju tě,“ prohlásil neochvějně, jako by bylo neomluvitelné, že jsem o tom vůbec mohla pochybovat.

Už jsem snad nemohla být zmatenější a překvapenější. Nemohl mě přece po tom všem milovat, i když já bych si to moc přála. Já ho stále milovala. Byl celý můj svět a vždy bude.

„ A vím to už pořádně dlouho,“ dodal stále s úsměvem.

Omyl.

Mohla jsem být překvapenější, ohromenější a vyděšenější.

Co mělo tohle znamenat! Co už ví dlouho? Snad ne... Ne, ne ne. To nemůže být pravda! Přece by se mnou dobrovolně nezůstával, kdyby to věděl. Copak byl sebevrah? To by bylo vážně ujeté. To přece nešlo. Nebyl by toho schopen. Žádný člověk by nebyl. Musel by přece mít nějaký pud sebezáchovy!

„ Co?!“ vyjekla jsem a brada mi spadla úžasem dolů. Ztuhla jsem a už jsem ani nedýchala. Předtím jsem se snažila působit co nejvíce lidsky, abych mu to usnadnila, ale teď jsem nějak nemohla.

Byla jsem jako omráčená.

Starostlivě se zamračil a udělal ke mně krok, natáhl ruce. Přitiskla jsem se ještě víc ke stěně, u které jsem stála. Taky ztuhl, ale ruce nespouštěl.

„ Vím, kdo jsi,“ zašeptal obezřetně a pořád si mě starostlivě měřil. Tak jak tu mohl jen tak stát a ještě se ke mně přibližovat? To nedávalo smysl. Zhluboka se nadechl a pokračoval: „ Mě to nevadí, Bello. Je mi to jedno. Ty jsi mi nikdy neublížila. Věřím ti.“

Ale to přece...

Najednou jsem měla nohy jako z rosolu. Potřebovala jsem se o něco opřít, ale nebylo o co. Sesula jsem se na zem.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Opravdu mě miloval tolik, aby mu tohle bylo jedno?

Mohla jsem být v tuhle chvíli ještě šťastnější?

Tohle tedy nebyl konec? Byl to nový začátek? Bez skrývání a bez lží? Mohla jsem mít takové štěstí? Zasloužila jsem si ho vůbec?

Edward se tak vyděsil mým rychlým pohybem k podlaze, že rozmrzl a vrhl se ke mně. Popadl mě za ruce.

Podívala jsem se na něj.

Mu to opravdu nevadilo. Viděla jsem tu upřímnost v jeho očích. Viděla jsem lásku. Nikdy jsem nemyslela..., nepředstavovala si..., nedovolila jsem si doufat, že by se někdo tak díval na mě. Nikdy jsem nebyla zajímavá a v ničem jsem nevynikala.

Cítila jsem jak mě teplo jeho rukou zahřívá a tep srdce mi naráží do kamenných, velmi citlivých prstů a dlaní. Nadechla jsem a úplně poprvé mi jeho vůně přišla známá. Věděla jsem, co cítím, ale nevěděla jsem, jak to pojmenovat. Věděla jsem to, ale nenašla jsem to správné slovo. To mi bylo stále ještě utajeno.

„ Bello!“ vykřikl rozrušeně.

Slyšela jsem tlukot jeho srdce a poprvé si to skutečně užívala.

„ Jak... Jak dlouho?“ dostala jsem ze sebe s obtížemi. Nemohla jsem tomu stále uvěřit. Klopýtala jsem ze svého snu, z mého dětinského nadšení, že on neodchází a zůstává tu se mnou. Drží mě za ruce a starostlivě se na mě dívá, jakoby se o mě bál.

„ Cože?“ zeptal se zdvořile a stiskl moje ruce v těch jeho.

„ Jak dlouho to víš,“ upřesnila jsem a podívala se mu zpříma do očí. Čekala jsem, že teď už uteče. Měl by to udělat.

„ Několik měsíců,“ přiznal neochotně a svěsil hlavu.

On to ví několik měsíců! To není možné! Jak by to přede mnou dokázal zatajit a proč by to vůbec dělal? Vždyť to nedávalo žádný smysl.

„ Několik měsíců?“ zopakovala jsem ohromeně. „ Kolik přesně?“ Jak jsem si toho mohla nevšimnout?

„ Tři měsíce, 28 dní a 5 hodin, přibližně.“ Zvedl jeden koutek a tvářil se strašně nevině.

Musela jsem se nadechnout. Cítila jsem nutnou potřebu prohnat svými plícemi vzduch. Jako kdyby to mělo nějaký smysl. Bylo mi pořád stejně. Ale zaznamenala jsem v pokoji známou vůni, která tam nepatřila.

Zatímco já jsem se uklidňovala, můj mozek už počítal.

Ten večer, kdy mě chtěl představit svému kamarádovi, co ho ani ne před týdnem málem zabil! Alice mě poslala pryč, protože věděla, že na to přišel. Dávala mu tak čas. Nechtěla jsem si ani představit, co všechno mu mohla navykládat.

„ Alice,“ zavrčela jsem tiše, jak mnou to poznání prostoupilo.

Byla tady.

V tomhle pokoji. Nedávno, její vůně tu stále ještě visela ve vzduchu. Jak mi tohle mohla zatajit! Zrovna teď mě jistě vidí, jak na ni útočím. Tohle jí nedaruju! To jí jen tak neprojde!!! Já myslela, že jsme sestry! Milovala jsem ji, ale momentálně jsem na ni byla strašně, strašně moc naštvaná.

„ Ale proč jsi mi to neřekl?“

„ Alice,“ pokrčil rameny, jakoby se tím všechno vysvětlovalo. Znal ji dobře.

Zaťala jsem ruce v pěst. Překvapilo ho to.

„ Jsi s ní v kontaktu.“ To nebyla otázka, to bylo konstatování.

„ Příležitostně,“ přikývl a nepříjemně se usmál, jako by si na něco vzpomněl.

„ Proč mě to nepřekvapuje?“ zamručela jsem.

„ Zůstaneš?“ zeptal se najednou naléhavě.

„ Opravdu se mě nebojíš? Chceš, abych zůstala?“ Pořád to bylo tak neskutečné. Nechtěla jsem tu naději nechat příliš zakořenit.

„ Samozřejmě! Miluju tě. Bello, copak to nechápeš?“

Chvíli jsem si měřila jeho výraz.

„ Zůstanu,“ slíbila jsem a usmála jsem.

To, že jsem sobec, jsem dokázala už předtím. Neměla bych se tím teď znepokojovat a pozastavovat se nad tím.

Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu.

Naklonil se ke mně, ale pak zaváhal.

„ Smím tě políbit?“ zeptal se nejistě.

Zasmála jsem se a sama přitiskla svoje ústa na ty jeho.

V tu chvíli jsem nemohla být šťastnější. Nad ničím jsem nepřemýšlela. Byl jen on a já.

My dva.

Edward Masen

Leželi jsme vedle sebe na posteli.

Měl jsem kolem ní pevně obmotané paže a ona se zlehka opírala hlavou o mou hruď. Pohrával jsem si jemně s jejími vlasy.

Dokonalý obrázek pohody.

Byl to obrat o sto osmdesát stupňů od toho, jak sem přišla. Byla vystrašená a zmatená. Teď už byla jakoby odevzdaná, smířená, ale spokojená a šťastná. A já jsem byl taky šťastný.

Všechno teď bylo dokonalé. Tak jak má být.

„ Všechno teď bude jednodušší, nemyslíš?“ řekl jsem nahlas svoje následující myšlenky. „ Už nemusíme nic skrývat.“

„ Máš pravdu. Asi to bude jednodušší. Nesnáším, když ti musím lhát a musela jsem ti lhát pořád. Jen mi bude asi trvat, než si zvyknu,“ odpověděla zamyšleně.

„ Já počkám.“

Dole klaply dveře.

Uběhlo mnohem více času, než jsem si myslel, venku už byla tma a v pokoji bylo rozsvíceno, i když jsem si nepamatoval, že bych rozsvěcel.

„ Asi bych měla jít,“ řekla Bella a lehce se vykroutila z mého objetí, i když jsem ji držel vší silou.

„ Nechci, abys odešla,“ zamračil jsem se a posadil se na posteli. Ona už stála u dveří a sahala na kliku.

Zaváhala a otočila se na mě s tím nejpodivnějším výrazem na tváři, jako by odměřovala, kolik toho zvládnu.

„ Už nemáme žádná tajemství?“ ujišťovala se.

„ Žádná,“ přisvědčil jsem totálně zmatený.

„ Pak se tedy vrátím,“ slíbila a odešla.

Slyšel jsem, jak zdraví mámu a pak už byla pryč docela. Vyjeveně jsem zůstal seděl na posteli a zíral za ní.

„ Edwarde!“ zavolala na mě máma.

Tiše jsem zasténal a seběhl dolů. „ Jo?“

„ Proč je tu takový nepořádek!“ vyjela na mě. Dnes evidentně nebyla dobře naladěná.

Přejel jsem pohledem po kuchyni a uviděl sklenici mléka a talíř v mikrovlnce, co jsem tam zapomněl. Úplně mi to vypadlo z hlavy, ale teď jsem si uvědomil, že mám hlad jako vlk.

„ Promiň. Zapomněl jsem to uklidit.“ Nasadil jsem dokonale kajícný výraz, který ji obměkčil.

„ Tak to udělej teď. Hned.“ Opřela se zády o linku a dívala se, jak se pomalu snažím. „ Byla tu Bella,“ prohodila po chvíli ticha.

Jako bych si toho sám nevšim, pomyslel jsem si ironicky.

„ Ano.“

„ Dlouho tu nebyla. Pohádali jste se?“ vyzvídala.

Protočil jsem oči. „ Tak nějak,“ připustil jsem.

Najednou jsem si uvědomil, kolik času máma tráví v La Push u Jacoba doma. Málem jsem se zadusil ovocným džusem, co jsem právě pil z krabice. Vzpomněl jsem si na to obrovské zvíře, co mě málem zabilo, nebýt Belly.

Musel jsem se přesvědčovat, že se jí nic nestalo a že tráví čas s Billym a ne s Jakem. A taky, že si Jacob ten svůj kousek nezkouší doma. Nedokázal jsem představit si to vedle mojí křehké mámy. Věděl vůbec Billy, co je s jeho synem?

„ Edie? Je ti dobře?“ zeptala se starostlivě máma.

„ Ehh. Co?“ vykoktal jsem. Vypadala docela v pořádku. Jistě neměla o celém tom bláznovství ani potuchy. „ Jo... Jasně... Je mi výborně... Půjdu si lehnout,“ vyhrkl jsem zmateně, otočil se na patě a téměř poslepu doklopýtal do svého pokoje.

Bella Cullenová

Nasedla jsem do auta a vyjela jsem k domu.

Vzpomněla jsem si, že jsem byla na Alici naštvaná. Strašně naštvaná. Úplně jsem na to zapomněla. Těch posledních hodin jsem si jen užívala svého nezaslouženého štěstí a všechno ostatní jsem odsunula.

Teď se můj oprávněný vztek vrátil.

Zrychlila jsem, aby opět nestihl vyprchat, než ji potkám.

Nechala jsem auto stát před domem - nezdržovala jsem se zajížděním do garáže.

Vyběhla jsem schody a vřítila se do pokoje jako velká voda.

V okamžení tam všichni byli, až na Alici.

Slyšela jsem ji, jak pomalu, lidskou rychlostí, schází schody. Konečně se zastavila u jeho paty a zůstala tam stát. Tvářila se dostatečně vyděšeně, aby mě rozveselilo.

„ Ty!“ Ukázala jsem na ni prstem a v příštím okamžiku jsem stála proti ní.

„ Bello, bylo to tak lepší. Věř mi.“ Zvedla ruce vzhůru, jako kdyby se vzdávala.

Za mnou bylo dokonalé ticho. Nikdo nevěděl, co se děje.

Už už jsem se chystala po ní skočit, ale v poslední chvíli jsem změnila názor a rozesmála se.

„ Děkuju, Alice,“ vydechla jsem a objala ji.

Snad poprvé jsem Alici viděla překvapenou.

Někdo za mnou si odkašlal. Otočila jsem se za tím zvukem.

Byl to Emmett a tvářil se podrážděně. „ O co jde?“ zeptal se zvědavě. „ Měl jsem za to, že jsi zničená, protože jsi o toho kluka přišla. Můžu vědět, co tak dokonale pozvedlo tvou náladu?“ uchichtl se.

Všichni se tvářili nechápavě a zaraženě.

„ Věděli jste, že Alice nám nějak opomněla říct,“ - jmenovaná otráveně odvrátila hlavu a pomalu se začala přesouvat k zadním dveřím - „ že Edward už o nás ví?“ Viděla jsem, jak jim moje odhalení vyrazilo dech – obrazně řečeno. Nedýchali už předtím. „ Už několik měsíců,“ dodala jsem.

Rosalie zlostně zasyčela, Jasper si překvapeně změřil celou místnost a pak vyběhl ven za Alicí. Carlisle s Esmé se tvářili jen udiveně. Zdálo se, že oba nad něčím dumají. Byla jsem si jistá, že stejně jako vždy se jejich myšlenky ubírají stejným směrem.

Emmett se rozchechtal. „ On s tebou byl, když už to věděl?“ smál se na celé kolo. „ Ten kluk je sebevrah! Chodí s upírem!“ řehtal se.

Rose ho utnula pohledem a pak své ledové oči přesunula na mě. Dnes jsem neměla náladu se s ní hádat. Byla jsem v dokonale opojné náladě.

„ Jen se převléknu a zase půjdu,“ oznámila jsem jim a už vybíhala schody. V minutě jsem byla převlečená a šla zase dolů.

Byla tam už jen Esmé s Carlisleem. Emmett se teď smál o patro výš. Rose zuřivě přecházela v tom samém pokoji. Oba ke mně zvedli hlavu, když jsem vešla.

„ Bello?“ oslovila mě váhavě Esmé. „ Drahoušku, říkali jsme si, že bychom ho rádi poznali, když už tedy o nás ví.“

Znejistěla jsem. Stále jsem si nedokázala představit Edwarda v tomhle domě. Plném upírů. Zvlášť, když tu byla Rose. Prokázal už sice nekonečnou odvahu, ale někde přece musel být zlom, kdy začne utíkat.

„ Já nevím. Asi bych se ho měla zeptat... Pokud bude souhlasit,“ pokrčila jsem nakonec rameny.

Už jsme před sebou přece neměli tajemství. Zeptám se ho a rozhodnutí nechám na něm. Věřila jsem, že mu nikdo neublíží, ovšem stát se mohlo cokoliv... Byl by to obrovský risk.