Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

25.

Bella Cullenová

Stála jsem u okna a zírala ven.

Už třetí den.

Nebylo nic, co by mě mohlo v tuto chvíli zachránit. Svírala jsem v prstech malou vločku a litovala, že nemůžu plakat. Úplně poprvé jsem postrádala pláč. Chtěla jsem cokoliv, co by mi alespoň trochu ulevilo. Jednu jedinou slzu.

Pozorovala jsem dráhu jedné kapky mířící k zemi a poslouchala, jak se ostatní chystají do školy.

Já nešla.

Nemohla jsem. Nedokázala jsem mu přijít na oči. Nesnesla bych vidět strach, opovržení a nenávist v jeho očích.

Alice slíbila, že nic neřekne. Že nebude dělat vůbec nic. Všechno je prý v pořádku.

Jak může být všechno v pořádku!

Co si teď myslel? Čím si musí procházet?

Zradila jsem ho. Lhala jsem mu. A vystavila jsem ho nebezpečí. Musí mě nenávidět. Musí!

Matně jsem si uvědomovala, že ostatní odešli. V domě zůstala jen Esmé. A pak i ona odešla a všude bylo ticho. Snažila jsem se soustředit na každý další zvuk v okolí, abych nemusela přemýšlet.

Počítala jsem auta, co projely po dálnici.

Bylo jich žalostně málo, aby mi to pomohlo. Poslouchala jsem kapky, jak dopadají na listy stromů, ale to hrůzostrašně monotónní, aby mě to zaměstnalo.

Jak jsem mu to mohla vůbec udělat?

„ Bello?“ Alice se vrátila a s ní i ostatní. V příští vteřině už stála za mými zády. „ Edward -“

„ Jdi pryč, Alice,“ utnula jsem ji rázně přesto hlasem překvapivě mrtvým.

Další den. Stála jsem u okna, aniž bych sebemíň změnila pozici, aniž bych mrkla. Každá vteřina toho dne byla nesnesitelná.

„ Bello!“ vyhrkla Alice už ve dveřích, než jsem ji stačila vyhodit. „ Jen bys měla vědět, že -“

„ Nechci nic slyšet. Vypadni,“ poručila jsem.

Poslechla a po cestě si bručela něco o tvrdohlavých pitomcích. Ignorovala jsem ji.

Snažila jsem se nemyslet. Tak strašně moc. Moje mysl mě k tomu však nutila ještě silněji, než kdy jindy. Stále jsem před sebou viděla ten šílený okamžik, jak si to ta obluda mířila přímo na něj. Z každého možného úhlu. Dohánělo mě to k šílenství.

Měla jsem pocit, že už jsem šílená.

A pořád jsem se nehýbala.

Bylo to stejně pohodlné jako ležet a zírat do stropu. Stejně pohodlné, jako přecházet po pokoji. Bylo to stejně pohodlné, jako cokoliv jiného. Stejně nepohodlné jako samotná existence.

„ Bello,“ vzdychl za mnou hlas, který mě naprosto překvapil. Cítila jsem, jak moje úzkost opadává. Nebyla to Alice a právě to mě po pěti dnech donutilo se pohnout.

Jasper.

Otočila jsem se a viděla ho, jak stojí přímo uprostřed mého pokoje. Jeho přítomnost tady byla tak fantaskní a neskutečná, že jsem věřila, že jsem si ho opravdu vymyslela.

„ Jaspere,“ vyjekla jsem, ale další reakce byly potlačeny vracející se nicotou.

Pak zase zmizela. Moje pocity byly natolik hluboce pevné a pravdivé, že ani Jasper mě jich nemohl nastálo zbavit. Viděla jsem hluboké soustředění v jeho tváři, které vynakládal už na tak dost nestabilní náladu v této místnosti.

Hemžení v domě okamžitě utichlo, jak jsem promluvila a neozývalo se už vůbec nic, i znělka televize zmizela.

„ Myslím, že bys sis s ním měla promluvit,“ prohlásil rozhodným nekompromisním tónem.

Byla jsem tím překvapená ještě víc, než tím, že tu byl.

„ Proč?“

Povzdechl si. „ Už jen proto, že mu to dlužíš, nemyslíš?“

To byla bezpochyby pravda, ale byla jsem si jistá, že Edward mě nechce vidět, ani se mnou mluvit. „ Ale -“

„ Tím, že tu stojíš, ničemu nepomůžeš. Nepohneš se ani na jednu stranu. Mysli na to.“ Kývl a odešel, aniž by se vícekrát otočil, aniž by promluvil další byť jen jediné slovo.

K oknu už jsem se nevrátila.

Měl pravdu, dlužila jsem mu to.

Edward Masen

Nevím, proč vyrovnat se s Jacobovou „zvláštností“ bylo těžší, než vyrovnat se s představou Belly, coby zabijáka. Ale Jacob byl vždycky normální, působil lidsky, nikdy se nechoval zvláštně, tedy choval se zvláštně od podzimu, ale byl jsem natolik zaneprázdněný sledováním Belly, že jsem to nezkoumal.

A ona se neukázala. Přál jsem si, aby tu byla se mnou, aby mi pomohla to zvládnout, ale z obou zůčastněných stran potyčky v lese se ozývalo jen ticho.

Jak z La Push, tak od Cullenových, jsem neměl žádné zprávy. Až na tu skromnou útržkovou informaci, kterou mi poskytla Alice, že jsou oba v pořádku.

Znamenalo „ v pořádku“ skutečně to, že se nikomu nic nestalo, jak jsem doufal, nebo se snad něco stalo, ale žijí?

Byla Bella snad zraněná?

Nebo to byla moje vina?

Alice říkala, že to ostatní nesmí vědět, že bych nás oba dostal do potíží. Ublížili snad Belle Cullenovi?

Ta nejistota byla skličující.

Musel jsem něco dělat, cokoliv. Potřeboval jsem něco vědět a přitom bych radši nevěděl nic. Ani jsem si nevzpomínal na dny sladké nevědomosti, kdy všechno bylo ještě tak jak má být.

Doufal jsem, že ji v pondělí ve škole uvidím, že přijde, stejně jako vždy, sedne si vedle mě a všechno bude jako dřív. Že řekne, že se nic neděje, že je všechno v pořádku.

Jel jsem do školy s bláznivou pošetilou nadějí, že ji uvidím a promluvím si s ní. Myslím, že teď už ani jeden z nás nemusí nic skrývat. Vše bylo prozrazeno. Bude to jednoduší. Lepší. A pak...

A pak z jejího modrého auta vystoupily pouze čtyři osoby, stejně jako tehdy před třemi měsíci. Opravdu jí ublížili?

Už jsem nad ničím nepřemýšlel. Zamířil jsem rovnou k nim.

Všichni tam stáli a zírali na mě, jak si k nim zuřivě razím cestu davem. Zbývalo mi už jen pár metrů od nich, když se Alice vydala mým směrem, ignurujíc protesty Jaspera, který ji držel kolem pasu.

„ Edwarde,“ začala dřív, než jsem stačil otevřít pusu. Mluvila rychlým, naléhavým tónem, každou chvíli se ohlédla zpátky k rodině. „ Poslouchej mě, tohle je velmi důležité. Nic nedělej, nepleť se do toho. Musíme to vyřešit sami,“ - co vyřešit? - „ dá mi spoustu práce udržet je tady, ale dej mi trochu času. Pokusím se přemluvit Bellu, aby si s tebou promluvila,“ slíbila mi, když viděla můj neochotný výraz.

„ Je v pořádku?“ vyhrkl jsem.

„ Jistě, že je,“ odbyla mě netrpělivě.

„ Tak proč tu není. Proč nepřišla, Alice?“ naléhal jsem. „ Musím s ní přece mluvit. Musím jí to celé vysvětlit!“

„ Ona s tebou nechce mluvit,“ zavrtěla hlavou. Ohromením jsem ztuhl a otevřel pusu, v krku se mi objevil knedlík. S obtížemi jsem polkl a pusu zase zavřel. Nepomyslel jsem na to, že ona už nebude chtít mluvit se mnou. Alice viděla moji bolest. „ Nechce mluvit s nikým. Potřebuje jen čas, slibuju,“ dodala.

Znovu se ohlédla. Všichni tři na nás zírali a vypadali překvapeně.

Slyšeli nás? Přes ruch na parkovišti jsem to pokládal za nemožné.

„ Musím jít. Dám ti vědět. Zatím nic nedělej!“

A byla pryč.

Celý den jsem se snažil vstřebat všechno, co mi řekla a hledal v tom skryté významy. Ale moje mysl už byla opotřebovaná, nedávala slovům ty správné významy.

Největším problémem nebyla ani tak hodina španělštiny, kdy vedle mě zelo prázdné místo, jako trigonometrie hned potom s Emmettem. Celou dobu na mě zíral a já se opravdu hrozně snažil ho ignorovat. Přišlo mi to úplně stejné, jako ten den, kdy to dělala Bella. Bylo to opravdu tento podzim? Připadalo mi to tak dávno. Ale rozčilovalo mě to úplně stejně.

Ta hodina se natahovala do neskutečných rozměrů, ale nakonec skončila.

Stejně tak celý den.

A pak další.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Připadal jsem si tak bezmocný.

A taky pod stálým dozorem!

Všichni Cullenovi na mě stále zírali, prohlíželi si, jakoby něco hledali. Měl jsem pocit, že sebemenší zaváhání, nebo chybu budu muset zaplatit.

Přestával jsem si připadat jako člověk. V tomhle fantasy světě bylo těžké udržet si lidskost. Pro Bellu jsem ji obětoval rád, ale takhle jsem v tom neviděl žádný smysl. Jen přežívání.

Čekal jsem na cokoliv od Alice. Gesto. Pohled. Cokoliv. Ale ona jen byla den ode dne nasupenější a ten blonďák taky, jako by byl napojený na její náladu.

Bylo to stresující.

Ve čtvrtek jsem přišel domů s náladou pod psa. Máma byla zase v práci a v domě panovalo tíživé ticho. Strčil jsem talíř s jídlem do mikrovlnky a nastavil čas. Nalil jsem si sklenici mléka, opřel jsem se bokem o linku a díval se nepřítomně z okna na padající déšť.

Kdysi mi tohle město připadalo nudné.

Nevesele jsem se uchechtl a podíval jsem se na chvějící se hladinu mléka. Znechuceně jsem sklenici odstrčil a opřel se oběma rukama o okraj linky.

Znovu jsem vykoukl z okna a radši jsem zamrkal, abych se ujistil, že opravdu vidím, to, co vidím.

Byl to už skoro týden! Málem jsem přestal doufat.

Rychle jsem vyšel z kuchyně do předsíně a jedním dlouhým krokem jsem byl u dveří a otvíral je. Vyšel jsem na verandu a díval se, jak modrý Fiat parkuje kousek od domu.

Vystoupila a váhavě zavřela dveře. Pak se podívala k domu a uviděla mě. Konečně jsem ji uviděl do tváře.

Nelíbilo se mi, co jsem viděl. Byla krásná, jako vždy, to ano. Ale její oči byly smutné, plné žalu a její obličej bez výrazu, uzamknutý do masky.

Velmi, velmi pomalu, obezřetně se ke mně začala přibližovat a nespouštěla ze mě oči. Připomínalo mi to policisty, kteří se blížili k sebevrahům, aby jim to rozmluvili.

Přesto to nepřekonalo to opojení, co jsem cítil, hned jak jsem uviděl její auto na konci ulice.

„ Bello!“ zavolal jsem na ni radostně.Chtěl jsem se za ní hned rozběhnout, ale něco mi v tom zabránilo.

Zastavila se na metr ode mě a zůstala tam stát. Zdálo se, že déšť, co jí máčel vlasy, ignoruje.

Úsměv mi z tváře pomalu zmizel. Co se to dělo?

„ Ahoj,“ špitla nejistě, ale přesto dostatečně nahlas, abych ji slyšel přes bubnování kapek o střechu. „ Neublížím ti,“ slíbila a zněla naprosto vážně.

„ Já vím.“ Přimhouřil jsem překvapeně oči. Myslela si, že se jí bojím?

„ Přišla jsem se ti omluvit,“ zhluboka se nadechla, „ a rozloučit se.“ Svěsila hlavu. Maska zmizela. Ale bylo to horší. Tvářila se naprosto zničeně. Smutně, jako kdyby někdo umřel.

Její slova mi nedocházela – nechtěl jsem je slyšet. Nebyl jsem schopen slova.

„ Bylo to ode mě špatné, že jsem tě vystavila tomu nebezpečí a že jsem ti lhala. Chovala jsem se sobecky a nebylo to správné. Neměla jsem tě do toho zatahovat. Omlouvám se. Vím, že musíš být vyděšený. Zhnusený. Je mi to líto, Edwarde. Měla jsem být silnější. Už tě nebudu otravovat, slibuju. Myslím, že odjedu. Moje rodina pojede se mnou, pokud budeš chtít, ale oni s tím nemají téměř nic společného. Nikomu neublíží. A...,“ zajíkla se a pak zvedla ruce ke krku, „ a myslím, že bych ti měla vrátit tohle.“

Ne! Nemohla odjet! Nemohl jsem ji ztratit! To byla příliš vysoká cena.

„ Ne! Ne, Bello. Je to dárek, nech si to. Chci, aby sis to nechala,“ požádal jsem ji, seběhl jsem těch několik schodů, co nás dělili a postavil se kousek od ní. Zdála se překvapená, že jsem přišel tak blízko a couvla. Udělal jsem zase krok blíž. „ A... nechci, abys odešla. Zůstaň, prosím.“

„ Ale. Ty se nebojíš? V tom lese přece, viděl jsi mě a ...“ vypadala dokonale zmatená, jako by jí někdo řekl, že odmocnina z 49 není 7.

„ Samozřejmě, že jsem tě viděl. Zachránila si mi život,“ usmál jsem se na ni, ještě jsem jí vlastně ani nepoděkoval. „ A nebojím se tě, Bello. Opravdu ne,“ ujistil jsem ji.

„ To... ale... přece...“

Nevěřila mi. Viděl jsem jí na očích, že mi to nevěří. Bylo tu toho tolik na vysvětlování. A já byl vděčný za cokoliv, co jí alespoň trochu zdrží, nebo ji rovnou odradí od toho bláznivého nápadu.

„ Pšš. Bello, lásko. To je v pořádku,“ uklidňoval jsem ji. „ Co kdybychom si o tom promluvili vevnitř?“ navrhl jsem. Pršelo a tohle nebylo to správné místo na dlouhé rozhovory.

Váhala.

„ Prosím!“ zašeptal jsem naléhavě.

„ Opravdu chceš, abych šla dovnitř?“ vydechla vykolejeně.

„ Ano,“ přisvědčil jsem.

Opět velmi pomalu, jako by se bála, že mě každým rychlým pohybem vystraší, se vydala po schodech nahoru do domu. Došlo mi, že se asi opravdu bojí.

Šel jsem za ní. Tiše jsem zavřel dveře a šel za ní po schodech.

Automaticky zamířila do mého pokoje.

Celý ho přešla a postavila se k oknu, tam se otočila zpátky ke mně.

„ Nechápu to. Ty by jsi měl být vystrašený. Měl by jsi být znechucený. A měl by si mě nenávidět,“ řekla a zády se skoro přitiskla ke stěně, jako by s ní chtěla splynout. „ Já přece nejsem člověk.“

„ A já nejsem ani vystrašený, ani zhnusený a miluju tě. A vím to už pořádně dlouho,“ zakřenil jsem se na ni.