Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

24.

Bella Cullenová

Nejeli jsme moc daleko, zatím. Zítra jsme hodlali pokračovat dál na sever.

Zastavila jsem se a nasála okolní vůně. Kousek odsud jsem cítila vůni medvěda. Zavřela jsem oči a specifikovala. Třicet metrů jihovýchodně, u potoka, mohl být tak pět let starý, dobře stavěný a silný.

Rozběhla jsem se.

Byla jsem proti větru, takže ještě nezaregistroval mou přítomnost.

Vyskočila jsem, zhoupla jsem se na větvi blízkého stromu a udělala ve vzduchu salto, než jsem se snesla těsně před něj.

Postavil se na zadní a burácivě zařval. Začala jsem na něj vrčet. Velmi pomalu jsem ho začala obcházet.

Pozorně sledoval každý můj pohyb a když si myslel, že jsem dostatečně blízko ohnal se po mě. Lehce jsem uskočila a pleskla ho po tlapě, jako bych ho učila slušnému vychování.

Za mnou se ozvalo zachichotání.

Můj přirozený instinkt krýt si záda se okamžitě spustil a já se otočila.

Rosalie seděla na jednom z okolních smrků a pobaveně mě sledovala.

Rozčileně jsem zavrčela, otočila se zpátky k medvědovi, skočila po něm a zlomila mu vaz. Nechala jsem ho spadnout k zemi a zuřivě jsem se obrátila k Rose. Není tu Emmett, aby mi zabránil jí trochu pocuchat účes a já jsem byla dostatečně vytočená na to, abych se snažila ovládnout.

Nakrčila jsem se a ona seskočila dolů. Procházkovou chůzi šla ke mně.

„ Nemůžu se dočkat, až ten tvůj člověk bude lovit s námi. Mohla by být legrace pozorovat ho přitom,“ řekla a dělala, že hořečnatě přemýšlí, pak se ušklíbla: „ Co ty na to, Bells? Kdy půjde s námi?“

„ Právě jsi propásla skvělou příležitost mlčet, Rosalie,“ zavrčela jsem zuřivě a připravila se ke skoku.

Ovšem začal mi zvonit telefon.

Skvělé načasování.

Jestli je to jen nějaký Alicin vtípek, vlastnoručně ji zakroutím krkem. Věděla jsem, že je to Alice, protože jenom kvůli ní jsem ho měla zapnutý.

„ Bello! Bello!“ Ozval se Alicin hysterický hlas.

Okamžitě jsem čekala to nejhorší. Co se mu jen stalo?

„ Co se stalo? Je v pořádku?“

„ Já nevím!“ zasípala.

To, že Alice neví, znamenalo jen jediné.

Sakra! Sakra, sakra, sakra!

„ Jedu domů!“ oznámila jsem jí a už jsem běžela. Zaklapla jsem telefon, odhodila ho, protože už byl zbytečný.

Běžela jsem lesem zpátky k Forks nejvyšší možnou rychlostí, jaké jsem byla schopná dosáhnout.

Tři minuty, třicet devět sekund a budu tam.

Tři minuty, třicet osm vteřin.

Sakra!

Přeskočila jsem řeku a běžela dál.

Dvě minuty.

Nejdelší dvě minuty, které jsem kdy zažila.

Vítr ke mně zavál vzduch od jiho - západu a já prudce změnila směr, až v půdě zůstaly rýhy.

Vlkodlak a člověk.

Nejdůležitější člověk v celém mém vesmíru. Ale žije, to bylo důležité. Jeho srdce hlasitě tlouklo.

Uslyšela jsem jeho hlas. Hádal se s ním. To nebylo chytré. Nesměl ho rozzuřit!

„ ...víš co? Je mi to jedno!“ křičel.

Ještě jsem zrychlila.

„ Ne!“ zuřivý výkřik se do mě zaryl jako nůž. Byla jsem blízko, ale i tak jsem mohla přijít nenapravitelně pozdě.

Mezi stromy jsem uviděla cíl mé cesty.

Málem se mi po druhé zastavilo srdce.

Viděla jsem Edwarda, jak stojí zkameněle na jednom místě a zírá před sebe na obrovskou rudohnědou potvoru, jak míří přímo na něj. Netvářil se ani vyděšeně.

Uvědomoval si vůbec, co se děje? Nebo jeho mysl bránila faktům, aby dorazily k jeho mozku a on je mohl zpracovat?

Nezastavovala jsem.

Vyskočila jsem do výšky a narazila do vlka ze strany těsně před tím, než se dotkl. Edwarda tlaková vlna mého skoku srazila k zemi a já, složitě propletená se zvířetem jsem narazila do stromu a zlomila ho napůl.

Společně jsme dopadli na zem.

Vlk bolestně zavyl, ale stále žil. Ohnal se po mně zuby a burácivě zavrčel.

Koutkem oka jsem viděla, že zlomený strom stále padá a jakoby magnetem přitahovaný mířil přímo na Edwarda.

„ Ne!“ zakřičela jsem, odhodila vlkodlaka stranou mezi stromy, kde zůstal ležet, jen jeho obrovská hruď se sem tam zvedla.

Přiskočila jsem ke kmenu, jenž mu mířil přímo do jeho šokovaného obličeje a odstrčila ho stranou.

„ Bello,“ zašeptal a zavřel oči, jakoby chtěl spát.

„ Uteč,“ poručila jsem mu a naposledy se na něj podívala, už naprosto smířená, že tenhle pohled je opravdu ten poslední. Byla jsem prozrazena.

Pak jsem se otočila zpátky k velké obludě, která už zase stála na nohou.

Zrovna teď jsem kvůli němu přišla o svou lásku! Měla jsem sto chutí ho roztrhat.

Zařvala jsem, jako raněné zvíře a vystartovala jeho směrem. Popadla jsem ho krk a vší silou jím škubla hloub do lesa.

Nebránil se, tak jak by měl.

Táhla jsem ho dál, naprosto záměrně jsem se ho snažila dostat co nejdál od toho místa.

Konečně jsem objevila skvělé místo, pro tenhle poslední boj. Dostatečně velkou mýtinu.

Ale uvědomila jsem si, že ho vlastně nechci zabít. Nemá to už žádný smysl. Můj život nemá smysl.

Pustila jsem ho a šla dál sama.

Zastavila jsem se až na druhé straně, kde jsem padla na kolena do trávy a hlavu si složila do dlaní. Nechápala jsem, proč tentokrát necítím tu díru, když bylo naprosto jasné, že je konec. Podařilo se mi Edwarda zachránit, ale nás už nezachráním. Tuhle sobeckou hru jsem hrála příliš dlouho.

Byla jsem dokonale snadný cíl, aby na mě zaútočil. Ale nikdo na mě neútočil.

Nic se nehýbalo.

Přesto jsem slyšela jeho dech a jeho tep. Cítila jsem ten odporný zápach mokrého zvířete a teplo, které se kolem něj šířilo z jeho kůže. Nechápala jsem, proč neútočí.

Otočila jsem se a viděla ho, jak sedí a dívá se na mě. Jeho oči byly smutné.

Nechápala jsem to. Proč se mě nesnažil zabít, když jsem chtěla umřít?

Kývl hlavou, zvedl se a zamířil do lesa. Nechal mě tam sedět a zírat.

Edward Masen

Moji pozornost těsně předtím, než jsem je zavřel ovšem upoutala rychlá šmouha z pravé strany.

Velký vlk odletěl, vyletěl několik metrů do vzduchu a s ohromný praskotem narazil do stromu, který se zlomil vejpůl.

Silou větru, který tu scénu následoval jsem byl odhozen na zem.

Můj sen byl kompletní.

Chtěl jsem věřit, že i tohle je sen.

Velká rudá koule dopadla na zem spolu s tím, kdo mě zachránil.

Ozval se uši rvoucí zvuk bolestného zavytí.

Nemělo mě překvapit, když jsem spatřil Bellinu drobnou postavu, jak se nakrčená v pozici útočící lvice naklání nad vlkem, který na ni zuřivě vrčel.

Nechápal jsem, že ještě žije – ten náraz ho musel zabít.

„ Ne!“ zakřičela zničehonic Bella a dívala se na něco nade mnou.

Zvedl jsem hlavu a uviděl, jak ulomený strom padá přímo na mě.

Šokovaně jsem zíral na tu věc, co se mě chystala rozmačkat a přemýšlel nad tím, že snad ani já nemůžu mít takovou smůlu.

A pak byl najednou zase pryč.

Nic už na mě nepadalo.

Kmen se zaduněním přistál na zemi několik stop ode mě. Hledal jsem, co ho donutilo změnit směr.

„ Bello,“ vzdychl jsem vděčně a zavřel oči.

Dnes už toho bylo na mě moc. Cítil jsem, že jsem nebezpečně blízko hranici, kterou jsem nesměl překročit, abych se nezbláznil.

„ Uteč,“ uslyšel jsem její hlas.

Rychle jsem otevřel oči, ale už mířila zpátky ke zvířeti.

Nakrčená do bojového postoje vydala zády ke mně zvuk plný bolesti a vzápětí zmizela, hned se objevila vedle vlka a odhodila ho dál mezi stromy. Pak ho následovala.

Zíral jsem na místo, kde před chvíli byli oba dva a poslouchal hrůzostrašné zvuky zápasu, které se ozývaly někde z hloubky lesa.

Konečně mě dostihl strach a já se roztřásl.

Došlo mi, že ten velký vlk byl Jacob a že tedy ani on není člověk. Došlo mi, že mě málem zabil. A taky jsem s určitostí věděl, že jeden z nich se dnes nevrátí.

Tohle byla ta hranice.

Všechno kolem mě zčernalo.

Cítil jsem něco studeného, jak se dotýká mého čela.

Něčí ruce.

Děsivé obrazy se začaly vracet. Otevřel jsem oči.

Ležel jsem ve své posteli a přede mnou se vznášela Alice. Obličej měla bez výrazu.

„ Tohle bylo jen tak tak,“ zamumlala, zvedla se a odcházela.

„ Stůj,“ zašeptal jsem, hlas jsem měl slabý. Potřeboval jsem vědět, co se stalo.

„ Oba jsou v pořádku,“ informovala a z jejího hlasu zazníval nesouhlas. „ Tohle je přesně ten důvod, proč jsem ti říkala, abys to nikomu neříkal,“ dodala. „ Musím jít. Zkus se udržet v bezpečí, nemám čas hlídat tě,“ poručila a zmizela.

Pokusil jsem se ji poslechnout.

Zbytek dne jsem strávil v pokoji a přemýšlel, proč můj život není normální a nudně obyčejný.

Bella Cullenová

Pořád jsem čekala na tu díru. Cítila jsem se otupělá, malátná a přitom jsem si byla vědoma všech ostrých detailů kolem sebe.

Musela jsem něco dělat.

Cokoliv.

Přinutila jsem se myslet. Hledat důsledky a řešení.

To, čeho jsem se bála, byla teď už pravda. Edward to věděl.

Důsledek

Musím varovat rodinu. Musíme zamést stopy, zmizet.

Řešení

Bylo to docela jednoduché. A bylo to nutné. Ale bylo to bolestné.

Co se týče vlkodlaků – smlouva nebyla porušena ani jedné straně, teoreticky. Nebyl tedy důsledek a nebylo potřeba řešení.

Zvedla jsem se a šla.

Šla jsem domů.

Myslím, že v tu chvíli už mi bylo úplně všechno jedno.